ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.602.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 602/2021-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2021 o dovolání obviněného D. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 9 To 28/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 121/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 3 T 121/2020, byl obviněný D. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku za užití §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků s probačním dohledem. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 se obviněný dopustil trestné činnosti spočívající v tom, že:
nejméně do 9. 3. 2020 do 23:45 v nákupním centru XY, XY, u sebe přechovával za účelem distribuce dalším osobám ve dvou plastových sáčcích s přítlačnou lištou celkem 9,470 gramů návykové látky kokain, a to bez příslušného oprávnění, ačkoliv si byl vědom povahy uvedené látky, kdy odborným vyjádřením Odboru kriminalistické techniky a expertíz ze dne 23. 3. 2020 byla v předloženém materiálu o celkové hmotnosti 9,470 gramů potvrzena přítomnost návykové látky kokain (methylester benzoylekgonin), v koncentraci 77,5 % hmotnostních, což v přepočtu na předložené množství (9,470 gramů) představuje 7,339 gramů kokainu base, a nejméně v období od září 2019 do dubna 2020, rovněž kokain, který si předtím nezjištěným způsobem bez povolení opatřil, distribuoval dalším osobám na různých místech hlavního města XY, s vědomím, že hlavní účinnou složkou kokainu je methylester benzoylekgonin, který je uveden v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že nedisponuje oprávněním jakkoliv nakládat s omamnými a psychotropními látkami, tedy jedná v rozporu s ustanovením §3 odstavce 2 a §4 zákona číslo 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění pozdějších předpisů, kdy konkrétně:
1) v době od září 2019 do února 2020 prodal v minimálně 5 případech kokain L.-M. V., nar. XY, a to minimálně 9 gramů za zhruba 21.000 Kč, po předchozí domluvě přes aplikaci Telegram na různých místech hl. m. XY,
2) v době od září 2019 do února 2020 bezúplatně poskytl kokain J. F., nar. XY, a to nejméně v 10 případech, a to kokain v blíže nespecifikovaném množství, po předchozí domluvě přes aplikaci Wicker o místě a času setkání, nejčastěji v centru hl. m. XY či v místě pracoviště J. F. v baru XY na adrese XY,
3) v listopadu 2019 prodal v minimálně 2 případech kokain J. B., nar. XY, a to minimálně 2 gramy za celkem 4.000 Kč, po předchozí telefonické domluvě či domluvě přes aplikaci whatsApp o místě a času setkání, většinou na XY v XY a dalších místech hl. m. XY,
4) v době od září 2019 do dubna 2020 prodal v minimálně 6 případech kokain P. H., nar. XY, a to kokain v blíže nespecifikovaném množství za nejméně 1.100 Kč, a to po předchozí telefonické domluvě o místě a času setkání, většinou na XY na XY a dalších místech hl. m. XY,
5 ) v době od září 2019 do 8. dubna 2020 poskytl bezúplatně v maximálně 8 případech kokain A. D., nar. XY, a to kokain v blíže nespecifikovaném množství, po předchozí telefonické domluvě na adrese XY u M. H.,
6) v září 2019 bezplatně poskytl minimálně v 1 případě kokain J. J., nar. XY, a to kokain v blíže nespecifikovaném množství, a to v centru hl. m. XY,
7) v době od září 2019 do března 2020 prodal v minimálně 10 případech kokain M. H., nar. XY, a to kokain v blíže nespecifikovaném množství za zhruba 6.000 Kč, a to na adrese XY,
8 ) v době od září 2019 do března 2020 bezúplatně poskytl v minimálně 2 případech kokain F. O., nar. XY, a to kokain v blíže nespecifikovaném množství, na území XY, např. bar XY na adrese XY a XY na adrese XY,
9) v době od září 2019 do dubna 2020 prodal v minimálně 8 případech kokain V. K., nar. XY a to minimálně 8 gramů za zhruba 16.000 Kč, po předchozí telefonické domluvě o místě a času setkání, většinou na XY a dalších místech hl. m. XY,
10) v době od října 2019 do února 2020 prodal v minimálně 10 případech kokain J. S., nar. XY, a to minimálně 10 gramů za celkem 20.000 Kč, dále J. S. bezúplatně poskytl v dalším 1 případě kokain zdarma, po předchozí domluvě přes aplikaci Telegram o místě a času setkání, na různých místech hl. m. XY,
11) v období jara 2020 poskytl bezúplatně v 1 případě kokain P. N., nar. XY, a to zhruba 0,5 gramu, po předchozí telefonické domluvě v hospodě XY na adrese XY,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečnosti, že byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 22. 7. 2019 v právní moci dne 14. 8. 2019, sp. zn. 1 T 37/2019, pro přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku, k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem ve výměře jednoho roku se zkušební dobou v trvání 30 měsíců.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 9 To 28/2021 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, kterým byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen za stanovení dohledu nad obviněným, a při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a výroku, kterým mu byl uložen trest propadnutí věci, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to „v plném rozsahu všech výroků“, napadl obviněný D. D. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel namítá vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Soudy v napadených rozhodnutích porušily právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, když provedené důkazy hodnotily nesprávně a jednostranně. Má též za to, že skutková zjištění odvolacího soudu postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a skutková zjištění soudu odvolacího jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
6. V další části mimořádného opravného prostředku ohledně viny přisouzenou trestnou činností rekapituluje svou obhajobu, kterou v řízení uplatnil. V tomto směru konstatuje, že měl v době zadržení u sebe kokain pouze pro vlastní potřebu, který by zčásti tentýž večer následně sám užil, když tento užíval vždy pouze na party. K předání kokainu jiným osobám došlo v drtivé většině případů pouze v rámci večerní sešlosti s přáteli, kteří viděli, že má u sebe drogu, o kterou jej následně požádali. Závěr, že prodával či systematicky opatřoval psychotropní látku jiné osobě, a to nejméně v 63 případech, nijak z provedených důkazů nevyplývá. Rovněž zdůrazňuje, že kokain nikdy nedistribuoval za účelem získání finančních prostředků.
7. Namítá též nesprávné posouzení svědeckých výpovědí i ostatních důkazů. Soudy nepostupovaly správně, neboť svědci jasně vypověděli, že nikdy nepočítali automaticky s tím, že na party či večerní sešlost v každém jednotlivém případě přinese kokain za tím účelem, aby jej dále nabízel dalším osobám. Naopak měl u sebe vždy množství sloužící pouze pro jeho osobní potřebu. K jeho osobě svědci uvádí, že je slušný, zcela normální člověk, který nijak nevybočuje ze společenských standardů. Pokud tyto svědecké výpovědi soudy evidentně za relevantní nepokládaly, svědčí to o nesprávnosti a jednostrannosti hodnocení důkazů, když výpovědi svědčící proti jeho osobě soudy považovaly za věrohodné a přikládaly jim významnou důkazní hodnotu, a naopak svědecké výpovědi svědčící v jeho prospěch za věrohodné a relevantní pro danou věc nepovažovaly.
8. Rovněž poukázal, že žije sám s bratrem a s matkou, kterým se snažil vždy pomoci, řádně a pravidelně se dostavoval k probačnímu pracovníkovi, a to i v době pandemie v souvislosti s onemocněním COVID-19, kdy schůzku s Probační a mediační službou vykonal prostřednictvím telefonické komunikace. Odmítá tvrzení soudu, že se v takovém případě jednalo spíše o jeho aktivitu ve formálním slova smyslu, což opět svědčí o tom, že soud jednotlivé důkazy hodnotil zcela jednostranně. Odvolací soud rovněž nevzal v potaz, že nebyl nikdy ve výkonu trestu, když vzhledem ke společenské situaci je třeba, aby zůstal na svobodě, mohl chodit do zaměstnání, byl schopen plnohodnotně pomáhat své matce a přispívat jí na chod domácnosti.
9. Má za to, že nalézací soud nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž výše popsané hodnocení důkazů vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů do takové míry, že skutková zjištění, která byla výsledkem tohoto hodnocení, stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
10. Je si vědom toho, že Nejvyšší soud při výkladu dovolacích důvodů musí reflektovat ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy přihlížet k takovým vadám, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Je-li tato zásada transformována do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zde míněno, že skutek může být předmětem právního posouzení podle hmotného práva za předpokladu, že byl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces je jedním z ústavně zaručených základních práv. Výjimečně Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to v případech, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak nastalo v posuzované věci.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 9 To 28/2021, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2020, č. j. 3 T 121/2020 – 324, podala odvolání pouze státní zástupkyně, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněného. V tomto směru poukázal, že obviněný nevyužil možnosti podání řádného opravného prostředku a k podání dovolání ho vedlo úspěšné odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch.
13. K obsahu dovolání obviněného, který rozsudek soudu druhého stupně napadl z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. předně konstatoval, že obviněný opakuje argumenty již uplatněné v jeho obhajobě, přičemž namítá nikoli vady spočívající v právní kvalifikaci skutku, ale toliko nesprávnost skutkových závěrů. Dovolatel zjevně přehlédl, že soud druhého stupně neprováděl v rámci odvolacího řízení nové právní hodnocení skutku ani jiné hmotněprávní hodnocení, nýbrž nově rozhodoval pouze o trestu. Uplatněné dovolací důvody tudíž nemohly přicházet v úvahu stejně jako ani další dovolací důvody specifikované v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
14. Jak dále zdůraznil, podle ustáleného názoru Nejvyššího soudu dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Tomu je třeba rozumět tak, že pokud např. odvolání bylo podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu, odvolací soud je sice oprávněn přezkoumat, a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu má důvod, tj. dospěje-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině, což však není tento případ. Pokud takový závěr neučiní, nemá ani důvod odvoláním nenapadený výrok o vině přezkoumávat. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako „nepřípustné“.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného D. D. přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Zároveň Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, s výjimkou jejich přípustnosti, jíž se musel (s ohledem na učiněná zjištění) zabývat podrobněji.
16. Při posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněného ve smyslu §265a tr. ř. Nejvyšší soud vycházel z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu odvolání obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3 [viz č. l. 329 až 331]. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 T 121/2020 je zřejmé, že obviněný D. D. odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 3 T 121/2020, nepodal. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala toliko obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3, a to v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu.
17. Podle §254 odst. l tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal.
18. Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
19. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž odkázal i státní zástupce, je zřejmé, že „[jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z uvedené právní věty by se přitom mohlo podávat, že přezkoumával-li odvolací soud zákonnost a odůvodněnost i jiného výroku, než který byl odvoláním napaden (aniž byl přitom povinen tak učinit na základě §254 odst. 2 tr. ř.), může dovolatel dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu i v té části, jíž se odvolací soud zabýval nad rámec rozsahu své přezkumné povinnosti vymezené podaným odvoláním (ev. dalšími ustanoveními trestního řádu).
20. Nastíněný závěr však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítl s argumentací, že „skutečnost, že soud druhého stupně se zcela nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru, že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že soud druhého stupně bez splnění podmínek §254 odst. 2 tr. řádu, přezkoumal i výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a vytýkaná vada neměla podklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k podání dovolání do výroku o vině.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019).
21. V nyní projednávané věci rozhodoval odvolací soud toliko na podkladě odvolání obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3, která jej podala výslovně v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu (viz č. l. 329 až 331). Současně je třeba dodat, že odvolací argumentace obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3, se otázky viny obviněného nijak nedotýkala. Nebyl proto vytvořen prostor pro postup odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. a následný přezkum odvoláním výslovně, ale ani argumentačně nenapadeného výroku o vině (srov. č. l. 329 až 331). Zde totiž platí, že „odvolací soud nepřihlíží k vadám, které odvolatel nevytýká a které mají svůj původ v jím nenapadeném výroku rozsudku“ (viz PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3034-3035). Ostatně z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud výrok o vině věcně nepřezkoumával.
22. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného přípustným, avšak toliko v rozsahu, v němž tento brojí proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru meritorně přezkoumat. Za takové situace by bylo namístě podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
23. Otázkou viny obviněného však není obsah jeho dovolání zcela vyčerpán. Protože odvoláním státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo. Zbývající část dovolací argumentace obviněného se totiž dotýká otázky trestu, která byla na podkladě odvolání obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3 odvolacím soudem meritorně řešena, a proto mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení, zda námitky obviněného lze podřadit pod některý z jím uvedených dovolacích důvodů.
24. Obviněný v dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
25. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
27. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. ř. Daná dovolací argumentace totiž směřuje proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, resp. proti posouzení jeho přiměřenosti. K tomu je však třeba říci, že tato námitka nespadá pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s ohledem na způsob, jakým odvolací soud rozhodl o odvolání obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3, nepřichází v úvahu ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
28. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
29. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
30. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
31. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
32. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků či propadnutí majetku. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu obviněného konstatoval, že společenskou škodlivost nepochybně zvyšuje fakt, že nyní stíhané trestné činnosti se obviněný začal dopouštět cca měsíc poté, co převzal odsuzující trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 37/2019. K námitce, že odvolací soud nevzal v potaz, že obviněný nebyl dosud ve výkonu trestu odnětí svobody, lze poukázat na bod 14. napadeného rozsudku, z nějž naopak vyplývá, že odvolací soud tuto skutečnost zohlednil v rámci svých úvah o aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Pokud jde o další argumentaci obviněného, že je nutné, aby zůstal na svobodě a mohl chodit do zaměstnání a pomáhat své matce, v tomto směru odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že obviněný má v současné době řádné zaměstnání a tedy legální zdroj finančních prostředků a stabilní sociální zázemí, je ve světle takřka plynulého navázání na předchozí trestnou činnost přeceňováno. Podle odvolacího soudu totiž nelze přehlédnout, že obviněný nevyužil dobrodiní, kterého se mu dostalo v podobě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody s dohledem, kdy téměř vzápětí opakoval úmyslnou trestnou činnost shodného charakteru. Právě krátký časový úsek, který uplynul od právní moci trestního příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 a započetím obdobného protiprávního jednání je okolností, která přesvědčila odvolací soud o tom, že další příležitost v podobě podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem již není v daném případě akceptovatelná. Obviněný věděl o tom, že se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení, a byl tedy srozuměn i s tím, jaké riziko podstupuje. Navíc se nejednalo o jednorázové selhání, ale o prodej či opatření psychotropní látky jinému ve více případech.
34. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že podmínky pro další podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody (byť se stanovením dohledu) u obviněného nejsou splněny, a na jeho osobu je již třeba působit přímým výkonem trestu odnětí svobody. Byl-li mu tedy uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici zákonné trestní sazby předpokládané v ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře osmnácti měsíců, lze konstatovat, výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.
35. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který obviněný bez jakékoli argumentace rovněž napadá. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
36. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
IV.
Závěrečné shrnutí
37. Nezbývá tedy než uzavřít, že Nejvyšší soud dovolání v částech směřujících do výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně shledal jako nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., zbývající část dovolání týkající se výroku o trestu pak nespadá pod žádný z obviněným uplatněných (ale ani jiných) zákonných dovolacích důvodů. Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení, které by mělo za následek takový zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, jež by odůvodnilo jeho případný kasační zásah, byl nucen dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu