ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.517.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 517/2020-2800
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné D. H. a dovoláních obviněných D. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 To 54/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce i obviněných D. H. a P. S. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 41 T 1/2019, byli obvinění D. H. a P. S. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I., II. výroku o vině). Za tuto trestnou činnost byla obviněná D. H. odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a dále jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let. Obviněný P. S. byl za uvedenou trestnou činnost podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené M. s. d., v likvidaci, se sídlem XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a poškozená K. M., insolvenční správkyně dlužníka M. s. d. v likvidaci, IČ: XY. Obviněná D. H., jakož i obviněný P. S. zaměřili odvolání proti výrokům o vině i trestu a poškozená nesouhlasila s výrokem o náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 To 54/2019, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněná D. H. byla podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. Obviněný P. S. byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dopustili tím, že
po vzájemné dohodě, s úmyslem získání peněžních prostředků, obviněná D. H., jako jediná členka představenstva, v době od 7. 2. 2012 do 17. 9. 2015 samostatně jednající za společnost T., S., IČ XY, vzniklou dne 30. 12. 2011, a obviněný P. S., jako generální ředitel společnosti T., S., který z toho titulu vedl veškerá jednání a obstaral potřebné dokumenty ke sjednání úvěrových smluv,
I.
obviněná D. H. uzavřela dne 3. 4. 2012 v Praze 8, XY, na pobočce družstva M. s. d., s družstvem M. s. d., IČ XY, tehdy se sídlem XY, smlouvu o úvěru č. 506762029, se splatností jistiny jednorázově nejpozději do 31. 3. 2014, předmětem smlouvy bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 130 000 000 Kč na nákup 100% obchodního podílu společnosti D. P., IČ XY, a na nákup 49 % akcií společnosti F. h., IČ XY, od M. M., celá výše poskytnutého úvěru byla v souladu s touto úvěrovou smlouvou zaslána dne 6. 4. 2012 na účet advokátní úschovy č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., pro advokátní kancelář HRUBÝ & BUCHVALDEK, v. o. s., přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy, a při vědomí toho, že když družstvu M. s. d. sdělí v podkladech pro žádost o úvěr pravdivé informace, tak jí nebude úvěr poskytnut, úmyslně uvedla hrubě zkreslené údaje a další podstatné údaje zamlčela, konkrétně týkající se:
hodnoty předmětu zajištění, kterým jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, a nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, vlastníka společnosti F. h., IČ XY, přičemž nemovitosti jsou konkrétně specifikované v článku III., bod 4. písm. c) úvěrové smlouvy, když k ocenění předmětu zajištění účelově předložila znalecký posudek č. 026-2012/3181, vypracovaný dne 19. 3. 2012 znalcem Petrem Brodským, se sídlem Chrudim, Třibřichy 5, který výše uvedené nemovitosti ocenil na částku 171 656 299 Kč a jehož vypracování zadal znalci Petru Brodskému M. M., který měl za prodej obchodního podílu a akcií snahu získat maximální cenu, přičemž tento posudek nebyl vypracován za účelem získání úvěru, což oba obvinění při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčeli, přičemž ze závěrů znaleckého posudku č. 59/2015, část C), ze dne 18. 11. 2015, zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o., IČ 41186907, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 3, byla za pomoci metody porovnávací tržní hodnota předmětu zajištění odhadnuta na částku pouze 20 400 000 Kč; zároveň oba obvinění doložili budoucí příjmy společnosti T., S., a to investičním a podnikatelským záměrem zpracovaným společností R. A., IČ XY, zpracovaným na žádost obviněného P. S., který znal účel jeho využití při získání podnikatelského úvěru, když na základě znaleckého posudku č. 59/2015, část C), ze dne 18. 11. 2015, zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, s. r. o., byl takovýto podnikatelský záměr z hlediska ekonomické reálnosti ohodnocen jako zcela nepodložený a nevěrohodný; přičemž při žádosti o úvěr si byli oba obvinění vědomi skutečnosti, že jediným faktickým příjmem společnosti T., S., mělo být nájemné ze smlouvy o nájmu uzavřené mezi její dceřinou společností F. H. a společností D., S. za účelem provozování celního a daňového skladu s účinností od 7. 3. 2012, přičemž v této nájemní smlouvě je mj. uvedeno, že nájemné je stanoveno ve výši „5000 000 Kč + 20% DPH“ měsíčně, slovy pak „pětsettisíckorunčeských“, zároveň ze smlouvy o odkladu splátek nájmu ze dne 7. 3. 2012 uzavřené mezi společností D., S. a F. h., je zřejmé, že uvedené nájemné ve výši 500 000 Kč + 20% DPH měsíčně začne firma D., S., platit ihned po přidělení daňového čísla, nejdéle však od měsíce června 2012, přičemž uvedené nájemné bylo jediným faktickým příjmem společnosti T., S., která zároveň uváděla měsíční náklady na údržbu ve výši 463 000 Kč, a v rozporu s výší sjednaného nájemného ve smlouvě o nájmu ve smlouvě o odkladu splátek a rovněž s prohlášením J. H., který nájemní smlouvu za společnost D., S. uzavřel a při ústním jednání na Celním úřadu XY dne 9. 5. 2012 rovněž výslovně uvedl, že nájemné bylo stanoveno částkou 500 tis. Kč měsíčně, pak obvinění jako přílohu k žádosti o úvěru, dokladující podnikatelský záměr, a tedy zejména schopnost splatit úroky z úvěru a jistinu ve stanoveném termínu, předložili výše uvedený investiční a podnikatelský záměr zpracovaný společností R. A., v němž je mj. uvedeno, že měsíční tržby z pronájmu skladu budou činit 4 mil. Kč, zatímco provozní náklady 463 tis. Kč, a měsíční výsledek hospodaření bude tedy výnos celkem ve výši 3 537 000 Kč; společnost T., S. následně v období od 30. 4. 2012 do 19. 11. 2013 uhradila ve 21 splátkách částku celkem ve výši 13 675 000 Kč na úrocích, která však nepocházela z podnikatelské činnosti společnosti T., S., ale na úhradu úroků byla použita podstatná část níže uvedeného úvěru poskytnutého společnosti T., S. M. s. d., neboť jedinou další podnikatelskou aktivitou společnosti T., S. bylo uzavření smlouvy o nájmu movitých věcí (kolejí), a to dne 11. 6. 2012 s nájemcem společností D., S. (zastoupenou J. H.), nájemné bylo stanoveno částkou 60 000 Kč ročně, čímž způsobili poškozenému družstvu M. s. d. škodu ve výši 95 925 000 Kč,
II.
obviněná D. H. uzavřela dne 8. 6. 2012 v Praze 8, XY, na pobočce družstva M. s. d. s družstvem M. s. d., smlouvu o úvěru č. XY, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 25 000 000 Kč na nákup kolejiště včetně investic s tím spojených a na provozní potřeby společnosti, se splatností jistiny jednorázově nejpozději do 30. 6. 2014, přičemž část poskytnutého úvěru ve výši 5 843 060 Kč byla v souladu s touto úvěrovou smlouvou zaslána dne 11. 6. 2012 na účet č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., pro prodávající – společnost V., IČ XY, a použita v souladu s účelem úvěru na nákup kolejiště v ceně 5 482 766 Kč a část poskytnutého úvěru ve výši 19 156 940 Kč byla v souladu s touto úvěrovou smlouvou zaslána na účet č. XY vedený u LBBW Bank, a. s., pro společnost T., S., IČ XY, a následně použita na provozní potřeby, konkrétně na úhradu části splátek úroků úvěru č. 506762029 v celkové výši 11 855 500 Kč a úroků z úvěru č. 506762037 v celkové výši 2 726 996,06 Kč a jiné drobné provozní výdaje, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy, při vědomí toho, že když družstvu M. s. d. sdělí v podkladech pro žádost o úvěr pravdivé informace, tak jí nebude úvěr poskytnut, úmyslně uvedla hrubě zkreslené údaje a další podstatné údaje zamlčela, konkrétně týkající se:
hodnoty předmětu zajištění, kterým jsou věci movité, vlastníka společnosti V., IČ XY, konkrétně specifikované v článku III., bod 4. písm. c) úvěrové smlouvy a nemovitostem, zapsaným na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, konkrétně specifikované v článku III., bod 4. písm. d) úvěrové smlouvy, když o hodnotě předmětu zajištění účelově předložila ocenění nemovitosti č. XY, vypracované dne 25. 5. 2012 znalcem T. M., se sídlem XY, který výše uvedené věci movité a nemovitosti ocenil na částku 45 000 000 Kč, vypracování ocenění zadal znalci T. M. generální ředitel společnosti T., S. obviněný P. S., který se znalcem o zpracování ocenění nemovitosti č. XY jednal a dodal mu i podklady pro zpracování, aniž mu sdělil účel, pro jaký je toto ocenění požadováno, toto ocenění však nebylo vypracováno za účelem získání úvěru, což obvinění M.S.D. nesdělili, cena obvyklá předmětu zajištění byla určena pro zcela jiný účel a hrubě nekorespondovala pořizovací ceně kolejiště, přičemž na základě znaleckého posudku č. 59/2015, část C), ze dne 18. 11. 2015, zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o., byla za pomoci metody porovnávací tržní hodnota předmětu zajištění odhadnuta na částku pouze 2 900 000 Kč, přičemž při podání žádosti o úvěr si byli oba obvinění vědomi skutečnosti, že jediným faktickým příjmem společnosti T., S. mělo být nájemné ze smlouvy o nájmu uzavřené mezi její dceřinou společností F. H. a společností D., S. za účelem provozování celního a daňového skladu s účinností od 7. 3. 2012, přičemž v této nájemní smlouvě je mj. uvedeno, že nájemné je stanoveno ve výši „5000 000 Kč + 20% DPH“ měsíčně, slovy pak „pětsettisíckorunčeských“, zároveň ze smlouvy o odkladu splátek nájmu ze dne 7. 3. 2012 uzavřené mezi společností D., S., a F. h. je pak zřejmé, že uvedené nájemné ve výši 500 000 Kč + 20% DPH měsíčně začne firma D., S. platit ihned po přidělení daňového čísla, nejdéle však od měsíce června 2012, přičemž uvedené nájemné bylo jediným faktickým příjmem společnosti T., S., která zároveň uváděla měsíční náklady na údržbu ve výši 463 000 Kč, a v rozporu s výší sjednaného nájemného ve smlouvě o nájmu, ve smlouvě o odkladu splátek a rovněž s prohlášením J. H., který smlouvu za společnost D., S. uzavřel a při ústním jednání na Celním úřadu XY dne 9. 5. 2012 rovněž výslovně uvedl, že nájemné bylo stanoveno částkou 500 tis. Kč měsíčně, pak obvinění jako přílohu k žádosti o úvěru, dokladující podnikatelský záměr, a tedy zejména schopnost splatit úroky z úvěru a jistinu ve stanoveném termínu, předložili výše uvedený investiční a podnikatelský záměr zpracovaný společností R. A., v němž je mj. uvedeno, že měsíční tržby z pronájmu skladu budou činit 4 mil. Kč, společnost T., S. následně v období po získání úvěru žádnou ekonomickou činnost nevyvíjela, na jistině neuhradila z poskytnutého úvěru č. 506762037 vůbec ničeho, na splátkách úroků uhradila ve 23 splátkách, v období od 30. 6. 2012 do 16. 9. 2013, částku celkem 2 726 996,06 Kč, která však nepocházela z podnikatelské činnosti společnosti T., S., ale na úhradu úroků byla použita podstatná část uvedeného úvěru poskytnutého společnosti T., S. M. s. d., neboť jedinou další podnikatelskou aktivitou společnosti T., S. bylo uzavření smlouvy o nájmu movitých věcí (kolejí), a to dne 11. 6. 2012 s nájemcem společnosti D., S. (zastoupenou J. H.), nájemné bylo stanoveno částkou 60 000 Kč ročně, uvedeným jednáním pak způsobili škodu družstvu M. s. d. celkem ve výši 19 373 004 Kč,
když veškeré podklady k podání obou žádostí o úvěr opatřil a převážnou část jednání za společnost T., S. vedl obviněný P. S., obviněná D. H. se rovněž účastnila části jednání a jako statutární orgán společnosti T., S., současně s podpisem úvěrové smlouvy č. 506762029 a úvěrové smlouvy č. 506762037 podepsala úvěrové obchodní podmínky družstva M. s. d., jejichž podpisem učinila dle článku III. prohlášení a záruku, že informace a dokumenty, které M. s. d. poskytla, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti T., S., IČ XY, a že nezamlčela žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování M. s. d., zda nebo za jakých podmínek lze úvěr poskytnout.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 To 54/2019, podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupce a prostřednictvím společného obhájce též obvinění D. H. i P. S.
5. Nejvyšší státní zástupce v dovolání, které podal v neprospěch obviněné D. H., odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Neztotožnil se s argumentací odvolacího soudu, který měl za naplněné podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněné snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem. Nejvyšší státní zástupce připomněl podmínky, které musí být pro aplikaci uvedeného ustanovení splněny a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil mimořádnost postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Podotknul, že odvolací soud při hodnocení naplnění podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zákoníku dovodil existenci jak specifických okolností případu, tak i poměrů obviněné. Nejvyšší státní zástupce však názor odvolacího soudu o mimořádných okolnostech případu vyhodnotil jako chybný a argumentačně slabě podložený, pakliže těmito okolnostmi měly být dosavadní řádný život obviněné, doba uplynuvší od spáchání skutku a fakt, že její role v provedené kriminalitě nebyla natolik významná jako u spoluobviněného P. S.
6. K tomu nejvyšší státní zástupce poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž samotná skutečnost, že obviněný vedl před spácháním trestného činu řádný život, nepostačí pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Bezúhonný způsob života je pro občany České republiky běžným standardem, nikoli něčím výjimečným a neobvyklým. Co se týče doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, ani ta není vždy sama o sobě důvodem pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože musí být hodnoceny ještě další okolnosti, ze kterých případně vyplývá mimořádně vysoká míra společenské škodlivosti činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 408/2012). Dodal, že v projednávané věci délka trestního řízení nijak výrazně nevybočovala z jeho délky obvyklé a typické pro takovouto poměrně sofistikovanou zvlášť závažnou trestnou činnost. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno policejním orgánem dne 22. 1. 2018 a k jeho pravomocnému ukončení došlo po méně než 2 letech. Taktéž časový odstup od spáchání trestného činu zde ve smyslu zmíněného i dalších judikaturních rozhodnutí není nikterak neobvyklý, resp. mimořádně vysoký, nepřesahoval standardní dobu nutnou pro řádné objasnění trestné činnosti daného typu a nebyl zapříčiněn průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení. S odvolacím soudem souhlasil, pokud šlo o úlohu obviněné při páchání trestné činnosti, a tedy že ta byla méně důležitá než působení spoluobviněného P. S. Zdůraznil však, že její úloha rozhodně nebyla k dokonání činu bezvýznamná, zúčastnila se řady jednání a kroků předcházejících uzavření inkriminovaných úvěrových smluv a sama též tyto smlouvy i související dokumenty se znalostí všech z trestněprávního hlediska relevantních okolností podepsala. Bez jejího aktivního po předchozím uvážení učiněného konání by k předmětné trestné činnosti nedošlo a dojít ani nemohlo. Výsledkem tohoto chování přitom byl vznik škody mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu, s kterýmžto účinkem byla od počátku přinejmenším plně srozuměna. Tuto okolnost naopak zvyšující výrazně závažnost skutku oproti jiným běžně se vyskytujícím trestným činům odpovídající skutkové podstaty druhoinstanční soud v úvahách o trestu nereflektoval.
7. Ke zdánlivě přiléhavější argumentaci odvolacího soudu ohledně mimořádnosti poměrů obviněné, zmiňoval-li především opatrovnictví duševně nemocného syna fixovaného na její osobu a péči o něj ve společné domácnosti, nejvyšší státní zástupce uvedl, že skutečnost, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody představuje zásah i do života dalších osob blízkých obviněnému, nebrání uložení takového trestu, když je třeba vzít v úvahu účel trestního řízení vyjádřený v §1 odst. 1 tr. ř., kterým je spravedlivé potrestání pachatele, upevňování zákonnosti a předcházení a zamezování trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017). Podle nejvyššího státního zástupce se přitom opatrovnictví osoby s omezenou svéprávností (navíc zatím na dobu pouze 3 let) fakticky nijak podstatně neodlišuje např. od péče o nezletilé dítě, které zejména v útlém věku je téměř vždy rovněž fixováno na svou matku a v případě jejího uvěznění může hrozit „zhoršení jeho stavu“. Přesto taková péče obvykle nebude stačit pro naplnění závěru o natolik neobvyklých poměrech pachatele, aby zdůvodňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že takovými poměry mohou být např. vážná choroba pachatele, avšak jen za předpokladu, že vzhledem k ní by výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby byl pro pachatele zvlášť obtížný nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, nebo stav, kdy pachatel skutečně pečuje o větší počet osob, odkázaných na něj svou výživou, nebo které jsou dokonce v jeho zvláštní péči, kdy nepřítomnost pachatele, který tyto povinnosti řádně plnil, v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob, také se může jednat o existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku, skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, vzájemné úmyslné usmrcení dvou osob, které je způsobem dobrovolného ukončení jejich života, odsouzení pachatele cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné části vykonán, apod. S takto judikatorně vymezenými poměry připouštějícími užití §58 odst. 1 tr. zákoníku situace obviněné jako opatrovnice jediného psychicky nemocného člověka není podle nejvyššího státního zástupce kvalitativně srovnatelná. Vrchní soud v Praze se navíc spokojil s tím, že podle opatrovnického spisu Okresního soudu v Šumperku D. R. není v kontaktu s vlastním otcem žijícím v zahraničí. Nezkoumal však již, zda něco a eventuálně co skutečně brání tomu, aby byl takový kontakt obnoven včetně možné péče otce anebo jiné osoby o něj namísto obviněné. Dodal, že obviněná nepochybně věděla o svém vztahu a povinnostech k synovi už v době páchání zvlášť závažné trestné činnosti, od níž ji tento fakt vůbec neodradil.
8. Odvolací soud podle nejvyššího státního zástupce při naplnění podmínek nepřiměřené přísnosti trestní sazby stanovené §211 odst. 6 tr. zákoníku opomenul, že obviněná se ke své trestné činnosti nedoznala, po celou dobu trestního stíhání odmítla k záležitosti jakkoliv vypovídat, jednání před soudem se nezúčastňovala, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracovala a vzniklou škodu mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu ani zčásti neuhradila. Poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019, připustil, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce tohoto ustanovení to přímo nevyplývá. Zároveň ovšem konstatoval, že splnění podmínky, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, nepochybně souvisí s tím, jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu. O možnosti nápravy pachatele z toho pohledu, že nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvaní pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nepochybně svědčí jeho postoj k spáchané trestné činnosti, tedy zda alespoň doznává základní skutkové okolnosti dané věci, když výhrady může mít právě k formě zavinění, některým skutkovým okolnostem, jako např. motivu, pohnutce apod. V tomto směru nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že u obviněné zcela absentuje jakákoliv sebereflexe. Měl za to, že uvědomění si vlastní chyby je důležitým předpokladem pro náležitou nápravu obviněné, a proto ani z tohoto důvodu není možné ani v tomto případě aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 To 54/2019, ve výroku týkajícím se obviněné D. H., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Obvinění D. H. a P. S. v obsahově v zásadě shodných dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §26b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítli, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovali v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V této souvislosti vytkli, že nemohli být uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku pro absenci objektivních i subjektivních znaků této skutkové podstaty, skutková zjištění soudů jsou podle nich v extrémním rozporu s provedenými důkazy a vytkli i vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
11. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., upozornili [viz část A) dovolání], že podle rozvrhu práce odvolacího soudu mělo být v jejich věci rozhodováno v senátu složeném z JUDr. Radka Hartmanna, JUDr. Hany Navrátilové a JUDr. Evy Rejchrtové, avšak namísto JUDr. Radka Hartmanna byla v senátu JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. Obhajoba v důsledku v té době vyhlášeného nouzového stavu nemohla v trestním spise u Městského soudu v Praze ověřit, zda k zastoupení JUDr. Kateřinou Korečkovou, Ph.D., došlo v souladu s čl. VII. rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2019. Dále se obvinění pozastavili nad tím, že v příslušném rozvrhu práce nebylo možné nalézt způsob přiřazování jednotlivých věcí v situaci, kdy podle rozvrhu práce je v senátu zařazeno více předsedů senátu. Pro obhajobu nepochopitelný je i způsob přidělování věcí jednotlivým senátům ve smyslu poznámky VIII. v rozvrhu práce pro úsek trestního soudnictví. Ačkoliv mají senáty 5 To, 6 To, 9 To a 12 To rozdělenu zde konkretizovanou agendu každý ve výši ¼ z celého obvodu Vrchního soudu v Praze, je zde uveden ještě další senát 4 To, který má jako obor působnosti uvedeny trestné činy stejně konkretizované agendy, aniž je uvedeno, jakou část v daném oboru působnosti má přidělenou. Výsledkem je podle obviněných situace, že podle rozvrhu práce v příslušném období existují 4 senáty, které mají přiděleno 100 % agendy, a dále ještě 1 senát, který má patrně také 100 % agendy, což pokládají za absurdní. Obvinění měli za to, že bylo zkráceno jejich právo na zákonného soudce, neboť jejich věc měla být u odvolacího soudu řešena v jiném složení senátu, a že s ohledem na uvedený rozvrh práce není zřejmé, jak byla jejich věc přidělena senátu 5 To, a mohlo tak dojít k tomu, že v jejich věci rozhodoval nenáležitě obsazený soud.
12. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především uvedli, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu [viz část B) dovolání]. Zdůraznili, že nemají vzdělání a dostatečnou odbornost k posouzení znaleckého posudku, a pokud byly znalecké posudky znalců P. B. a T. M. skutečně nadhodnocené, pak byli obvinění rovněž oběťmi, nikoliv viníky. K závěru odvolacího soudu, že podstatnými údaji, které obvinění zamlčeli, byl jednak fakt, že znalecký posudek a ocenění předmětu zástavy byly vypracovány za jiným účelem, než bylo získání úvěru, akcentovali, že nemohli jednat úmyslně, neboť nevěděli, že se jedná o podstatné údaje, které by měli zamlčovat, aby došlo k poskytnutí úvěru. Pokud jde o hrubé zkreslení budoucích příjmů dlužníka z úvěrových smluv společnosti T., S. (dále též jen „T.“) obsažených v investičním a podnikatelském záměru zpracovaném společností R. A., předloženém také při jednáních o smlouvách, pak tyto podle obviněných zkreslené nijak nebyly, když šlo pouze o predikci budoucího vývoje, o čemž byl poškozený subjekt informován. Nájemné od společnosti D., S., jež mělo být příjmem pro T., by se podle dohody mezi těmito subjekty po „odstartování ostrého provozu vhodně upravilo“, takže by společnost T. svůj závazek k poškozenému M. s. d. řádně a včas splnila, k čemuž nedošlo jen kvůli pozdějšímu vydání zajišťovacích příkazů správcem daně. Toto má být prokazováno výpovědí obviněného P. S. a svědka J. H., zastupujícího D., S. Obrat společnosti D., S., dosahující dvou miliard korun před vydáním těchto příkazů, stvrdil ve své výpovědi s ní spolupracující svědek V. T. Podklady dodané jimi pro věřitele, jenž si i podle jeho tehdejší zaměstnankyně svědkyně J. H. vše ověřoval, nebyly nijak upravené či zavádějící, a proto zde schází i objektivní stránka trestného činu, k němuž neměli ani motiv. Nijak se totiž neobohatili a finance získané úvěrem skončily na účtu osob prodávajících jim majetek v souladu s účelovým určením úvěrů, tedy M. M. a společnosti V. Podle obviněných bylo prokázáno, že celý projekt byl nastaven na budoucí značné příjmy plynoucí z provozu daňového skladu společnosti D., S. a tomu odpovídajícímu nájemnému ve prospěch společnosti T. O těchto skutečnostech bylo úvěrující družstvo informováno a k žádnému uvedení hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů nedošlo. Dále konstatovali, že oba úvěry byly splatné až v době, kdy prokazatelně celé podnikání společností T. a D., S. zničily státní orgány svými zajišťujícími příkazy, v jejichž důsledku nebylo možno úvěry splatit. K možnostem posuzování trestného činu úvěrového podvodu odkázali na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 4 To 78/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, a ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017, týkající se nezbytné opatrnosti stran při uzavírání soukromoprávního vztahu.
13. Obvinění zdůraznili, že nikoho neoklamali, jimi dodané podklady pro úvěrující subjekt nebyly nijak upravené či zavádějící. Vedle absence formálních znaků trestného činu úvěrového podvodu z ničeho nelze dovodit ani jejich motiv k jednání, které je jim kladeno za vinu. V souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu pak podle jejich názoru vyvstává otázka subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio.
14. Dále obvinění vytýkali existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy [viz část C) dovolání]. Měli za to, že znalci Mgr. David Smejkal a Ing. Petr Píša vystupující za znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., ve výpovědích před odvolacím soudem své závěry neobhájili a nevysvětlili. K tomu v dovolání uvedli řadu nedostatků vyplývající z těchto výpovědí. Podle obviněných se z protokolu podává, že znalci neodpovídali na položené relevantní otázky ze strany obhajoby a odbíhali od tématu, přesto soud uzavřel, že se vypořádali s položenými otázkami a objasnili použitý postup a zvolené metody. Obhajobou předložená odborná vyjádření znaleckého ústavu Kreston A&CE Consulting, s. r. o., a znalce Jiřího Melicha mají prokazovat chybnost posudku A-Consult plus, spol. s r. o., a přesto bylo jejich provedení jako důkazu zamítnuto. Ve spise je obsažen i znalecký posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s. r. o., objednaný dřívějším insolvenčním správcem poškozeného I. H. stanovící hodnotu nemovitostí na téměř trojnásobek oproti posudku, z něhož bylo vycházeno v trestním řízení. Obvinění zamýšleli opatřit posudek Vysoké školy ekonomické, ale nalézací soud podle nich nebyl schopen sepsat ani v souladu se zákonem žádost na příslušné správní orgány o poskytnutí podkladů a druhoinstanční soud na tyto návrhy nereagoval. Extrémní nesoulad spatřovali dále v hodnocení podnikatelského záměru a v hodnocení nájemních vztahů společnosti T. Vytýkali, že soudy nižších stupňů vycházely pouze z později uzavřených nájemních smluv, které však dokládaly pouhou existenci nájemních vztahů pro potřeby jiných řízení. Jak bylo doloženo v žádostech o poskytnutí úvěrů, z vybíraného nájemného měl být splácen úvěr a jeho úroky, a to po zprovoznění podnikatelského záměru společností T. a D., S. Tato skutečnost byla prokázána výpověďmi svědka J. H. a obviněného P. S.
15. Za opomenuté důkazy [viz část D) dovolání] považovali obvinění zmíněná odborná vyjádření, nevyžádání znaleckého posudku Vysokou školou ekonomickou jakožto znaleckým ústavem, neprovedení důkazu výslechem svědka P. K. vedoucího za společnost R. A. nevypořádání se s výpovědí svědka I. Z. Za důkazy, které soudy buď zamítly, nebo neprovedly, aniž by se s tímto postupem řádně vypořádaly, označili též výpis z internetové inzerce na prodej sousedního areálu, kupní smlouvu ze dne 3. 3. 2015 mezi J. B. a M. S. S. C. R., spisový materiál Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ve vztahu ke společnosti D., S., posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s. r. o., výslech pracovníka Vysoké školy ekonomické M. M. a pojistnou smlouvu mezi T. a pojišťovnou Kooperativa. Opomenutým důkazem, resp. protiprávním postupem soudu, bylo podle obviněných i nereagování na návrh na přerušení řízení a položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Dále si pokládali otázku, zda provedením důkazu znaleckým posudkem a výslechem znalců A-Consult plus nedošlo k porušení zásady dvoustupňového řízení, když šlo o rozsáhlé dokazování stěžejním důkazem. Dalším pochybením bylo neučinění výzvy procesním stranám k závěrečným důkazním návrhům ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. ve spojení s §215 odst. 2 věta prvá tr. ř. předsedkyní senátu odvolacího soudu, čímž bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces. Dovolání jsou doplněna velkým množstvím citací z judikatury Ústavního soudu stran opomenutých důkazů.
16. Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 5 To 54/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 41 T 1/2019, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Obviněný P. S. učinil také návrh, aby bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř., tedy aby byl přerušen výkon trestu odnětí svobody.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním obviněných k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že pokud obvinění poukazovali na nouzový stav na území České republiky, pak jeho vyhlášení a trvání se až na určitá omezení činnosti soudů ani advokátů netýkalo. Poznamenal, že „značné problémy“ při prověření obsazení senátu Vrchního soudu v Praze nejsou v obsahu dovolání nikterak specifikovány. Především však obhajobě nic nebránilo zabývat se těmito otázkami dávno předtím, než byl nouzový stav vyhlášen, a to již v rámci samotného odvolacího řízení. Zdůraznil, že v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1394/19, platí, že pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na zákonného soudce, je mimo jiné podstatné i to, že stěžovatelé nenamítají, že věc byla přidělena předmětnému soudci účelově; rovněž nedošlo k přerozdělení věci předmětnému soudci poté, co napadla někomu jinému, což by závažnost případného porušení práva na zákonného soudce výrazně zvyšovalo. Pokud obvinění začali vznášet námitku, že jejich věc neprojednává zákonný soudce až po vynesení odsuzujícího rozsudku a pokud nebyla věc ani přerozdělena jinému soudci, ani není namítáno, že byla přidělena účelově konkrétnímu soudci, nelze shledat porušení práva na zákonného soudce v ústavněprávním rozměru. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, pak ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, v němž Nejvyšší soud připustil, že v procesu přidělování trestních spisů může dojít k administrativní chybě a k vybočení z mechanismů, které jsou nastoleny poměrně komplikovaným způsobem v rozvrhu práce. Nicméně takto vykreslená hypotetická situace nemůže způsobit natolik zásadní vadu řízení podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., jež by automaticky měla vést ke kasaci rozhodnutí soudu. Námitky obviněných jsou podle jeho názoru pouze formální, nejsou založeny na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních soudců nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 598/2017). Měl za to, že nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde podobná námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný soud prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce. Opačný závěr by vycházel z presumpce nikoli řádné činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Námitky obviněných podřazené pod předmětný dovolací důvod tudíž podle státního zástupce nelze považovat za důvodné.
19. K námitkám, které obvinění podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tyto uplatněnému důvodu z velké části neodpovídají. Jde-li o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, měl za to, že ve věci nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, zároveň provedené důkazy pečlivě a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotily. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedl, že se skutkovými zjištěními a právním hodnocením souhlasí. Připomněl, že obvinění k tzv. extrémnímu nesouladu namítali nesprávnost znaleckého posudku z oboru ekonomika vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o. K tomu uvedl, že soudy nižších stupňů se hodnocením znaleckého posudku z hlediska jeho úplnosti, věrohodnosti i při jeho vypracování užitých metod velmi důkladně zabývaly a není možné jim v tomto směru cokoli vytýkat. Písemný znalecký posudek byl proveden jako důkaz už v řízení před soudem prvního stupně, přičemž výslechy Mgr. Davida Smejkala a Ing. Petra Píši soudem druhé instance pouze dále upřesnily a stvrdily již dovozené závěry. Nemohlo proto dojít k porušení zásady dvoustupňového řízení, když doplnění dokazování odvolacím soudem nebylo rozsáhlé a nevedlo k podstatným změnám oproti skutkovým zjištěním soudu prvostupňového, jehož činnost ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. nenahrazovalo. Výhrady obviněných proti závěrům znaleckého posudku a jejich převzetí soudem po jejich provedeném zvážení v kontextu dalších důkazů jsou výhradami ryze procesními a skutkovými, jež nemohou naplnit užitý ani jiný dovolací důvod. Poukázal, že zásada uvedená v ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. nevylučuje, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v hlavním líčení obhájce obviněného, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede. Nadbytečnost provedení takového důkazu v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže však záležet jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení znalecký posudek již opatřen (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 1994, sp. zn. 4 To 475/94, uveřejněné pod č. 3/1996 Sb. rozh. tr.). V nynějším případě jen na takové skutečnosti nezáleželo, neboť nešlo pouze o fakt, že znalecký posudek již byl opatřen orgány činnými v trestním řízení, ale i o to, že po provedení posudku znaleckého ústavu a výslechu zpracovatelů nepřetrvávaly žádné další pochybnosti o jeho závěrech. Označený znalecký posudek byl konfrontován s posudky znalců Petra Brodského a Tomáše Maršála využitými pro spáchání trestné činnosti a byl shledán správným. Oba tito znalci ve svých svědeckých výpovědích fakticky připustili, že kdyby znali přesný účel, pro který mají být posudky použity, byly by jejich výsledky jiné, resp. použili by jinou metodiku, vyžádali by si další podklady či by eventuálně posudek, resp. ocenění, vůbec nezpracovali. Obhajoba přitom sama předložila nikoliv znalecký posudek, ale toliko odborná vyjádření, jež sama žádné ocenění majetku neobsahují. Uvedl, že údajné nevyžádání podkladů soudem pro takový posudek, jenž měl být do budoucna vyhotoven Vysokou školou ekonomickou, je pro naplnění dovolacího důvodu irelevantní stejně jako např. poukaz na tvrzení svědka M. M., u kterého navíc lze jen těžko předpokládat vyjádření, že cena, kterou obdržel za prodávané nemovitosti, byla vysoce nadhodnocená. Detailní prohlídka celého zkoumaného areálu pro vypracování znaleckého posudku není nezbytná, když místní šetření pracovníků A-Consult plus, spol. s r. o., proběhlo dostačujícím způsobem limitovaným kromě jiného i opuštěností areálu. Ten byl hodnocen jako celek a bylo dostatečně vysvětleno, proč se v takových případech neposuzuje zvlášť každá budova postrádající cenotvorný charakter.
20. Stran opomenutých důkazů, jejichž existenci obvinění v dovoláních namítali, státní zástupce poznamenal, že soudy v odůvodnění rozsudků dostatečně objasnily, proč považovaly takové doplnění dokazování za nadbytečné zejména s tím, že znalecký posudek ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., považovaly za objektivní a logický. Nesouhlas obviněných s tímto posudkem přitom ovšemže nemůže být bez dalšího důvodem k pořizování posudku revizního, když soud se s důkazní situací adekvátně vyrovnal a svá zjištění přiléhavě odůvodnil. Zdůraznil, že prakticky všechny zamítnuté důkazní návrhy pak měly směřovat jen ke zpochybnění uvedeného znaleckého posudku, k čemuž nejsou způsobilé. Žádný zvrat ve skutkových zjištěních by nemohla přinést ani svědecká výpověď P. K., trestně stíhaného pro jinou trestnou činnost související s působením M. s. d. I k ostatním důkazním návrhům, které měly být podle obviněných opomenuty, uvedl, že z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů se podává, že se důkazy a důkazními návrhy obviněných zabývaly a tyto návrhy zamítly, protože shledaly jejich nadbytečnost, nemohlo tedy dojít k tvrzenému porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Připomněl závěry Ústavního soudu z usnesení ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 3711/19, podle nějž není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Uzavřel, že učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají, činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny. Dále konstatoval, že právo na spravedlivý proces nemohlo být porušeno ani absencí výzvy procesním stranám k závěrečným důkazním návrhům ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. ve spojení s §215 odst. 2 věta prvá tr. ř., a to i s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 228/2016, kde sice dovolací soud takové pochybení konstatoval, ovšem důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí to bylo jen z důvodu, že odvolací soud vůbec nebral v potaz procesně správně navržené důkazy obhajoby a v rozporu se skutečností konstatoval, že žádné důkazy nebyly stranami trestního řízení navrženy, což se v nyní projednávaném případě podle státního zástupce nestalo. Státní zástupce měl dále za to, že nepoložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie ve smyslu §9a tr. ř., jež není v dovolání dále rozvedeno, nenaplňuje zvolený či jiný dovolací důvod, když jde opět toliko o výhrady vůči procesnímu postupu soudu.
21. Pod uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky proti závěrům o naplnění objektivní a subjektivní stránky projednávaného trestného činu, avšak měl za to, že uplatněné námitky vycházejí z jiných pro obviněné výhodnějších skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy. V rozporu s těmito zjištěními totiž obvinění v dovoláních ve vztahu k objektivní stránce vytýkaného trestného činu vycházeli z toho, že ceny nemovitostí sloužících jako zajištění v předmětných úvěrových smlouvách odpovídají cenám stanoveným znalci Petrem Brodským a Tomášem Maršálem, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno stejně jako další jejich tvrzení, podle kterého podnikatelský záměr společnosti T., předložený družstvu poskytujícímu úvěr, byl reálný a tato by dluh splácela, pokud by jí v tom nezabránily zajišťovací příkazy vydané správcem daně. Podle státního zástupce však bylo jasně prokázáno, že její jediné příjmy z nájemného od společnosti D., S. by na toto stačit nemohly a údajům jimi sděleným poškozenému věřiteli ani zdaleka neodpovídaly. Úvěry potom opravdu nebyly řádně hrazeny už před vydáním zajišťovacích příkazů, vyjma malé části úroků, jež byly placeny prostředky pocházejícími pouze z úvěrů samotných. Podle svědecké výpovědi J. H., na níž je v textu dovolání též poukazováno, pak nejméně do června 2014 byly plánovány v areálu jen přípravné práce, přičemž by D., S. neplatila společnosti T. žádné nájemné, načež další rok měl na místě daňový sklad pohonných hmot fungovat jen ve zkušebním provozu s nájemným v minimální výši. Dále odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se v odstavci 32. zabýval sníženou věrohodností svědka V. T., též trestně stíhaného v souvislosti s činností M. s. d.
22. Ve vztahu k zavinění ve formě úmyslu uvedl, že oba soudy dospěly k závěru, že obvinění věděli o hrubém zkreslení zmiňovaných, pro účely získání úvěru v rámci jednání o smlouvě z jejich strany věřiteli poskytovaných údajů, poněvadž se oba zúčastňovali inkriminovaných jednání a věděli, co podepisují, kdy toto plyne mimo jiné z výpovědí svědků M. M., J. H. a I. Z., a ani obviněný P. S. tento fakt v podstatě nezpochybňoval, zatímco jeho spoluobviněná odmítla vypovídat. Zároveň věděli, že tímto protiprávním chováním způsobí škodu mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu stanovenou v §138 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr byl dostatečně podložen výsledky dokazování.
23 . Pokud jde o uplatnění principu subsidiarity použití trestního práva coby ultima ratio , státní zástupce připomněl, že trestným činem je obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku. V tomto trestním řízení nebylo podle státního zástupce zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe proti oběma obviněným. Ti se naopak dopustili pro aplikovanou právní kvalifikaci typickým způsobem nikoli méně závažného trestného činu, nýbrž naopak zvlášť závažného zločinu, jímž způsobili škodu mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu. Užití předmětné zásady tak vůbec nepřipadá v úvahu a otázka, jestli se skutkem obohatili oni sami nebo kdokoliv jiný, je pro takové posouzení zcela bezvýznamná. Poukázal na skutečnost, že ani případné porušení pravidel obezřetnosti banky anebo jiného poškozeného při prověřování údajů poskytnutých při sjednávání úvěrové smlouvy bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 855/2016).
24. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
25 . Obviněná D. H. zaslala prostřednictvím obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádření. Jako chybnou vnímala zejména skutečnost, že nejvyšší státní zástupce posuzoval jednotlivé aspekty a skutečnosti, které přispívají k závěru o důvodnosti aplikace mimořádného snížení trestní sazby, odděleně. Podle jejího názoru nelze striktně posuzovat každou podmínku zvlášť, ale je třeba je rovněž zvážit v širším kontextu. Pokud by žádná ze „subpodmínek“ nedosahovala dostatečné intenzity, může stále této intenzity dosáhnout více „subpodmínek“ společně, což dovozovala z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1969, sp. zn. 4 Tz 78/69, uveřejněného pod č. 21/1970 Sb rozh. tr., jakož i z další judikatury, na kterou odkazoval sám nejvyšší státní zástupce. Dále uvedla, že nejvyšší státní zástupce v dovolání zcela pominul posouzení tzv. konkrétních okolností případu, které pod bodem 51. odůvodnění svého rozsudku rozvedl odvolací soud. V daných souvislostech obviněná konstatovala, že úvěrující společnosti předložili společně s obviněným pravdivé posudky, že podnikatelský záměr byl skutečně pouze budoucím záměrem, že příjmy byly nastavené na skutečně budoucí nájemné, apod. Upozornila rovněž na skutečnost, že rozsáhlý obchodní plán s obviněným skutečně realizovali a nebýt zajišťovacích příkazů, pak by úvěr bez problémů splatili. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 118/2019, uzavřela, že i okolnosti případu, coby podmínka užití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, je splněna. K argumentaci nejvyššího státního zástupce ohledně doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, uvedla, že řízení sice trvalo dva roky, což vlastně svědčí o unáhleném a nedostatečně pečlivě provedeném trestní řízení, avšak od spáchání skutku uplynulo již osm let. Zdůraznila, že obvinění nečinili žádné procesní obstrukce, zmiňovala, že dávala souhlas ke konání hlavních líčení a veřejného zasedání i bez její přítomnosti, a to z důvodu zdravotního stavu jejího syna. Pokud jde o nejvyšším státním zástupcem zmiňovanou úlohu obviněné na trestné činnosti, která byla méně důležitá než úloha obviněného P. S., avšak nikoliv bezvýznamná pro úspěšné dokonání trestného činu, poznamenala, že argumentace o tom, že by její role byla zásadní a nezastupitelná, je chybná, když prakticky byla ve funkci bílého koně. V tomto smyslu odkázala na své dovolání. Souhlasila s tím, že její dosavadní bezúhonnost nemůže samostatně odůvodnit použití mimořádného snížení trestní sazby, avšak lze k takové skutečnosti přihlédnout ve spojení s ostatními skutečnostmi. Ke svým osobním poměrům, zejména k péči o duševně nemocného syna, uvedla, že nejvyšší státní zástupce argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017, dosti nepřiléhavě, když v citovaném rozhodnutí se pojednávalo o věci, v níž matka obviněného nepotřebovala celodenní péči, kterou by poskytoval právě obviněný jako jediná osobu, která je schopna ji zajistit. V projednávaném případě však obviněná prokázala skutečnost, že syn potřebuje celodenní péči, není schopen si obstarat vlastní záležitosti a že tuto péči mu poskytuje právě obviněná. K námitce, že soud nezkoumal, zda nemůže péči zajistit jiná osoba, poznamenala, že otec jejího syna s nimi není v kontaktu a nejeví o syna zájem. Za takové situace by bylo absurdní domnívat se, že bude ochoten a mít prostředky starat se o syna, nadto s jeho specifickými potřebami. V tomto směru obecně odkázala na podklady, které jsou již založené ve spisu odvolacího soudu a ke svému vyjádření dále přiložila další aktuální podklady, zejména rozhodnutí Úřadu práce ČR o příspěvku na syna, z něhož je patrná jeho závislost na jiné osobě v konkrétních životních potřebách, dále rozhodnutí o přidělení průkazu osoby se zdravotním postižením a rozhodnutí, z něhož plyne přiznání příspěvku na mobilitu pro syna s ohledem na jeho omezení. I z těchto rozhodnutí je podle obviněné možné seznat vážnost stavu jejího syna a potenciální dopad uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněné na duševní zdraví jejího syna. Obviněná odkázala na argumentaci uvedenou v doplnění odvolání, zejména opětovně upozornila na judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být zájmy dítěte v trestním řízení zohledněny. Z této judikatury a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobody vyvozovala, že skutečnost, že se aktivně stará o duševně nemocného syna, dosahuje sama o sobě vysoké intenzity a mimořádnosti nutné podle §58 tr. zákoníku, případně je nutno ji hodnotit v celé komplexnosti, tedy spolu s dalšími okolnostmi. Její syn vyžaduje zcela nadstandardní a časově náročnější péči, než je tomu u „běžných“ osob. Nejvyšší státní zástupce tak podle jejího názoru zcela pominul fakt, že její syn je vážně nemocný a že i z lékařské zprávy J. K., psychiatra, ze dne 19. 8. 2019, vyplývá, že při separaci je výrazné riziko ohrožení pacienta a jeho života, který tak může být nebezpečný sobě i svému okolí. Podle obviněné nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání rovněž opomněl, že jediná jiná osoba, která by se možná mohla o jejího syna částečně starat, je obviněný P. S., který je ve výkonu trestu odnětí svobody. Dále poukázala na skutečnost, že byla rovněž odsouzena k trestu zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích po dobu pěti let, čímž je saturována ochrana společnosti před jejím případným závadným jednáním. Podle mínění obviněné odvolací soud své rozhodnutí o mimořádném snížení trestní sazby řádně odůvodnil. K podmínce nepřiměřenosti sankce, jejíž naplnění nejvyšší státní zástupce rovněž rozporoval, obviněná opětovně připomněla, že tuto podmínku nelze izolovat. K odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019, uvedla, že soud v dané věci konstatoval, že doznání není povinnou náležitostí pro aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestní sazby. Argumentace nejvyššího státního zástupce, podle níž nelze aplikovat citované ustanovení ani z důvodu, že se obviněná k trestné činnosti nedoznala, je tedy podle obviněné v rozporu s uvedenou, ale i celkově konstantní judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 12. 1966, sp. zn. 10 Tz 64/66, uveřejněné pod č. 19/1967 Sb. rozh. tr.).
26. Obviněná D. H. uzavřela, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v její neprospěch je nedůvodné, proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítl pro jeho nedůvodnost. Toto své vyjádření posléze doplnila sdělením a dodáním lékařské zprávy ze dne 11. 5. 2020, z níž se mimo jiné podává nepříznivý průběh onemocnění R. D. se závěrem, že při jeho separaci od obviněné je výrazné riziko zhoršení stavu a ohrožení jeho života, může být nebezpečný sobě, eventuálně i svému okolí. Obviněná tak podpořila již učiněný návrh na zamítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce či jeho odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.
27 . Obvinění dále předložili Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním, v níž komentovali jednotlivé body, přičemž u většiny bodů shledali, že státní zástupce se vyjadřoval k argumentaci obviněných pouze obecně, avšak nikterak nereagoval na jejich konkrétní námitky. K bodu, v němž se státní zástupce zabýval znaleckým posudkem A-Consult plus, spol. s r. o., a uvedl, že písemný znalecký posudek byl proveden jako důkaz už v řízení před nalézacím soudem, přičemž výslechy Mgr. Davida Smejkala a Ing. Petra Píši soudem druhé instance pouze dále zpřesnily a stvrdily již dovozené závěry, a proto nemohlo dojít k porušení zásady dvoustupňového řízení, když doplnění dokazování odvolacím soudem nebylo rozsáhlé a nevedlo k podstatným změnám oproti skutkový zjištěním soudu prvostupňového, jehož činnost ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. nenahrazovalo, uvedli, že takové tvrzení je v rozporu se závěry odvolacího soudu, když pod body 18. až 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, proč odvolací soud nepovažoval provedení důkazu přečtením znaleckého posudku za souladné se zákonem. Za takových okolností je ale podle názoru obviněných prvním soudem, který v souladu s trestním řádem prováděl důkaz znaleckým posudkem či výslechem znalce, odvolací soud, čímž jednoznačně došlo k porušení zásady dvoustupňového řízení. Dále nesouhlasili s názorem státního zástupce, že po provedení důkazu posudkem znaleckého ústavu a výslechem zpracovatelů nepřetrvávaly žádné pochybnosti o jeho závěrech. Měli za to, že z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu i procesně sporného výslechu znalce před soudem prvního stupně vyplývá, že znalci se s ničím řádně nevypořádali a po jejich výsleších přetrvaly obrovské pochybnosti o jejich závěrech, z čehož dovodili existenci extrémního rozporu. Podle obviněných ze všech dalších ostatních provedených ale i neprovedených důkazů (výpis z internetového prodeje, pojistná smlouva, kupní smlouva na vedlejší areál, spisový materiál FÚ a CÚ, posudek ústavu Equity Solution Appraisals, s. r. o., výslech M. M., znalecká stanoviska znalce Jiřího Melicha a ústavu Kreston A & C Consulting, s. r. o., výslech svědka M. M.) plyne závěr o nesmyslnosti závěrů znalce A-Consult plus, spol. s r. o. Rovněž nesouhlasili se závěrem, že pro vypracování znaleckého posudku nebyla potřebná detailní prohlídka celého areálu, jelikož se jednalo o obrovský průmyslový areál, velmi členitý a s vjezdovou bránou, u níž znalec prováděl tzv. místní šetření, značně vzdálenou od podstatných důležitých částí areálů. Shledali, že státní zástupce zcela obecně konstatoval, že po provedení posudku znaleckého ústavu a výslechů zpracovatelů nepřetrvávaly žádné další pochybnosti o jeho závěrech, avšak ani v jednom případě se nijak konkrétně nevyjádřil k namítaným zcela určitým pochybením znalců a jejich závěrů. Obvinění dále opětovně poukázali na jimi shledané nejzásadnější vady znaleckého posudku a výslechu zpracovatelů. Pokud šlo o nepoložení otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, konstatovali, že státní zástupce zcela pominul, že v odůvodnění není žádná zmínka o návrhu ze strany obviněných, ani řádné vypořádání se s tímto návrhem. Na svá dovolání dále odkázali i co do svých námitek stran nesprávného právního hodnocení skutku. K tvrzení státního zástupce, že obvinění ve svých dovoláních pouze opakovali námitky z předchozích řízení, uvedli, že pokud by obvinění mohli namítat pouze novinky, pak by neměl smysl institut obnovy řízení. Naopak mají za to, že institut dovolání slouží k nápravě pochybení nižších soudů, jako je tomu v jejich případě.
28 . Nad rámec uvedeného obvinění doplnili vyjádření obviněné D. H. k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v její neprospěch odkazem na to, že lékař, který se stará o jejího vážně nemocného syna a který, jak je uvedeno v daném vyjádření, konstatoval závěr, že při separaci je výrazné riziko ohrožení pacienta a jeho života, který tak může být nebezpečný sobě, eventuálně i svému okolí, tedy J. K. je soudním znalcem v oboru zdravotnictví, psychiatrie. Je tak podle obviněných zřejmé, že nelze takovýto závěr lékaře, který je soudním znalcem v oboru zlehčovat, jak činí nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání na straně 12.
III. Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
K dovoláním obviněných D. H. a P. S.
30. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
31. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
32. Obvinění ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu namítli, že v jejich věci rozhodoval senát odvolacího soudu, který nebyl náležitě obsažen, jelikož podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu mělo být ve věci obviněných rozhodováno v senátu složeném ze soudců JUDr. Radka Hartmanna, JUDr. Hany Navrátilové a JUDr. Evy Rejchrtové, avšak namísto JUDr. Radka Hartmanna byla v senátu JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. Měli za to, že bylo zkráceno její právo na zákonného soudce, neboť jejich věc měla být u odvolacího soudu řešena v jiném složení senátu. Vytkli také nedostatky v rozvrhu práce tohoto soudu pro rok 2019 v přidělování věcí jednotlivým senátům ve smyslu poznámky VIII. V rozvrhu práce, v důsledku nichž není podle jejich mínění zřejmé, jak byla jejich věc přidělena senátu 5 To, a mohlo dojít k tomu, že v jejich věci rozhodoval nenáležitě obsazený soud.
33. S ohledem na uvedenou argumentaci obviněných je nejprve v obecné rovině vhodné připomenout, že pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
34. Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§16 až §18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§30 tr. ř.).
35. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž také platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je již zmiňovaný zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dozajista předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.
36. V posuzovaném případě jde o to, zda byla trestní věc obviněných D. H. a P. S. v souladu s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2019 přidělena senátu 5 tohoto soudu a zda byl v souladu s pravidly uvedenými v rozvrhu práce JUDr. Radek Hartmann nahrazen JUDr. Kateřinou Korečkovou, Ph.D.
37. Třebaže jsou námitky obviněných zpochybňující zachování pravidel obsažených v rozvrhu práce a přidělení věci do senátu č. 5 Vrchního soudu v Praze nekonkrétní a spíše jen hypotetické, dovolací soud považuje za vhodné na ně, byť ve stručnosti, reagovat. Vrchnímu soudu v Praze byla odvolání obviněných a poškozené osoby společně se spisovým materiálem předložena dne 18. 7. 2019 (č. l. 2476a), což je významné z hlediska posouzení pravidel obsažených v rozvrhu práce. V tomto kontextu byl tedy relevantní rozvrh práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2019 účinný od 1. července 2019. Nejvyšší soud si k objasnění situace zpochybňované obviněnými vyžádal vyjádření místopředsedy tohoto soudu pro trestní úsek JUDr. Jana Sváčka. Vyjádřením místopředsedy Vrchního soudu v Praze pro trestní úsek ze dne 28. 5. 2019, jakož i k němu připojenými přílohami – absenční karta zaměstnance (r. 2019), vyjádřením ke způsobu obsazení senátu 5 To předsedkyně senátu JUDr. Evy Rejchrtové i rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2019 od 1. ledna 2019, 1. července 2019 i 1. listopadu 2019 bylo doplněno dokazování v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu. Je vhodné také doplnit, že vyjádření místopředsedy Vrchního soudu v Praze, jakož i první dvě označené přílohy byly zaslány k vyjádření obviněných prostřednictvím jejich obhájce, který posléze v replice obviněných ze dne 19. 6. 2020 sdělil, že obvinění ponechávají na Nejvyšším soudu posouzení skutečností v nich uvedených.
38. Z rozvrhu práce od 1. července 2019 se podává, že trestné činy proti majetku (§205–§232 tr. zákoníku) a trestné činy hospodářské (§233–§239 tr. zák., §248–§271 tr. zákoníku) náležely do oboru působnosti senátů č. 4, 5, 6, 9 a 12. U všech těchto senátů kromě senátu č. 4 je uvedeno, že každému tomuto senátu připadá vždy ¼ nápadu z celého obvodu Vrchního soudu v Praze. Místopředseda Vrchního soudu v Praze tuto diskrepanci v rozvrhu práce od 1. července 2019 vysvětlil tím, že s ohledem na přetíženost senátu č. 4 byl tomuto senátu změnou rozvrhu práce od 1. ledna 2019 zastaven nápad. Od tohoto data byl nový nápad přidělován zmiňovaným čtyřem tzv. majetkovým senátům (mezi něž do té doby náležel i senát č. 4), u každého vždy ¼ z celého obvodu Vrchního soudu v Praze. Od 1. července 2019 byl změnou rozvrhu práce opět „puštěn“ nápad i do senátu č. 4, ale písařskou chybou došlo k tomu, že u tohoto senátu byla toliko vypuštěna věta o zastavení nápadu a u zbývajících čtyř majetkových senátů zůstalo uvedeno, že vyřizují ¼ nápadu, ač správně mělo být uvedeno, že každý z těchto senátů vyřizuje 1/5 nápadu z celého obvodu Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud takové vyjádření akceptuje a akceptuje i názor, že z celkového kontextu rozvrhu práce od 1. července 2019 vyplývá, že od tohoto data nápadu byl nápad rozdělován postupně všem pěti majetkovým senátům, z nichž žádný neměl zastaven nápad a měly shodně vymezený okruh činnosti v poměru 1/5 z celého obvodu Vrchního soudu v Praze, čemuž odpovídalo faktické rozdělování věcí mezi tyto senáty. V této souvislosti místopředseda Vrchního soudu v Praze přiléhavě upozornil i na pravidla obsažená v bodu VIII. obecných vysvětlivek k rozvrhu práce. Jen pro úplnost se dodává, že tato formální písařská chyba byla napravena změnou rozvrhu práce od 1. listopadu 2019. Z uvedeného tedy ani podle dovolacího soudu nevyplývají žádné pochybnosti o správnosti přidělení věci obviněných senátu č. 5 Vrchního soudu v Praze, ani porušení požadavků vyplývajících pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny. Lze připustit, že rozvrh práce účinný od 1. července 2019 vykazoval určité nesrovnalosti a logické nepřesnosti, na něž obvinění opodstatněně upozornili, nicméně šlo jen o nedostatek „technické“ povahy, který byl v dalším období také napraven a odstraněn. Evidentně nešlo o situaci svědčící záměrné manipulaci se spisem a ničím nepodloženému, účelovému přidělení věci právě do senátu č. 5.
39. Jde-li o konkrétní složení senátu, který rozhodoval ve věci obviněných, je třeba uvést následující. Z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze se podává, že v jednotlivých senátech je vedením senátu z hlediska organizace práce pověřen předseda senátu uvedený na prvním místě (tzv. řídící předseda senátu). Ostatní soudci uvedení v rubrice „Předseda senátu“ vykonávají funkci předsedy senátu. Tzv. řídícím předsedou senátu č. 5, pověřeným jeho vedením byl podle rozvrhu práce od 1. července 2019 JUDr. Radek Hartmann, a senát se dále skládal z dalších dvou předsedkyň senátu JUDr. Hany Navrátilové a JUDr. Evy Rejchrtové. Z vyjádření místopředsedy Vrchního soudu v Praze pro trestní úsek JUDr. Jana Sváčka, jakož i vyjádření JUDr. Evy Rejchrtové, které bylo k vyjádření JUDr. Jana Sváčka přiloženo, vyplývá, že JUDr. Radek Hartmann v rámci své organizační činnosti přidělil věc obviněných JUDr. Evě Rejchrtové jako zpravodaji a pověřil ji, aby v této věci působila jako předsedkyně senátu. JUDr. Eva Rejchrtová jako předsedkyně senátu ve věci obviněných nařídila veřejné zasedání o odvoláních na den 20. 11. 2019 (č. l. 2498). S ohledem na skutečnost, že JUDr. Radek Hartmann čerpal v den konání veřejného zasedání řádnou dovolenou, jak vyplývá z absenční karty zaměstnance pro rok 2019 tvořící přílohu č. 1 k vyjádření JUDr. Jana Sváčka, požádal dne 19. 11. 2019 řídícího předsedu senátu č. 6, který byl v rozvrhu práce Vrchního soudu platného od 1. 11. 2019, uveden na prvním místě pro zastoupení, aby určil zastupujícího soudce ze svého senátu, a to v souladu s bodem VII. obecných vysvětlivek rozvrhu práce, v němž se uvádí: „V případě nemoci nebo jiné překážky v práci člena senátu jej zastupuje ten soudce ze senátu zastupujícího uvedeného na prvním místě zastoupení, kterého určí předseda tohoto senátu.“ Předseda senátu č. 6 JUDr. Pavel Zelenka v souladu s uvedeným určil jako zastupující členku senátu ve věci obviněných JUDr. Kateřinu Korečkovou, Ph.D. (viz žádost a pověření na č. l. 2513). Na základě uvedeného nelze než uzavřít, že senát č. 5 byl transparentně obsazen na základě pravidel stanovených rozvrhem práce ke dni konání veřejného zasedání.
40 . Nejvyšší soud na základě rozvedených skutečností shledal, že o odvolání obviněných rozhodoval soud, který byl náležitě obsazen, a že při přidělení věci do senátu č. 5 nedošlo k žádnému pochybení svědčícímu o svévoli. Námitky, jimiž obvinění dokládali existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., má proto dovolací soud za zjevně neopodstatněné.
41. Obvinění dále deklarovali dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
42 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
43 . Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
44. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obvinění vytkli existenci tzv. opomenutých důkazů. Za opomenuté považovali odborná vyjádření znaleckého ústavu Kreston A&CE Consulting, s. r. o., nevyžádání znaleckého posudku Vysokou školou ekonomickou jakožto znaleckým ústavem, neprovedení důkazu výslechem svědka P. K. ke zprostředkování úvěrů společností R. A., nevypořádání se s výpovědí svědka I. Z., zařadili mezi ně i výpis z internetové inzerce na prodej sousedního areálu, kupní smlouvu ze dne 3. 3. 2015 mezi J. B. a Mechel Service Stahlhandel Czech Republic, s. r. o., spisový materiál Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ve vztahu ke společnosti D., S., posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s. r. o., výslech pracovníka Vysoké školy ekonomické M. M. a pojistnou smlouvu mezi T. a pojišťovnou Kooperativa ze dne 9. 4. 2012, tj. důkazy, které soudy buď zamítly, nebo neprovedly, popř. se s nimi náležitě nevypořádaly.
45. K tomu je třeba poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
46 . Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud neopomněl návrh na výslech svědka P. K., jelikož jej zamítl jako nadbytečný (v podrobnostech viz bod 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o výpověď svědka I. Z., svědek byl ve věci vyslechnut, a nemohlo se tak jednat o opomenutý důkaz ve světle výše uvedené judikatury (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 26. 3. 2019 na č. l. 215 až 2230). Výpis z internetové inzerce na prodej sousedního areálu, kupní smlouvu ze dne 3. 3. 2015 mezi J. B. a Mechel Service Stahlhandel Czech Republic, s. r. o., a pojistnou smlouvu ze dne 9. 4. 2012 s pojišťovnou Kooperativa, a. s., taktéž nelze považovat za opomenuté důkazy, jelikož tyto byly jako listinné důkazy provedeny v hlavním líčení konaném dne 4. 6. 2019 a byly podle §213 odst. 1 tr. ř. stranám předloženy (viz str. 4 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 6. 2019 na č. l. 2390 až 2410). Rovněž posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s. r. o., byl jako listinný důkaz v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. proveden v hlavním líčení konaném dne 25. 3. 2019 (viz str. 15 protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 3. 2019 na č. l. 2176 až 2191). Nalézací soud jej pod bodem 30. odůvodnění svého rozsudku zmiňuje jako jeden z důkazů, který měl k dispozici, a je evidentní, že z něj rovněž v rámci hodnocení všech důkazů vycházel. Nadto lze uvést, že citovaný znalecký posudek byl vypracován pro účely postoupení pohledávky a hodnota zajišťujících nemovitostí v něm byla stanovena pomocí výnosové metody, proto se liší od hodnoty nemovitostí stanovené posudkem ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., neboť v něm byla cena stanovena metodou porovnávací, posudek vypracován pro účely zjištění, jakou by měly nemovitosti prodejní cenu v horizontu šesti měsíců, a to pro účely získání úvěru. Z uvedených důvodů je také patrno, proč se soudy nižších stupňů posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s. r. o., ve svých odůvodněních již blíže nevěnovaly, nelze jej však rozhodně považovat za důkaz opomenutý. Stran spisového materiálu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ve vztahu ke společnosti D., S. je třeba uvést, že takový důkaz nebyl stranami v rámci řízení před soudy navrhován, nemohl být tudíž opomenut. Navrhováno bylo vyžádání potřebných podkladů ze spisového materiálu Finančního úřadu Pardubického kraje ke společnosti T. a D., S., což také bylo provedeno (viz sdělení Finančního úřadu pro Pardubický kraj včetně příloh na č. l. 2322 až 2345). Nadto lze uvést, že s ohledem na skutečnost, že soudy nižších stupňů neshledaly důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku, přičemž obvinění požadovali spisový materiál z finančního úřadu právě pro účely zpracování revizního znaleckého posudku, lze předpokládat, že vyžadování dalších podkladů pro zpracování revizního posudku, jako by byl spisový materiál Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, by bylo shledáno rovněž nadbytečným (k obdobnému názoru dospěl odvolací soud; srov. bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud jako nadbytečný zamítl návrh na provedení důkazu výslechem M. M. k otázce rozsahu nutných podkladů pro zpracování revizního znaleckého posudku, když znalci Mgr. David Smejkal a Ing. Petr Píša dostatečně a srozumitelně objasnili, jakým způsobem dospěli k závěrům uvedeným v písemně zpracovaném posudku (bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž zamítl návrh na doplnění dokazování odborným vyjádřením znaleckého ústavu Kreston A&CE Consulting, s. r. o., z důvodu nadbytečnosti, jelikož sporné otázky byly vyřešeny výslechem zpracovatelů znaleckého posudku ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., a žádné další pochybnosti již odvolací soud neshledal. S ohledem na uvedenou argumentaci je zjevné, proč soudy nižších stupňů považovaly za nadbytečný rovněž návrh na vyžádání revizního znaleckého posudku Vysokou školou ekonomickou.
47. Z uvedeného vyplývá, že žádný z navržených důkazů nebyl opomenut. Důkazy, které byly obviněnými v dovolání označené za opomenuté, byly ve skutečnosti v řízení buď provedeny, nebo byly zamítnuty v souladu s požadavky výše uvedené judikatury Ústavního soudu. S ohledem na množství provedených důkazů pak nelze požadovat, aby se soudy vyjadřovaly jednotlivě ke každému provedenému důkazu podrobně, to ovšem neznamená, že se soudy s provedenými důkazy dostatečně nevypořádaly a že je nevzaly v potaz při hodnocení důkazů v jejich souhrnu.
48. Obvinění dále za opomenutý důkaz, respektive nesprávný procesní postup, považovali absenci rozhodnutí o jejich návrhu na přerušení řízení a položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské Unie. K tomu nelze než poznamenat, že skutečnost, zda je třeba předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle §9a tr. ř., je pouze na uvážení soudu, který ve věci rozhoduje. Žádný předpis soudu nestanovuje povinnost rozhodnout o takovém návrhu či podnětu procesní strany. Odvolací soud proto nikterak nepochybil, pokud se k takovému návrhu obviněných nevyjadřoval ani o něm nerozhodoval, z jeho rozhodnutí je pak evidentní, že před soudy nižších stupňů nevyvstala žádná otázka, kterou by bylo třeba hodnotit jako předběžnou otázku ve smyslu §9a tr. ř.
49. Přisvědčit nelze ani výhradě obviněných, že provedením důkazu znaleckým posudkem a výslechem znalců A-Consult plus, spol. s r. o., mohlo dojít k porušení zásady dvoustupňového řízení. V tomto směru je třeba souhlasit se státním zástupcem, který ve vyjádření k dovoláním obviněných zdůraznil, že samotný znalecký posudek A-Consult plus, spol. s r. o., byl proveden již před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem bylo pouze doplněno dokazování o výslechy znalců Mgr. Davida Smejkala a Ing. Petra Píši, a to zcela v souladu s §263 odst. 6 tr. ř. Podle tohoto ustanovení doplní odvolací soud řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Zákon zde vylučuje provádění důkazů jen tehdy, kdyby šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Výslech znalců ke znaleckému posudku, který byl již jako důkaz proveden před soudem prvního stupně, rozhodně nelze považovat za rozsáhlý či obtížně proveditelný. Oba znalci v řízení před odvolacím soudem pouze stvrdili a upřesnili své závěry, které byly již známy v řízení před soudem prvního stupně, neboť byly součástí jejich znaleckého posudku, a jejich výslechy tak nevedly ani k žádným zásadním změnám ve skutkových zjištění, provedení jejich výslechu jako důkazu před soudem druhého stupně tak nemohlo vést k porušení zásady dvoustupňového řízení, naopak se jednalo o správný postup podle §263 odst. 6 tr. ř. Navíc lze s ohledem na tvrzení obviněných poznamenat, že odvolací soud nevytýkal soudu prvního stupně nesprávný postup při provedení důkazu samotným písemným znaleckým posudkem, jak tvrdili obvinění, nýbrž pouze výslechem znalců.
50. K námitce obviněných, že odvolací soud neučinil výzvu procesním stranám k závěrečným důkazním návrhům, je třeba uvést, že tato námitka je čistě procesního charakteru a pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Pro úplnost lze uvést, že z protokolu o veřejném zasedání o odvolání (č. l. 2516 až 2531), včetně zvukového záznamu (připojeného k obálce svazku č. 8) se podává, že obviněným byla v průběhu veřejného zasedání dána možnost navrhovat důkazy, které také obvinění využili. Pochybení spočívající v tom, že se odvolací soud po provedení všech důkazů explicitně ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. ve spojení s §215 odst. 4 tr. ř. (podle něhož po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování) nedotázal, zda procesní strany činí návrhy na doplnění dokazování, nelze proto považovat za tak závažné pochybení, pro něž by řízení pozbylo standardů spravedlivého procesu a které by bylo třeba napravit cestou mimořádného opravného prostředku. Odkaz obviněných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 228/2016, není zcela případný. Nejvyšší soud v označeném usnesení sice vytkl procesní vadu spočívající v tom, že předseda senátu odvolacího soudu nevyzval procesní strany k závěrečným důkazním návrhům ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. ve spojení s §215 odst. 2 věta prvá tr. ř., daleko významnější byl však kontext takto vytknuté vady. V řízení o odvolání totiž došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného důsledkem tzv. opomenutých důkazů, které spočívaly v tom, že odvolací soud vůbec nebral v potaz procesně správně navržené důkazy obhajoby, ba dokonce v rozporu se skutečností konstatoval, že žádné důkazy nebyly stranami trestního řízení navrženy. V nyní projednávaném případě však k žádnému závažnému pochybení, jako je např. existence opomenutých důkazů, nedošlo.
51. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména bod 32., str. 18 až 20 rozsudku soudu prvního stupně, body 38. až 43., str. 16 až 18 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Námitkám obviněných směřujícím proti skutkovým závěrům učiněných soudy nižších stupňů nelze přisvědčit.
52. Obvinění spatřovali extrémní rozpor především v nedostatcích vyplývajících ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o., které podle jejich názoru nebyly odstraněny ani výslechy zpracovatelů ve veřejném zasedání o odvoláních, naopak měly být odstraněny provedením dalšího dokazování, a to provedením odborných vyjádření a vypracováním revizního znaleckého posudku. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 (č. l. 2516 až 2531) se podává, že znalci Mgr. David Smejkal i Ing. Petr Píša se podrobně vyjadřovali ke znaleckému posudku, který za znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r. o., vypracovávali, odpovídali na velké množství otázek ze strany obhajoby obviněných a všechny své závěry učiněné ve znaleckém posudku dostatečně vysvětlili. Pokud jde o obviněnými namítané nedostatečně provedené místní šetření, v důsledku čehož nemohli znalci dospět ke správným závěrům ohledně ocenění nemovitosti, je třeba odkázat na výslech znalce Mgr. Davida Smejkala, který se s touto otázkou podrobně vypořádal a před odvolacím soudem popsal, jak místní šetření proběhlo a z jakých (i ostatních) podkladů vycházel. Rovněž uvedl, že pro účely ocenění byly takové podklady dostatečné, kterýžto svůj závěr řádně vysvětlil. Označený znalecký posudek byl konfrontován s posudky znalců Petra Brodského a Tomáše Maršála využitými při spáchání trestné činnosti a byl shledán správným. Oba tito znalci, jak připomněl i státní zástupce, ve svých svědeckých výpovědích fakticky připustili, že kdyby znali přesný účel, pro který mají být posudky použity, byly by jejich výsledky jiné, resp. použili by jinou metodiku, vyžádali by si další podklady či by eventuálně ocenění vůbec nezpracovali. Skutečnost, že s těmito vysvětleními a s jejich závěry obvinění nesouhlasili, neznamená, že ve věci existuje extrémní rozpor. Rozhodně nelze přisvědčit zpochybněním, která ve svých dovoláních prezentovali obvinění na základě odborných vyjádření, která si obstarali, neboť odborná vyjádření v trestním řízení postačují pro řešení jednoduchých otázek, k nimž je třeba odborných znalostí, avšak nedosahujících složitosti, pro něž se vyžadují znalecké posudky, které se liší množstvím podkladů i podrobnějším zkoumáním a řešením věci. Podstatné je, že soudy nižších stupňů logicky a v souvislosti s ostatními důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily znalecký posudek ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., a neshledaly žádné pochybnosti v závěrech vyplývajících z tohoto znaleckého posudku. Odkazy obviněných na judikaturu Ústavního soudu stran opomenutých důkazů a porušení práva na spravedlivý proces při zpochybnění odbornosti či správnosti znaleckého posudku a potřeby nařídit revizní posudek nijak obviněným neprospívají, neboť i v rozhodnutích, na která obvinění poukázali, Ústavní soud zdůraznil, že samotné nevyhovění návrhu na vyžádání revizního znaleckého posudku, je-li řádně odůvodněno, žádné ústavně zaručené základní právo jednotlivce neporušuje. V nyní projednávané věci je tak podstatné, že zejména odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně zabýval znaleckým posudkem ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., metodami, které znalci zvolili, a jejich vhodností, správností, odborností a kvalifikací znaleckého ústavu, znalce vyslechl a dal prostor k vysvětlení svých závěrů, které poté v souladu se zásadami logiky hodnotil i v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy a dospěl k závěru, že závěry znaleckého posudku jsou správné a nevyplývají z něj žádné pochybnosti, které by byly důvodem pro zadání revizního znaleckého posudku. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč nebyla potřeba vypracovat revizní znalecký posudek (srov. např. obviněnými zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1284/18, nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14).
53. Další extrémní nesoulad spatřovali v hodnocení podnikatelského záměru a nájemních vztahů společnosti T., namítli, že soudy pominuly, že nájemní vztahy zmiňované u žádostí o úvěr jednoznačně popisovaly budoucnost, jelikož se jednalo o podnikatelské plány. Obvinění dále zdůraznili, že skutková zjištění soudů vycházela z později uzavřených nájemních smluv, které pouze dokládaly existenci nájemních vztahů pro potřeby jiných řízení. Ani zde se však soudy žádného extrémního rozporu při hodnocení důkazů nedopustily. K výtce obviněných je třeba uvést, že ačkoliv nájemní vztahy a údaje popisované v podnikatelském plánu předloženém poškozené úvěrové společnosti popisovaly budoucí příjmy, popisovaly je tak na základě již existujících smluvních ujednání a vyvozovaly z nich závěry, které měly být v budoucnu pravděpodobné. Z provedeného dokazování zcela logicky vyplývají závěry, které soudy učinily ohledně údajů, jež byly stran budoucích příjmů uvedeny v žádostech o poskytnutí úvěru. V podkladech pro poskytnutí úvěru na částku 130 000 000 Kč, konkrétně v ekonomickém plánu (č. l. 303 až 315), a to části nazvané „Podnikatelský plán 2012–2014“ bylo uvedeno, že po odkupu společnosti F. H. bude daňový sklad hlavním zdrojem příjmů a bude pronajímán společnosti D., S. na základě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní a tato společnost bude následně jednotlivé kapacity přepronajímat dalším subjektům (č. l. 312). Tato skutečnost je však v rozporu se smlouvou o nájmu uzavřenou mezi společností F. h. a společností D., S. (č. l. 1262 až 1267). Zde se pod bodem IV.5. uvádí, že nájemce není oprávněn s předmětem nájmu jakkoli nakládat ani jej dát do podnájmu třetí osobě, přitom právě z „přepronájmu“ skladu měly podle tvrzení obviněných plynout hlavní finanční zdroje společnosti T. V uvedené žádosti se v části věnující se podnikatelskému plánu dále uvádí, že celkový pronájem celého areálu daňového skladu v Pardubicích činí podle uzavřené smlouvy čtyři miliony korun měsíčně. Ze smlouvy o nájmu uzavřené mezi společností F. h. a společností D., S. (č. l. 1262 až 1268) včetně smlouvy o odkladu splátek nájmu ze dne 7. 3. 2012 (č. l. 1269), ale vyplývá, že nájemné bylo stanoveno na 500 000 Kč plus 20 % DPH za každý kalendářní měsíc (viz i „slovy na pětsettisíckorunčeských“ v textu smlouvy o nájmu). V podkladech pro poskytnutí úvěru na částku 25 000 000 Kč, konkrétně v ekonomickém plánu projektu (č. l. 454 až 465), bylo uvedeno, že hlavním zdrojem příjmů zůstává daňový sklad, který je pronajímán společnosti D., S. na základě nájemní smlouvy, který bude následně jednotlivé kapacity přepronajímat dalším subjektům. Jak již bylo uvedeno výše, tato informace je nepravdivá, jak vyplývá ze samotné smlouvy. Nepravdivě je zde rovněž opět uvedena výše nájemného, a to částkou čtyři miliony korun měsíčně. Podnikatelský plán a předpokládané výnosy společnosti předestřené poškozené úvěrové společnosti za účelem získání úvěru však vycházely právě především z příjmů z nájmu daňového skladu, o němž však byly v žádosti uvedené nepravdivé informace, a to jak ohledně výše nájemného, a tedy i budoucího hlavního příjmu společnosti, ale i ohledně možnosti dále jednotlivé kapacity pronajímat a získat tak další finanční obnosy. Faktická absence příjmů a praktická jistota v nemožnosti splácet úvěr v jeho počátcích vyplývá i ze zjištění, že při plánovaném zkušebním provozu skladu nemělo být nájemné hrazeno či mělo být hrazeno v minimální výši (viz výpověď svědka J. H.). Hodnocení schopnosti společnosti T. hradit případně poskytnutý úvěr se tak odvíjela od nepravdivě poskytnutých a zkreslených informací. Přisvědčit nelze ani tvrzení obviněných, že faktickému naplnění podnikatelského záměru a ekonomického plánu poskytnutého při žádostech o úvěr zabránily zásahy finanční správy a faktická likvidace společnosti D., S., na jejíchž příjmech byla společnost T. závislá. První zajišťovací příkaz proti společnosti D., S. na daň z přidané hodnoty přišel dne 18. 2. 2014 (viz zpráva Celního úřadu pro XY na č. l. 2318 až 2319), tedy měsíc a půl předtím, než měla být splacená jistina úvěru na částku 130 000 000 Kč, a zároveň v době, kdy již společnost T. dlužila podle splátkového kalendáře stanovené splátky úroků, tedy již v době před zásahem finanční správy řádně nesplácena a nebyl naplněn ani předložený podnikatelský plán.
54. Nelze než uzavřít, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud co do správnosti skutkových zjištění ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
55 . V projednávané věci je s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obvinění svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnili jak po stránce objektivní, tak i subjektivní znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
56. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, tj. škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku), spáchá zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
57. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků.
58. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. následku v podobě škody velkého rozsahu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zásadně postačí ve smyslu §17 odst. 1 písm. a) ve spojení s §16 tr. zákoníku zavinění ve formě nedbalosti.
59. Podle tzv. právní věty ad I. a II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obvinění tohoto zločinu dopustili ve spolupachatelství tím, že úmyslným společným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli hrubě zkreslené údaje a podstatné údaje zamlčeli a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu.
60. Z obsahu spisu Nejvyšší soud shledal v souladu se závěry soudů obou stupňů, že úvěrová smlouva č. 506762029 za podmínek popsaných v bodě I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byla sjednána dne 3. 4. 2012 na částku 130 000 000 Kč, na koupi 100% obchodního podílu společnosti D. P. a na nákup 49 % akcií společnosti F. h. a úvěrová smlouva č. 506762037 byla za podmínek popsaných v bodě II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu sjednána dne 8. 6. 2012 na částku 25 000 000 na nákup kolejiště včetně investic s tím spojených a na provozní potřeby společnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění při sjednávání úvěrových smluv uvedli hrubě zkreslené údaje, a to skutečnou výši nájemného z uzavřené nájemní smlouvy skladu mezi společností F. h. a společností D., S., faktickou splatnost nájemného, jakož i očekávané příjmy a výdaje společnosti, a podstatné údaje zamlčeli, když neuvedli, že znalecké posudky a ocenění předmětů zajištění úvěrů byly vypracovány pro jiný účel než získání úvěru, rovněž zamlčeli, že plánovaný zkušební provoz skladu má být reálně bez úhrady nájemného, z čehož plynula dočasná absence příjmů. Na základě těchto klamavých údajů byly společnosti T., za niž o úvěru jednali obvinění, poskytnuty úvěry v požadovaných částkách. Společnost T. pak v období od 30. 4. 2012 do 19. 11. 2013 na úvěr č. 506762029 zaplatila částku v celkové výši 13 675 000 Kč na úrocích, na úvěr č. 506762037 zaplatila v období od 30. 6. 2012 do 16. 9. 2013 částku v celkové výši 2 726 996,06 Kč, proto byla poškozené společnosti způsobena škoda v celkové výši 115 298 004 Kč.
61. Ohledně subjektivní stránky dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že obviněný P. S. jednal formou přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zatímco obviněná D. H. jednala přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění vyplynulo, že oba obvinění se účastnili jednání směřujících k uzavření úvěrových smluv a k obstarání podkladů pro jejich žádosti o úvěry. Z výpovědí svědků (např. M. M., I. Z.) se podává, že obviněný P. S. většinou vedl schůzky s těmito osobami, avšak obviněná D. H. jim byla přítomna a ačkoliv hrála menší roli při daných schůzkách, věděla, o čem se jedná, podepisovala smlouvy a byla s obviněným ve shodě. Právě se svědkem M. M. jednali obvinění o nákupu nemovitostí v Pardubicích, které byly následně předmětem zajištění při sjednávání úvěrové smlouvy č. 506762029. V rámci vyjednávání ceny prodeje nechal M. M. vypracovat znalecký posudek na ocenění nemovitostí znalcem Petrem Brodským. Tento znalecký posudek byl zadán pro blíže nespecifikovanou obchodní transakci. Jelikož se jednání ohledně odkupu nemovitostí a stanovení jeho ceny oba obvinění účastnili, byli si vědomi skutečnosti, že uvedený znalecký posudek zpracovaný Petrem Brodským nebyl učiněn pro účely získání úvěru, přesto tento znalecký posudek úvěrové společnosti k žádosti o úvěr doložili v rámci stanovování hodnoty zástavy, kterou měly být oceňované nemovitosti. Ve vztahu k druhému úvěru byl na zadání společnosti T. zpracován znalecký posudek Tomášem Maršálem na ocenění kolejiště. Znalec jeho hodnotu určil na částku 45 000 000 Kč, avšak uvedl, že mu ze strany společnosti T. nebyl uveden jako důvod ocenění získání podkladu pro poskytnutí úvěru. S ohledem na skutečnost, že faktickou prodejní cenou kolejiště byla částka 5 500 000 Kč, nelze pochybovat, že obvinění si museli být tohoto zásadního rozdílu vědomi, když to byli právě oni, kdo následný nákup kolejiště sjednávali. Jak uvedl i odvolací soud, oba obvinění byli osobami s dostačujícími znalostmi a zkušenostmi v rámci svého podnikání, aby věděli, že nemovitosti, stejně tak jako kolejiště, nemohou dosahovat tak vysoké hodnoty, jak byla uvedena ve znaleckých posudcích, rovněž oba věděli, že znalecké posudky nebyly vypracovány pro účel poskytnutí úvěru, v důsledku čehož byly vybrány nevhodné metody oceňování. Obvinění rovněž věděli, že jejich podnikatelský plán byl nereálný a závisel na příjmu z pronájmu předmětného areálu, byl tak založen na budoucím vývoji zcela nejistém, nikoliv pravděpodobném. Je zjevné, že za účelem získání úvěru a získání důvěry ve schopnosti společnosti T. následně splácet úvěr záměrně uvedli nepravdivé údaje, jakými byla výše nájmu z nájemní smlouvy mezi společností F. h. a společností D., S., z níž měly následně plynout hlavní zdroje příjmů, rovněž zamlčeli, že v době zkušebního provozu a přípravných prací nebude příjem společnosti T. žádný. Podnikatelský plán a plán ekonomického vývoje tak byly založeny na údajích, které nebyly pro blízkou budoucnost, v níž mělo již docházet ke splácení úvěrů, reálné. Z uvedeného je tedy zjevné, že oba obvinění věděli, že podklady pro získání úvěrů byly nepravdivé, zkreslené, případně, že zamlčeli podstatné údaje, pokud je tedy při uzavírání smluv o úvěrech také úvěrující společnosti uvedli, museli tak přímo i chtít. Není ani pochyb o tom, že si obvinění ve svém postavení museli být vědomi i relevantnosti konkrétních podkladů, které k žádosti o úvěry dokládali. Pokud by se nejednalo o podstatné údaje, pak by je úvěrová společnost ani nevyžadovala. O úmyslném jednání obviněných tak nelze mít v projednávané věci pochyb.
62. Obvinění dále poukazovali na možnou aplikaci subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio . K zásadě subsidiarity trestní represe je nejprve vhodné připomenout, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
63. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
64. Jednání obviněných, kteří při sjednávání úvěrových smluv předložili za účelem získání úvěru znalecký posudek, který nebyl zpracován pro účely získání úvěru, a obsahoval tak hrubě zkreslené údaje, a podnikatelský záměr, který byl nerealizovatelný, a v žádosti uvedli nepravdivé údaje ohledně výše nájemného a z toho plynoucích budoucích příjmů společnosti, nutno označit za zcela typický, běžný případ trestného činu úvěrového podvodu. S ohledem na to, že popsané jednání nebylo žádnou spontánní akcí, nýbrž vykazovalo znaky předem pečlivě naplánovaného a poměrně rozsáhlého komplotu, a se zřetelem na výši způsobené škody (která mnohonásobně přesahuje škodu velkého rozsahu) nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ačkoliv si lze představit vyšší míru opatrnosti a obezřetnosti poškozené, nelze z toho vyvozovat závěr, že by možnost opatrnějšího jednání bez dalšího vylučovala trestní odpovědnost pachatelů podvodné trestné činnosti (přiměřeně srov. usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016).
65. Judikatura, na niž v souvislosti s nezbytnou mírou opatrnosti v rámci uzavírání soukromoprávních vztahů odkazovali obvinění, není na daný případ aplikovatelná, když v odkazovaných a spíše extrémních případech se jednalo o situace, kdy jeden z účastníků soukromoprávního vztahu evidentně nedbal ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, vědomě nedbal potřebné opatrnosti a neopatřil si snadno dostupné informace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007). V případě uvedeném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, byl kupř. řešen případ, kdy peněžní ústav obviněnému sám aktivně nabízel tzv. předschválené úvěry, aniž by si ověřil jeho aktuální finanční situaci, pouze na základě předchozích dobrých zkušeností s obviněným jako klientem. Nejvyšší soud zaujal názor (s odkazem na závěry obsažené v usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), že posuzovanou situaci nelze hodnotit jinak než tak, že poškozený peněžní ústav jako účastník soukromoprávního vztahu evidentně nedbal ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, vědomě nedbal potřebné opatrnosti, když si neopatřil snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytování úvěrů. Je přitom nepochybné, že disponuje dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachovávání potřebné opatrnosti tyto informace získal. Banka tedy vědomě riskovala, pokud tímto způsobem nabízela úvěr, zřejmě vedena snahou o co největší objem obchodů. Pak by ale bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Od účastníků soukromoprávního vztahu nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, obzvláště pokud jsou pro to snadno dosažitelné prostředky. Obdobně v usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky (např. v podobě výpisu z katastru nemovitostí, který představuje lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti). Současně se přihlédne zejména k tomu, zda uvedené prostředky nepřesahují reálné možnosti poškozeného z hlediska jeho věku, vzdělání, životních zkušeností apod. Skutkově šlo o věc, kdy poškození zaplatili vysokou zálohu na koupi nemovitostí, aniž by si opatřili snadno dostupné informace o zatížení nemovitostí právy třetích osob. Judikatura Nejvyššího soudu však posléze upozornila na určité limity v možnosti použití právních názorů v tomto posledně uvedeném rozhodnutí vyslovených a má se za to, že porušení pravidel obezřetnosti banky při prověřování údajů poskytnutých při sjednávání úvěrové smlouvy bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 855/2016). Byť Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že úvěrové společnosti jsou povinny samy si zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a také prověřovat informace, které jim žadatel o úvěr poskytne, tak je třeba vždy minimálně zvažovat, jaké informace je nutno požadovat a do jaké hloubky je nutné (a také možné) je prověřovat. Na rozdíl od obviněných má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrová společnost dostála, když jednak požadovala při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (doklady o účelovosti čerpání úvěru, výpis z obchodního rejstříku nakupovaných společností, smlouvu o zřízení zástavního práva, znalecké ocenění zajišťujících nemovitostí, pojistnou smlouvu, podnikatelský záměr, seznam pohledávek a závazků, plán ekonomického vývoje, apod.), takže lze mít za to, že zjistily údaje potřebné k ověření schopnosti společnosti T. hradit splátky. Byli to právě obvinění, kdo poskytli hrubě zkreslené a mylné údaje, a to především prostřednictvím vypracovaného plánu ekonomického vývoje, při němž poskytli zpracovateli mylné informace, ale i při předložení znaleckého posudku na ocenění předmětů zajištění úvěru, ačkoliv věděli, že hodnoty v nich uvedené značně přesahují jejich reálné hodnoty a věděli rovněž, že tyto znalecké posudky byly vypracovány k jinému účelu, než je získání úvěru.
66. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti; u obviněných nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči nim. Naopak lze konstatovat, že jejich čin zjevně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako spolupachatelství zločinu úvěrového podvodu podle §23 tr. zákoníku, §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo opodstatněně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněných dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin.
67. Dovolací soud tudíž shledal, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že řízení, je mu předcházelo, se nijak nezpronevěřilo požadavkům spravedlivého procesu; nebyl zjištěn případ opomenutých důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nejsou v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Námitky, jimiž obvinění odkazovali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nemají opodstatnění.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
68. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněné D. H. v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož měl za to, že obviněné byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Dovodil-li odvolací soud existenci jak specifických okolností případu, tak i poměrů obviněné jakožto pachatelky odůvodňujících použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, nejvyšší státní zástupce s jeho závěry nesouhlasil. Jako chybný a argumentačně dosti slabě podložený označil závěr odvolacího soudu o mimořádných okolnostech případu, zařadil-li mezi dosavadní řádný život obviněné, dobu uplynuvší od spáchání skutku a okolnost, že její role při páchání zločinu nebyla natolik významná jako u spoluobviněného P. S. Nesouhlasil však ani s těmi argumenty odvolacího soudu, jimiž podpořil závěr o mimořádnosti poměrů obviněné, označil-li za ně opatrovnictví duševně nemocného syna fixovaného na její osobu a péči o něj ve společné domácnosti. Podle tohoto dovolatele podmínky §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obviněné D. H. nebyly splněny a trest odnětí svobody jí měl být uložen v trestní sazbě §211 odst. 6 tr. zákoníku.
69. Odvolací soud při ukládání trestu obviněné aplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, podle něhož má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
70. Podle dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je pro mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezbytné současné naplnění tří podmínek: a) existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele (s ohledem na její dolní hranici) nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň, vždy bude stačit alespoň jedna z nich.
71. Žádnou z těchto podmínek zákon výslovně neupravuje a vždy bude záležet na posouzení v každé věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují aplikaci uvedeného ustanovení. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.).
72. Dosavadní rozhodovací praxe soudů vymezila některá kritéria určující, které okolnosti případu lze považovat za ty, jež uvedené hledisko, při splnění dalších dvou, naplňují, a je vhodné připomenout, že okolnosti případu, jako je dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným trestným činem, vedení řádného života před činem, jsou polehčujícími okolnostmi ve smyslu §41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, zpravidla v rámci příslušné trestní sazby. Tyto okolnosti lze považovat ve většině případů jen za obvyklé, nikoliv výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v §41 tr. zákoníku, příp. jiné tam neuvedené okolnosti, byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku (např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti uvedené v §41 písm. e/ nebo g/ tr. zákoníku apod.). Samo doznání činu, lítost nad činem, předchozí řádný život, náhrada škody apod. však zpravidla nebude za tyto možno považovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66, uveřejněné pod č. 11/1967 Sb. rozh. tr.). Lze je odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007). Nelze ani zásadně vyloučit, že by více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabylo v konkrétním případě takového významu, že by je bylo možné hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu §58 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 6. 1967, sp. zn. 8 Tz 45/67, uveřejněné pod č. 11/1968 Sb. rozh. tr.).
73. Za poměry pachatele podle §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na výdělku obžalovaného apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, uveřejněné pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 3. 1963, sp. zn. 7 Tz 6/63, uveřejněný pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Za takové okolnosti nelze považovat, že se pachatel k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit. Poměry pachatele z tohoto hlediska může představovat např. situace pachatele, který skutečně pečuje o větší počet osob, odkázaných na něj svou výživou, nebo které jsou dokonce v jeho zvláštní péči, kdy nepřítomnost pachatele (který tyto povinnosti řádně plnil) v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob (srov. rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.). I ve vážné chorobě pachatele je možné shledávat okolnost odůvodňující uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, avšak jen za předpokladu, že vzhledem k této chorobě by výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby byl pro pachatele zvlášť obtížný nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974, sp. zn. 3 Tz 10/74, uveřejněné pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.).
74. Přitom musí být jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 7. 1967, sp. zn. 9 Tz 49/67, uveřejněné pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).
75. Odvolací soud shledal důvody pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v okolnostech případu i poměrech obviněné. Konkrétně uvedl, že obviněná je osobou dosud netrestanou, od spáchání trestného činu uplynulo více než šest let, přičemž obviněná po celou tuto dobu vedla řádný život, dále že obviněná pečuje o svého zletilého, avšak psychicky vážně nemocného syna, který byl omezen ve svéprávnosti a jemuž byla ustanovena opatrovnictví. S ohledem na výsledky zpráv Z. Š., Psychiatrické léčebny XY, a znalecký posudek znalce J. K. zdůraznil, že syn obviněné trpí nediferencovanou schizofrenií, která není jen přechodná, ani ovlivnitelná léčbou, jeho stav vyžaduje přítomnost osob blízkých, s dohledem zvládá pouze drobné úkony, sám nikam bez matky nechodí, jelikož má strach, je na matku silně fixovaný a při jeho separaci od matky hrozí výrazné riziko zhoršení jeho stavu (viz bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z uvedených zpráv rovněž vyplynulo, že syn obviněné žije ve společné domácnosti s ní a obviněným P. S., s vlastním otcem není v kontaktu. Odvolací soud dále kladl důraz na skutečnost, že obviněná dosud žila řádně a nebyla iniciátorem trestné činnosti, proto lze důvodně předpokládat, že se jakéhokoliv dalšího protiprávního jednání v budoucnu vyvaruje. Podle odvolacího soudu závažnost posuzovaného případu dostatečně vyjadřuje trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem, jeho přiměřenost je pak doplněna trestem zákazu činnosti, konkrétně zákazu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, jelikož se obviněná dopustila trestné činnosti právě v souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu.
76. K výhradám dovolatele Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019). Odvolací soud z těchto principů vycházel a opodstatněně měl v této konkrétní věci na zřeteli především zájem psychicky nemocného syna obviněné D. R. jako osoby se zdravotním postižením odkázaného výlučně na péči obviněné.
77. Jde-li o okolnosti případu, je třeba souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že ty za nijak výjimečné či dokonce mimořádné považovat nelze. V souladu s výše uvedenými teoretickými východisky je třeba uzavřít, že dosavadní bezúhonný život obviněné nelze považovat za nikterak výjimečnou okolnost. Stejně tak nelze jako výjimečnou označit dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Obviněná se projednávané trestné činnosti dopustila v dubnu a červnu roku 2012, usnesení o zahájení trestního stíhání byla policejním orgánem vydána dne 22. 1. 2018 (č. l. 30 až 47), rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen dne 5. 6. 2019 a rozsudek odvolacího soudu dne 20. 11. 2019. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě poznamenal, že v projednávané věci délka trestního řízení nijak výrazně nevybočovala z jeho délky obvyklé a typické pro poměrně sofistikovanou trestnou činnost, o niž v tomto případě šlo. Třebaže úloha obviněné při páchání trestného činu byla méně důležitá než působení spoluobviněného P. S., nebyla pro úspěšné dokonání činu bezvýznamná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná se účastnila řady jednání a kroků předcházejících uzavření úvěrových smluv, byla si při svém jednání vědoma všech z trestněprávního hlediska relevantních skutečností a bez jejího aktivního jednání by k předmětné trestné činnosti nedošlo.
78. S nejvyšším státním zástupcem však již nelze souhlasit co do neexistence mimořádných poměrů obviněné. Odvolací soud svůj závěr o použití §58 odst. 1 tr. zákoníku založil na skutečnostech vyplývajících z provedeného dokazování, které sám pro tento účel doplnil tak, aby měl dostatek informací o vzájemném vztahu mezi obviněnou a jejím synem, jakož i o situaci syna obviněné, omezeného ve svéprávnosti, a o možnostech stabilizace či naopak zhoršení jeho zdravotního stavu. Provedl důkaz spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 34 Nc 206/2019 a svoji pozornost soustředil na v něm obsažené zprávy Z. Š., Psychiatrické léčebny XY, a znalecký posudek znalce J. K. Ze zpráv lékařů doplněných lékařskou zprávou J. K. ze dne 11. 5. 2020 se podává, že D. R., syn obviněné, narozený 6. 10. 2000, je dlouhodobě léčen pro schizofrenní onemocnění, je výrazně fixovaný na obviněnou, jeho vlastní otec žije v USA a není s ním v kontaktu. Opakovaně byl hospitalizován na psychiatrii, vyžaduje přítomnost svých blízkých, bez přítomnosti obviněné ani nikam nechodí. Při jeho separaci od obviněné je podle lékařské zprávy J. K. výrazné riziko zhoršení stavu a ohrožení pacienta a jeho života, který tak může být nebezpečný sobě, eventuálně i svému okolí.
79. Třebaže se v případě syna obviněné nejedná o dítě ve smyslu Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.), neboť dítětem se podle čl. 2 této úmluvy rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve, v důsledku čehož se nelze explicitně opřít ani o obviněnou odkazovaný čl. 3 odst. 1 označené úmluvy a nejlepší zájem dítěte, nelze snižovat důležitost přítomnosti obviněné v životě závažně psychicky nemocného syna a podceňovat možnost zhoršení jeho stavu. I v případě osoby se zdravotním postižením odkázané na péči obviněného (obecně) je nutné z hlediska ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody pečlivě vyhodnotit a uvážit míru péče obviněného o takovou osobu (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míru faktické závislosti takové osoby na obviněném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby osoby atd.); hloubku emočního vztahu takové osoby k obviněnému, schopnost samostatného, plnohodnotného života osoby se zdravotním postižením při jeho oddělení od obviněného, možnost nahrazení péče poskytované obviněným jinou osobou, apod. (k tomu srov. přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). Všechna tato relevantní hlediska měl odvolací soud na zřeteli a závěry, jež ve vztahu k obviněné, matce a opatrovnici D. R., vyvodil, řádně odůvodnil (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 19/1967, č. 3/1970 Sb. rozh. tr.). Nelze přisvědčit ani námitce nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud nezkoumal, zda něco a případně co skutečně brání obnovení kontaktu s otcem či navázání kontaktu s jinou osobou, která by se o syna obviněné mohla starat namísto obviněné. Odvolací soud měl k dispozici spis obsahující četné zprávy lékařů ohledně stavu obviněného a povahy jeho nemoci. Nelze opomenout, že jedním z příznaků nediferencované schizofrenie je neschopnost navazovat sociální vztahy. Z uvedených lékařských zpráv vyplynulo, že syn obviněné se svým otcem žádný vztah nemá, naopak má velmi silnou vazbu až závislost na matce, tedy obviněné. Za takové situaci si lze jen stěží představit, že při nástupu obviněné do výkonu trestu odnětí svobody by mohla jiná osoba nahradit její roli v životě jejího syna. Jelikož by nepodmíněné odsouzení obviněné mělo přímý, jednoznačně nepříznivý dopad do poměrů jejího syna, je třeba na poměry obviněné pohlížet jako na poměry relevantní z hlediska aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku.
80. Pokud jde o ostatní podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, kterými jsou, že (vzhledem k poměrům pachatele) by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, lze uzavřít, že i tyto byly naplněny. Odvolací soud konstatoval, že i trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby není v daném případě způsobilý vyjádřit dříve popisované poměry obviněné a pokládal jej za nepřiměřeně přísný. Při ukládání trestu akcentoval, že obviněná dosud žila řádně, nebyla iniciátorem trestné činnosti, na základě čehož vyvodil, že se jakéhokoliv protiprávního jednání v budoucnu vyvaruje. Obviněné nově uložil trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem, tedy trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon podmíněně odložil na maximální zkušební dobu pěti let. Odvolací soud naznal, že v takto uloženém trestu je dostatečně vyjádřena jak závažnost trestné činnosti, které se obviněná dopustila a jejíž škodlivost je dána zejména výší způsobené škody, tak i její dosavadní život a okolnosti posuzovaného případu. K dosažení účelu trestu obviněné vedle trestu odnětí svobody uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. V těchto souvislostech není smyslem rozhodnutí o dovolání zabývat se správností a přesností vymezení zakázané činnosti, třebaže poznámka nejvyššího státního zástupce není nevěcná.
81. Nejvyšší státní zástupce do jisté míry zpochybnil naplnění výše uvedených předpokladů použití §58 odst. 1 tr. zákoníku poukazem na postoj obviněné k objasnění trestné činnosti, na to, že se k trestné činnosti nedoznala, odmítala jakkoliv vypovídat, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracovala a vzniklou škodu ani zčásti neuhradila. Jakkoliv lze souhlasit s názorem, že obecně postoj ke spáchané trestné činnosti mnohé vypovídá o možnostech nápravy, nelze učinit spolehlivý závěr, že obviněná nedostatkem doznání, využitím práva odepřít výpověď, tím, že se aktivně neúčastnila jednání před soudy (o jednání v její nepřítomnosti ovšem požádala), ani zčásti neuhradila způsobenou škodu, dala najevo nedostatek sebereflexe, uvědomění si vlastní chyby a tím i možnosti dosáhnout nápravy. Pakliže obviněná nevypovídala, požádala o konání jednání před soudem v její nepřítomnosti, využila oprávnění, jež jí dává zákon, v její neprospěch co do možností její nápravy rozhodně nelze hodnotit ani to, že dosud ani zčásti neuhradila způsobenou škodu. Zákon v tomto ohledu žádná omezení nevyslovuje, proto ani nejvyšším státním zástupcem charakterizovaný postoj obviněné k trestnímu řízení a objasnění trestné činnosti nevylučuje použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr nikterak nekoliduje se zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019. I zde Nejvyšší soud konstatoval, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku toto přímo nevyplývá. Připustil sice, že o možnosti nápravy pachatele z toho pohledu, že nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvaní pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nepochybně svědčí jeho postoj k spáchané trestné činnosti, tedy zda alespoň doznává základní skutkové okolnosti dané věci, když výhrady může mít právě k formě zavinění, některým skutkovým okolnostem, jako např. motivu, pohnutce apod., kategoricky o doznání jako předpokladu potřebné sebereflexe ale nehovořil, navíc reagoval na situaci, kdy pachatel trestnou činnost explicitně popíral a nepřipouštěl si žádnou vinu.
82. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů neshledal opodstatněnými výhrady nejvyššího státního zástupce a naopak přisvědčil argumentům odvolacího soudu, který dostatečně objasnil poměry obviněné, zejména pak její úzký vztah s psychicky těžce nemocným synem, o nějž pečuje. V případě jejího nástupu do výkonu trestu by hrozilo zhoršení stavu syna obviněné, hrozilo by, že se pro sebe i své okolí stane nebezpečným, navíc by nemohl žít svůj život ani na takové úrovni, na jaké jej žije v přítomnosti obviněné, pokud je jedinou osobou, s níž činí řadu aktivit. Ponecháním na svobodě je obviněná dostatečně motivována k řádnému životu, což splní i účel a smysl trestu a lze reálně předpokládat, že to povede k její nápravě.
83. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných D. H. a P. S., jakož i dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
84. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. S. na přerušení výkonu trestu, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu