ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.183.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 183/2020-2097
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání obviněné R. K. , roz. T., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 32/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 53 T 2/2018, byla obviněná R. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 3 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnostenského oprávnění s předmětem podnikání vedení účetnictví v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Označené rozhodnutí soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 32/2019, podle §256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustila tím, že jako soukromá podnikatelka s předmětem podnikání vedení účetnictví, se sídlem v XY, IČ: XY, v úmyslu se neoprávněně obohatit a získat finanční prostředky pro svoji potřebu, v době od 24. 6. 2009 do 20. 10. 2016 jako externí účetní na základě uzavřené mandátní smlouvy ze dne 15. 8. 1995 s obchodní společnosti O. C., se sídlem v XY, IČ: XY, pod legendou provedení platby daně z přidané hodnoty za daňový subjekt O. C., Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště v XY, postupně požadovala prostřednictvím e-mailu u sekretářky společnosti O. C., D. H. pod označením DPH nebo DOHODA zaplacení konkrétní finanční částky na bankovní účty č. XY, XY a XY s tím, že převedené finanční částky přepošle místně příslušnému správci daně jako odvody daně z přidané hodnoty, a tímto způsobem si vyžádala na ve výroku o vině specifikované bankovní účty ve výroku o vině konkretizované finanční částky, takto získané peněžní prostředky si ponechala pro vlastní potřebu a použila nezjištěným způsobem a uvedeným jednáním způsobila obchodní společnosti O. p., se sídlem XY, IČ: XY, škodu ve výši 193 400 Kč a obchodní společnosti O. C., se sídlem XY, IČ: XY, škodu ve výši 9 720 342 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 9 913 742 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 32/2019, podala obviněná R. K. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí jako i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jejího názoru skutek, jehož spácháním byla uznána vinnou, je založen na nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu, který nekoresponduje s provedenými důkazy, přičemž řízení před soudy nižších stupňů je stiženo podstatnými vadami, které zakládají nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí těchto soudů. Měla za to, že odvolacím soudem byl zamítnut řádný opravný prostředek přesto, že v řízení byly podstatné procesní vady, které měly za následek vadné posouzení skutkového stavu, a tedy i vadné posouzení celé věci z hlediska hmotného práva, zejména pak skutku samotného.
5. Vytkla porušení práva na spravedlivý proces, resp. opomenutí důkazů ze strany Vrchního soudu v Olomouci. V rámci odvolacího řízení navrhla výslech svědků J. S. a M. K., přičemž odvolací soud tyto důkazy shledal nadbytečnými. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I ÚS 733/01, připomněla, z jakých důvodů lze důkazní návrh zamítnout, a uvedla, že neakceptování důkazního návrhu musí být řádně odůvodněno. V daném případě se sice nejedná o typický opomenutý důkaz ve smyslu, že by jej odvolací soud provedl a nevypořádal se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí, či jej odmítl provést, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů tak učinil. Jde o to, že odůvodnění odvolacího soudu není v tomto směru dostatečné ani přesvědčivé (v této souvislosti upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99). Podle §249 odst. 3 tr. ř. lze odvolání opřít o nové skutečnosti či důkazy. Odvolací soud dospěl k závěru, že případná výpověď zmíněných svědků byla v jeho očích zpochybněna, neboť obviněná je navrhla vyslechnout až v rámci odvolacího řízení. Pokud by ale úvaha odvolacího soudu platila, znamenalo by to, že soud by mohl pouze na základě své libovůle účinně zpochybnit jakoukoliv skutečnost či jakýkoliv důkaz uplatněný až v rámci odvolacího řízení. Uvedený názor je tak zcela zjevně v rozporu s účelem citovaného ustanovení trestního řádu, podstatně zkracuje možnosti obviněné hájit své oprávněné zájmy v rámci trestního řízení, a nerespektuje tak právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
6. Pokud jde o svědka J. S., jedná se o obchodního ředitele společnosti O. C., který měl přehled o financích společnosti a věděl o tom, jakým způsobem společnost hospodaří. Svou práci navíc vykonával ve stejné kanceláři jako svědkyně D. H., a tudíž věděl i o dohodě mezi obviněnou a svědkyní Je. S. a o tom, jak realizace této dohody probíhala, tj. jakým způsobem chodily svědkyni D. H. pokyny k provedení příslušných plateb na účet obviněné. Jeho výpověď se tedy vztahuje ke skutečnostem, které jsou pro posouzení věci podstatné. Rozhodnutí soudu prvního stupně, následně rozhodnutím odvolacího soudu potvrzené, je založeno předně na svědeckých výpovědích, přičemž tyto mohou být zaujaté a nepravdivé, což se také v tomto případě stalo, neboť svědci, kteří byli v rámci trestního řízení vyslechnuti, svědčili lživě v neprospěch obviněné. Svědecká výpověď J. S. tedy mohla potvrdit její obhajobu, a založit tak důvodnou pochybnost ve skutkových zjištěních, na základě které by musel soud v souladu s pravidlem in dubio pro reo přistoupit ke zproštění obžaloby. I výpověď svědkyně M. K. mohla přispět k obhajobě, objasnit skutečnosti týkající se dohody mezi obviněnou a svědkyní Je. S., a podpořit tak výpověď J. S. K opomenutí důkazu došlo i v případě znaleckého posudku z oboru účetnictví, který obviněná navrhla před nalézacím soudem a který tento soud zamítl s odkazem na to, že jej údajně nebylo možné vyhotovit, neboť pro to nebyly podklady. K uvedenému závěru však soud neměl žádný odborný podklad (např. vyjádření znalce), a důkazní návrh tak zamítl bez legitimního důvodu. Odvolací soud se oprávněností neprovedení uvedeného důkazu nezabýval. Znalecký posudek přitom mohl objasnit zejména to, zdali a případně jak bylo v účetnictví O. C. účtováno na straně příjmů a výdajů o částkách, které byly vypláceny na účet obviněné. Rovněž mohl prokázat skutečnosti týkající se finančních prostředků, které vyplývají ze smlouvy o postoupení pohledávky z rakouské společnosti O. V. (původní věřitel) na svědkyni Je. S. (nový věřitel), a následné splácení této pohledávky svědkyni J. S. ze strany společnosti O. C. (dlužník).
7. Dále obviněná vyjádřila přesvědčení, že nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti pro řádné prokázání její trestní odpovědnosti za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Zejména nebyly zjištěny všechny skutečnosti rozhodné pro prokázání jejího úmyslu spáchat trestný čin. I kdyby bylo zjištěno, že zaúčtování daných částek nebylo provedeno naprosto bezvadně, prokazovalo by to minimálně skutečnost, že úmyslem obviněné nebylo poškodit společnost O. C., a pokud došlo ke vzniku nějaké škody, tak toliko z nedbalosti. Jestliže obviněná v dobré víře účtovala částky, které jí svědkyně D. H., sekretářka společnosti O. C., zasílala, nelze uvažovat o jejím úmyslu tyto částky podvodně vymámit. Navíc tato její verze spíše odpovídá logickému závěru, že svědkyně D. H. věděla o účelu provedených plateb, jelikož platby daní (DPH, daň z příjmu...) prováděla právě ona. Bylo by absolutně nelogické a hraničící s hrubou nedbalostí, kdyby svědkyni D. H. nebylo za celou dobu vůbec podezřelé, že obviněné posílá platby, které jsou co do důvodu totožné s platbami, které platí ona sama. V tomto obviněná spatřuje zásadní logický nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, na kterém nalézací soud založil svůj rozsudek a který odvolací soud svým usnesením následně potvrdil. Byla toho mínění, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor, neboť ze zjištěných skutkových okolností spíše vyplývá, že jednala v dobré víře v souladu s pokyny svědkyně Je. S. a svědkyně D. H. o tom věděla. Uzavřela, že vzhledem k tomu, že její jednání nebylo úmyslné, nýbrž nedbalostní, postačí pro nápravu vniklého stavu prostředky soukromého práva. Z důvodu právní jistoty konstatovala, že pokud společnosti O. C., potažmo O. p., vznikla její nedbalostí nějaká škoda, rozhodně nebude odpovídat částce 9 913 742 Kč. Částka by byla podstatně nižší, přičemž případné pochybení či bezchybnost při účtování daných částek by prokázal právě obviněnou řádně navrhovaný znalecký posudek z oboru účetnictví.
8. Výhrady vztáhla i proti výroku o trestu. Při stanovení výše výměry trestu nebylo dostatečně vzato v potaz vedení řádného života, a to nejen před tvrzeným spácháním trestné činnosti, ale i poté. Obviněná s orgány činnými v trestním řízení řádně spolupracovala a domáhala se ochrany svých práv a oprávněných zájmů tak, jak je jí umožněno platnými právními předpisy. Nikterak vyšetřování nebránila a ani je nemařila. Současně nebyla v minulosti trestána ani projednávána pro přestupek. Poznamenala, že aniž by souhlasila s výrokem o vině, měl jí být uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, jak ostatně navrhoval i státní zástupce. A to nejen s ohledem na vedení řádného života, ale i vzhledem ke skutečnosti, že je matkou dvou nezletilých dětí, které má ve své výlučné péči a které jsou na ni odkázány, a že se jí po nástupu do výkonu trestu odnětí svobody zásadně zhoršil její zdravotní stav (mimo jiné závažné bolesti hlavy a zad).
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního osudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 32/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 53 T 2/2018, v rozsahu odsuzujícího výroku o vině zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil na něj navazující výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (zejména pak výrok o náhradě škody společnosti O. p., a O. C.), a další rozhodnutí na zrušenou část rozsudků obsahově navazující, a zavázal tak nižší soudy svým právním názorem vysloveným v dovolání.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o opomenuté důkazy, z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, vyplývá, že procesnímu právu účastníka navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá pro prokázání svých tvrzení za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o takto vznesených návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§125 tr. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Na takový zásah do svého práva na spravedlivý proces však dovolatelka neupozornila, přestože na citovaný nález Ústavního soudu a na v něm obsažený požadavek, aby soudy vyložily důvody, které je vedly k zamítnutí uplatněných důkazních návrhů procesních stran, odkázala. Podle státní zástupkyně odmítnutí důkazních návrhů nelze bez dalšího spojovat se závěrem o zkrácení práva obviněné hájit své zájmy v rámci trestního procesu. Zvláště pak v situaci, kdy důvody, pro které odvolací soud v posuzované věci postupoval, byly vyloženy s tomu odpovídající mírou logiky a přesvědčivosti. Důvodem uplatnění návrhu na výslech svědků J. S. a M. K. bylo vyslovení pouhého blíže nepodloženého podezření o nepravdivosti a zaujatosti svědeckých výpovědí, kterými byla verze skutkového děje předkládaná obviněnou vyvrácena. Jestliže však odvolací soud při zvažování důkazního přínosu takto navržených svědectví dovodil, že by ve věci nebylo možné očekávat nic nového, nelze mu vytýkat jakýkoliv chybějící respekt k požadavku zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a v této souvislosti pak ani splněné podmínky k aplikaci pravidla in dubio pro reo . Z hlediska organizační struktury společnosti O. C., jakož i způsobu jejího naplnění při výkonu podnikatelské činnosti tohoto obchodního subjektu, zejména pak ve smyslu jejího ekonomického fungování, bylo bez pochybností vymezeno dovolatelčino postavení jako externí účetní, založené na příslušné mandátní smlouvě, a tím i způsob jejího honorování jak v rámci měsíčních paušálů, tak i mimo něj. A to aniž by bylo současně zjištěno, že by případným právním titulem k inkasu finančních částek na svůj účet disponoval svědek P. K., dovolatelčin bývalý manžel, který jednoznačně vyloučil existenci dohody o provedení práce s některou z poškozených společností; tato by totiž v opačném případě musela odpovídat finančnímu ohodnocení zákonného limitu výkonu této formy pracovní činnosti.
11. Tvrzený způsob uspokojování závazkového právního vztahu mezi společností O. C., a její věřitelkou Je. S., založený na dohodě, podle níž budou na dovolatelčin účet zasílány stanovené částky, které budou následně svědkyni Je. S. předávány, byl zcela důvodně odmítnut právě v kontextu svědecky potvrzeného postupu při dohledávání cesty a konkrétního důvodu přesunu finančních prostředků, který z dovolatelčina pokynu uskutečňovala firemní sekretářka D. H. Dělo se tak na podkladě dovolatelčiny klamavé informace o jejich použití k daňovým účelům, jindy pak ve smyslu její údajné dohody se zástupci uvedené společnosti. Naprostou absencí tzv. rozumného důvodu, pro který měla být údajná pohledávka svědkyně Je. S. vůči společnosti O. C., hrazena paradoxně v různě vysokých „splátkách“ a bez možnosti jejího zaúčtování, nota bene bez jakéhokoliv potvrzování jejího příjmu ze strany osoby oprávněné, se již v podrobnostech zabýval soud nalézací, a to mimo jiné i v návaznosti na zjištění, s jakou mírou pravidelnosti docházelo k hotovostním výběrům z účtů, kam byly předmětné finanční prostředky poukazovány (srov. body 72–73 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tyto, jakož i další důkazy zejména listinné povahy, které zmínil odvolací soud pod bodem 9 svého rozhodnutí, s odkazem na tomu odpovídající skutkové závěry nalézacího soudu se staly důvodem pro odmítnutí uplatněných důkazních návrhů obhajoby. Stalo se tak včetně zohlednění závěrečné fáze řízení, ve které na jejich vypovídací hodnotu dovolatelka teprve poukázala přesto, že podle jejího názoru měly mít stěžejní význam pro potvrzení její obhajoby od samého počátku řízení.
12. Podle státní zástupkyně nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se nezabýval dalším důkazním návrhem obhajoby, a to návrhem na vypracování znaleckého posudku z odvětví účetnictví, neboť tak předepsaným způsobem učinil již nalézací soud, který své rozhodnutí v rámci postupu podle §216 odst. 1 tr. ř. také spolehlivě odůvodnil. Argumentaci, že nalézací soud předjímal názor znalce, státní zástupkyně nepřisvědčila. Jestliže soud uzavřel, že by to ničeho neměnilo na trestnosti jejího jednání, pak v uvedeném směru nemohlo sehrát žádnou roli zjištění, jak bylo o příjmech a výdajích, vyplacených na její účet, popř. na účet jejího bývalého manžela, účtováno a zda existoval právní důvod (smlouva o postoupení pohledávky z rakouské společnosti O. V. na svědkyni Je. S.) zakládající věřitelské postavení této svědkyně. Opatřený skutkový stav věci totiž zcela jednoznačně vypovídá o tom, že k uspokojení této pohledávky nedocházelo, ale že finanční prostředky, které měly k takto deklarovanému účelu sloužit, si nechala ze strany firemní sekretářky zasílat na své, popř. její osobou ovládané bankovní účty, pod klamavou záminkou, že se tak děje na podkladě dohody zástupců společnosti, jakož i ve zcela nelogické argumentační kombinaci – za účelem úhrady DPH, a to, aniž by takto tvrzeným právním důvodům použití inkasovaných finančních prostředků dostála. Státní zástupkyně měla za to, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že dovolatelka jednala v dobré víře v souladu s pokyny svědkyně Je. S., kdy svědkyně D. H. o všem věděla nebo minimálně měla pokyn tyto platby provádět, přičemž se jednalo o platby, se kterými byla svědkyně Je. S. srozuměna, resp. věděla, že jsou prováděny na její pokyn. Obhajoba obviněné založená na takto odůvodněné legitimitě jejího jednání byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Popis tzv. skutkové věty výroku o vině naopak zřetelně vypovídá o podvodném způsobu jednání obviněné, který byl založen na uvedení jiného v omyl, aniž by mohl být dán prostor k pochybám o tom, zda přisouzeným způsobem jednala v úmyslné či pouze v nedbalostní formě svého zavinění.
13. Pokud jde o výhrady vztahující se k výroku o trestu, poznamenala, že obviněná tomuto výroku vytýká zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, přičemž ale přehlíží, že takové zaměření námitek nelze uplatňovat ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), a na uvedeném podkladě dovozovat právní titul k přezkoumání námitky přiměřenosti výměry uloženého trestního postihu.
14. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
15. Dovolatelka v reakci na vyjádření státní zástupkyně uvedla, že trvá na svých procesních návrzích a na důvodech řádně podaného dovolání. Neztotožnila se s argumentací státní zástupkyně, že zaujal-li odvolací soud stanovisko, že by výpovědi navržených svědků nepřinesly do řízení nic nového, dostál požadavku na zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a respektoval pravidlo in dubio pro reo . Zopakovala důvody, které jí vedly k závěru o nezbytnosti navrhovaných výpovědí, a konstatovala, že konfrontací těchto výpovědí mohl soud potvrdit či vyvrátit její tvrzení o tom, že dosud vyslechnutí svědci vypovídali křivě a zaujatě. Nesouhlasila s tím, že by navrhovaný znalecký posudek neměl vliv na trestnost jejího jednání. Navíc, i kdyby sám o sobě nebyl způsobilý prokázat její verzi skutkového děje, ve spojení s navrhovanými svědeckými výpověďmi by minimálně založil důvodnou pochybnost o správnosti skutkových zjištění. Setrvala na svém přesvědčení, že svědkyně D. H. věděla o dohodě mezí ní a svědkyní Je. S. Uzavřela, že Nejvyšší státní zastupitelství nezohlednilo veškeré namítané skutečnosti a věcí se zabývalo pouze obecně a nekonkrétně.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné R. K. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ nevztahuje. Odvolání obviněné bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Obviněná vytkla, že soud prvního stupně nevyhověl jejímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví, který mohl objasnit zejména to, zdali a případně jak v bylo v účetnictví O. C. účtováno na straně příjmů a výdajů o částkách, které byly vypláceny na účet obviněné, a rovněž mohl prokázat skutečnosti týkající se finančních prostředků, které vyplývají ze smlouvy o postoupení pohledávky z rakouské společnosti O. V. (původní věřitel) na svědkyni Je. S. (nový věřitel), a následné splácení této pohledávky svědkyni Je. S. ze strany společnosti O. C. (dlužník), a že odvolací soud se oprávněností odmítnutí uvedeného důkazního návrhu nezabýval. Dále namítla, že odvolací soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na výslech svědků J. S. a M. K., kteří mohli podpořit obhajobu.
25. Z obsahu trestního spisu se podává, že soud prvního stupně návrhu obhajoby na vypracování zmíněného znaleckého posudku nevyhověl a podle §216 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se další důkazy nebudou provádět (viz hlavní líčení konané dne 19. 3. 2019, č. listu 1898). Naznal totiž, že v současné době nemá podklady, z nichž by mohl být znalecký posudek zpracován. Navíc měl pochybnosti o tom, zda by se v případě, že by nějaké podklady získal, jednalo o podklady úplné, na základě kterých by mohl být znalecký posudek zpracován. V této souvislosti poukázal na vyjádření svědkyně K. K., t. č. účetní společnosti, že ve společnosti nejsou k dispozici účetní závěrky za roky 2013, 2014 a 2015, případně další podklady za rok 2015, a na sdělení svědka B. P., externího poradce společnosti, že některé podklady nemá O. C. k dispozici dodnes a je třeba je vytvářet v podstatě znovu, a konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že O. C. mohla řádně účtovat pouze o zasílání pravidelné měsíční částky 20 000 Kč jako odměny poskytnuté obviněné za vykonávanou práci, případně o fakturách, které jí byly řádně proplaceny a jsou v účetnictví O. C. doloženy. Podle soudu však nemohlo být účtováno o částkách popsaných ve výroku rozsudku, které obviněná pod nepravdivou záminkou vylákala. Stran další otázky, která měla být podle názoru obhajoby požadovaným znaleckým posudkem osvětlena, soud uvedl, že pro posouzení věci není důležité, jak bylo účtováno o postoupení pohledávky z rakouské společnosti O. na svědkyni Je. S. (srov. body 66 a 67, str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu předloženého trestního spisu dále vyplývá, že odvolací soud se výhradou, že soud prvního stupně neprovedl předmětný důkazní návrh, v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval (viz bod 16, str. 12 a 13 usnesení), když uvedl, že soud prvního stupně na důkazní návrh reagoval, postupoval souladně se zákonem, přičemž jeho argumentace stran nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu je důvodná, přiléhavá, má oporu v provedeném dokazování a ve skutečnostech týkajících se věrohodnosti obviněné (pozn.: odvolací soud se otázkou věrohodnosti obviněné, na kterou v daném kontextu poukazoval, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval).
26. Co se týče návrhu na provedení důkazu výslechem svědků J. S. a M. K., z protokolu o veřejném zasedání (jehož předmětem bylo rozhodnutí o podaném řádném opravném prostředku, viz č. listu 2020–2022), v němž byl tento důkazní návrh poprvé vznesen, se podává, že odvolací soud návrh na doplnění dokazování zamítl. Dospěl totiž ve shodě se státní zástupkyní k závěru, že doplnění dokazování nemůže s ohledem na vyznění důkazní situace přinést nic nového. Hierarchie jednotlivých osob ve společnosti byla provedeným dokazováním prokázána, neboť bylo zjištěno, že o ekonomickou stránku společnosti se starala obviněná. Jaké panovaly vztahy mezi zaměstnanci a jakým způsobem společnost fungovala, bylo taktéž prokázáno, stejně jako to, že obviněné byly za její činnost pro společnost placeny měsíčně příslušné částky vyplývající z mandátní smlouvy a dále i částky nad rámec těchto měsíčních paušálů po odsouhlasení ze strany vedení společnosti. Tvrzení o vědomosti svědkyně M. K. o údajné dohodě mezi obviněnou a svědkyní Je. S. o umořování půjčky bylo podle odvolacího soudu zpochybněno tím, že jej obviněná předložila až v rámci odvolacího řízení, tedy téměř v konečné fázi vedeného trestního řízení, přesto, že jí nic nebránilo tuto informaci poskytnout již orgánům činným v přípravném řízení, a to zejména v situaci, kdy by s ohledem na její vyznění mohl eventuálně odpadnout onen nesmírný tlak, pod nímž se obviněná podle svých slov po dobu dvou a půl let nacházela (viz její vyjádření ve veřejném zasedání o odvolání). Soud konstatoval, že by bylo logické uplatnit tuto informaci dříve než v okamžiku vedeného odvolacího řízení, byť není zpochybňováno právo obviněné předkládat či navrhovat jednotlivé důkazní prostředky v jakékoliv fázi trestního řízení. Z argumentace odvolacího soudu dále vyplynulo, že pochybnosti, které navrhovaný důkaz sám o sobě vyvolával, byly umocněny i výsledkem provedeného dokazování, neboť odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry, které na základě provedeného dokazování objektivizoval soud prvního stupně a vtělil je do skutkové věty napadeného rozsudku, pokud jde o problematiku údajného umořování půjčky (vyznění a logika obhajoby obviněné v konfrontaci s výpovědí jejího bývalého manžela P. K. ohledně existence dohody o provedení práce či pracovní činnosti se společnostmi O. p. nebo O. C., jeho podpis na daňovém přiznání v roce 2015 a podpisy svědků P. L. a D. H. na potvrzeních údajně vystavených společností O. C. o příjmech obviněné za roky 2010 a 2011). Uzavřel (viz bod 9, str. 6 a 7 usnesení odvolacího soudu), že důkazní návrh odmítl, neboť nalézací soud měl pro své rozhodování k dispozici dostatek důkazních prostředků, na jejichž základě a po jejichž vyhodnocení formuloval takový průběh skutkového děje, o němž není důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.).
27. Dovolací soud se na rozdíl od obviněné nedomnívá, že by argumentace odvolacího soudu byla nedostatečná a nepřesvědčivá. Nesdílí její názor o tom, že úvaha soudu je zcela zjevně v rozporu s účelem ustanovení §249 odst. 3 tr. ř., podstatně zkracuje její možnosti hájit oprávněné zájmy v rámci trestního řízení a nerespektuje její právo na obhajobu (čl. 40 Listiny základních práv a svobod). Nutno totiž zdůraznit, že primárním důvodem, proč odvolací soud nevyhověl příslušnému návrhu na doplnění dokazování, byl z jeho pohledu dostatečně zjištěný skutkový stav věci. Odvolací soud měl za to, že doplnění dokazování nemohlo s ohledem na vyznění důkazní situace přinést nic nového, neboť to byla obviněná, kdo se staral o ekonomickou stránku společnosti, bylo prokázáno, jaké panovaly vztahy ve společnosti, jakým způsobem společnost fungovala a jaké částky byly obviněné vypláceny, přičemž obhajoba spočívající v údajném umořování půjčky byla v posuzovaném řízení vyvrácena. Odvolací soud měl navíc zcela opodstatněně za to, že relevance důkazního návrhu, který měl obhajobě výrazně přispět, je snižována skutečností, že byl vznesen až v rámci odvolacího řízení. Dovolací soud se nedomnívá, že by odvolací soud tímto svým postojem nerespektoval ustanovení §249 odst. 3 tr. ř. Soud nekonstatoval, že odvolání nelze opřít o nové skutečnosti a důkazy. Naopak výslovně uvedl, že nerozporuje právo obviněné předkládat či navrhovat jednotlivé důkazní prostředky v jakékoliv fázi trestního řízení, že ale pochybnosti, které navrhovaný důkaz sám o sobě vyvolával, byly umocněny výsledkem provedeného dokazování, neboť se plně ztotožnil se skutkovými závěry, které na základě provedeného dokazování objektivizoval nalézací soud a vtělil je do skutkové věty výroku o vině. Takovou argumentaci nutno považovat za logickou, reflektující stav vyplývající z provedeného dokazování a nepříčící se ustanovením trestního řádu a právu na spravedlivý proces.
28. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když soudy o vytýkaných důkazních návrzích explicitně rozhodly a svá zamítavá rozhodnutí také řádně a přesvědčivě zdůvodnily.
29. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 68 až 78, str. 15 až 19 rozsudku soudu prvního stupně, body 8 až 17, str. 6 až 13 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Dovolací soud považuje argumentaci soudů nižších stupňů vztahující se k prokázání viny obviněné za komplexní, reflektující výsledky provedeného dokazování. Soudy správně akcentovaly, že obviněná zneužila svého postavení ve společnosti, důvěry jí vložené ze strany svědků Je. S. a P. L, tj. představitelů společnosti, a skutečnosti, že svědkyně D. H. byla vůči ní v podstatě v podřízeném postavení, měla za úkol plně se řídit jejími pokyny a tyto nikterak nezpochybňovat. Ve prospěch obviněné hrála významnou roli i dobrá hospodářská situace společnosti, tedy to, že navzdory podvodně vylákaným částkám se jí ekonomicky dařilo a že jí finanční prostředky, jež si obviněná neoprávněně účtovala, reálně nechyběly a byla na trhu schopna fungovat i bez nich. Údajné umořování dluhu společnosti vůči svědkyni Je. S. způsobem obviněnou naznačovaným soudy logicky odmítly i s odkazem na to, že je z hlediska konkrétních okolností případu nepředstavitelné, aby byly svědkyni Je. S. její privátní finanční prostředky, které do společnosti vložila, předávány krkolomným a podezřelým způsobem – tak, že budou nejprve převedeny na účet obviněné či na účet jejího bývalého manžela, svědka P. K., a následně obviněnou z účtů vybrány a v hotovosti svědkyni předány. Dovolací soud se ztotožňuje se státní zástupkyní, která v tomto kontextu přiléhavě poznamenala, že skutková zjištění soudů svědčí jednoznačně o tom, že k žádnému uspokojování pohledávky nedocházelo, ale že finanční prostředky si nechala obviněná zasílat ze strany svědkyně D. H. na své, popř. její osobou ovládané bankovní účty, pod klamavou záminkou, že se tak děje na podkladě dohody zástupců společnosti, jakož i ve zcela nelogické argumentační kombinaci – za účelem úhrady DPH, a to aniž by takto tvrzeným právním důvodům použití inkasovaných finančních prostředků dostála.
30. Co se týče výhrady obviněné vztahující se k výroku o trestu, nutno připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
31. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Soudy však dostály na ně kladeným požadavkům, odpovídající test proporcionality provedly přesvědčivě a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby opřely o argumenty, které je třeba akceptovat.
32. Dovolací soud nad rámec už řečeného poznamenává, že soud prvního stupně, který obviněné uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, proti němuž obviněná nyní brojí, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (body 81 až 83, str. 19 a 20 rozsudku nalézacího soudu). Uvedl, že vzal v potaz polehčující okolnost spočívající v tom, že obviněná je dosud bezúhonnou osobou [§41 písm. o) tr. zákoníku], současně ale konstatoval, že v jejím případě převažují přitěžující okolnosti [§42 písm. a), f), k), m) tr. zákoníku], tedy to, že trestnou činnost páchala s rozmyslem, když využila skutečnosti, že má plnou důvěru vedení společnosti O. C. a tím i pravomoc úkolovat svědkyni D. H., sekretářku společnosti, a mohla tak zcela jednoznačně předpokládat, že požadavky na zasílání částek, které bude svědkyni předkládat, budou provedeny. Proto vytvořila legendu o tom, že DPH za společnost O. C. bude finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště v XY, přeposílat ze svého účtu, a za tímto účelem každý měsíc e-mailem sdělovala svědkyni, jak vysoká bude platba DPH a jakou částku má svědkyně na její účet poslat. Ke spáchání trestného činu zneužila toho, že byla externí účetní společnosti O. C., trestný čin páchala po dobu sedmi let, větším počtem útoků, přičemž celkově způsobená škoda téměř dvojnásobně převyšovala dolní hranici škody velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Jednáním obviněné byl porušen zájem společnosti na ochraně a nedotknutelnosti cizího vlastnictví, přičemž konkrétní stupeň společenské škodlivosti byl zvyšován délkou doby, po kterou byla trestná činnost páchána, s ní souvisejícím počtem spáchaných útoků a celkovou výší způsobené škody. Podle soudu se jinak konkrétní stupeň společenské škodlivosti jednání obviněné nelišil od obdobných, typově běžných případů, kdy účetní firem, ať již jako přímí zaměstnanci nebo externí účetní, podvodnými finančními operacemi vyvedou z poškozené firmy majetek v řádu milionů korun. Soud proto po zhodnocení konkrétního stupně společenské škodlivosti jednání obviněné, po zvážení jediné polehčující okolnosti a všech okolností přitěžujících naznal, že se neztotožňuje s návrhem státní zástupkyně, aby byl obviněné uložen trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. Konstatoval, že o ukládání trestu v takové výměře by bylo možné uvažovat za situace, když by se způsobená škoda spíše blížila dolní hranici škody velkého rozsahu, za situace, když by se obviněná ke svému jednání doznala, případně tohoto litovala, nebo by byla z jejího chování zřejmá jakákoliv sebereflexe stran spáchaného skutku. Nic takového však z její strany nezaznělo, proto jí byl uložen trest odnětí svobody v jedné třetině zákonné trestní sazby uvedené v §209 odst. 5 tr. zákoníku, tj. trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně a s odůvodněním takového postupu ztotožnil, pouze doplnil, že trestní sazba je u zločinu podvodu §209 odst. 5 tr. zákoníku dána rozpětím pěti až deseti let, tudíž uložený trest nelze hodnotit jako nezákonný, nepřiměřeně přísný či naopak nepřiměřeně mírný (srov. bod 19, str. 13 a 14 usnesení odvolacího soudu). Proti takovým závěrům soudů nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jejich argumentaci za přiléhavou a trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců za adekvátní. Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěry jsou vyvážené. Soud přihlédl k dosavadní bezúhonnosti obviněné, nicméně s ohledem na převažující okolnosti přitěžující, zejména výši způsobené škody, dospěl ke správnému a opodstatněnému závěru o uložení trestu odnětí svobody v jedné třetině zákonné trestní sazby uvedené v §209 odst. 5 tr. zákoníku.
33. Protože dovolatelka svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů a na přesvědčení o nepřiměřenosti trestu, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
34. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné R. K. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu