ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1126.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1126/2021-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání obviněného R. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, Rakouská republika, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 9 To 201/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 2 T 124/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 2 T 124/2020, byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město právní moci nenabyl, neboť proti tomuto podal obviněný R. L. odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl následně Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 9 To 201/2021 tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Plzeň-město se obviněný R. L. shora uvedené trestného činnosti dopustil tím, že:
ačkoliv neměl povolení k zacházení s návykovými látkami ve smyslu ustanovení §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v XY v blíže nezjištěné době počátkem roku 2019 u nákupního centra XY poskytl po předchozí telefonické domluvě psychotropní látku metamfetamin (pervitin) M. K., nar. XY, a to v množství 3 g za částku 3 000 Kč, přičemž metamfetamin neboli pervitin je psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) podal obviněný R. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech jeho výroků, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný dále uplatil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, jelikož má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §264a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, a to přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že rozhodnutí o jeho vině je opřeno pouze o vyjádření svědkyně M. K. z přípravného řízení, a to navzdory skutečnosti, že tato svědkyně v hlavním líčení popřela, že by ji obviněný pervitin prodal a vysvětlila, proč vypovídá jinak než v přípravném řízení. Obviněný přitom prodej pervitinu této svědkyni opakovaně popřel. Dovolatel zdůrazňuje, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud nepřezkoumává skutková zjištění nalézacího soudu, avšak v daném případě nebyly dle jeho názoru dány podmínky pro zamítnutí jeho odvolání Krajským soudem, neboť skutková zjištění nalézacího soudu nejsou správná. Obviněný je toho názoru, že pokud v hlavním líčení dojde k rozporu ve výpovědi svědka s jeho výpovědí učiněnou v přípravném řízení, nemělo by se bez dalšího vycházet jen z výpovědi učiněné v přípravném řízení. Dle obviněného má být naopak v takovém případě vycházeno z výpovědi svědka učiněné v hlavním líčení, ať již byl motiv svědka v přípravném řízení jakýkoliv. Pokud jsou totiž dány pochybnosti v důsledku existence dvou protichůdných svědeckých výpovědí, mají být tyto vykládány ve prospěch obviněného. Jelikož tak soudy nižších stupňů neučinily, byla jejich postupem dle dovolatele porušena zásada in dubio pro reo.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dodatečně učiněném podání ze dne 22. 9. 2021 pak obviněný souhlasil, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
7. K podanému dovolání zaslal své písemné stanovisko ze dne 4. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 863/2021-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko námitky skutkové povahy, nikoli námitky hmotně právní. Takovéto námitky přitom jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají, když v jeho rámci nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým nižší soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Dle státního zástupce přitom soudy nižších stupňů učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci, přičemž pouhá skutečnost, že se v daném případě zjištění soudů míjejí s představami obviněného, nemůže mít za následek nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo .
8. Státní zástupce následně uvedl, že v důsledku neuplatnění námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, pročež závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
9. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
11. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným R. L. uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
14. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
15. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené tr. řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný R. L. citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ a tento je tedy vázán na jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
17. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „práva na spravedlivý proces“ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného R. L. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu však dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Obviněný totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nižšími soudy stran skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, přičemž za tímto účelem namítá nedostatky v hodnocení jednotlivých výpovědích učiněných svědkyní M. K. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní.
19. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Proto také dovolací soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, které byly opřeny o řádně provedené důkazy.
20. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z obsahu předloženého spisového materiálu je přitom zcela zřejmé, že Okresní soud Plzeň-město tomuto zákonnému požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel, jakým způsobem jednotlivé důkazy hodnotil a proč obviněného uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný R. L. přitom fakticky nenamítá, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dovodit závěry stran spáchání tohoto trestného činu jeho osobou, nýbrž primárně rozporuje (opětovně) hodnocení provedených důkazů a domáhá se změny nižšími soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. Za tímto účelem obviněný předkládá pouze procesní námitky, které opírá o svůj názor, že v případě existence rozporů mezi výpověďmi téhož svědka učiněnými v různých stádiích trestního řízení je třeba vždy bezpodmínečně takovýto rozpor vyložit ve prospěch obviněného. Takovýto požadavek obviněného ovšem nemá oporu v legislativě, ani v konstantní judikatuře obecných soudů. Naopak je s těmito v přímém rozporu, když na základě požadavku obviněného by byla de facto soudu odepřena možnost posoudit v rámci volného hodnocení důkazů věrohodnost a pravdivost výpovědi svědka v souladu §212 odst. 1 tr. řádu. Pravá podstata těchto námitek tedy směřuje do hodnocení provedených důkazů, jakož i z něj učiněných skutkových zjištění, aniž by tyto nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutkovým stavem. Takovéto námitky však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
21. V kontextu námitek obviněného R. L., jimiž tento brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, tak Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud ve Plzeň-město v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v bodě 9. jeho odůvodnění, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Nalézací soud s ohledem na důkazní situaci především obzvláště pečlivě a obezřetně postupoval při hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí učiněných svědkyní M. K., a to včetně jejího tvrzení o ovlivnění policií v průběhu přípravného řízení, v jehož důsledku měla vypovědět o prodeji drogy obviněným. Nalézací soud toto tvrzení konfrontoval především s výpovědí svědka J. S., jenž výpověď svědkyně M. K. z přípravného řízení, jejímuž podání byl jako vyšetřovatel Policie ČR – SKPV osobně přítomen, označil za spontánní, a rovněž svědkyně S. S., která byla čtení a podpisu dané výpovědi ze strany jmenované svědkyně osobně přítomna a která taktéž na průběhu tohoto úkonu neshledala ničeho nestandardního. V této souvislosti soud přihlédl též ke skutečnosti, že výpovědi svědkyně M. K. učiněné v přípravném řízení byl přítomen mimo jiné i obhájce obviněného R. L., jenž by tak zcela jistě proti jakýmkoli známkám nezákonnosti při provádění daného úkonu v zájmu obviněného coby svého klienta vystoupil. Následně ze všech souvislostí, které se nabízely, soud prvního stupně logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. Odvolací soud následně, především v bodě 6. odůvodnění svého rozhodnutí, opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky odůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obviněným prezentované obhajobě, načež se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, ke kterým dospěl okresní soud. V projednávané věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jenž by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo .
22. Ježto Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným souběžně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, nemohl být naplněn ani druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V.
Závěr
23. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel svými dovolacími námitkami pouze zopakoval své námitky skutkového či procesního charakteru, jež uplatnil již v předchozí fázi trestního řízení. Jejich podstatou je však pouhé polemizování s hodnocením důkazů řádně provedených soudem prvního stupně, se kterým se následně bez výhrad ztotožnil i soud odvolací. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když oba soudy nižších instancí svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace a z nich vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují. Jak již bylo konstatováno shora, mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.
24. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
25. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím, jakož i jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. Za tohoto stavu, kdy obviněný R. L. nevznesl žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, Nejvyšší soud jím podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu