ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.631.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 631/2020-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného K. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 49/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 2 T 49/2018, byl obviněný K. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, tak, že ho podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 13. 5. 2017 kolem 21.20 hodin v XY, v ulici XY, v recepci VIP stadionu E., jako člen ostrahy, po předchozím nevhodném verbálním projevu poškozeného J. P., nar. XY, ve snaze zabránit mu v dalším nevhodném chování vůči členům ostrahy a ukázat mu svou fyzickou převahu, aniž by v tu chvíli byl poškozeným fyzicky ohrožen, tohoto fyzicky napadl tím, že k němu přistoupil a uchopil jej, přitáhl za jeho levou upaženou ruku, poté se pokrčil v kolenou a mírně zaklonil, čímž vyvedl poškozeného z rovnováhy, v důsledku čehož poškozený přes jeho pravé koleno upadl dozadu na zem a došlo u něj ke zlomenině zevního kotníku vpravo v místě vazů spojujících holenní a lýtkovou kost, kdy v důsledku tohoto zranění byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření a následně byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Obviněného odsoudil podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve stejné výměře.
3. Tento rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 537/2019, jímž Městskému soudu v Praze věc vrátil a přikázal mu, aby ji v potřebném rozsahu znovu pojednal a rozhodl.
4. Na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu Městský soud v Praze znovu o odvolání obviněného rozhodoval a rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 2 T 49/2018, zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, který nově vymezil tak, že obviněný
dne 13. 5. 2017 kolem 21.20 hodin v XY, v ulici XY, v recepci VIP stadionu E., kde působil jako zaměstnanec společnosti S. s., XY, na základě Dohody o provedení práce ze dne 28. 12. 2016 v pozici Supervisor ve VIP prostorách stadionu, po předchozím nevhodném verbálním projevu poškozeného J. P., nar. XY, aniž by v tu chvíli byl poškozeným někdo fyzicky ohrožen, obviněný poškozeného fyzicky napadl tím způsobem, že k němu přistoupil a uchopil jej, přitáhl za jeho levou paži, poté se pokrčil v kolenou a mírně zaklonil, čímž vyvedl poškozeného z rovnováhy, načež poškozeného rukama přes své koleno silou prudce strčil k zemi, takže poškozený přes pravé koleno obviněného padl dozadu na dlažbu a došlo tím u něj ke zlomenině zevního kotníku vpravo v místě vazů spojujících holenní a lýtkovou kost, kdy v důsledku tohoto zranění byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření a následně byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života po dobu bezmála šesti týdnů, a toho se obviněný dopustil přesto, že jeho úlohou v pozici supervizora VIP bylo podle článku VI./1 písm. a) uvedené Dohody o provedení práce, jakož i podle v této Dohodě opakovaně zmiňovaného zákoníku práce, jakož i podle popisu práce a pokynů zaměstnavatele, v zásadě jen dohlížet na řádný výkon služby členů ostrahy VIP prostor a organizovat jej, případně z podnětu hlášení podřízených pracovníků ostrahy řešit případné neukázněnosti VIP hostů bez použití násilí a pokud možno smírně, eventuálně žádostí, aby neukázněný host opustil VIP prostory stadionu; svým reálné situaci zjevně neodpovídajícím násilným jednáním proti poškozenému obviněný porušil zároveň i ustanovení zejména §1a odst. 1 písm. d) a §106 odst. 4 písm. c), d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále „zákoník práce“).
5. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtrnácti měsíců za současného uložení povinnosti obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl rovněž shodně o náhradě škody.
II. Z dovolání obviněného
6. Proti posledně zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, které odvolací soud učinil při nerespektování pokynů daných Nejvyšší soudem v jeho kasačním usnesení a při nerespektování zákazu rozhodovat v neprospěch obviněného.
7. Na podporu těchto argumentů obviněný citoval některé podstatné pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 537/2019, a odvolacímu soudu vytkl, že se tam uvedenými pokyny důsledně neřídil. Poukázal též na nevhodné formulace předsedy senátu ve výzvě zaslané obhájkyni ještě před nařízením veřejného zasedání k postupu podle §309 tr. ř., případně podle §307 tr. ř., kde jeho jednání označil „za hrubě excesivní násilné a zraňující“. Vysvětlil, že na tuto výzvu nepřistoupil proto, že jeho postoj k věci nekoresponduje s podmínkami podle §309 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože od počátku řízení doznává své nedbalostní jednání, v důsledku kterého zřejmě došlo ke způsobení prostého ublížení na zdraví, ale nesouhlasí s tím, že by pro tento skutek měl být stíhán. Navíc má za to, že odvolací soud měl tuto otázku za rozhodnutou již před doplněním dokazování, a učinil si na ni vlastní názor, který nedůvodně prosazoval.
8. Přezkoumávanému rozsudku odvolacího soudu obviněný vytkl nesprávné posouzení zavinění i závěru o porušení důležité povinnosti, protože odvolací soud se na mnoha stranách odůvodnění vyjadřuje k otázkám, které nebyly v průběhu celého řízení namítány či napadány, i nadále nesprávně interpretuje skutečnosti, na kterých nic nezměnilo ani doplnění dokazování. Obviněný zmínil, že se nebude zabývat úsudky soudu druhého stupně, které jsou vedle své nesprávnosti značně tendenční a mnohdy zcela zbytečně citově zabarvené, zvláště při hodnocení průběhu skutkového děje (když uvádí skutečnosti, které nevyplývají z provedených důkazů), leckdy až ironické.
9. K zavinění obviněný poukázal na rozpor mezi výrokem o vině a odůvodněním přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu, jenž jej podle výroku uznal vinným nedbalostním přečinem ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, avšak v odůvodnění obsáhle rozvedl bez ohledu na výsledky provedeného dokazování úvahy, jimiž jednání obviněného hodnotí jako úmyslné (viz pod body 31. až 36., 42. až 51. a v závěrečném shrnutí pod bodem 59. napadeného rozsudku). Poukázal na to, že odvolací soud uvádí skutkový děj jako „násilný útok“ (bod 31. napadeného rozsudku) a „úmyslný násilný útok na oběť dané podoby, síly a dopadu“ (bod 32. napadeného rozsudku). Podle obviněného je hodnocení zavinění odvolacím soudem pro uvedený rozpor nesprávné, nezabýval se vnitřními složkami jednání pachatele, ale hodnotil jen vnější okolnosti. Již v rozsudku ze dne 26. 10. 2018 rozhodl, že se o úmyslný čin nejedná, a proto jej posoudil na rozdíl od obžaloby jako nedbalostní čin podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle mírnější kvalifikace je tak čin posuzován dosud, tudíž je odůvodnění odvolacího soudu zcela nepochopitelné. Odvolací soud v odůvodnění nebral do úvahy, že podle všech zjištěných skutečností bylo jediným záměrem obviněného poškozeného z důvodu jeho hrubě nevhodného chování vyvést z prostor stadionu, nikoli mu ublížit. Chtěl poškozeného uchopit za rameno, avšak od tohoto okamžiku už byl průběh skutkového děje téměř mimo jeho kontrolu, neboť opilý poškozený se začal (snad vlivem úleku, snad v důsledku ztráty rovnováhy a koordinace) kácet k zemi. V tuto chvíli obviněný, když viděl, že není možné poškozeného vyvést z prostoru stadionu, jej upustil na zem, aby sám neztratil rovnováhu. Moment, v němž došlo k poranění poškozeného, nebyl od určitého okamžiku schopen ovlivnit ani kontrolovat, a proto spíše než o „úmyslný, zlovolný, zlostný a brachiální atak“, jak skutek označil odvolací soud, se jednalo o nešťastnou náhodu a nehodu, nad níž projevil lítost. Ze všech okolností plyne, že nebyl srozuměn se způsobením následku. Nešlo o „násilný atak“ či „hrubě excesivní násilné a zraňující jednání“, ale jednalo se o „uchopení“ poškozeného, který reagoval úlekem a ztrátou rovnováhy. Závěry odvolacího soudu o eventuálním úmyslu, případně hrozbě dalších těžších následků jsou nadbytečné, vedené záměrem odůvodnit zavinění, které z relevantních důkazů ani použité právní kvalifikace nevyplývá. Naopak soud prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno, že by obviněný poškozenému chtěl, byť v nepřímém úmyslu, způsobit újmu na zdraví, což odvolací soud nerespektoval.
10. Obviněný se neztotožnil ani s argumentací odvolacího soudu o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona, protože nekoresponduje s tím, co Nejvyšší soud svými pokyny uložil v předchozím kasačním rozhodnutí. V souladu s nimi odvolací soud sice doplnil dokazování a od zaměstnavatele obviněného vyžádal zprávu o obsahu a náplni jeho pracovní činnosti a pracovní smlouvu, ale své závěry v souladu s učiněnými zjištěními nekorigoval. Obviněný poukázal na obsah odpovědi zaměstnavatele, z níž vyplynulo, že vykonával pozici Supervizora ve VIP prostorách, měl na starosti rozestavění ostrahy před zápasem na pozice, které se mají hlídat, dávat ostatním instruktáž, co lze v daných prostorách dělat a kdo do nich může vstoupit, střídal pracovníky na pozicích, řešil případné nahlášené problémy, že pracovníci zaměstnavatele mají za úkol upozornit hosty, že prostory jsou nekuřácké a nasměrovat je tam, kde je kouření povoleno, a případně reagují na možná blížící se rizika oznámením supervizorovi. V popisu práce není souhlas zaměstnavatele s použitím fyzické síly proti návštěvníkům. Z tohoto podkladu ani z Dohody o provedení činnosti mezi S.– s., a K. P. ze dne 28. 12. 2016, podle níž pracovními úkoly bylo vykonávat zejména činnosti: koordinátor na parkovišti, poskytování informací návštěvníkům, činnost pořadatele při sportovních a kulturních akcích, neplyne nic, z čeho by bylo možné dovodit povinnost, jejíž porušení by bylo možné považovat za důležité.
11. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že uvedená zjištění sám přeformuloval do kontextu, který z nich nevyplynul, a uvedenému obsahu dával zcela jiný, jeho vlastním úvahám odpovídající význam, např. že „nepochybným účelem a smyslem pracovní povinnosti obžalovaného dbát na zachování míry a pořádku v daném prostoru, hasit v zárodku nepřístojnosti a/nebo konflikty, k nimž může zejména mezi alkoholem ovlivněnými fanoušky sportovního zápasu snadno dojít…“, dovozoval, že konflikty mohou „…eskalovat co do intenzity, případě se při nabuzení kolektivních emocí spojených se zaujatým sledování fotbalových zápasů extenzivně šířit a skončit škodami na majetku i na zdraví zúčastněných“. Sám učinil závěr, že „…Jednou z významných funkcí – účelem, smyslem – povinnosti obžalovaného bylo pohotovým, slušným, a nenásilným výkonem pořadatelské služby tišit propukající projevy výtržnického, agresivního či nenávistného chování, a to i v zájmu ochrany zdraví a životů návštěvníků stadionu“. Z obsahu těchto úvah v porovnání s uvedenými listinnými důkazy plyne, že jsou navzájem v extrémním rozporu. Podle obviněného bylo již zavádějící (návodné) i zadání při vyžádání uvedených podkladů – mimo jiné – ve znění: „žádám o sdělení, zda Vaši pracovníci v pozici jmenovaného mohou se souhlasem zaměstnavatele … použít při udržování pořádku při sportovních akcích fyzické síly proti návštěvníkům.“ Jde o nepřípustnou otázku, neboť společnost mající v předmětu podnikání mimo jiné poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob, ostraha majetku a osob, nemůže na základě žádného právního předpisu ani vnitřního předpisu společnosti svolit k použití násilí svých zaměstnanců vůči návštěvníkům fotbalového utkání.
12. Podle obviněného odvolací soud skutkovou větu nesprávně doplnil o okolnosti, z nichž by měla vyplývat obviněným porušená pravidla, v nichž spatřoval porušení důležité povinnosti, avšak z uvedeného výčtu, ani ve sdělení zaměstnavatele není uvedena žádná konkrétní povinnost, a zůstalo proto nadále neobjasněno (jak poukázal již Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí), zda měl uloženou zvláštní důležitou povinnost, kterou měl svým jednáním porušit, neboť ji nelze dovozovat z obecných zákonných či smluvních pravidel. Výklad, jak jej učinil odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí (srov. bod 30.), neodpovídá koncepci §148 odst. 1 tr. zákoníku, která je určena pro případy takového porušení zvláštní povinnosti, které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví. Žádnou zvláštní povinnost zasahovat proti návštěvníkům stadionu (v nejširším slova smyslu), kterou by snad mohl svým jednáním překročit, v rámci svého zaměstnání či povolání obviněný stanovenu neměl [viz rozhodnutí č. 11/1964, č. 38/1975 a č. 36/1984 Sb. rozh. tr.].
13. V přezkoumávaném případě zjištěné skutkové okolnosti, ze kterých odvolací soud při hodnocení porušení důležité povinnosti vycházel, byly chybně právně posouzeny, protože neporušil žádnou konkrétní důležitou povinnost, která by vyplývala z jeho zaměstnání, povolání, a nemohl se proto dopustit přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Vinu podle tohoto ustanovení není možné dovozovat z článku VI./1 písm. a) Dohody o provedení práce, ustanovení §1a odst. 1 písm. d) a §106 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce, protože porušení těchto obecných pravidel nemá za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, nýbrž jde jen o generální povinnosti dodržovat pokyny zaměstnavatele a ostatní právní předpisy. Obdobně je tomu i u obecné preventivní povinnosti podle občanského zákoníku, jejíž porušení nepostačuje k právní kvalifikaci skutku jako přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016). Kromě toho, že mu žádná taková povinnost nebyla stanovena, byl průběh daného incidentu hrubě ovlivněn nevhodným chováním poškozeného.
14. Obviněný se z těchto důvodů neztotožnil se závěry odvolacího soudu, naopak postoj předsedy senátu považoval za nevhodný včetně jako jeho závěrečného vyjádření, že “…doufám, že bude podáno…ze strany obhajoby, která vykonává svoji práci, dovolání k Nejvyššímu soudu, kde budeme poučeni, jak v případech tohoto typu náležitě rozhodovat…zda bude náš názor přijat anebo odmítnut…“. Podle obviněného je tento přístup naprosto skandální a neslučitelný se základními zásadami trestního řízení.
15. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a současně aby jej sám podle §265m odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby proto, že žalovaný skutek není trestným činem.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
16. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) s názorem obviněného ztotožnil, a to jak ohledně nesprávnosti úvah odvolacího soudu, tak i jeho nevhodných vyjádření a postojů. Zejména zdůraznil, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku naplnění znaku porušení „důležité povinnosti“, a své závěry učinil v rozporu s požadavky vyjádřenými v předchozím usnesení Nejvyššího soudu (viz zejména body 26., 27., 29., 31. až 33. jeho kasačního rozhodnutí), kde definoval porušení důležité povinnosti s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr. (bod 34. kasačního rozhodnutí). Po porovnání těchto názorů s dovoláním napadeným rozsudkem státní zástupce nabyl přesvědčení, že odvolací soud se již v rámci svého prvního rozhodnutí dopustil poměrně závažných, až hrubých pochybení, která ani na podkladě uvedených pokynů neodstranil. Připustil, že objasnil postavení obviněného, byly identifikovány jeho povinnosti, skutková zjištění v zásadě mají oporu v provedených důkazech a rozhodnutí je plně přezkoumatelné a netrpí vnitřními rozpory, atd., avšak rozhodná právní otázka, a sice porušení „důležité povinnosti“, nebyla vyhodnocena správně.
17. Za základ nesprávnosti právní kvalifikace státní zástupce považuje úvahu Městského soudu [bod 30. a) napadeného rozsudku], podle níž obviněný byl v „postavení tzv. speciálního subjektu, s jehož činností jsou typicky...spojovány vedle určitých zvláštních oprávnění také speciální povinnosti“, což je u přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku nesprávný závěr. Jde o tzv. obecný delikt, který může spáchat kdokoliv, jestliže poruší důležitou povinnost ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Nejedná se tedy o tzv. zvláštní delikt, který může být spáchán toliko někým, kdo má jako pachatel zvláštní vlastnosti (např. „matka“ či „dlužník“) či postavení nebo způsobilost (např. „voják“, „úřední osoba“ či „tlumočník“). „Důležitou povinnost“ jako znak objektivní stránky přečinu nelze směšovat se znaky, které mají základ v pachatelově osobnosti, ani s povinností zvláštní. Odvolací soud však „důležitost povinnosti“ hodnotil do značné míry podle postavení obviněného coby „speciálního subjektu“, resp., že obviněný byl nositelem „zvláštních povinností“, což je nesprávné. Okolnost, že se někdo nachází v postavení speciálního subjektu (§114 tr. zákoníku) a v této pozici porušuje své povinnosti, ještě neznamená, že porušené povinnosti jsou důležité (viz též §112 tr. zákoníku). Definice důležité povinnosti má zcela odlišný obsah. Jakkoli je vymezení pracovní pozice a pracovních povinností obviněného důležité po skutkové stránce, nejedná se o skutečnosti, na základě kterých by bylo možno uvažovat o „důležitosti“ porušené povinnosti, jež podle odvolacího soudu měla podobu povinnosti „vyvarovat se použití fyzické síly“ vůči třetím osobám.
18. Ačkoli normy pracovního práva a na ně navazující ujednání nepochybně hrají svou roli při ochraně lidského zdraví, primárním účelem soudem druhého stupně citovaných ustanovení zákoníku práce je to, že „upravují právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními“. Poškozený ve vztahu k obviněnému ani v žádném pracovněprávním vztahu nebyl, takže z hlediska újmy, která mu vznikla v důsledku excesivního napadení, vše svědčí o porušení jen norem práva občanského. Počínal-li si obviněný protiprávně, když nedostál povinnosti „vyvarovat se přitom použití fyzické síly“, jde jen o porušení obecné povinnosti podle občanského zákoníku chránící duševní a tělesnou integritu člověka, či pojednává o prevenční povinnosti předcházet újmám (nejen) na lidském zdraví (viz např. §91 a násl. či §2900 občanského zákoníku). Tyto poměrně abstraktní normy nejsou bez dalšího považovány za „důležité“ ve smyslu §148 tr. zákoníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1372/2018), ačkoliv co do jejich váhy a významu v životě člověka nepochybně důležitou roli hrají. Pro účely aplikace §148 odst. 1 tr. zákoníku je „důležitost“ třeba chápat v intencích rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. a rovněž i konstrukce skutkových podstat závažnějších nedbalostních trestných činů (např. usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, těžké ublížení z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku či obecné ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku), kde je porušení důležité povinnosti okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Porušením důležité povinnosti není každé porušení subsidiárních, všeobecných občanskoprávních povinností, a proto nelze akceptovat závěry Městského soudu.
19. Způsob, kterým byla obviněným síla použita, zpravidla nevede ke způsobení závažnější zdravotní újmy, jak vyplynulo i ze znaleckého posudku, přičemž „důležitost povinnosti“, tedy to, zda může snadno vést k ohrožení života či vážnějšímu ohrožení lidského zdraví, je třeba vždy posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci. V obecné rovině je podražení či sražení nebo poražení jiného jistě nebezpečné a zdraví ohrožující, avšak podražení zdravého, silného jedince zpravidla k závažným následkům na lidském zdraví nevedl, jak zde uvedl i znalec, a proto ani s přihlédnutím k volbě způsobu útoku či k osobě poškozeného nelze dovodit naplnění znaku „důležité povinnosti“ ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr odvolacího soudu proto posoudil jako přepínání trestní represe, když mimo jiné i na mnoha místech rozsudku konflikt popisuje dramaticky a v návaznosti na to prezentuje hypotetické úvahy o možných kritických následcích („fatální poranění hlavy“). Pomíjí tak jednu z důležitých zásad, že člověk má být souzen především za to, co spáchal, nikoliv za to, co snad spáchat mohl. Jinak řečeno, předmětem právního posouzení je zjištěný skutkový stav, nikoliv skutkový stav hypotetický.
20. Vadnými státní zástupce shledal závěry odvolacího soudu o tom, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem směřujícím ke způsobení újmy na zdraví ve smyslu skutkové podstaty §146 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu by bylo nezbytné, aby se úmysl obviněného orientoval též na znak „ublížení na zdraví“, avšak odvolací soud nepopisuje žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno dovodit bez důvodné pochybnosti existenci úmyslu, byť třeba nepřímého, jelikož způsob jednání obviněného není něčím, co by jednoznačně svědčilo o srozumění se škodlivým následkem. Obviněný mohl spoléhat na to, že poškozený jako „mladý, zdatný a relativně bystře reagující muž“ díky svým reflexům (chůze nejevila známky zjevné opilosti) a zdatnosti z pádu vyvázne bez vážné zdravotní újmy. Pokud by z hlediska způsobu provedení byla v jednání obviněného jako silného robustního mladého muže přítomna vůle, byť jen ve formě srozumění, způsobit poškozenému ublížení na zdraví, volil by zřejmě jiný prostředek útoku než prosté podražení poškozeného. Volba útoku tedy rovněž svědčí spíše o absenci vůle ublížit poškozenému na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, čímž nasvědčuje „pouhé“ nedbalosti, a to vědomé, což dokladuje i pohnutka, s níž obviněný jednal. Poukázal na absenci volní složky a shrnul, že ačkoli úvahy městského soudu týkající se formy zavinění nejsou zcela správné, s ohledem na procesní situaci (zákaz reformationis in peius ) je odvolací soud nepromítl do právní kvalifikace činu a polemika s jím vysloveným názorem ohledně zavinění má význam spíše akademický.
21. S ohledem na uvedené úvahy státní zástupce považoval přezkoumávané rozhodnutí za nesprávné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného, která Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání své případné stanovisko nesdělila.
IV. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
24. Dovolání podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
25. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedené podmínky respektoval, neboť podstatou dovolání učinil námitky proti závěru o vině, konkrétně brojil proti tvrzení o porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, postavení, funkce, a vytýkal závěry soudu o zavinění, které odvolací soud nesprávně odůvodnil jako úmyslné, čímž postupoval v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius . Obviněný vyjádřil, že nebyly naplněny znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje. Rovněž respektoval, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, vyjma zjištění extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením věci na straně druhé (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
V. Posouzení věci Nejvyšším soudem
26. Nejvyšší soud z podnětu uvedených námitek zkoumal obsah přezkoumávaného rozhodnutí a v souladu s dovolatelem v něm shledal nedostatky, pro které nemůže obstát.
27. Nutné je přisvědčit především výhradám obviněného, že odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu reformationis in peius , na nezbytnost jejíhož dodržení poukázal Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 537/2019 (viz bod 38. cit. usnesení), kterou odvolací soud porušil nikoliv právním posouzením věci podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, ale tím, že do skutkových zjištění uvedl oproti předchozímu rozhodnutí nové skutečnosti, jimiž postavení obviněného zpřísnil, do právní věty doplnil další alternativní okolnost a v odůvodnění rozsudku k zavinění, které je v této věci z povahy použité právní kvalifikace nedbalostní, vysvětlil, že obviněný jednal úmyslně. Takto zjištěné nedostatky jsou hrubým porušením pravidel, na kterých je založen požadavek, že postavení osoby, jež svým odvoláním i dovoláním dala k přezkumu podnět, aniž byly podány opravné prostředky v její neprospěch, nelze v tomto novém řízení ztížit (viz §259 odst. 4 tr. ř. a §265s odst. 2 tr. ř.).
28. V tomto nerespektování práva obviněného je třeba shledávat porušení pravidel spravedlivého procesu, které vyplývá z průběhu řízení v této trestní věci, v níž jako první rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 10. 2018 sp. zn. 2 T 49/2018, kterým obviněného uznal vinným ublížením na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, proti tomuto rozsudku však již vyšší soudy rozhodovaly jen na základě odvolání a dovolání podaných pouze obviněným. Proto jak odvolací soud, tak ani Nejvyšší soud nemohly rozhodnout v jeho neprospěch, protože řádný ani mimořádný opravný prostředek nebyl podán státním zástupcem v neprospěch obviněného (srov. §259 odst. 4 a §265s odst. 2 tr. ř.). Na uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 2 T 49/2018, navázal z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, po jeho zrušení obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem bylo především to, že odvolací soud, ač na rozdíl od předchozích rozhodnutí dospěl k závěru o přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož základní skutková podstata je založena na porušení důležité povinnosti, pro to, zda byl tento znak naplněn, neučinil potřebná zjištění a jeho naplněním se nezabýval. Nejvyšší soud uvedenou vadu vytknul a poukázal na potřebu doplnit dokazování, s poukazem na nutnost dbát zásady zákazu reformationis in peius zakotvené v §259 odst. 4 tr. ř., přičemž naznačil i možnost využití zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio zakotvených v §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz body 37. až 39. cit. usnesení Nejvyššího soudu).
29. Nejvyšší soud předesílá, že Městský soud v Praze splnil pokyny Nejvyššího soudu ohledně doplnění dokazování, protože si opatřil a provedl zprávu od společnosti S. s., s níž měl obviněný uzavřenu Dohodu o provedení práce ze dne 28. 12. 2016, i důkaz videozáznamem posuzovaného incidentu promítnutím na obrazovku v jednací síni (č. l. 438, 138 spisu), čímž dostál své povinnosti provést úkony a doplnění, jež Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
30. Nerespektoval však podmínky stanovené v §265s odst. 2 tr. ř., podle něhož bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch v doplnění nových skutečností a úvahách o úmyslném zavinění. I když správně provedl potřebné důkazy, nevylučuje to, že došlo k porušení uvedeného zákazu, za něž nelze považovat samotné provádění důkazů a jiných procesních úkonů v novém řízení, byť by byly pro obviněného nepříznivé, neboť zákaz reformationis in peius se nevztahuje na vlastní řízení, ale pouze na jeho výsledek (srov. rozhodnutí č. 41/2007 Sb. rozh. tr.), jímž je zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obviněného. Změnou v neprospěch je míněna změna v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodnuto. Změna k horšímu se zásadně může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
31. V daných souvislostech je třeba mít na paměti, že zákaz reformationis in peius je klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech (viz článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále „Úmluva“), který je integrální součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“; viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, či ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08). Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku (nenapadne-li ovšem rozhodnutí ve stejné šíři státní zástupce), je součástí práva na obhajobu a úzce souvisí i s požadavkem kontradiktornosti řízení ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07). Porušení zákazu reformace in peius v rámci trestního procesu znamená zároveň porušení práva obviněného být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08). Ústavní soud v citovaných nálezech vyslovil, že uvedený zákaz je třeba pojímat co možná nejšíře. Na základě těchto východisek hodnotil Nejvyšší soud i postup Městského soudu v Praze, pokud jde o doplnění skutkového stavu věci, úpravu právní věty a odůvodnění zavinění.
32. Doplnění skutkového stavu věci odvolacím soudem pouze na základě odvolání obviněného je třeba vždy pečlivě posuzovat, protože zákaz reformationis in peius není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného by nebylo možné popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině doplnit v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to i o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zásadně je však nutné vždy posuzovat, jaký dopad taková změna má na celkové postavení obviněného, a to s ohledem na rozsah a závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292, 3293). Takové rozšíření okolností v popisu skutku bez zpřísnění postavení obviněného je možné, pokud se toto doplnění popisu skutku neprojeví mimo jiné zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Rozšířit skutková zjištění v popisu skutku o okolnosti zakládající znaky skutkové podstaty trestného činu dříve nepopsané, lze připustit tehdy, když nedojde ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného a porušení zásady uvedené v §259 odst. 4 tr. ř. nebo §265s odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 44/2014 Sb. rozh. tr.). Tato pravidla je třeba brát do úvahy pokaždé, činí-li se případná změna skutkových okolností, a je nutné dbát na faktický dopad, jaký taková změna pro postavení obviněného se zřetelem na původní stav má, a to bez ohledu na to, zda odvolací soud v rozhodnutí poznamená, že uvedenou zásadu měl na paměti a rozhodoval v souladu s ní, jak to v přezkoumávaném rozsudku učinil odvolací soud v bodě 25., 26.
33. Nejvyšší soud podle těchto pravidel posuzoval skutkové zjištění, jež odvolací soud doplnil, a shledal, že zčásti v něm došlo ke zpřísnění. Nelze nic vytýkat tomu, že odvolací soud oproti svému předchozímu rozsudku ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, upravil tzv. skutkovou větu výroku o vině tím, že do ní doplnil zpřesnění popisu pracovní pozice obviněného o část „… jako zaměstnanec společnosti S. s., XY, na základě Dohody o provedení práce ze dne 28. 12. 2016 v pozici Supervisor ve VIP prostorách stadionu “. Tím totiž jen v souladu s původním rozsudkem vymezil funkci, v níž obviněný při výkonu činnosti v době činu působil. Takový závěr odvolací soud učinil na základě dokazování doplněného v souladu s pokyny dovolacího soudu. Za zpřísnění by z hlediska vyznění celého výsledku řízení nebylo možné považovat ani další doplnění skutkových zjištění, která ještě nevedou ke zhoršení pozice obviněného, zejména pokud odvolací soud doplnil chybějící konkretizaci povinností, jež měl obviněný svým jednáním porušit, a naplnit tak skutkovou podstatu §148 odst. 1 tr. zákoníku, obsaženou v závěru skutkového zjištění v podobě, že „ toho se obviněný dopustil přesto, že jeho úlohou v pozici supervizora VIP bylo podle článku VI./1 písm. a) uvedené Dohody o provedení práce, jakož i podle v této Dohodě opakovaně zmiňovaného zákoníku práce, jakož i podle popisu práce a pokynů zaměstnavatele, v zásadě jen dohlížet na řádný výkon služby členů ostrahy VIP prostor a organizovat jej, případně z podnětu hlášení podřízených pracovníků ostrahy řešit případné neukázněnosti VIP hostů bez použití násilí a pokud možno smírně, eventuálně žádostí, aby neukázněný host opustil VIP prostory stadionu; svým reálné situaci zjevně neodpovídajícím násilným jednáním proti poškozenému obviněný porušil zároveň i ustanovení zejména §1a odst. 1 písm. d) a §106 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce “). Toto doplnění, byť nezpřísňuje postavení obviněného, však plně neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, jak bude uvedeno níže, ve vztahu k námitce o porušení důležité povinnosti, jíž se odvolací soud snažil tímto popisem skutku do jednání obviněného vtělit a obhájit svůj názor, že šlo o závažné porušení povinností.
34. Rozhodně je však zpřísněním postavení obviněného oproti vymezení skutku v předchozích rozhodnutích v této věci vydaných, a to i z hlediska jeho trestní odpovědnosti, pokud odvolací soud dodal údaje o tom, jak obviněný poškozeného napadl, protože do původního kontextu: napadl tím způsobem, že „…k němu přistoupil a uchopil jej, přitáhl za jeho levou paži, poté pokrčil v kolenou a mírně zaklonil, čímž vyvedl poškozeného z rovnováhy“, doplnil, „ poškozeného rukama přes své koleno silou prudce strčil k zemi “. V dané souvislosti je zřejmé, že odvolací soud do popisu skutku vložil zcela novou část zjištění, která již dříve popsané jednání obviněného činí podstatně razantnějším, údernějším a zcela nad rámec původního popisu do něj vnáší složku aktivního a prudkého jednání spočívajícího v tom, že obviněný do poškozeného „ strčil “. Zpřísnění lze shledat i v použití popisu vyšší razance a síly (užitím slovního spojení „silou prudce“ ) vyvinuté k tomu, aby poškozeného povalil na zem. Jde o zcela nové vymezení průběhu rozhodné skutkové okolnosti oproti původnímu rozsudku, podle jehož skutkové věty jednání obviněného spočívalo v tom, že poté, co uchopil poškozeného za paži, „se pokrčil v kolenou a mírně zaklonil, čímž vyvedl poškozeného z rovnováhy, v důsledku čehož poškozený přes jeho pravé koleno upadl dozadu na zem “. Rozdíl lze spatřovat v tom, že ač v původní verzi popisu skutku byla příčinou pádu poškozeného v zásadě špatná rovnováha, díky níž přes koleno obviněného upadl bez jeho významnějšího přičinění, podle nového skutkového zjištění pád poškozeného přes koleno zapříčinilo „ prudké strčení k zemi “. Jde tedy o závažnější mechanizmus, jejž odvolací soud využil k tomu, aby v odůvodnění zcela nesprávně a v rozporu s použitou právní kvalifikací rozváděl úvahy o úmyslném zavinění obviněného, jak bude v další části tohoto rozhodnutí uvedeno. V daných souvislostech je popsané doplnění zpřísněním postavení obviněného v konečném výsledku, jenž z popisu skutku plyne, a odráží se i v odůvodnění rozsudku, a tedy je porušením pravidel vyplývajících z §259 odst. 4 a §265s odst. 2 tr. ř.
35. Odvolací soud však ve skutku uvedl nově při nerespektování zásady zákazu reformationis in peius i okolnosti týkající se povahy následku, který u poškozeného v důsledku jednání obviněného nastal. Namísto původní doby vymezující omezení poškozeného v obvyklém způsobu života „ po dobu delší jednoho týdne “ použitého v jeho předchozím rozsudku, odvolací soud nově uvedl, že tato doba činila „ bezmála šest týdnů “. Přes veškerá vysvětlení o pouhém zpřesnění na základě užití jiného slovního obratu téhož významu, jímž se odvolací soud snažil předejít očekávaným výtkám a protichůdným argumentacím (viz bod 26. napadeného rozsudku), nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že o zpřísnění nejde. Naopak je třeba vidět ve způsobeném následku v újmě na zdraví poškozeného rozdíl v tom, zda se pohybovalo omezení v jeho obvyklém způsobu života v časovém horizontu „delším než týden“, tj., trvalo po dobu přesahující spodní hranici zákonem vymezené újmy (srov. §122 odst. 1 tr. zákoníku a judikaturu k němu), anebo již dosáhlo maximální doby, u níž se o takovou „prostou“ újmu na zdraví může ještě jednat [k tomu viz §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, včetně judikatury]. Takto odlišné vymezení doby, po kterou trvalo omezení poškozeného v běžném způsobu života, je rovněž zcela zásadní změnou jdoucí k tíži obviněného. Lze vyjádřit názor, že dobu bezmála šesti týdnů lze zásadně vykládat a chápat jako dobu přesahující pět a nepřekračující šest týdnů, zatímco doba delší jednoho týdne je vykládána jako delší než jeden, avšak kratší nežli dva týdny. Každé z těchto slovních vyjádření proto představuje rozdílný popis závažnosti a citelnosti omezení poškozeného zapříčiněného jednáním obviněného. Přestože obojí odpovídá toliko prosté újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle žádného z nich omezení poškozeného nepřesáhlo dobu šesti týdnů, z hlediska materiálního zásahu nejde jen o formální pochybení nepředstavující významnější zásah do stěžovatelových základních práv, nýbrž jde o neoprávněné zpřísnění v materiálním smyslu podle jeho vymezení v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). Proto Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud i touto změnou zpřísnil uvedenou skutkovou okolnost v rozporu se zákazem reformationis in peius (srov. §39 a násl. tr. zákoníku).
36. Přestože i přes uvedenou změnu skutkové věty odvolací soud zachoval právní kvalifikaci použitou v jeho předchozím rozhodnutí, a tedy v tomto směru se porušení zákazu reformationis in peius do právní kvalifikace nepromítlo, je významné celkové vyznění přezkoumávaného rozsudku, které působí díky uvedeným změnám ve skutku jako přísnější, a to jak s ohledem na úpravu učiněnou odvolacím soudem ve skutkové větě, tak i s ohledem na obsah odůvodnění, které odvolací soud formuloval ve smyslu učiněných zpřísňujících okolností nově obsažených v popisu skutku. V určitém směru by bylo možné toto zpřísnění shledat v tom, že i když odvolací soud užil mírnější právní kvalifikaci (§148 odst. 1 tr. zákoníku) než soud prvního stupně v rozsudku ze dne 26. 10. 2018 (§147 odst. 1 tr. zákoníku), výši trestu odnětí svobody ani délku zkušební doby nezměnil a obviněného potrestal stejným trestem.
37. K výhradám obviněného o vadném posouzení porušení důležité povinnosti je třeba z hlediska porušení zákazu reformationis in peius poukázat i na zpřísnění v tzv. právní větě. Podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví dopustí, kdo z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle obsahu tzv. právní věty rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, odvolací soud uvedl, že obviněný „ porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení “. V nyní přezkoumávaném rozsudku (ze dne 26. 11. 2019) však shledal naplněným i další alternativy a to „ vyplývající z jeho zaměstnání, postavení, funkce, a uloženou mu podle zákona “. Porovnáním těchto dvou znění právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu je opět zjevné její zpřísnění a zhoršení postavení obviněného, neboť čin je závažnější, je-li spáchán ve více alternativách zákonem daných „na výběr“, než jen v jedné z nich. V tomto případě odvolací soud navýšil uvedené znaky o tři, čímž obviněnému přičítal naplnění čtyř z pěti v ní vyjmenovaných, což opět nepřípustně rozšířilo pohled na trestní odpovědnost obviněného, neboť jeho jednání tak kvalitativně i kvantitativně vyznívá jako závažnější, než za jaké ho tentýž odvolací soud původně, před rozhodnutím Nejvyššího soudu učiněným jen na podkladě dovolání obviněného, považoval. V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny), jak již bylo výše naznačeno. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Je zde zřejmé, že odvolací soud se postavil uvedeným zpřísněním, v určitém směru do role žalobce, a nikoliv orgánu přezkoumávající správnost rozhodnutí na základě námitek odvolatele. Tím vybočil ze zásady, že péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05).
38. Porušení uvedeného zákazu a zpřísnění postavení se promítlo i do úvah odvolacího soudu k zavinění, které vyjádřil v odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku. K tomu je však kromě shora uvedeného nutné vytknout i to, že úvahy k zavinění podle odůvodnění rozsudku (viz body 31. až 33.) jsou zcela mimo učiněný právní závěr o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je z hlediska subjektivní stránky nedbalostním přečinem [viz §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Úvahy o úmyslném zavinění proto nemají v odůvodnění napadeného rozsudku žádný důvod, naopak jsou zavádějící a nesprávné, protože soud je povinen v odůvodnění popsat své úvahy směřující k důvodům, pro které učinil určitou právní kvalifikaci, a nemůže odůvodňovat jiné, než ve výroku učiněné závěry (srov. §125 odst. 1 tr. ř.). V tomto směru odvolací soud nesplnil povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit, která dotváří principy řádného a spravedlivého procesu, vylučující libovůli při rozhodování. Pokud z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, pak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02). V tomto případě navíc zcela zavádějící a ve svém důsledku vadné.
39. Posoudí-li se v této věci výrok o vině a jeho odůvodnění, je mezi nimi zřejmý hrubý nesoulad, protože v rámci odůvodňování subjektivní stránky namísto nedbalosti, která by odpovídala užité právní kvalifikaci, se odvolací soud zabýval výlučně úmyslným zaviněním. Tento postup je zcela nepřijatelný, neboť soud v odůvodnění svého rozhodnutí je povinen rozvést a vysvětlit jak skutkové, tak právní závěry, k nimž na základě všech hodnotících postupů a úvah dospěl a vyjádřil je ve výrokové části daného rozhodnutí (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, aj.). Odvolací soud v posuzované věci odůvodňoval skutková zjištění, jež zahrnul do tzv. skutkové věty výroku o vině svého rozsudku, která však nekorespondují s jím učiněnými právními závěry a znaky skutkové podstaty přečinu, jenž posléze vyjádřil v tzv. právní větě výroku o vině. Pokud jednání obviněného kvalifikoval jako nedbalostní trestný čin, jedinou formou zavinění, kterou se mohl a měl v odůvodnění napadeného rozsudku zabývat, byla právě nedbalost ve smyslu §16 tr. zákoníku. Pro takový závěr však body 31. až 33. jeho rozsudku vůbec nesvědčí.
40. Je tak zřejmé, že odvolací soud poté, co zakomponoval do popisu skutku ve výroku o vině pasáž, v níž záměrně popisuje intenzivní násilné jednání obviněného, tento svůj postoj posléze rozvíjí i v odůvodnění rozhodnutí vlastními s právními závěry zcela nekorespondujícími úvahami o úmyslném zavinění. Je alarmující, že v souladu s použitou kvalifikací k nedbalostní formě jednání obviněného odpovídající §148 odst. 1 tr. zákoníku v zásadě neuvedl žádné úvahy, vyjma vyjádření svého nesouhlasného postoje k takovému právnímu závěru v bodě 28. Z uvedeného zjištění plyne, že odvolací soud i v tomto směru hrubě porušil své povinnosti plynoucí ze zásad §125 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř., v důsledku čehož jeho rozhodnutí je v daných souvislostech nepřezkoumatelné a lze je považovat za projev libovůle, o níž se jedná tehdy, když výroková část a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí spolu nekorespondují. Jde o vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť zatímco skutková věta ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku obsahuje formulace vyjadřující úmysl, právní kvalifikace vychází ze zavinění nedbalostního, což představuje zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, projevující se kardinálně logickými rozpory mezi odůvodněním, skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Je tedy zřejmé, že tak odvolací soud vybočil z mezí spravedlivého procesu při koncipování svých závěrů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, aj.).
41. Kromě uvedené skutečnosti však i tato část přezkoumávaného rozhodnutí spočívající v odůvodnění soustředěném k úmyslné formě zavinění obviněného v kontextu všech shora vytknutých porušení jde k tíži obviněného ve smyslu zákazu reformationis in peius, protože účelové doplnění skutkové věty s odpovídající částí odůvodnění rozsudku tím způsobem, aby byl podpořen závěr o vině obviněného, přestože bylo podáno odvolání i dovolání pouze ve prospěch obviněného, zakládá porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí uvedená zásada je a dotýká se samotné podstaty práva na podání opravného prostředku (a contrario viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05).
42. Již takto popsaná pochybení odvolacího soudu svědčí o tom, že přezkoumávané rozhodnutí nemůže pro uvedené vady obstát a musí být zrušeno. Je však třeba poukázat i na další nedostatky, které z něj plynou, a je nutné na ně odvolací soud upozornit, aby se jich v příštím rozhodnutí bez jízlivostí a arogance, na kterou upozorňoval i obviněný v podaném dovolání, vyvaroval. Nepřehlédl je ve vyjádření k dovolání ani státní zástupce, který též na ně odvolací soud upozornil. Odvolací soud svým postupem nerespektoval, že je povolán k tomu, aby splnil pokyny nadřízeného soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), a to i přesto, že má na věc jiný názor.
43. Nejvyšší soud upozorňuje, že odvolacím soudem použitá právní kvalifikace nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a to i přesto, že se snažil dovodit, že z provedeného dokazování porušení důležité povinnosti vyplynulo. V tom se s odvolacím soudem nelze ztotožnit, protože výsledky dokazování, jak bylo podle pokynů Nejvyššího soudu doplněno, žádné skutečnosti, že by se jednalo o porušení důležité povinnosti, neprokázaly, jak ve vyjádření k dovolání podrobně rozvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který proto přezkoumávané rozhodnutí ve shodě s dovolatelem navrhl zrušit.
44. Ve stejném duchu jako státní zástupce Nejvyšší soud považuje za vadný názor odvolacího soudu, že obviněný měl z hlediska svého postavení v daný čas na daném místě „ zvláštní neboli speciální postavení z titulu Dohody o provedení práce…(č. l. 432 spisu), a to s ohledem na náplň práce osoby v pozici (v postavení) „Supervizor VIP prostor stadionu E.“. Uvedené úvahy odvolacího soudu nemají potřebné zakotvení v provedeném dokazování a nelze je opírat ani o ustanovení §114 tr. zákoníku o konkrétním a speciálním subjektu, protože pro takový závěr v žádném případě skutková podstata přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku nesvědčí, protože jeho pachatelem může být kterákoli fyzická osoba, a tedy jde o obecný subjekt, u něhož zákon nevyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení. Z těchto důvodů lze jen těžko pochopit smysl úvah odvolacího soudu, které k tomuto svému závěru v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí rozvedl při zdůrazňování obecných tezí o tom, jaké vlastnosti a kvality by měl vykazovat člen ostrahy (security) při zajišťování podobných akcí, z nichž pouze sám bez ohledu na výsledky provedeného dokazování dovodil, že obviněný měl v době činu „postavení tzv. speciálního subjektu“ [ viz strany 12 až 13 bod a) rozsudku ] . V daném kontextu nebylo možné argumentovat pro vymezení povinností obviněného ani povinnostmi, které mu vyplývaly z ustanovení zákoníku práce, jež vyjmenoval v tzv. skutkové větě ve výroku o vině, z Dohody o provedení práce (č. l. 432) a z aktuálních zadání a instrukcí ze strany zaměstnavatele (č. l. 431) [viz stranu 13 bod b), c) citovaného rozsudku]. Protože obviněný žádné takové povinnosti neporušil.
45. Kromě těchto vad, pro něž nemůže přezkoumávané rozhodnutí obstát a musí být zrušeno, shledal Nejvyšší soud chybnými úvahy odvolacího soudu i v závěru o porušení důležité povinnosti, pro něž vycházel ze svého vlastního přesvědčení bez návaznosti na povahu a význam tohoto znaku a okolnosti, které z výsledků jím provedeného dokazování vyplynuly, když nebral do úvahy, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 537/2019, v bodě 34. poukázal na to, že za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, což znamená, že jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (srov. rozhodnutí č. 11/1964 a č. I/1966 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008, aj.). Ve smyslu tohoto upozornění bylo třeba, aby odvolací soud své úvahy ubíral, což se nestalo, protože z přezkoumávaného rozhodnutí je zjevná snaha porušení důležité povinnosti dovodit, a to i ze zcela jiných než prokázaných pramenů, neboť z dokazování doplněného oproti původně zrušenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, žádná důležitá povinnost nevyplynula. Byl proveden důkaz Dohodou o provedení práce ze dne 28. 12. 2016 (č. l. 432 až 433 spisu) a informace, kterou si odvolací soud vyžádal způsobem, jenž dovolatel shledal návodným, od společnosti S. s., když žádal (mimo jiné) v bodě 6) tohoto přípisu sdělení, zda pracovníci společnosti v pozici obviněného mohou a za jakých podmínek, jakým způsobem a do jaké míry použít při udržování pořádku na sportovních akcích fyzické síly proti návštěvníkům (č. l. 425, 431 spisu). Takto položený dotaz nastiňuje možnou odpověď, což evokuje určitý zájem soudu ne konkrétní odpověď.
46. Podstatné jsou však závěry, jež odvolací soud z provedeného dokazování učinil. Dohoda o provedení práce (dále jen „Dohoda“) obsahuje v článku VI. označeného jako „Další povinnosti zaměstnance“ pod písmenem a) povinnost zaměstnance vykonávat svoji práci pro zaměstnavatele svědomitě, řádně, hospodárně a v souladu s touto dohodou, zákoníkem práce a dalšími právními předpisy a je povinen se přitom řídit pokyny zaměstnavatele, dodržovat ustanovení pracovního řádu a dalších vnitřních předpisů zaměstnavatele. V dalších pěti bodech potom upravuje vzájemné povinnosti týkající se zejména vypořádání vzájemných majetkových práv a povinností, ochrany obchodního tajemství, apod. (č. l. 432 verte). Z obsahu odpovědi společnosti S. s. ze dne 23. 10. 2019 (č. l. 431 spisu) se podává [vedle vymezení pracovní pozice obviněného v bodech 1) a 2)], že povinností Supervisora ve VIP prostorách je zejména starost o ostrahu ve VIP zóně, rozestavení ostrahy, střídání jednotlivých pracovníků ostrahy na jejich pozicích, řešení jimi nahlášených případných problémů, dohled nad výkonem práce jednotlivými pracovníky ostrahy [bod 3)]. Dále je v tomto sdělení uvedeno, že každá akce vyžaduje odlišné služby, které záleží na objednateli [bod 4)], a že zaměstnanci jsou před každou akcí ústně proškolováni o svých povinnostech, mezi něž patří oznámení potenciálního rizika hrozícího v průběhu akce supervisorovi [bod 5)]. Rovněž je zde uvedeno, že pracovníci nemají v popisu práce, ani nemají souhlas zaměstnavatele s použitím fyzické síly proti návštěvníkům [bod 6)], načež následuje hodnocení obviněného jako pracovníka, které vyznívá veskrze kladně [bod 7)].
47. Lze shrnout, že z těchto podkladů vyplynuly pouze obecné povinnosti vykonávat svoji práci pro zaměstnavatele svědomitě a v souladu s touto Dohodou, zákoníkem práce a dalšími právními předpisy a obviněný je povinen se řídit pokyny zaměstnavatele, když i pracovní náplň obviněného neobsahuje žádné konkrétní povinnosti, z nichž by se dalo dovodit, jak má v jednotlivých konfliktních situacích postupovat. Nebylo ani konstatováno, zda byly pro konkrétní akci na stadionu E. pro den 13. 5. 2017 vydány speciální úkoly, jak se ve vyjádření podává. Navíc je zřejmé, že role obviněného spočívala v tom, že byl supervizor, a tedy jeho činnost měla spíše organizační a kontrolní povahu, je však třeba dodat, že předmětná Dohoda zcela postrádá ujednání, jak má být ostraha v případě konfliktní situace řešena, a to pro osobu v postavení supervizora. Jestliže žádné takové ujednání z Dohody neplyne, nelze klást za vinu obviněnému, že by nějakou takovou povinnost porušil.
48. Z uvedených zjištění plyne, že odvolací soud v rozporu s nimi dovodil, že vůči neukázněným návštěvníkům akce obviněný mohl nanejvýš užít žádost o opuštění prostor bez užití fyzické síly, vyjma podmínek nutné obrany, a protože jednání obviněného této jeho představě neodpovídalo, posoudil je jako násilný útok, který byl i přesto, že se poškozený choval nevhodně a arogantně vůči přítomným pořadatelům, v kontextu dané situace překvapivý, extrémně porušující povinnosti zaměstnance dané zákoníkem práce, jakož i instrukce a pokyny zaměstnavatele. Z hlediska povinností obviněného soud zvažoval i to, co vyplynulo z odpovědi společnosti S. s. a za porušení důležité povinnosti obviněným považoval, že případné problémy s návštěvníky neřešil bez použití fyzické síly smírnou cestou [ viz bod 30. b), d) rozsudku]. Takové úvahy odvolacího soudu stojí mimo rámec podložený dokazováním. Odporuje i způsobu a smyslu výkladu a chápání zákonného znaku „důležité povinnosti“. Obviněnému lze klást za vinu při posuzování porušení důležité povinnosti to, co vyplývá z Dohody, která byla jediným podkladem, který pracovní povinnosti obviněného vymezoval. To, co se podává ve vyjádření společnosti, nemá podklad v Dohodě a z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že skutečnosti, které jsou ve vyjádření rozvedeny, by byly součástí dalšího doplňujícího dokladu, jenž by byl součástí formálně stanovené povinnosti obviněného, a tedy povinnosti obviněného nestanoví. Skutečnost, že obviněný neměl zasahovat v daném okamžiku fyzicky, ale jen domluvou, je úvaha nemající podklad ve vymezení jeho pracovních povinností. Nevyplývá ze zákoníku práce jako základní pracovněprávní normy (na který Dohoda jen obecně odkazuje), v němž jsou povinnosti zaměstnanců upraveny pouze obecně zejména v ustanovení §38 odst. 2 písm. b) a v §301 a násl., s tím, že obecné povinnosti v těchto ustanoveních vymezené je vhodné rozvést a konkretizovat ve vnitřním předpise zaměstnavatele (pracovní řád), neboť pouze porušení prokazatelně stanovených a dostatečně konkretizovaných povinností může vést například k platné realizaci výpovědi (srov. Komentář k §301 zákoníku práce dostupný v právním informačním systému ASPI k datu 17. 6. 2020).
49. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu o porušení „důležité povinnosti“ ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku za nepodložený výsledky provedeného dokazování. Nesprávnost jeho úvah navazuje i na to, že porušení důležité povinnosti u obviněného shledal (v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius – viz shora) v alternativách „vyplývajících z jeho zaměstnání, postavení a funkce a uloženou mu podle zákona“. Kromě toho, že takovým rozšířením bylo postavení obviněného zhoršeno a je nezákonné, soud pro ně neuvedl žádné dostačující a potřebné zdůvodnění, neboť v takovém případě nepostačuje pro naplnění každého z nich jen odkaz na obecný předpis, ale u každého musí být splněny všechny podmínky stanovené pro důležitou povinnost zvlášť. Navíc je třeba odlišit, co plyne ze zaměstnání, co je postavením, a to nikoliv jen v rovině úvah soudu, jak to učinil odvolací soud, ale takové postavení nebo funkce musí odpovídat konkrétnímu formálnímu pracovněprávnímu nebo jinému smluvnímu či zákonnému zařazení obviněného na podkladě pracovněprávních dokumentů (zde však šlo o Dohodu o provedení práce, z čehož též bylo nutné dovodit potřebné úvahy). Nelze se tudíž opírat jen o jednotlivá ustanovení zákoníku práce nebo jiného obecného předpisu bez zjištění skutečných objektivních podkladů, z nichž takové postavení nebo funkce obviněného vyplývá.
50. U porušení povinnosti plynoucí z vykonávaného zaměstnání jde o porušení takových povinností, které jsou pachateli stanoveny pracovními postupy, pracovními řády, interními instrukcemi upravujícími podmínky při práci, úkoly, jež mají pracovníci plnit apod. Každé zaměstnání vykazuje své konkrétní zvláštnosti, jež jsou takovými vnitřními předpisy stanoveny či regulovány, jejichž výčet ani definici pro jejich odlišnosti nelze jakkoli zobecnit, protože vždy bude vycházet z každého konkrétního druhu zaměstnání [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005 (uveřejněné v Souboru rozhodnutí trestních roč. 2005, sv. 14 pod č. T 784)]. Pokud trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, v praxi se jí rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421). Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1506).
51. Odvolací soud však nemohl tyto další alternativy objektivní stránky přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku vůbec z důvodů shora uvedených zvažovat, a bylo proto třeba, aby byl posuzován pouze znak porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho „postavení“, z něhož jediného bylo vycházeno v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, pro které však v této trestní věci nejsou splněny zákonem a judikaturou vymezené předpoklady. V této souvislosti je totiž třeba brát do úvahy, že pro takový závěr nepostačuje odvolacím soudem dovozované porušení ustanovení §1a odst. 1 písm. d) zákoníku práce, který žádnou povinnost nestanoví, ale vyjadřuje základní zásady pracovněprávních vztahů, mezi něž (mimo jiných) patří zejména řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, ani §106 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce, podle něhož každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci a dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele [písm. c)], dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky, dopravní prostředky, osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení a svévolně je neměnit a nevyřazovat z provozu [písm. d)]. Z těchto zásad žádné konkrétní povinnosti rovněž neplynou, protože jde jen o obecná práva a povinnosti zaměstnance.
52. Je totiž třeba dodat, že pokud odvolací soud odkázal na uvedené posledně zmíněné ustanovení zákoníku práce, v rozporu s ním zmínil splnění dalších podmínek, které v této věci z ničeho nevyplývají, neboť z ničeho neplyne, že by „obviněný nedodržel právní a ostatní předpisy“ nebo konkrétní „pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“. Pokud se z tohoto ustanovení dovozuje porušení důležité povinnosti, nemá takový závěr oporu v konkrétní povinnosti odpovídající konkrétnímu právnímu předpisu nebo pokynu zaměstnavatele. Navíc však mezi nedodržením a nesplněním takových povinností a prokázaných pokynů a vzniklým následkem musí být zjištěn bezprostřední vztah ke vniklému následku. V přezkoumávané věci však žádné takové skutečnosti z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly a odvolací soud, byť na ně poukázal a dovozoval z nich důležitost porušení povinnosti, činil tak bez objektivních zjištění, a usuzoval na tento vztah jen na podkladě vlastních úvah rozvedených do souvislostí stojících zcela mimo skutečné výsledky, jak byly objasněny.
53. Nejvyšší soud na základě dikce těchto zákonných ustanovení shledal, že z nich nevyplývala důležitá povinnost ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Svojí podstatou jsou citovaná ustanovení obecné povahy, platná pro všechny zaměstnance bez ohledu na druh, místo, čas, způsob výkonu práce, jejich vzdělání, pracovní zařazení, apod., a tudíž odpovídají obecným povinnostem zakotveným zejména v §91, §94 odst. 1 a §2900 obč. zákoníku. Povinnost vyplývající z §2900 obč. zákoníku (dříve §415 obč. zák.) znamená, že každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a vychází z obecné prevenční povinnosti platné pro každého občana či osoby podléhající českému právnímu řádu. Přestože zákoník práce je právní normou užšího dosahu, která se vztahuje nikoli již na každého bez výjimky (stejně jako např. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), ale toliko na osoby jsoucí v pracovněprávním či jiném, jemu na roveň postaveném či obdobném vztahu, i jeho, výše citovaná ustanovení obsahují toliko obecné povinnosti platné pro každého zaměstnance či jinou osobu v podobném postavení. I jejich aplikace proto přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se přímo na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což logicky vyplývá z toho, že povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků pracovněprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001). Obdobně je tomu např. u povinností na úseku silničního provozu podle §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., která je soudní praxí považována za povinnost obecnou, zatímco např. povinnost podle §5 odst. 2 písm. f) je již povinností důležitou, neboť má přímý dopad na bezpečnost chodců jako slabších a zranitelnějších účastníků silničního provozu ve srovnání s řidiči motorových vozidel (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 596/2019, aj.). Vymezení důležité povinnosti, jak je učinil odvolací soud v nyní posuzované věci, však pro závěr o porušení důležité povinnosti nepostačuje, protože nesplňuje kritéria stanovená pro naplnění tohoto znaku ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku ani ustálené judikatury. K těmto závěrům je třeba opět zdůraznit, že nelze v porušení každé obecné povinnosti bez dalšího spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro obviněného vyplývá z jeho zaměstnání, postavení, funkce nebo uložené mu podle zákona“ ve smyslu citovaného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr.), ale takovou povinnost je třeba vždy konkretizovat, posoudit s ohledem na následky, které v důsledku jejího porušení vznikají. Pro takové závěry v této věci není žádný podklad.
54. Uvedené úvahy se opírají o to, že porušení důležité povinnosti je typicky znakem kvalifikovaných skutkových podstat, s nímž se v praxi setkáváme zejména u trestných činů na úseku silniční dopravy, v nichž se typicky za porušení důležité povinnosti považuje spáchání trestného činu např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti (viz např. rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), kde je důraz kladen na to, že musí jít o „výraznější“ porušení pravidel silničního provozu, tedy nikoli jakékoli porušení, ale takové, které již zcela běžně mívá za následek ohrožení či poškození lidského života nebo zdraví. Lze proto uzavřít, že stejně jako porušení obecných povinností vymezených v §4 zákona č. 361/2000 Sb. není považováno za porušení důležité povinnosti, pokud k němu nepřistoupí další povinnosti konkrétně vymezené v citovaném zákoně, nemůže jít o důležitou povinnost ani u §1a odst. 1 písm. d) a §106 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce, neboť u obou se jedná o téměř identické vymezení povinností za užití stejných nebo významově podobných slovních spojení spočívající v rámcovém a obecném vymezení povinností platném pro všechny zaměstnance (a jim na roveň postavené osoby).
55. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této věci se nejedná o naplnění znaku důležité povinnosti přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud je odvolací soud učinil, je takový závěr v rozporu se skutečnostmi, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, jakož i se zákonnými podklady a judikaturou soudů.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
56. Nejvyšší soud na základě shora rozvedeného výčtu pochybení, jichž se odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, dopustil, shrnuje, že se významným způsobem zpronevěřil zásadám spravedlivého procesu, neboť plně nerespektoval pokyny směřující k právnímu posouzení věci, ale vlastními úvahami a přehodnocováním fakticky zjištěných skutečností, zcela v rozporu s procesními zásadami spravedlivého procesu změnil, resp. upravil skutková zjištění a právní větu tak, aby tento právní názor zdánlivě ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000 (uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 2 pod č. T 34); shodně též ŠÁMAL, P. a kol. Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy . 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, str. 75]. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí plyne snaha odvolacího soudu obejít objektivně zjištěné skutečnosti a do svého rozsudku jen „přepsat“ vlastní úvahy odpovídající jeho přesvědčení o vině obviněného nekorelující s učiněnými právními závěry ani skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí č. 40/1972/I. č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). Jelikož takto odvolací soud postupoval při pomíjení zásady zákazu reformationis in peius , byly splněny podmínky pro to, aby mu Nejvyšší soud znovu po zrušení napadeného rozsudku věc vrátil (srov. přiměřeně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 To 7/2004, uveřejněné v Trestněprávní revue roč. 2004, č. 9, s. 273). Proto rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 5 To 434/2018, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
57. S přihlédnutím k těmto kritériím bude nezbytné, aby odvolací soud, jemuž se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, znovu v souladu se shora uvedenými úvahami a pokyny provedl právní posouzení věci, jakož odstranil i další shora vytknuté nedostatky. Bude jeho povinností v rámci nového právního posouzení opustit od právní kvalifikace podle §148 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci znaku „porušení důležité povinnosti“, který se ani po doplněném dokazování nepodařilo prokázat, a zvážit, zda nepřichází v úvahu posouzení prokázaného jednání obviněného jako jiného trestného činu, např. přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, a to i se zřetelem na zásady vymezené v §265s odst. 2 tr. ř., a respektovat pravidla vymezená v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
58. V případě, že nebude možné jednání obviněného právně kvalifikovat podle jiného, odpovídajícího ustanovení trestního zákoníku při veškerém respektu k zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), což bude nutné posuzovat jak se zřetelem na uvedenou zásadu, tak i s ohledem na zachování totožnosti skutku, bude třeba zvážit možnost postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení (s přihlédnutím k délce a běhu promlčecí lhůty ve smyslu §29 až §32 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů), neboť nelze vyloučit odpovědnost obviněného za některý z přestupků proti občanskému soužití podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že ani tento postup není možný, bude nutné obviněného za podmínek §226 tr. ř. obžaloby zprostit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu