ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.758.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 758/2020-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněné P. P., roz. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 To 320/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 60/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. 1 T 60/2019, uznal obviněnou P. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
ve XY, v době nejpozději od 11. 8. 2017 do 29. 9. 2018 na ulici XY, neoprávněně užívala rodinný půldomek č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY, jež je společným jměním manželů V. a N. B., a to i přesto, že půldomek i přilehlý pozemek nabyli manželé V. B., nar. XY a N. B., nar. XY, v exekučním řízení příklepem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 103 Ex 0547/2012, a dále jí byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 7. 2016, č. j. 11 C 292/2015-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 6. 2017, č. j. 59 Co 401/2016-429, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2017, uložena povinnost vyklidit neoprávněně užívané prostory do 15 dnů od právní moci toho rozsudku.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí současně uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil vydala bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné rovněž povinnost vydat poškozeným V. B., nar. XY, a N. B., nar. XY (dále jen „poškození“), oba trvale bytem XY, k jejich ruce společné a nerozdílné bezdůvodné obohacení ve výši 123 778 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenované poškozené se zbytkem jejich nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 To 320/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněnou vinnou shodným skutkem, jenž také shodně právně kvalifikoval, uložil jí identický trest a rovněž totožně rozhodl i o nároku jmenovaných poškozených na vydání bezdůvodného obohacení. Jedinou změnou, kterou oproti rozsudku soudu prvního stupně učinil, byla oprava pochybení tohoto soudu v datu narození obviněné, které nemohl napravit sám nalézací soud formou opravného rozhodnutí, neboť jeho rozsudek byl s nesprávně uvedeným datem narození obviněné nejen písemně vyhotoven, ale i vyhlášen.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lenky Šimanové proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v dané věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a porušení práva na spravedlivý proces.
5. V podrobnostech dovolatelka předně vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil ustanovení §131 odst. 1 tr. ř., a to ve vztahu k vadě v označení její identity, ke které došlo jak při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tak v jeho vyhotovení a rovněž při jeho doručení. Vyslovila názor, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud napadený rozsudek nalézacího soudu pouze zrušil a následně ve všech výrocích potvrdil, přičemž jej sám opravil, neboť předseda senátu nalézacího soudu měl vyhotovit opravný rozsudek a tento jí doručit. Dále měla za to, že soud druhého stupně rovněž chybně dovodil, že před soudem prvního stupně ji zastupovala její obhájkyně, když v řízení před tímto soudem se obhajovala sama. Vyjádřila též přesvědčení, že oba soudy nesprávně rozhodly i o tom, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu.
6. Za stěžejní vadu obviněná označila tzv. opomenuté důkazy, jež uplatňovala již od počátku daného trestního řízení a jimiž se soudy obou stupňů odmítly zabývat, aniž by vyložily, z jakých důvodů tak učinily. V této souvislosti poukázala na to, že svou obhajobu postavila zejména na principu subsidiarity trestní represe s tím, že poškození uplatňují svá práva v již probíhajícím civilním řízení (je vedena exekuce na vyklizení předmětných nemovitostí), a je tedy nadbytečné a vlastně i neekonomické vést současně i řízení trestní; měla za to, že obecné soudy měly trestní řízení buď zastavit, nebo vyčkat na rozhodnutí civilních soudů. Zdůraznila rovněž, že v rámci své obhajoby argumentovala tím, že udělení příklepu nese znaky podvodného jednání, neboť byl padělán úřední dokument – protokol o provedené dražbě – Exekutorským úřadem v Přerově. Vytkla i to, že oba soudy dostatečně nevyložily okolnosti vztahující se k subjektivní stránce posuzovaného přečinu, když nevysvětlily, jak dospěly k závěru o jejím úmyslném zavinění, přičemž se ani nezabývaly její obhajobou uplatňovanou v tomto směru.
7. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 6 To 320/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. 1 T 60/2019, v celém rozsahu.
8. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém podrobném vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněné se předně zaměřila na její argumentaci stran naplnění subjektivní stránky jejího jednání. Poukázala na to, že závěr o úmyslném zavinění pachatele přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku nelze striktně odvozovat od právní moci občanskoprávního rozhodnutí, které se otázkou oprávněnosti užívání objektu zabývalo. Je totiž třeba připustit existenci případů, kdy pachateli musí být od počátku zcela zřejmé, že objekt užívá bez právního důvodu a jeho úmyslné zavinění proto dokonce může předcházet dni právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které užívání kvalifikuje jako neoprávněné. Oproti tomu však mohou nastat i takové případy, kdy je pachatel subjektivně přesvědčen, že objekt užívá oprávněně, a to i v průběhu občanskoprávního řízení, které se v této souvislosti vede. Zdůraznila však, že pokud je otázka oprávněnosti užívání objektu soudem pravomocně vyřešena, je na pachateli, aby pravomocné rozhodnutí soudu respektoval a jestliže tak svévolně nečiní, lze uzavřít, že v takovém případě již objekt užívá vědomě neoprávněně.
9. Státní zástupkyně následně konstatovala, že soudy obou stupňů tedy dospěly ke správnému závěru, že obviněná ode dne 11. 8. 2017, kdy jí byla do domovní schránky vhozena zásilka obsahující rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně v civilní věci, úmyslně neoprávněně užívala předmětný rodinný půldomek; obviněná přitom byla v civilním řízení zastoupena advokátkou Mgr. Monikou Bandúrovou, která si rozsudek odvolacího soudu navíc osobně převzala již dne 20. 7. 2017, tedy daleko dříve, než bylo předmětné rozhodnutí odvolacího soudu vhozeno do schránky obviněné. Soudy nepochybily, pokud v rámci subjektivní stránky argumentovaly i tím, že řádné doručení zásilky nebylo obviněnou nikdy v civilním řízení zpochybňováno, a to ani v jí podaném mimořádném opravném prostředku. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky jednání obviněné uzavřela, že soudy vyšly i z rozboru situace v civilním řízení, přičemž odkázala na bod 5. rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně, v němž je přehledně shrnuta situace ohledně civilních řízení vztahujících se k dotčeným nemovitostem.
10. Pokud šlo o další dovolací námitky obviněné, státní zástupkyně vyslovila názor, že je již pod jí uplatněný dovolací důvod nelze podřadit, a to ať již namítala vady řízení spočívající v tom, že v rozsudku soudu prvního stupně bylo vadně uvedeno datum jejího narození nebo vytýkala existenci opomenutých důkazů i porušení jejího práva na obhajobu tím, že jí nebyla přiznána bezplatná obhajoba. Ve vztahu k vadnému datu narození obviněné zdůraznila, že v případě trestního řízení je vždy určující a rozhodující fyzická identita osoby, vůči které bylo zahájeno a je vedeno trestní stíhání pro konkrétní skutek. Nedojde-li v důsledku záměny totožnosti obviněného k závažnému porušení určitých zákonných ustanovení významných z hlediska dodržení procesních práv obviněného nebo jeho postavení, anebo neshledá-li odvolací soud při plnění své přezkumné povinnosti podle §254 tr. ř. jiné vady, tak, jak tomu bylo v tomto případě, může rozhodnout jen tak, že zruší napadený rozsudek a v nově vydaném rozsudku označí obviněného pravým jménem (odkázala k tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 7 Tz 5/2017).
11. V dané věci se identitou obviněné i možností nápravy vadného data narození zabýval Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v bodě 6. svého rozhodnutí a dospěl ke správnému závěru, že uvedenou vadu je možné napravit pouze zrušením rozsudku soudu prvního stupně, a to proto, že napadený rozsudek byl vyhlášen s tímto nesprávně uvedeným datem narození, a tudíž nešlo o písařskou chybu, kterou by soud prvního stupně mohl napravit opravným rozhodnutím. Státní zástupkyně dále uvedla, že v dané věci nelze identifikovat ani žádné opomenuté důkazy; soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované stranami, pouze musí takový postup řádně odůvodnit, což se v dané věci stalo, když soudy důkazy obviněnou navrhované označily správně a logicky, s ohledem na skutková zjištění plynoucí z provedeného dokazování, za nadbytečné. Konečně k výhradám obviněné týkajícím se zkrácení jejího práva na obhajobu poukázala na to, že v dané věci nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 tr. ř., tj. pokud obviněná chtěla ke své obhajobě využít služeb obhájce, šlo plně o její rozhodnutí, přičemž stát by do tohoto práva vstoupil pouze v případě, že by šlo o osobu, která objektivně nemá vlastní finanční prostředky, aby si náklady na obhajobu mohla uhradit sama nebo zčásti sama. V předmětné věci soud prvního stupně zkoumal majetkové poměry obviněné z hledisek vymezených v §33 odst. 2 tr. ř. a na základě podkladů, které obviněná doložila, a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že obviněná nebyla v uvedeném smyslu nemajetná, protože k době předložení žádosti disponovala pravidelným příjmem cca 10 000 Kč měsíčně; nalézacímu soudu nelze vytýkat, že nezohlednil skutečnost, že obviněná své finanční prostředky investovala do vleklých civilních sporů.
12. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněné (bylo jí doručeno dne 7. 7. 2020). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část dovolacích námitek obviněné (jak shledala i státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření) nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o znovu uplatněnou námitku týkající se vady v označení její identity a v této souvislosti prezentovanou výtku vůči nesprávnému postupu odvolacího soudu, jenž dané pochybení soudu prvního stupně napravil, dále o její výhradu vůči chybnému rozhodnutí soudů o tom, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu, a též její tvrzení o tom, že Exekutorským úřadem v Přerově byl padělán protokol o provedené dražbě. Zmíněné vady, které dovolatelka vytýkala, totiž měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, a jako takové je nebylo možno považovat z hlediska jí tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
18. Nad rámec uvedeného konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost doplnit, že nadto se jednalo o námitky nedůvodné. Jak na to přiléhavě upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, podle konstantní judikatury (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 7 Tz 5/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 40/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 259/2001) je podstatné, že trestní stíhání se vede proti osobě ve fyzickém smyslu, tj. proti určitému člověku, a nikoli proti údajům o jeho totožnosti (tj. proti údajům o jeho jménu a příjmení, proti údajům o datu a místu jeho narození, proti údajům o jeho zaměstnání a bydlišti atd.). Jestliže je obviněný označen nesprávnými údaji o své totožnosti v rozsudku, který dosud nenabyl právní moci, jde o důvod k podání opravného prostředku, avšak jeho účelem je pouze to, aby nesprávné údaje byly nahrazeny údaji správnými. Nesprávným uvedením data narození obviněné se podrobně zabýval soud druhého stupně v odstavci 6. odůvodnění svého rozsudku. Poté, co shledal, že se jednalo o jediné pochybení soudu prvního stupně v dané věci, přičemž k němu došlo nejen v písemném vyhotovení jeho rozsudku, ale s tímto pochybením byl předmětný rozsudek již vyhlášen, a tudíž nešlo jen o písařskou chybu, dospěl ke správnému závěru, že takovou vadu nemůže napravit předseda senátu opravným usnesením ve smyslu ustanovení §131 odst. 1 tr. ř. Za situace, kdy celé dosavadní trestní řízení bylo zcela zřejmě vedeno proti konkrétní osobě obviněné narozené dne 4. 10. 1960 (nikoli proti osobě totožného jména narozené dne 27. 5. 1983), když jí byly též řádně doručovány veškeré písemnosti, na nichž bylo uvedeno správné datum jejího narození (zde nelze nezmínit, že obviněná nelze přisvědčit v jejím tvrzení, že vada v označení její identity se vyskytovala i na doručence při doručování vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně – z předmětné doručenky založené na č. l. 529 spisu je zřejmé, že u jména a příjmení obviněné je uvedeno správné datum jejího narození), a obviněná byla rovněž osobně přítomna soudním jednáním, postupoval odvolací soud správně, pokud sám předmětné pochybení napravil; jinak rozhodl zcela ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť se s jeho závěry o vině i trestu, stejně jako o nároku poškozených na vydání bezdůvodného obohacení bezezbytku ztotožnil. Konečně je možné poukázat i na úřední záznam založený na č. l. 522 spisu, sepsaný bezprostředně po skončení hlavního líčení a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 9. 8. 2019, podle něhož byla kontrolou vyhlášeného rozsudku daná vada zjištěna.
19. Pokud jde o obviněnou zpochybňované rozhodnutí soudů o tom, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu, je třeba poukázat předně na skutečnost, že v posuzované trestní věci nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 tr. ř., a tudíž bylo zcela na vůli obviněné, zda se v daném řízení chtěla dát zastoupit obhájcem. Dále je zapotřebí zdůraznit, že soudy obou stupňů řádně zkoumaly majetkové poměry obviněné z hledisek vymezených v §33 odst. 2 tr. ř. a dospěly k závěru (viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 6. 2019 založené na č. l. 461 až 462 spisu a usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 6 To 242/2019, založené na č. l. 497 až 498 spisu), že žádost obviněné o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu není důvodná, a to vzhledem k tomu, že z jí předložených listin a vyjádření vyplývalo, že je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem cca 10 000 Kč, jež je schopna opatřit si sama finanční prostředky, je bez zdravotních omezení a není závislá na sociálních dávkách. Takovému jejich rozhodnutí, jež plně respektuje kritéria významná pro posouzení předmětného nároku, a je tudíž správné a zákonné, nelze ničeho vytknout.
20. Konečně ve vztahu k tvrzení obviněné o padělání protokolu o provedené dražbě jakožto námitce skutkového charakteru a dále k jí namítané vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech, jimiž se soudy obou stupňů bez jakéhokoli odůvodnění odmítly zabývat, je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jí prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Nalézací soud spolehlivě zjistil skutkový stav na podkladě výpovědí svědků – poškozených, jež jsou ve shodě s řadou listinných důkazů, které dokládají nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem – rodinnému půldomku a pozemku, jehož je součástí – poškozenými a veškerá civilní soudní řízení a z nich vzešlá rozhodnutí, jež jejich vlastnickému právu přisvědčila (včetně dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti; viz odstavec 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněné, s níž se přesvědčivě vypořádal, hodnotil ji jako plně nedůvodnou a ryze účelovou, v rozporu s listinnými důkazy a výpověďmi poškozených (srov. zejména strany 5 až 9 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními i právními závěry se po právu ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména strany 3 až 5 jeho rozsudku) a ztotožňuje se s nimi i Nejvyšší soud, jenž nemá, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí mohl vytknout.
22. K námitce obviněné stran tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že v dané trestní věci byl skutkový stav spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností zjištěn na podkladě provedeného dokazování, takže pokud oba soudy nižších instancí považovaly obviněnou navržené doplnění dokazování výslechem svědků, kteří se měli vyjádřit k průběhu exekučního řízení, s ohledem na četná pravomocná civilní rozhodnutí související s nabytím předmětných nemovitostí poškozenými a dokládající povinnost obviněné rodinný půldomek (a pozemek) vyklidit, za nadbytečné, je možné takový jejich názor akceptovat jako správný, logický a dostatečně odůvodněný.
23. Z dovolací argumentace obviněné jsou relevantními dovolacími důvody pouze dvě výhrady, a to jednak její námitka vztahující se k subjektivní stránce posuzovaného přečinu, kdy měla za to, že oba soudy dostatečně nevysvětlily, jak dospěly k závěru o jejím úmyslném zavinění, a dále ta, podle níž měla být v dané trestní věci aplikována zásada subsidiarity trestní represe, neboť poškození uplatňují svá práva v již probíhajícím civilním řízení (je vedena exekuce na vyklizení předmětných nemovitostí), a tudíž je nadbytečné a neekonomické vést současně i řízení trestní.
24. Nejvyšší soud však současně uvedené námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka brojila proti naplnění subjektivní stránky daného přečinu a posouzení předmětného skutku jako trestného činu a z toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, neshledal opodstatněnými.
25. Pokud jde o závěr soudů obou nižších instancí o naplnění subjektivní stránky daného přečinu ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je zapotřebí předně poukázat na to, že oba soudy se touto otázkou řádně zabývaly a přesvědčily odůvodnily, proč považovaly tento znak dané skutkové podstaty jednáním obviněné za naplněný. Soud prvního stupně tak učinil zejména v odstavcích 11. a 14. odůvodnění svého rozsudku, přičemž s poukazem na stanovení počátku trestného činu, jenž je v posuzovaném případě dán nejpozději od okamžiku, kdy se obviněná dozvěděla o rozhodnutí, jímž jí byla pravomocně uložena povinnost k vyklizení předmětné nemovitosti, resp. nemovitostí (jednalo se přitom nejpozději o den 11. 8. 2017, kdy jí byla vhozena do domovní schránky zásilka obsahující rozsudek odvolacího soudu potvrzující rozsudek nalézacího soudu v civilní věci o vyklizení nemovitostí), uvedl, že od zmíněného dne (i když s ohledem na okolnosti případu tomu tak mohlo být i dříve) bylo možné dovozovat vědomost obviněné o nedostatku jejího práva k užívání nemovitosti, resp. nemovitostí, a vzhledem k době páchání trestného činu a dalším skutečnostem (předmětný protiprávní stav, doprovázený pro obviněnou neúspěšnými civilními řízeními, trvá až do současnosti) též to, že chtěla porušit trestním zákoníkem chráněný zájem na ochraně vlastnictví poškozených jakožto oprávněných osob a práv z něj vyplývajících. Nejvyšší soud shledal, že takto odůvodněný závěr soudu prvního stupně, jemuž přisvědčil i soud odvolací, je s ohledem na učiněná skutková zjištění správný a logický. Přestože obviněná zcela zjevně minimálně ode dne 11. 8. 2017 věděla, že daný rodinný půldomek s pozemkem užívá neoprávněně a že jí byla pravomocně uložena povinnost tento vyklidit, neučinila tak, pravomocná rozhodnutí civilních soudů nerespektovala, nemovitost obývala nadále a obývá ji dosud.
26. Ve vztahu k druhé relevantní námitce obviněné je třeba především uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
27. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
28. Rovněž této otázce věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a zejména nalézací soud podrobně odůvodnil, proč v posuzované věci shledal uplatnění dané zásady naprosto nepřípadným (viz odstavec 13. odůvodnění jeho rozsudku).
29. Nejvyšší soud v tomto směru ve shodě se závěry obou soudů shledal, že jednání obviněné (jak na to zcela výstižně soudy poukázaly) spočívající v záměrném neoprávněném užívání dané nemovitosti po značně dlouhou dobu (přesahující přinejmenším dobu jednoho roku), kdy obviněná svévolně ignorovala pravomocná rozhodnutí civilních soudů, jimiž byla otázka oprávněnosti užívání nemovitosti (resp. nemovitostí) vyřešena v její neprospěch, a tak bránila poškozeným jakožto oprávněným uživatelům a vlastníkům nemovitostí, aby realizovali svá práva z vlastnictví nemovitostí vyplývající, přičemž tito se od roku 2015 (právní účinky vkladu vlastnického práva poškozených do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24. 7. 2015) do současnosti nedomohli zjednání nápravy protiprávního stavu vyvolaného a udržovaného obviněnou v četných civilních soudních řízeních, takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nejenže zjevně nepostačovala, ale minula se naprosto účinkem.
30. Nad rámec uvedeného je ještě vhodné poznamenat, že dovolací argumentace obviněné je zčásti opakováním její obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly (srov. odkazy shora).
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu