ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.910.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 910/2020-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného P. H., nar. XY, trvale bytem XY, t. č ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 12 To 59/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 129/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 129/2017, uznán vinným, že
dne 22. 10. 2019 v době od 06,00 hodin do 07,30 hodin, nezajištěným koupelnovým okénkem v přízemí domu bez souhlasu oprávněné osoby vnikl do domu čp. XY v XY , obývaného majiteli O. a V. T. a rodinou jejich dcery L. T., následně vnikl neuzamčenými dveřmi do bytu v prvním patře, který užívá L. T., nar. XY, společně se svým přítelem M. V., nar. XY a jejich dětmi, kde chtěl setrvat i přesto, že jej M. V. z bytu vykázal, a dům opustil až poté, co do něj mírně strčil.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 12 To 59/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Barbory Novákové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. V úvodu svého podání dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to jednak tím, že hrubým způsobem porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když ve věci neprovedly zcela zásadní důkaz, jehož provedení opakovaně navrhl, neboť samo o sobě je s to prokázat jeho nevinu, a dále tím, že v jejich skutkových závěrech jsou oproti provedenému dokazování extrémní rozpory a mezery, a za takové situace jej nelze bez důvodných pochybností uznat vinným skutkem popsaným v obžalobě. Konkrétně oběma soudům vytkl, že ve věci nevyslechli stěžejní svědkyni K. H., jež byla šest let jeho přítelkyní, a za kterou v rozhodném čase přišel a kvůli níž se v bytě poškozených nacházel. Tvrdil, že v předmětném bytě byl na základě svolení jmenované svědkyně, byl s ní totiž domluven, že mu nechá odemknuté zadní dveře od domu; odvolací soud však namísto toho, aby v tomto směru svědkyni vyslechl, z jiných důkazů nepřípustně domýšlí, zda jej tato do bytu pozvala, či nikoli. Z těchto důvodů měl za to, že v posuzované věci představuje neprovedený výslech této svědkyně opomenutý důkaz. Jestliže dále soudy shledaly, že se dopustil i neoprávněného setrvání v daném obydlí, namítl, že z bytu odešel sám a dobrovolně, byť se mu nechtělo, přičemž po určitou dobu hovořil s K. H. v koupelně, aniž by se poškození snažili jej z bytu vyhodit, a pokud dospěly k závěru, že jej opustil až po chvíli, vůbec se nezabývaly intenzitou údajného neoprávněného setrvání z hlediska zásady subsidiarity trestní represe; i k těmto okolnostem by se měla a mohla vyjádřit svědkyně K. H.
6. V dalším textu obviněný vyslovil názor, že oba soudy nižších instancí se navíc dostatečně nezabývaly mezerami a vážnými rozpory v dokazování, jež spočívaly zejména v rozporuplné výpovědi svědka M. V., z níž nevyplývají žádné skutečnosti, podle kterých by měl v bytě setrvat neoprávněně, dále ve zcela nedostatečné fotodokumentaci z ohledání místa činu a rovněž v nevyslechnutí přímé svědkyně K. H. Poukázal na to, že v dané věci nebyla podrobně zkoumána varianta, zda jej jmenovaná svědkyně do bytu nepozvala, přičemž nelze vyloučit ani to, že se jednalo o pozvání či svolení tajné, zvláště když okolí svědkyně její vztah s ním pravděpodobně neschvalovalo. Vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně nedostatečné a nepřesvědčivé důkazy navíc hodnotil jednostranně, pokud uvedl, že některá jeho tvrzení jsou účelová; bez výpovědi svědkyně K. H. totiž nelze s jistotou učinit zjištění o tom, jak s ní měl nastaveno a domluveno navštěvování. Co se týče způsobu vniknutí do předmětného domu, uvedl, že je čirou spekulací, jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že se tam dostal koupelnovým okénkem, neboť toto není ve spise vůbec zadokumentováno, a jediné zadokumentované okénko je okénko na chodbu, avšak toto se nachází čtyři metry nad zemí a je zřejmé, že bez například žebříku by do něj nešlo vlézt. Z těchto důvodů považoval skutková zjištění za natolik nedostatečná a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, že na jejich podkladě jej nebylo možné uznat vinným.
7. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. jak dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně zdůraznila, že obviněný na podporu deklarovaného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom sám vniknutí do předmětného domu a bytu potvrdil již v přípravném řízení a při svém výslechu v hlavním líčení, kdy potvrdil i skutečnost, že do bytu jej nikdo nezval. Jeho obhajobu, že se domníval, že do domu vešel se souhlasem majitele, když K. H. byla jeho přítelkyně, ačkoli spolu nežili, označila za zjevně účelovou a navíc vyvrácenou svědectvím M. V. a L. T.; z jejich výpovědí naopak vyplývá, že K. H. (jež sama využila oprávnění nevypovídat s tím, že s obviněným již opět žije, ale obhajobu obviněného nepotvrdila) rozhodně na příchodu s obviněným dohodnuta nebyla. Uzavřela, že obviněný tudíž byl přistižen v domě, kam vnikl neoprávněně a neoprávněně tam setrval.
9. Současně státní zástupkyně poukázala na to, že obviněný se v dovolací argumentaci navíc prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Dovolatel tak ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, a takto pojaté výhrady pak nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a tudíž nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
10. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 3. 9. 2020). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
16. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. V tomto ohledu je zřejmé, že převážná část námitek, jež obviněný ve svém dovolání (a předtím již i v rámci své obhajoby před odvolacím soudem) uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o jeho výhrady proti úplnosti dokazování (vytkl, že v dokazování existují mezery, toto bylo provedeno nedostatečně, zejména pokud jde o fotodokumentaci z ohledání místa činu, a soudy obou stupňů hrubým způsobem porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť neprovedly jím opakovaně navrhovaný důkaz, jenž byl s to prokázat jeho nevinu, a to výslech stěžejního svědka v dané věci K. H., v čemž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces), dále proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy (namítl, že oba soudy se dostatečně nezabývaly vážnými rozpory v dokazování, zejména rozpory ve výpovědi svědka M. V.) a rovněž vůči správnosti skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily (měl za to, že skutková zjištění jsou nedostatečná a v tak extrémním rozporu s provedeným dokazováním, že na jejich podkladě jej nebylo možné bez důvodných pochybností uznat vinným). Současně předkládal vlastní verzi skutkového děje spočívající na setrvalém tvrzení, že v předmětném bytě (domě) se nacházel na základě svolení K. H., se kterou byl domluven, že mu nechá odemknuté zadní dveře od domu, a tudíž do tohoto nevnikl neoprávněně, stejně jako v něm nesetrval neoprávněně, neboť z něj odešel sám a dobrovolně, byť se mu nechtělo, přičemž poukazoval na to, že po určitou dobu hovořil s K. H. v koupelně, aniž se ho poškození snažili z bytu vyhodit.
19. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, dostatečně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů ji hodnotil jako nevěrohodnou a účelovou, a též uvedl, proč neprovedl důkaz výslechem K. H., nýbrž jen čtením úředního záznamu sepsaného se jmenovanou (srov. zejména strany 2 a 3 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými a právními závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž odvolacím námitkám obviněného věnoval náležitou pozornost, přesvědčivě vyložil, proč je neakceptoval a z jakého důvodu považoval jeho tvrzení o tom, že do bytu (domu) vešel se svolením K. H. a dobrovolně jej sám opustil, za zjevně účelová (srov. jeho strany 2 a 3).
22. Nad rámec tohoto konstatování z důvodu ještě větší přesvědčivosti výše uvedených závěrů obou soudů nižších instancí považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný, jak ostatně sám vypověděl již v přípravném řízení, vnikl do předmětného domu a bytu, a byl odtud vykazován svědkem M. V., přičemž, jak uvedl při svém výslechu v hlavním líčení, do tohoto šel bez vědomí K. H. a bez souhlasu majitele bytu a aniž by jej do něho někdo zval (viz strana 2 protokolu o hlavním líčení založeného na č. l. 68 až 70 spisu). Současně není pochyb o tom, že obviněný neodešel z bytu (domu) ihned sám a dobrovolně, nýbrž až poté, co byl k jeho opuštění vyzván svědkem M. V., tj. opustil jej až po nějaké chvíli, kdy sám se k odchodu neměl, a poté, co z něj byl vykázán (jmenovaný svědek musel do něho „mírně strčit“).
23. Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
24. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená v článku 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Chráněn je jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli, tedy i proti vlastníkovi. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležejícího, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1775 a 1776).
25. S ohledem na učiněná skutková zjištění opřená o provedené důkazy, jak byla rozvedena výše, a shora zmíněnou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním spočívajícím ve vniknutí do předmětného domu a bytu bez souhlasu jeho oprávněných uživatelů i vlastníků, setrvání v něm po určitou dobu proti jejich vůli a odmítání se z něho vzdálit, naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a soudy obou stupňů nepochybily, pokud daný skutek právně posoudily podle citovaného zákonného ustanovení.
26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Z dovolací argumentace obviněného je relevantním dovolacím důvodem pouze námitka, že soudy obou stupňů se nezabývaly intenzitou jeho jednání (resp. sám tuto výhradu uplatnil výslovně jen ohledně té části svého jednání, jež spočívala v neoprávněném setrvání v daném obydlí) z hlediska zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
28. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
29. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
30. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s názorem (byť poněkud stručně vyjádřeným) soudu druhého stupně (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení), že vzhledem ke společenské škodlivosti jednání obviněného nepostačuje uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu, nýbrž je třeba uplatnit odpovědnost trestní a trestněprávní důsledky s ní spojené. Obviněný, jenž bez souhlasu vlastníků i uživatelů a bez jakéhokoliv zákonného důvodu (na podkladě provedeného dokazování bylo zjištěno, že v domě v rozhodné době nebydlel a že tímto důvodem nebyla ani domluva s K. H., resp. její svolení ke vstupu do domu a bytu za účelem návštěvy jmenované a jejich společného hovoru) vnikl do daného obydlí (předmětného domu, resp. bytu) a odmítal je po určitou dobu opustit s tím, že tak učinil až poté, co byl k opuštění důrazně vyzván, resp. vykázán, se dopustil daného přečinu způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá. Lze doplnit, že v této souvislosti je zcela bez významu skutečnost, že K. H. byla dříve (a to i přes okolnost, že se jednalo o poměrně dlouhou dobu) přítelkyní obviněného, neboť v době, kdy do domu (bytu), v němž bydlela, vnikl, tomu tak již nebylo, a tedy, když současně do tohoto domu (bytu) nebyl jí ani nikým pozván, vnikl do něj a nacházel se v něm neoprávněně.
31. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné míře opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolání a již i před nalézacím soudem, a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
33. Zcela na závěr je pak třeba uvést, že pokud dovolatel ve svém podání požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, předseda senátu Nejvyššího soudu důvod k takovému postupu – už s hledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu