ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.229.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 229/2020-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného K. G. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 12 To 306/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 96/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. G. odmítá .
Odůvodnění:
1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě podala dne 23. 8. 2019 u Okresního soudu v Náchodě obžalobu na obviněného K. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) pro skutek spočívající v tom, že
dne 20. 2. 2019 v době od 06:30 hodin do 06:50 hodin, jako osoba trpící sexuální deviací v aktivitě – patologickou sexuální agresivitou, dojel do České Skalice na XY, kde si vyhlédl poškozenou N. M., nar. XY, kterou chtěl k uspokojení svých sexuálních potřeb nalákat do svého auta a z místa odvézt, proto si počkal, až bude stát sama na autobusové zastávce naproti domu č. p. XY, poté k ní zezadu přistoupil, nejprve jí nabídl odvoz automobilem do školy, a když zjistil, že poškozená je osobou zjevně mentálně opožděnou a předpokládal proto, že se nebude jeho jednání bránit, uchopil ji pravou rukou za její levou paži, a když poškozená opakovaně odmítla jeho nabídku na odvoz, snažil se poškozenou odvést ze zastávky směrem ke svému autu tím, že ji ze zastávky táhl silou, čemuž se poškozená aktivně protipohybem bránila, a při vzájemném přetahování poškozenou rukou osahával přes zimní bundu na prsou a žádal ji, aby s ním šla do auta, že jí dá 5 000 Kč, na což mu odpověděla, že půjde jeho jednání oznámit na Policii České republiky, poté v úmyslu ji osahávat jí přímo na prsou rozepnul zip u její bundy až k břichu, čemuž se poškozená nebránila, neboť byla z jeho jednání v šoku, a když zjistil, že chce poškozená telefonicky volat na pomoc příteli své matky, tak z místa odešel s tím, že poškozené pohrozil, že pokud jeho jednání oznámí Policii České republiky, počká si na ni a zmlátí ji,
který právně posoudila jednak jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jednak jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 16 T 96/2019, uznal obviněného vinným plně ve smyslu podané obžaloby, pokud se týkalo právní kvalifikace daného skutku, ovšem popis skutku oproti obžalobě upravil (viz zvýrazněné části v textu uvedeném níže, když současně vypustil pasáž týkající se záměru poškozené telefonovat příteli své matky), a tzv. skutkovou větu výroku o vině formuloval tak, že obviněného uznal vinným, že
dne 20. 2. 2019 v době od 06:30 hodin do 06:50 hodin, jako osoba trpící sexuální deviací v aktivitě – patologickou sexuální agresivitou, dojel do České Skalice na XY, kde si vyhlédl poškozenou N. M., nar. XY, kterou chtěl k uspokojení svých sexuálních potřeb nalákat do svého auta a z místa odvézt, proto si počkal, až bude stát sama na autobusové zastávce naproti domu č. p. XY, poté k ní zezadu přistoupil, nejprve jí nabídl odvoz automobilem do školy, a když zjistil, že poškozená je osobou zjevně mentálně opožděnou a předpokládal proto, že se nebude jeho jednání bránit, uchopil ji pravou rukou za její levou paži, a když poškozená opakovaně odmítla jeho nabídku na odvoz, snažil se poškozenou odvést ze zastávky směrem ke svému autu tím, že ji ze zastávky táhl silou, čemuž se poškozená aktivně protipohybem bránila, a při vzájemném přetahování poškozenou rukou osahával přes zimní bundu na prsou a žádal ji, aby s ním šla do auta, že jí za to poskytne finanční prostředky nezjištěné výše , na což mu odpověděla, že půjde jeho jednání oznámit na Policii České republiky, poté v úmyslu ji osahávat jí přímo na prsou rozepnul zip u její bundy až k břichu, čemuž se poškozená nebránila, neboť byla jeho jednáním zaskočena , a následně z místa odešel s tím, že poškozené pohrozil, že pokud jeho jednání oznámí Policii České republiky, najde si ji a fyzicky napadne .
Za to mu podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
3. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 12 To 306/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za pokus přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Kulhánka podal proti němu dovolání jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení a současně tento soud nevyhověl odvolání, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když i soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak je zřejmé z jeho dovolací argumentace, byť výslovně neuvedl, že tuto podřadil konkrétně pod citovaný důvod dovolání), spatřoval dovolatel v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když soudy posoudily věc a hodnotily důkazy zcela v rozporu se skutečnostmi, které z dokazování vyplynuly. Pokud šlo o posouzení daného skutku jako zločinu vydírání, namítl, že soudy obou stupňů hodnotily celý skutkový děj jako celek a nezkoumaly odděleně naplnění znaků jednotlivých trestných činů, jimž byl uznán vinným, přestože údajná poškozená N. M. (dále jen „poškozená“) se vůbec o tom, že by měla být vydírána, nikomu po údajném činu nesvěřila (svěřila se jen o skutečnostech, které by, pokud by byly pravdivé, zakládaly důvodnost závěru o spáchání pokusu přečinu znásilnění), a ani žádný ze svědků tuto skutečnost nepotvrdil (svědek L. M. to dokonce výslovně popřel). K tomu zrekapituloval výpovědi svědků H. K., L. M. a J. H. a vyjádřil přesvědčení, že soudy obou nižších instancí dospěly k nesprávnému závěru o tom, že jeho vina, pokud jde o tento zločin, je prokázána na jejich podkladě.
6. Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu přečinu znásilnění obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nekriticky vycházely z výpovědi poškozené a svědeckých výpovědí, které ji podporovaly, přestože svědci pouze reprodukovali to, co jim poškozená řekla, a další důkazy buď zcela ignorovaly, nebo marginalizovaly; konkrétně tak namítl, že soudy staví své závěry na subjektivním pocitu svědkyně J. H. a domýšlení významu údajné zamyšlenosti poškozené, tj. nadřazují význam důkazů založených na subjektivních pocitech oproti důkazům objektivním. Dále se pak zaměřil právě na posledně uvedené důkazy, přičemž jednak zdůraznil, že kamerový záznam vylučuje jakékoli jednání, které by mělo charakter pokusu znásilnění, neboť toto na něm není vidět, jednak vyjádřil přesvědčení, že ze znaleckého posudku vypracovaného k osobě poškozené lze učinit závěr, že daná událost má reálný základ (tedy údajná poškozená a on se setkali), zbytek je ale domyšlen, a dále s poukazem na nedostatky znaleckého zkoumání MUDr. Želmíry Herrové a jím doložené lékařské zprávy vytkl odvolacímu soudu, že bez jakékoli bližší argumentace shledal jeho odvolací námitky nedůvodnými.
7. Poslední okruh dovolatelových výhrad se pak týkal výroku o trestu a uloženém ochranném léčení. Primárně měl za to, že v důsledku pochybení soudů obou stupňů zmíněných shora bylo namístě jej obžaloby zprostit; výrok o trestu však považoval za chybný i v případě, že byl uznán vinným. Brojil proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, byť odvolacím soudem sníženému oproti původnímu trestu, neboť vyslovil názor, že s ohledem na současně uložené ochranné léčení v ústavní formě neobstojí, když již sama ústavní léčba (která navíc není limitována časem a lze ji prodloužit) zajišťuje jeho oddělení od běžné společnosti a fakticky vede k ochraně ostatních členů společnosti.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že zruší rozsudek soudu prvního stupně a zprostí jej obžaloby. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, které dovoláním napadl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství svým přípisem ze dne 20. 2. 2020 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
14. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. o tomto nově rozhodl, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, tj. nezamítl ani neodmítl řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., je zjevné, že citovaný dovolací důvod nepřichází v úvahu v žádné z jeho výše zmíněných variant.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání dále výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. V tomto ohledu převážná část námitek, které obviněný s poukazem na uvedený dovolací důvod ve svém podání uplatnil, nemohla obstát. Šlo především o jeho výhrady ke způsobu hodnocení výpovědi poškozené (kterou považoval za nevěrohodnou) a výpovědí svědků H. K., L. M. a J. H. (tyto podle jeho názoru neměly potřebnou vypovídací hodnotu a usvědčující charakter) a správnosti skutkových zjištění, jež soudy obou nižších instancí na jejich podkladě ve vztahu k zločinu vydírání učinily, přičemž tvrdil, že jeho vina, pokud jde o tento zločin, nebyla na jejich podkladě prokázána. Obdobně se jednalo o jeho námitky k právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu přečinu znásilnění, kdy oběma soudům vytkl, že nekriticky vycházely z výpovědi poškozené a ze svědeckých výpovědí, které ji podporovaly, přestože svědci pouze reprodukovali to, co jim poškozená řekla, a že další důkazy buď zcela ignorovaly, nebo marginalizovaly, a nadřazovaly důkazy založené na subjektivních pocitech nad důkazy objektivní. Současně předkládal vlastní verzi daného skutkového děje, podle níž se sice s poškozenou předmětného dne na daném místě setkali, avšak veškeré další skutečnosti, resp. zejména to, že se pokusil poškozenou znásilnit a že ji vydíral, je domyšleno.
17. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
18. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný učinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, zabýval se rovněž obhajobou obviněného a rozvedl, proč tuto považoval za nevěrohodnou (srov. strany 6 až 8 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními a právními závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž se podrobně zabýval odvolacími námitkami obviněného, jakkoli jimi ve své podstatě opakoval svou obhajobu, s níž se pečlivě vypořádal již soud prvního stupně (srov. strany 3 až 6 jeho rozsudku).
20. Z hlediska deklarovaného důvodu dovolání obdobně nebylo možné přiznat relevanci ani těm dovolacím námitkám, jež obviněný uplatnil ve vztahu k výroku o trestu. Jeho výhrady v tomto směru totiž vycházely především ze zpochybnění způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění, kdy vyjádřil přesvědčení, že v důsledku těchto pochybení měl být obžaloby zproštěn, a tudíž mu neměl být ukládán žádný trest. Dále jejich prostřednictvím brojil proti tomu, že daný trest (byť odvolací soud jej uložil ve snížené výměře oproti trestu uloženému soudem prvního stupně) mu byl uložen jako nepodmíněný, i když současně mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě.
21. Nevyšší soud v této souvislosti připomíná, že přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu (již obviněný v podstatě uplatnil, když brojil proti tomu, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za současného uložení ochranného léčení v ústavní formě), do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
22. V rámci této problematiky je současně třeba poukázat na to, že na podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody (samotný název podmíněné odsouzení není přesný, neboť pachatel není odsouzen podmíněně, nýbrž pouze poté, co soud pravomocně zjistil skutek, kvalifikoval jej jako trestný čin, uznal pachatele vinným z jeho spáchání a uložil mu za něj trest odnětí svobody, výkon tohoto trestu není zatím realizován) není právní nárok, nýbrž závisí zcela na uvážení a rozhodnutí soudu, aby se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem věci učinil závěr, zda je namístě či nikoli (srov. „soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu“). Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody přitom ve smyslu §99 odst. 3 tr. zákoníku jakkoli nebránilo ani vedle něj uložené ochranné léčení, neboť obviněný pokus přečinu znásilnění spáchal (jak vyplývá ze závěrů znaleckého zkoumání) ve stavu vyvolaném duševní poruchou (sexuální deviací) a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
23. Z dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance (neboť i tato výhrada vycházela z jeho tvrzení o chybných skutkových zjištěních na podkladě nesprávně hodnocených důkazů jak ve vztahu k zločinu vydírání, tak k přečinu znásilnění) relevantním dovolacím důvodem pouze obecně formulovaná námitka k právnímu posouzení naplnění znaků obou předmětných trestných činů s tím, že tyto nebyly hodnoceny odděleně. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
24. Pokusu přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, jehož jednání bezprostředně směřuje k tomu, že jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a to v úmyslu spáchat takový trestný čin, jestliže k dokonání tohoto trestného činu nedošlo.
25. Objektem daného trestného činu je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, ale obecně do pohlavního styku patří i osahávání prsou ženy . Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V případě citovaného zákonného ustanovení pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1836 až 1837).
26. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul, nebo trpěl, a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
27. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle výše uvedeného zákonného ustanovení je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi z pohnutky zde uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď, popř. aby znalec podal nepravdivý nebo zkreslený posudek či tlumočník zkreslil tlumočenou výpověď nebo jiný úkon pachatele nebo jiné osoby. Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu , tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).
28. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud respektoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na podkladě dokazování provedeného v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jež shledal v zásadě správnými rovněž odvolací soud, a která spočívala v tom, že obviněný (zkráceně) … jako osoba trpící sexuální deviací v aktivitě – patologickou sexuální agresivitou … si vyhlédl poškozenou, … kterou chtěl k uspokojení svých sexuálních potřeb nalákat do svého auta a z místa odvézt, proto … k ní zezadu přistoupil, nejprve jí nabídl odvoz automobilem do školy, a … uchopil ji pravou rukou za její levou paži, a když poškozená opakovaně odmítla jeho nabídku na odvoz, snažil se poškozenou odvést ze zastávky směrem ke svému autu tím, že ji ze zastávky táhl silou, čemuž se poškozená aktivně protipohybem bránila, a při vzájemném přetahování poškozenou rukou osahával přes zimní bundu na prsou a žádal ji, aby s ním šla do auta, … na což mu odpověděla, že půjde jeho jednání oznámit na Policii České republiky, poté v úmyslu ji osahávat jí přímo na prsou rozepnul zip u její bundy až k břichu, čemuž se poškozená nebránila, neboť byla jeho jednáním zaskočena, a následně z místa odešel s tím, že poškozené pohrozil, že pokud jeho jednání oznámí Policii České republiky, najde si ji a fyzicky napadne.
29. Jednání obviněného, jenž opakovaně chytil poškozenou za ruku a snažil se ji silou (jeho stisk pociťovala jako bolestivý a natolik silný, že se jí nedařilo se mu vytrhnout) odvést do svého auta přes její fyzický odpor, představuje nepochybně násilí, jehož užil proto, že chtěl donutit poškozenou k pohlavnímu styku, jímž mělo být osahávání na jejích prsou. Během tohoto jednání totiž s cílem svého sexuálního uspokojení již započal poškozenou na prsou osahávat přes zimní bundu a za účelem osahávat ji na prsou přímo, jí bundu až k břichu rozepnul. Jak přitom vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného MUDr. Želmírou Herrovou, obviněný trpí tzv. patologickou sexuální agresivitou v plném rozsahu této poruchy (koitální části sexuality nenavazují na nekoitální, obviněný se ihned po spatření neznámé ženy domáhá osahávání jejích intimních partií) a již pětkrát byl soudně trestán s tím, že ve všech případech se dopustil jednání sexuálního charakteru, a byl šetřen Policií České republiky i pro další nevhodné jednání se sexuálním podtextem. V následné hrozbě adresované poškozené, jíž pohrozil, že si ji najde a fyzicky napadne, pokud jeho jednání oznámí Policii České republiky, je třeba spatřovat pohrůžku násilí, jíž poškozenou nutil, aby takové jednání opominula; tohoto jednání se přitom dopustil na poškozené jakožto na svědkovi, neboť tuto je třeba v dané věci považovat za svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala jeho jednání, tj. skutečnosti, které mohly být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a měl v úmyslu ji od budoucího výkonu její svědecké povinnosti odradit.
30. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 6 a 7, tento soud se v rámci hodnocení provedených důkazů pečlivě věnoval výpovědi poškozené, přičemž i přes její relativně nízkou věrohodnost odvíjející se od defektu jejího intelektu ji považoval v podstatných ohledech za pravdivou. K takovému závěru dospěl s ohledem na další ve věci provedené důkazy, a to zejména závěry znalkyně PhDr. Květoslavy Dostálové k osobnosti poškozené, výpovědi svědků H. K., L. M. a J. H. ohledně průběhu skutkového děje, kamerový záznam zachycující část jednání obviněného (spočívající v jeho opakovaných pokusech odvést poškozenou z autobusové zastávky) i reakci poškozené na ně, a též závěry znalkyně MUDr. Želmíry Herrové k osobě obviněného. Dostatečně a logicky vysvětlil rovněž to, proč naopak jako nevěrohodné a v rozhodných okolnostech nepravdivé hodnotil dvě rozdílné výpovědi obviněného. Stejně podrobně se všemi zmíněnými důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti zabýval i soud odvolací a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů úvahám stran hodnocení důkazů, skutkovým i právním závěrům týkajícím se naplnění znaků skutkové podstaty jak přečinu znásilnění, tak zločinu vydírání, soudu prvního stupně bezezbytku přisvědčil. Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl soudům obou nižších instancí vytknout. Snad jen pro úplnost považuje za potřebné doplnit, že v dané věci je zřejmé, že obviněný na svoje jednání a též na svou sexuální deviaci v podobě patologické sexuální agresivity nahlíží zcela nekriticky, své jednání setrvale popírá a svou poruchu si naprosto nepřipouští, přestože tato u něj byla zjištěna již v roce 2014 (na podkladě znaleckého posudku v jiném proti němu vedeném trestním řízení) a třebaže byl právě pro jednání sexuálního charakteru již pětkrát soudně trestán.
31. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti je třeba jednání obviněného spočívající v osahávání poškozené přes oděv na prsou, resp. v pokusu osahávat ji na těchto místech přímo na těle, právně kvalifikovat jako pokus přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a jeho jednání záležející v pohrůžce fyzického násilí poškozené, jíž ji nutil, aby neoznámila jeho jednání Policii České republiky, právně posoudit jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že právní kvalifikace soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, je správná a zákonná.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
33. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně požádal, aby mu byl odložen nebo přerušen výkon dovoláním napadeného rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – ani neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu