ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.370.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 370/2020-2573
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněných J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, zdržující se na adrese XY, a R. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 13 To 282/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 23/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 12 T 23/2017, byl obviněný J. K. uznán vinným pod body 1a) a 1b), 2), 3) třemi trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (ve znění zákona č. 140/1961 Sb.), pod body 4), 5), 6) třemi zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 40/2009 Sb.), v bodě 6) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnou R. B., která byla v tomto bodě uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustili tím, že
1) a) obviněný J. K. dne 27. 10. 2004 v XY v ulici XY č. p. XY v kanceláři Stavebního bytového družstva D. XY využil zřejmého sníženého intelektu poškozeného M. B., nar. XY, (majitele členských práv s právem nájmu družstevního bytu), a místo smlouvy o výměně družstevního bytu za byt v nižším podlaží, s níž mu přislíbil pomoci, a při opakovaných setkáních ho o této pomoci utvrzoval, mu podstrčil k podpisu smlouvu o převodu členských práv a povinností, zejména s právem nájmu družstevního bytu - družstevní bytové jednotky č. XY - garsoniéry nacházející se ve 4. patře, v 5. nadzemním podlaží, objektu 331 v ulici XY č. p. XY v XY, a to včetně podílu 7/662 na společných částech domu a pozemků, tj. čp. XY, XY, XY, XY na pozemcích označených jako stavební parcely č. XY, XY, XY, XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, a pozemků označených jako stavební parcely č. XY, XY, XY, XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, kdy poškozený v domnění, že podepisuje smlouvu o výměně družstevního bytu za byt nacházející se v nižším patře, takto nevědomky převedl členská práva s právem nájmu družstevního bytu na I. K. (předmětnou smlouvu podepsala 1. 11. 2004), a tímto jeho jednáním poškozený pozbyl členských práv s právem nájmu k uvedenému družstevnímu bytu, čímž způsobil poškozenému M. B. škodu ve výši 640.000 Kč, přičemž poškozenému za tento převod nic nezaplatil,
ad 1) b) obviněný J. K. a obviněná M. B., nar. XY, dne 22. 12. 2004 v XY ve XY ulici č. p. XY v realitní kanceláři AZ reality, poté, co využili špatné osobní a finanční situace, jakož i naivity a neznalosti poškozené J. B., nar. XY , tuto přemluvili a předložili jí k podpisu kupní smlouvu, kde byla uvedena jako prodávající a I. K. jako kupující, kdy předmětem prodeje byla nemovitost ve vlastnictví poškozené, a to bytová jednotka č. p. XY v ulici XY v XY, včetně podílu 234/4699 na společných částech domu č. p. XY a XY a stavební parcely č. XY a XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY a XY v katastrálním území XY v hodnotě 570 000 Kč, na základě které měla být J. K. zapůjčena finanční částka 550.000 Kč, přičemž kupní smlouva měla sloužit pouze jako zástava za půjčku, když při opakovaných předchozích jednáních poškozenou ujišťovali, že se nemusí o byt obávat a obviněný J. K. jí přislíbil vrácení bytu poté, co mu do 3 měsíců vrátí zapůjčené finanční prostředky, ač si byli vědomi toho, že poškozená není s ohledem na svoji finanční situaci schopna tento závazek dodržet, a přičemž obviněný J. K. poškozené nepředal celou přislíbenou půjčku ve výši 550.000 Kč, ale předal jí pouze částku 90.000 Kč a tím poškozené způsobili škodu ve výši 570.000 Kč,
2) obviněný J. K. dne 19. 10. 2005 v XY v ulici XY č. p. XY v kanceláři Stavebního bytového družstva D. poškozenému B. B., nar. XY (majitel členských práv s právem nájmu družstevního bytu), místo listiny související s z jeho strany přislíbenou půjčkou na 100.000 Kč, mu podstrčil k podpisu smlouvu o převodu členských práv a povinností, zejména s právem nájmu družstevního bytu - družstevní bytové jednotky č. XY, o velikosti 1+2, nacházející se ve 2. patře, v 3. nadzemním podlaží, objektu XY v ulici XY č. p. XY v XY, a to včetně podílu 649/3862 na společných částech domu a pozemků, tj. č. p. XY na pozemku označeném jako stavební parcela č. XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY 079 v katastrálním území XY, a pozemku označeném jako stavební parcela č. XY a pozemku označeném jako stavební parcela č. XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, kdy poškozený v domnění, že podepisuje listinu související s dojednanou půjčkou 100.000 Kč od obviněného J. K. a s vypořádáním jeho dluhů, takto nevědomky převedl členská práva s právem nájmu předmětného družstevního bytu na I. K. s přesvědčením, že jde o jeho vypořádání dluhů, tímto jednáním obviněného poškozený pozbyl právo nájmu k uvedenému družstevnímu bytu, čímž způsobil poškozenému B. B. škodu ve výši 501.000 Kč,
3) obviněný J. K. dne 8. 3. 2007 v XY, okres XY, poškozenému J. P., nar. XY, místo listiny související s vypořádáním jeho dluhů, s nimiž mu přislíbil pomoci při opakovaných setkáních, mu podstrčil k podpisu kupní smlouvu, kde byl uveden jako prodávající a I. K. jako kupující a M. K. jako vedlejší účastník smlouvy, předmětem prodeje byla nemovitost ve vlastnictví poškozeného, a to rodinný dům č. p. XY v ulici XY v XY, včetně stavební parcely č. XY a pozemkové parcely č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY v okrese XY, kdy poškozený v domnění, že podepisuje listinu související s vypořádáním jeho dluhů, předmětnou nemovitost v hodnotě 695.000 Kč nevědomky prodal (vklad do katastru nemovitostí byl proveden 3. 4. 2007 na Katastrálním pracovišti XY), přičemž tímto jednáním zbavil poškozeného J. P. veškerých majetkových práv k předmětné nemovitosti, čímž mu způsobil škodu ve výši 695.000 Kč,
4) obviněný J. K. a obviněná I. K., nar. XY, dne 17. 5. 2011 v XY v ulici XY č. p. XY, v souvislosti s opakovaným příslibem poskytnutí úvěru ve výši 1.500.000 Kč, podstrčili přesně nezjištěným způsobem poškozenému J. Š., nar. XY, k podpisu kupní smlouvu týkající se rodinného domu č. p. XY v ulici XY v XY včetně garáže, stavební parcely č. XY a pozemkových parcel č. XY a č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, vše v hodnotě 1.856.100 Kč, kde byl poškozený uveden jako prodávající a jako kupující I. K., a to namísto poškozeným odsouhlasené kupní smlouvy s dodatkem o zrušení smlouvy a zpětném převodu těchto nemovitostí na jeho osobu poté, co přislíbený úvěr splatí, přičemž poškozený v domnění, že podepisuje jím odsouhlasenou smlouvu s dodatkem o zrušení smlouvy a zpětném převodu nemovitostí na jeho osobu, předmětné nemovitosti takto prodal (vklad do katastru nemovitostí byl proveden dne 26. 5. 2011 na Katastrálním pracovišti v XY) I. K., čímž způsobili poškozenému J. Š. škodu ve výši 1.856.100 Kč, přičemž mu předali pouze částku 100.000 Kč,
5) obviněný J. K. dne 21. 12. 2012 v XY na poště, poté, co využil věku, neznalosti a zdravotního stavu poškozené V. B., nar. XY, této místo dohody o vystěhování nájemnice a smlouvy o pronájmu jejího bytu, s čímž jí přislíbil pomoci, kdy v této věci jednal při opakovaných setkáních od začátku prosince roku 2012 na různých místech v okrese XY, XY a XY, jí podstrčil k podpisu kupní smlouvu, kde byla uvedena jako prodávající a kupující I. K., předmětem prodeje byla nemovitost ve vlastnictví poškozené, a to bytová jednotka čp. XY v ulici XY v XY, a to včetně podílu 2788/593040 na společných částech domu č. p. XY a stavební parcely č. XY, zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, kdy poškozená v domnění, že podepisuje smlouvu o pronájmu jejího bytu, který s ní předtím dohodl, předmětnou nemovitost v hodnotě 655.000 Kč takto nevědomky prodala (vklad do katastru nemovitostí byl proveden dne 8. 1. 2013 na Katastrálním pracovišti v XY) v přesvědčení, že se jedná o uzavření nové nájemní smlouvy a vystěhování dosavadní nájemnice z jejího bytu, a to aniž by měl v úmyslu za tuto nemovitost poškozené zaplatit, a tímto jednáním zbavil poškozenou V. B. veškerých majetkových práv k předmětné nemovitosti, čímž jí způsobil škodu ve výši 665.000 Kč, přičemž jí nic neuhradil,
ad 6) obviněný J. K. společně s obviněnou R. B. dne 2. 7. 2013 v XY v ulici XY č. p. XY využili momentálního zdravotního stavu a vyššího věku poškozeného M. K., nar. XY, a místo smlouvy o převodu vlastnických práv ideální poloviny jeho nemovitosti, kdy o převodu pouze poloviny domu jednali při opakovaných setkáních v období od června roku 2013, mu podstrčili k podpisu smlouvu o převodu majetkových práv k celé nemovitosti, kde byl uveden jako prodávající, a obviněná R. B. jako kupující, předmětem prodeje byla celá nemovitost, a to rodinný dům čp. XY v XY v ulici XY, včetně stavební parcely č. XY a pozemkové parcely č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, kdy poškozený v domnění, že podepisuje smlouvu o převodu vlastnických práv ideální poloviny své nemovitosti, předmětnou nemovitost v hodnotě 2.000.000 Kč nevědomky prodal (vklad do katastru nemovitostí byl proveden dne 8. 7 2013 na Katastrálním pracovišti v XY) v přesvědčení, že se jedná o převod vlastnických práv ideální poloviny jeho nemovitosti, kdy převod ideální poloviny jeho domu mu opakovaně přislíbili, tímto jednáním zbavili poškozeného M. K. veškerých majetkových práv k předmětné nemovitosti, čímž mu způsobili škodu v celkové výši 2.000.000 Kč, přičemž poškozenému nic neuhradili.
2. Obviněný J. K. byl za trestnou činnost uvedenou pod body 1), 2), 3) a za sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. 22 T 200/2007, a dále za organizátorství k úmyslnému trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 1 T 81/2008, odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 15.000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Za zločiny pod body 4), 5), 6) byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
3. Obviněná R. B. byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců.
4. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných M. B. a I. K. a o zproštění obviněné I. K. obžaloby, jakož i o náhradě škody.
5. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění J. K., R. B. a M. B. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 13 To 282/2019, o nich rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněné M. B. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok, jímž této obviněné byla uložena povinnost nahradit poškozené J. B. škodu ve výši 570.000 Kč, a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že poškozenou podle §265 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněné M. B. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných J. K. a R. B. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněných
6. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění J. K. a R. B. prostřednictvím společného obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení činu, jímž byli uznáni vinnými.
7. Obviněný J. K. namítal, že byl odsouzen pro pokračující trestnou činnost zahrnující skutky od roku 2004 do roku 2013, čímž se soudy vyhnuly námitce promlčení, k němuž mělo dojít u skutků spáchaných před rokem 2009. Pochybení shledal i při ukládání souhrnného trestu, v jehož rámci mu byl nesprávně uložen peněžitý trest včetně náhradního trestu odnětí svobody, jenž mu byl vyměřen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 1 T 81/2008, který již byl v minulosti zaplacen, a tedy vykonán, což soudy při jeho ukládání nezohlednily.
8. Výhrady obviněného J. K. směřovaly i proti závěru nalézacího soudu o podvodném jednání a uvedení poškozených v omyl, protože se soud nesprávně opíral pouze o tvrzení poškozených, kteří však smluvní dokumentaci podepisovali s plným vědomím jejího obsahu. Nejenom, že jim žádná listina nebyla tzv. podstrčena, protože věděli, co činí, obzvláště v případech, kdy byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě, ale obdrželi i dohodnutou cenu. Nesprávně byl viníkem označen i v případě poškozené J. B. [bod 1b)], s níž uzavřel řádnou smlouvu, zaplatil kupní cenu a zajistil jí bydlení. I soud konstatoval, že k jejímu poškození došlo až jednáním spoluobviněné M. B., a tedy k činu, který mu je kladen za vinu, nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by měl na vylákání peněz jakoukoliv účast. V odvolacím řízení byla uznána námitka spoluobviněné M. B. o promlčení pohledávky, protože skutek se stal roku 2012 a k promlčení došlo nejpozději v prosinci 2014, v důsledku toho, měla být poškozená i vůči obviněnému J. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na civilní řízení, a to i přesto, že poškozená uplatnila v minulosti finanční nárok jen vůči P. M.
9. Dovolatel brojil i proti způsobu stanovení výše škody znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, neboť znalkyně Ing. Lenka Sýkorová nemohla znát jejich skutečný stav v době, kdy je obviněný kupoval, protože do nich investoval, o což měla být výše škody snížena. K bodu 4) poukázal u poškozeného J. Š. na jeho dlouholetou praxi v podnikání, u něhož soud nebral do úvahy, že se domáhal doplatku kupní ceny a u Okresního soudu v Chrudimi žaloval neplatnost kupní smlouvy, nikoli však pro podvodné jednání, nýbrž pro nezpůsobilost kupující I. K. k právním úkonům, čehož v odvolacím řízení dosáhl. Obviněný hodnocení důkazů považoval za vadné zejména u výpovědi poškozeného J. Š., který zkušenosti v podnikání před soudem popřel.
10. Vady obviněný shledal i v bodě 6) vůči poškozenému M. K., kde byla uznána vinnou i R. B., protože v průběhu celého řízení nebylo prokázáno, že by obviněný organizoval převod nemovitosti, ani to, že by se tímto jednáním obohatil. Jediné, co jej s touto nemovitostí spojovalo, bylo, že se podílel na její opravě.
11. Obviněná R. B. dovoláním vytýkala, že soudy i přes absenci procesně použitelné výpovědi poškozeného v bodě 6) učinily závěr, že byl oběma obviněnými uveden v omyl. Pro takový závěr vycházely pouze z trestního oznámení, k němuž byl poškozený přinucen, a z nepřesvědčivých výpovědí rodinných příslušníků. Poškozený zcela vědomě uzavřel kupní smlouvu na celou nemovitost a následně, ve snaze vyjasnit svůj status, protože nemovitost stále užíval, s obviněnou uzavřel ještě smlouvu o věcném břemeni trvalého a bezplatného užívání. Soud nepovažoval za věrohodný způsob nabytí peněžních prostředků obviněnou, a tedy i zaplacení dohodnuté kupní ceny, když tvrdila, že za nemovitost reálně zaplatila částku 1.200.000 Kč získaných od příbuzných (matky) z Francie. Poukázala na nelogičnost úvahy odvolacího soudu (v bodě 27., poslední věta), v nichž tento skutek srovnával se skutkem pod bodem 4), aniž by zaregistroval, že obviněná se J. Š. nikdy nejednala a neobdržela od něj žádné doklady.
12. V závěru dovolání oba dovolatelé shodně navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, apelovali i na nápravu v oblasti skutkových zjištění, z nichž jsou dovozovány nesprávné právní kvalifikace skutků.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. K podanému dovolání ve vyjádření v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci dovolání obou obviněných a poukazu na význam a smysl dovolacího řízení zdůraznila, že obvinění vytýkali pouze nedostatek důkazní opory pro skutková zjištění, z nichž soudy dovodily naplnění znaků skutkových podstat jim za vinu kladené trestné činnosti a zpochybnili způsob, jakým se soudy vypořádaly s jejich obhajobou, což nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu. Pro dovolací přezkum proto nejsou způsobilé námitky obviněného J. K. poukazující na okolnosti, za kterých docházelo k převodům nemovitostí, neboť závěry o uvedení v omyl jsou opřeny o výpovědi poškozených. Rovněž výhrady obviněné R. B. mají výlučně skutkovou povahu, protože sama hodnotí usvědčující svědecké výpovědi jako nepřesvědčivé a zpochybňuje závěry soudů o nezaplacení kupní ceny.
14. K námitce obviněného J. K. o promlčení trestního stíhání státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž na tuto problematiku dopadá, neuplatnil, přesto rozvedla, z jakých důvodů není tento jeho názor správný. Uvedla, že se ve věci nejedná o pokračující trestnou činnost [vyjma bodu 1)] a podrobně s ohledem na průběh jednotlivých trestných činů a podmínek, za nichž dochází k běhu promlčení lhůty ve smyslu §67 odst. 3 písm. b), c) tr. zák. a §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, případně k jejímu přerušení, dospěla v souladu se závěry odvolacího soudu rozvedenými v bodě 18. jeho usnesení k tomu, že promlčecí doba byla průběžně přerušována postupným pácháním jednotlivých skutků a následným zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. KRPE-18415/TČ-2014-170671. K namítanému adheznímu rozhodnutí vůči poškozené J. B. odkázala na bod 31. usnesení odvolacího soudu, v němž odůvodnil nemožnost aplikace zásady beneficia cohaesionis podle §261 tr. ř. Pokud tedy na základě námitky promlčení vznesené obviněnou M. B. došlo v odvolacím řízení ke zrušení její platební povinnosti vůči uvedené poškozené, nelze takový závěr automaticky aplikovat i vůči obviněnému J. K.
15. Státní zástupkyně výhrady obviněného proti způsobu, jakým soudy stanovily způsobenou škodu u nemovitostí, do nichž vložil vlastní investice, nepovažovala za vytknutí právních vad dotýkajících se postupů podle ustanovení §137 tr. zákoníku, popř. §89 odst. 12 tr. zák., ale za skutková tvrzení. Odkázala v této souvislosti na bod 21. usnesení odvolacího soudu, který s obdobnou námitkou obviněného a posouzení její správnosti zabýval. Odborné zkušenosti poškozeného J. Š. a jím iniciované občanskoprávní řízení včetně soudního rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy pro nezpůsobilost jejího uzavření I. K., nepovažovala za důvody, které by vyvracely, že uvedený poškozený nebyl podveden. Pochybení neshledala ani při uložení souhrnného trestu, jímž byl obviněnému znovu vyměřen peněžitý trest, který již dříve vykonal, a poukázala na to, že vytýkal procesní konsekvence vykonávacího řízení vztahující se podmínkám podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho znovu uložení považoval za správné, ve smyslu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v bodě 24. jeho usnesení.
16. Závěrem státní zástupkyně navrhla obě dovolání odmítnout, obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněné R. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu.
17. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněným k případné replice, avšak ti tohoto svého zákonného oprávnění do konání neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) v řízení o dovolání zabývat.
20. Oba obvinění dovolání opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
21. Zásada, že dovolací soud v dovolacím řízení neposuzuje správnost skutkových závěrů, se neuplatní, pokud jde o porušení základních práv a svobod, která požívají ochrany v rámci tzv. spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Nesprávnost opakovaného uložení peněžitého trestu v rámci trestu souhrnného, pokud byl již v minulosti peněžitý trest uhrazen, dopadá na nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jde o jinou vadu tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů vychází z toho, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že se k výroku o trestu nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
V. Ke skutkovým námitkám obou obviněných
23. Oba obvinění v dovolání ve vztahu k činům, které jim jsou kladeny za vinu, vytýkali vady ve skutkových zjištěních, která považovali za vadná pro nedostatečné procesní postupy soudů obou stupňů, což jsou skutečnosti, které na jimi označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, avšak i přes tento závěr je vhodné zmínit, že přezkoumávaná rozhodnutí nevykazují nedostatky, které by mohly mít dopad na správnost skutkových závěrů soudy obou stupňů učiněných, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadám vyplývajícím z podmínek stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Výtky obou obviněných v tomto směru se neshodují s podmínkami, za nichž lze důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, avšak Nejvyšší soud i přesto, se zřetelem na zásady, že je třeba vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu posuzoval, zda došlo k pochybení, které by přesáhlo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
24. S výhradami obviněného J. K., že poškození smlouvy podepsali s plným vědomím všech rozhodných skutečností a inkasovali i případné kupní ceny, a to s konkrétním odkazem na postoje poškozených J. B. a J. Š., se nelze ztotožnit, neboť soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vysvětlily své úvahy a závěry rozhodné pro správnost učiněných skutkových zjištění (k bodu 1 srov. bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně srozumitelně a logicky popsal aktivní roli obviněného, manipulaci s málo orientovanou a nezkušenou poškozenou ze strany celkem tří osob a způsob, jakým na základě prezentace nikoli zcela jednoduchých smluvních vztahů byla uvedena v omyl a podepsala smlouvu o prodeji bytu, aniž by kdy takovou vůli měla. V případě poškozeného J. Š. [bod 4)] soud reagoval na obhajobu obviněného J. K. o jeho snaze domoci se pohledávky v občanskoprávním řízení před Okresním soudem v Pardubicích a Okresním soudem v XY, argumentací, které je plně opodstatněná provedenému dokazování. Posoudí-li se rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily, není pochyb o tom, že podmínky §2 odst. 5, 6 tr. ř. v této trestní věci byly splněny. Soud prvního stupně vysvětlil, proč považoval výpovědi poškozených a další s nimi korespondující důkazy za věrohodné, když je shledal za souladné i s ostatními ve věci provedenými důkazy.
25. V souladu se závěry soudů obou stupňů je možné uzavřít, že obhajoba obviněného J. K. představuje v části týkající se výhrad proti skutkovým zjištěním pouze polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a dovozuje nedostatečnost důkazů, které obviněné usvědčovaly.
26. Námitky obviněné R. B. se týkaly výhradně skutku pod bodem 6. (poškozený M. K.), vůči němuž námitky vznesl i obviněný J. K., oba je však směřovaly proti učiněným skutkovým zjištěním, a to proti věrohodnosti usvědčujících svědeckých výpovědí v korespondenci s listinnými důkazy. Obviněnými uvedená tvrzení však jsou jen opakováním jimi dříve uplatněné obhajoby, na niž již oba soudy v rámci svých rozhodnutí reagovaly, a na zmiňované rozpory ve výpovědích svědků adekvátním způsobem reagovaly (viz body 115. až 125. rozsudku nalézacího soudu, bod 27. usnesení odvolacího soudu). Toto konstatování se týká především dovolání obviněné R. B., která své výhrady soustředila jen proti bodu 6., a zpochybňovala jimi pouze hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které považovala za vadné a nesprávné, a to se zřetelem na nevěrohodnou výpověď poškozeného M. K. Soudům rovněž vytýkala, že nebraly do úvahy jí uváděnou obhajobu o způsobu, jakým nabyla prostředky, z nichž cenu uhradila. Tato výhrada obviněné však byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena.
27. Podle výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy se věnovaly obhajobě obviněných, na jejich námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody svých závěrů ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědí, o něž svá rozhodnutí o vině obviněných opřely. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy se stejnou pečlivostí hodnotily důkazy svědčící ve prospěch obviněných, tak i ty, které vyznívaly v jejich neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Nelze považovat za vadu, že soudy pro své závěry o vině obviněných vycházely zejména z výpovědí poškozených případně dalších důkazů. V daných souvislostech skutkové závěry nevzbuzují pochybnosti a v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci případných rozporů mezi jednotlivými důkazy. Pro posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
28. K námitkám obviněných je rovněž vhodné uvést, že soudy zvažovaly alternativy, které obvinění v průběhu trestního řízení uplatňovali, a to mimo jiné i z hlediska jejich opodstatněnosti, přesvědčivosti a reálnosti, nejen samostatně, ale i v kontextu se všemi důkazy, zejména svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky, které byly ve věci opatřeny. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Jen pro úplnost lze zmínit, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).
29. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádné disproporce ve výsledcích dokazování, protože učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, z nichž přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
30. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci byla věnována potřebná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného, resp. oba obviněné usvědčovaly, a soudy tyto důkazy také jednotlivě i vzájemně posuzovaly. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Zvažovaly míru a hodnotu důkazů k prokázání skutečností podstatných pro právní závěry, jakož i takových, které reagovaly na obhajobu obviněných. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Obsahy přezkoumávaných rozhodnutí nesvědčí o libovůli nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla.
31. Z těchto důvodů dovolání obviněného J. K. v části výhrad proti skutkovým zjištěním a celé dovolání obviněné R. B., která neuvedla jiné důvody než směřující proti učiněným skutkovým zjištěním, nedopadají na žádný dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
VI. K právním námitkám obviněného J. K.
32. V dovolání obviněného J. K. jsou kromě uvedeného uplatněny i další námitky, které se dotýkají právního posouzení, protože se domáhal promlčení trestního stíhání, vytýkal nenaplnění zákonného znaku uvedení poškozených v omyl, a brojil proti správnosti stanovení výše škody, a nespokojil se s uložením peněžitého trestu v rámci souhrnného trestu, což jsou námitky, ve vztahu k nimž Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné.
a) k námitce promlčení
33. Námitka promlčení obviněného spočívala v tom, že s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání jednotlivých skutků, které považoval za spáchané v pokračování, mělo být jeho trestní stíhání po jeho promlčení zastaveno. V této souvislosti se Nejvyšší soud s výhradami obviněného neztotožnil, a lze jen přisvědčit názoru vyjádřenému státní zástupkyní, která v reakci na uvedenou námitku obviněného zmínila, že jemu za vinu kladená trestná činnost nebyla, s výjimkou bodu 1) a), b), spáchána v pokračování ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., a s účinností od 1. 1. 2010 podle §116 tr. zákoníku spáchána. Takový závěr vyplývá z popisu skutku i právních závěrů soudy učiněných (srov. strany 16, 19, 21, 24-25, 28, 32). Lze jen poznamenat, že každý dílčí skutek byl soudem prvního stupně samostatně vymezen a popsán, pro správnost takového závěru svědčí i to, že činy byly spáchány ve dnech 27. 10. a 22. 12. 2004 [bod 1)], 19. 10. 2005 [bod 2)], 8. 3. 2007 [bod 3)], 17. 5. 2011 [bod 4)], 21. 12. 2012 [bod 5)] a 2. 7. 2013 [bod 6)], tudíž s takovými jednotlivými časovými odstupy, které neumožňují závěr o pokračujícím deliktu.
34. Byl-li správný právní názor soudů nižších stupňů při posouzení skutků jako samostatných trestných činů, nelze akceptovat ani námitku, že se soudy „vyhnuly námitce promlčení“, protože k obdobné výhradě se jí zabývaly a pro správnost jimi uvedených úvah lze jen pro stručnost odkázat na bod 18. usnesení odvolacího soudu. V souladu s uvedenými závěry lze poznamenat, že skutky popsané pod body 1) až 3) jako tři trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., u něhož činí horní hranice trestu odnětí svobody od 2 do 8 let. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká trestnost takového činu uplynutím promlčecí doby 5 let. Podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Na trestné činy v bodech 4) až 6) posouzené jako tři zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zákon stanoví horní hranici trestu odnětí svobody od 2 do 8 let. Podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zaniká trestnost takového činu uplynutím promlčecí doby 10 let. Přerušení běhu promlčecí doby podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je upraveno shodně jako v předchozí právní úpravě. Z časového snímku jednotlivých skutků (viz výše) je zjevné, že nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání kteréhokoli z nich, neboť ve všech případech byl běh promlčecí doby vždy přerušen spácháním nového trestného činu shodné trestní přísnosti. V takovém případě běží od spáchání nového trestného činu promlčecí doba nová. Postupné páchání jednotlivých trestných činů bylo završeno skutkem ze dne 2. 7. 2013 [bod 6)], ani poté nedošlo k promlčení, neboť podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 31. 7. 2015 a toto trestní stíhání bylo následně rozšířeno usnesením ze dne 7. 11. 2016. Ani částečně proto nemohlo dojít k promlčení kteréhokoliv z projednávaných skutků.
b) k námitce absence znaku „uvedení v omyl“
35. Obviněný ve svém dovolání tvrdil, že poškozeným byly vždy předkládány smlouvy, na nichž se spolu dohodli a podepisovali je s plným vědomím obsahu smluvních dokumentů, obdrželi i případnou kupní cenu a žádná z listin jim nebyla podstrčena. Jelikož svoji námitku z valné části opírá o kritiku skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které v neprospěch obviněného vycházely z výpovědí poškozených, lze odkázat na již výše rozvedenou pasáž v bodě V. tohoto usnesení týkající se hodnocení ve věci provedených důkazů. Výhrada absence některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, se však týká hmotněprávní otázky a jako taková je v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto na jejím podkladě dále posuzoval důvodnost této námitky.
36. Uvedené výhradě soudy věnovaly dostatečnou pozornost (srov. strany 16, 19, 20-21, 24, 25, 27, 28, 30, 32 rozsudku nalézacího soudu, a strany 5 až 6 usnesení odvolacího soudu), rozvedly, jakými postupy obviněného, popř. i spoluobviněných, byli poškození manipulováni, co s nimi původně bylo vyjednáváno a jaké konkrétní listiny v rozporu s prezentovanými úmysly poškozených jimi byly podepsány. Soudy závěry opíraly o to, že obviněný J. K. vytipoval okruh poškozených podle jejich věku, osobnostních kvalit, tíživé životní či finanční situace či podle potřeby řešit jiné závazkové vztahy a pod záminkou pomoci a přípravy potřebné smluvní dokumentace jim následně tzv. podstrčil smluvní dokumentaci odlišnou, kterou se nevědomky poškození zbavili svých nemovitostí, jejichž prodej neměli nikdy v úmyslu. Novým nabyvatelem nemovitostí se stala k právním úkonům nezpůsobilá I. K., sestra obviněného. V bodě 6) nabyvatelkou byla obviněná R. B. Poškození byli poměrně vysokého věku, starobní důchodci (M. B., nar. XY, J. Š., nar. XY, V. B., nar. XY, M. K., nar. XY), sníženého intelektu, naivity, neznalosti či komplikovaného zdravotního stavu (M. B., J. B., J. P., M. K.), v situaci finanční potřebnosti či potřeby ošetřit jiné smluvní vztahy (J. B., B. B., J. P., J. Š., V. B., M. K.). Šlo tedy o osoby snáze manipulovatelné, vůči nimž obviněný postupoval způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Na základě těchto skutečností soud shledal naplnění znaku uvedení v omyl poškozených ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. a §209 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný navzdory předchozím ujednáním a zcela jiným potřebám poškozených prostřednictvím kupních smluv podvodně od poškozených vylákal jejich nemovitosti tím, že jim předstíral jiné skutečnosti, než zamýšlel, čímž jim způsobil škodu a sebe nebo jinou osobu obohatil.
37. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, a pro úplnost dodává, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. i zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou se rozumí podle §89 odst. 11 tr. zák. a podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně částky 500.000 Kč. Soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný trestnou činnost spáchal v alternativě, že uvedl jiného v omyl.
38. Znak „uvedení v omyl“ je naplněn, když pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací.
39. S ohledem na tyto skutečnosti a se zřetelem k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, je nutné poukázat na to, že obviněný využil stáří, případně sociální neobratnosti poškozených, či jejich aktuální nedobré životní situace, přislíbil připravit k podpisu zcela jinou smluvní dokumentaci, než jim následně fakticky předložil, a takovým postupem docílil jejich podpisu kupních smluv k jejich nemovitostem, kterými je prodali, ačkoli tak nikdy učinit nechtěli, a byli tudíž připraveni postupem obviněného o tyto nemovitosti, čímž jim vznikla materiální škoda. Za daných okolností je proto správný právní závěr obou nižších soudů, že takovým jednáním obviněný poškozené „uvedl v omyl“ a naplnil tak objektivní stránku projednávané podvodné trestné činnosti.
c) k otázce stanovení výše škody
40. Námitka vadně zjištěné výše škody, resp. hodnoty podvodně zcizených nemovitostí, prostřednictvím znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, znalkyně Ing. Lenky Sýkorové byla již na základě obsahově totožné námitky uplatněné v odvolání obviněného vyčerpávajícím způsobem řešena odvolacím soudem (viz str. 5 jeho usnesení). Ke správným závěrům soudů nižších stupňů Nejvyšší soud připomíná, že každý trestný čin byl dokonán vznikem škody, tzn. okamžikem převodu dotčených nemovitostí poškozenými.
41. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vyhází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.
42. Posoudí-li se způsob, jakým znalec v přezkoumávané věci cenu stanovil, plně odpovídá uvedeným zásadám, neboť škoda byla stanovena podle hodnoty nemovitostí v době činu. Lze jen poznamenat, že netrpí vadami, protože byl vypracován na základě adekvátních a transparentních vstupních dat a znaleckých metod, přičemž jeho výstupem jsou časové hodnoty předmětných nemovitostí v době páchání trestné činnosti. Jde tedy o objektivně znalecky stanovené údaje (logicky zpětným propočtem), na jejichž relevanci nemohou mít vliv tvrzení obviněného J. K. o eventuálním zhodnocení nemovitosti opravami či částečnou rekonstrukcí, když znalkyně výslovně k takovému vlivu na nemovitost nepřihlížela.
d) k námitce uložení peněžitého trestu v rámci trestu souhrnného
43. Podle obviněného J. K. nalézací soud pochybil tím, že vyslovil v rámci souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. ukládaného k předchozímu souhrnnému trestu ve věcech Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 200/2007 a Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 81/2008 peněžitý trest ve výši 15.000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přestože byl tento peněžitý trest již v minulosti vykonán.
44. Nejvyšší soud se s touto výhradou neztotožňuje, neboť soudy při ukládání trestu respektovaly podmínky stanovené pro ukládání souhrnného trestu v §35 odst. 2 tr. zákoníku, správně shledaly podmínky souhrnnosti ve vztahu k předchozím odsouzením obviněného ve věcech Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 200/2007, jímž mu byl mimo jiné peněžitý trest uložen, a Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 81/2008, neboť skutky pod body 1) až 3) byly spáchány ještě před odsouzením v obou jeho zmíněných trestních věcech a nedošlo k zahlazení předchozího odsouzení. Ustanovení §35 odst. 2 věta čtvrtá tr. zák. obsahuje taxativní výčet trestů, které je soud ukládající trest souhrnný obligatorně povinen vyslovit, byly-li vysloveny již rozsudkem dřívějším (trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku a trest propadnutí věci), přičemž peněžitý trest v tomto výčtu uveden není. Pokud však soud ukládající trest souhrnný za sbíhající se trestnou činnost dospěl k závěru, že uložení trestu peněžitého je s přihlédnutím k dříve odsouzené trestné činnosti, jakož i v kontextu s aktuálně projednávanou trestnou činností adekvátní trestněprávní sankcí, je zcela namístě, aby takový výrok zopakoval, a tím zachoval uložení tohoto druhu trestu na základě dřívějšího odsouzení obviněného. Při ukládání souhrnného trestu totiž obligatorně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. vyslovuje zrušení výroku o trestu uloženém rozsudkem dřívějším, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí.
45. Soud prvního stupně peněžitý trest v souladu s podmínkami §35 odst. 2 tr. zák. vyslovil, protože tento trest byl vysloven trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. 22 T 200/2007, a rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 1 T 81/2008. Na opakované vyslovení peněžitého trestu nemá vliv, že peněžitý trest byl již v minulosti vykonán, tedy obviněným již zaplacen. Pro takový případ soud pouze nestanoví náhradní trest odnětí svobody (srov. rozhodnutí č. 21/2000 Sb. rozh. tr.). V přezkoumávané věci soud prvního stupně tuto zásadu nedodržel a náhradní trest odnětí svobody obviněnému rovněž znovu vyslovil, v čemž je třeba spatřovat pochybení, avšak nikoliv natolik závažné, aby bylo nutné z tohoto důvodu prolomit právní moc rozsudku. Uvedená vada se totiž nepromítne do faktického stavu věci, protože obviněný svou povinnost již splnil, a uvedený nesprávný výrok o případném náhradním trestu i přes jeho vadné uvedení ve výroku nemůže být fakticky realizován. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud zmíněnou vadu nepovažoval za nutné napravovat tím, že by zrušil celý výrok o trestu (srov. rozhodnutí č. 40/2011-II Sb. rozh. tr.). Opakované vyslovení peněžitého trestu v rámci ukládaného souhrnného trestu totiž neznamená povinnost obviněného znovu vykonat trest, ale toto jeho vyslovení slouží jen jako podklad v konkrétním rozhodnutí pro jeho předchozí uložení a výkon. Z těchto důvodů Nejvyšší soud námitku obviněného nepovažoval za opodstatněnou.
e) k námitce vadného výroku o náhradě škody
46. Obviněný J. K. vytýkal i nesprávné stanovení náhrady škody u skutku pod bodem 1) b) ohledně poškozené J. B. z důvodu námitky promlčení, které bylo namítáno a soudem akceptováno u spoluobviněné M. B., u které byla odvolacím soudem povinnost k náhradě škody zrušena. Výhrada obviněného spočívala v tom, že pokud byl spolu s obviněnou M. B. solidárním dlužníkem, měla být poškozená odkázána s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních zcela, aniž by u něj byla povinnost k náhradě škody zachována. Takový požadavek však zjevně nemá jakoukoli zákonnou oporu, na což odvolací soud již poukázal. Rozhodnutí o náhradě škody je svojí podstatou rozhodnutím občanskoprávním, učiněným v tzv. adhezním řízení, tj. v řízení „připojeném“ k řízení trestnímu za účelem rozhodnutí o řádně a včas vzneseném nároku poškozeného na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že se adhezní řízení řídí pravidly občanského práva, je tomu tak i v případě námitky promlčení, jejíž vznesení je plně v dispozici dlužníka. Tuto námitku v řízení před odvolacím soudem vznesla pouze obviněná M. B., nikoliv obviněný J. K., u něhož proto soud důvodně povinnost k náhradě škody ponechal nezměněnu. Rovněž je třeba zdůraznit, že promlčení namítá vždy konkrétní dlužník vůči konkrétnímu věřiteli, a závěr u jednoho nemá proto automaticky stejné důsledky i pro dalšího dlužníka. Nelze tedy ze skutečností svědčících obviněné M. B. z úřední povinnosti soudu automaticky dovozovat tytéž skutečnosti vůči obviněnému J. K. Pravidlo beneficia cohaesinonis podle §261 tr. ř. v tomto případě uplatnit nelze. Ten se týká výlučně okolností svědčících ve prospěch obviněného stran jeho viny trestnou činností a rozhodně jej nelze aplikovat v rámci zcela odlišného řízení občanskoprávního.
VII. Závěr
47. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného uzavírá, že dovolání obviněné R. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto její dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
48. Dovolání obviněného J. K. bylo podáno dílem z jiného důvodu, než důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř., dílem pak relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud jako celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth