ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.66.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 66/2021-1438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný S. G. , narozený XY v XY (Srbsko), státní občan Srbské republiky, v České republice trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 11 To 28/2020-1308, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného S. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 3. 2020, č. j. 56 T 11/2019-1175, byli obvinění S. G. a N. G. D. (narozený XY v XY, státní občan Rumunska) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:
společně v rozporu s §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách“), úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, motivováni finančním ziskem, neoprávněně nakládali s látkou heroin, kterou si za účelem další distribuce nezjištěným způsobem opatřili a dále přechovávali, přičemž heroin je omamná látka zařazená v Seznamu č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a uvedená v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a to přinejmenším tak, že si v dosud přesně nezjištěné době na dosud přesně nezjištěném místě opatřili minimálně 1 304 gramů směsi heroinu, kofeinu a paracetamolu s obsahem 18,6 % účinné látky heroinu báze, tedy 242,5 gramů heroinu báze, který následně po předchozí domluvě, za účelem další distribuce vezli dne 9. 5. 2019 z území hlavního města XY zabalený ve třech balíčcích vytvořených z aluminiové fólie vložených do igelitové tašky, ukryté v motorovém vozidle tovární značky ŠKODA Octavia, registrační značky XY, v zadní části vozidla v nárazníku, přičemž v tomto vozidle byli na dálnici D3 ve směru z XY do XY na 78,5 km v 15.10 hodin zastaveni hlídkou mobilního dohledu Celního úřadu pro Jihočeský kraj a převážená omamná látka byla při kontrole provedené touto hlídkou v době kolem 17.50 hodin nalezena.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému S. G. uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku i peněžitý trest ve výměře 24 750 (dvacet čtyři tisíc sedm set padesát) Kč, vyměřený jako 55 denních sazeb o výši 450 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 55 (padesáti pěti) dnů. Obviněnému N. G. D. (dále jen „obviněný D.“) tento soud uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil dále trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výměře 5 500 (pět tisíc pět set) Kč, vyměřený jako 55 denních sazeb o výši 100 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 55 (padesáti pěti) dnů. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl soud prvního stupně též o zabrání věci, a to směsi heroinu, kofeinu a paracetamolu v množství 1 175,2 gramů látky.
3. Citovaným rozsudkem současně soud prvního stupně obviněného S. G. podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 1 KZV 75/2019, pro skutek, jehož se měl podle obžaloby dopustit tím, že:
v rozporu s ustanovením §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, motivován finančním ziskem, neoprávněně nakládal s látkou heroin, kterou si za účelem další distribuce nezjištěným způsobem opatřil a dále přechovával, přičemž heroin je omamná látka zařazena v Seznamu č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a uvedena v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek , tím, že dne 28. 08. 2018 v době kolem 14:00 hodin, na území hl. města XY, poblíž lesoparku v místní části XY, v ulici XY, po předchozí domluvě přenechal osobě N. K., nar. XY, za dosud přesně nezjištěné plnění, celkem 202,94 gramů heroinu s obsahem 69 gramů účinné látky diacetylmorfinu báze v koncentraci 34 % účinné látky diacetylmorfin, se kterou N. K., ukrytou ve spodním prádle, cestoval motorovým vozidlem tovární značky Dacia Logan, registrační značky XY, které řídil M. K., nar. XY, a která u něj byla nalezena a zajištěna provedenou prohlídkou policejním orgánem, ke které došlo téhož dne v 16:50 hodin ,
čímž měl obviněný podle obžaloby spáchat zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal tento skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) o nich rozhodl usnesením ze dne 20. 7. 2020, č. j. 11 To 28/2020-1308, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní dovolání jen obviněný S. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), a to prostřednictvím svých obhájců JUDr. Tomáše Chlebouna, advokáta, a JUDr. Josefa Lžičaře, advokáta, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítá, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byl v řízení takovému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podrobnostech dovolatel předně poukazuje na to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na jediném důkazu, a to na rozhovoru vedeném mezi ním a obviněným D. dne 9. 5. 2019 v 8.55 hodin a pořízeném v rámci akce pod krycím jménem XY, kdy byl odposloucháván mobilní telefon obviněného D. Vytýká odvolacímu soudu, že v bodě 22. odůvodnění svého usnesení se vyjadřuje pouze k tomu, zda při prodlužování odposlechu jeho telefonu bylo dodrženo ustanovení §88 odst. 1, 4 tr. řádu, ačkoliv v odvolání napadal zákonnost odposlechů obviněného D. s tím, že nebyly splněny podmínky ani pro nařízení odposlechu mobilního telefonu jmenovaného obviněného, neboť příkaz soudu k odposlechu neobsahoval skutkové okolnosti, na jejichž základě byl vydán, a tudíž nebyl náležitě odůvodněn, ani pro prodloužení doby trvání odposlechu jak mobilního telefonu tohoto spoluobviněného, tak i jeho mobilního telefonu, když žádné z těchto rozhodnutí nebylo odůvodněno přezkoumatelným způsobem. Dále namítá, že k záznamu telekomunikačního provozu obviněného D. ze dne 9. 5. 2019 pořízenému v 8.55 hodin nebyl připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, a to i s uvedením orgánu, který záznam pořídil, přičemž tyto protokoly nebyly připojeny ani k jednomu záznamu telekomunikačního provozu telefonního přístroje jeho i obviněného D. Vzhledem k těmto skutečnostem vyslovuje názor, že předmětné záznamy telekomunikačního provozu, uvedené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů, podle §88 odst. 6 tr. řádu nemohly být použity jako důkaz, a s ohledem na tato pochybení, v důsledku nichž rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pak nemohl být uznán vinným a nemohl mu být uložen trest odnětí svobody.
7. Ve zbývajícím textu svého dovolání obviněný vznáší v naprosté většině výhrady, jež jsou doslovným opakováním argumentace, kterou uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že tyto nyní směřuje i vůči rozhodnutí soudu odvolacího. Poukazuje přitom jednak na to, že přestože soud prvního stupně připustil, že předmětný rozhovor mezi ním a obviněným D. ze dne 9. 5. 2019 v 8.55 hod. získaný na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nesrozumitelný a není zcela zřejmé, čeho se týká, dospěl na jeho podkladě k závěru o jeho vině. Dále tvrdí, že oba soudy rozvíjely spekulativní úvahy o obsahu daného rozhovoru a tento extenzivním výkladem doplňovaly. Má za to, že jeho vinu neprokazují ani další skutečnosti, jež byly provedeným dokazováním zjištěny, ať již jeho častý kontakt s osobami, které byly odsouzeny nebo jsou stíhány za obchodování s drogami, či nález heroinu ukrytého v jeho bundě při domovní prohlídce. Vytýká soudům, že nezohlednily důkazy prokazující jeho nevinu, přičemž v tomto směru zdůrazňuje, že provedené stěry neprokázaly, že před jízdou manipuloval s drogou, nebyly zjištěny otisky prstů ani stopy DNA na zadní části vozidla, na mikině a na balíčku s drogou. Je přesvědčen, že soudy se nevypořádaly ani s dalšími nahrávkami z odposlechů ze dne 8. 5. 2019 a ze dne 9. 5. 2019, z nichž vyplývá, že k zajištěnému heroinu měly vztah jiné osoby než on a že tyto osoby jej také obstaraly. Namítá, že soudy vycházely z toho, že jakákoli jeho činnost vždy souvisí pouze s trestnou činností, aniž by připustily jeho verzi, tj. že v daném případě pouze využil přátelské pomoci obviněného D. a jel do Rakouska za svým příbuzným.
8. Následně dovolatel brojí proti uloženému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Shodně jako ve svém odvolání přitom poukazuje na to, že je otcem nezletilé dcery, která je občanem České republiky, a z důvodu sloučení rodiny má na území České republiky povolen trvalý pobyt. Vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na tyto skutečnosti, kdy trest vyhoštění nesmí porušovat právo na sloučení rodiny otce s nezletilou dcerou, mu soud prvního stupně uložil tento trest v rozporu s ustanovením §80 tr. zákoníku a v tomto směru jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení podmínek pro uložení daného trestu. Považuje přitom za nepřípustné, aby jednomu z obviněných byl za stejnou trestnou činnost spáchanou ve formě spolupachatelství uložen trest vyhoštění v délce pěti let, protože je občanem Evropské unie, a druhému obviněnému byl uložen stejný trest v délce deseti let, neboť není občanem Evropské unie, třebaže oba obvinění mají děti, které jsou občany České republiky.
9. Konečně obviněný uplatňuje námitky i proti peněžitému trestu ve výměře 24 750 Kč a vyslovuje názor, že rozhodnutí soudu o jeho uložení spočívá na nesprávném právním posouzení. Obdobně jako ve svém odvolání zdůrazňuje, že je nemajetný, a tudíž si soud prvního stupně musel být vědom, že peněžitý trest nemůže objektivně zaplatit. Náhradní trest odnětí svobody v trvání padesáti pěti dnů označuje za neúčelný a nadbytečný. Jestliže odvolací soud v bodě 46. odůvodnění svého usnesení uvádí, že výše peněžitého trestu se rovná zajištěným finančním prostředkům, čímž je zajištěn výkon peněžitého trestu, má za to, že účel peněžitého trestu nespočívá v tom, aby soud nemusel vrátit zajištěné finanční prostředky.
10. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 11 To 28/2020-1308, v celém rozsahu a sám rozhodl ve věci tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného především konstatuje, že dovolatel uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Ztotožňuje se s konstatováním odvolacího soudu, že doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla na základě předmětného příkazu zákonným způsobem prodloužena, a jedná se tedy o zcela zákonný důkaz, který koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi; prodloužením doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přitom mělo být umožněno zadokumentování a rozkrytí skupiny osob, která byla podezřelá ze spáchání závažné drogové trestné činnosti. Následně poukazuje na to, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho shledává, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, a uplatňuje tak ve skutečnosti výhrady, které nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně uzavírá, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, přičemž napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno opravit cestou dovolání. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného JUDr. Tomáši Chlebounovi k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
19. Obviněný v dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že převážná část dovolacích námitek obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jedná se předně o jeho výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybňuje způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily jednak rozhovor mezi ním a obviněným D. ze dne 9. 5. 2019 v 8.55 hodin získaný na podkladě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonního přístroje jmenovaného spoluobviněného (který označuje za jediný usvědčující důkaz), s tím, že podle jeho názoru rozvíjely spekulativní úvahy o jeho obsahu a extenzivním způsobem jej doplňovaly, a rovněž další odposlechy z tohoto dne a ze dne 8. 5. 2019, přičemž provádí jejich vlastní hodnocení a vyvozuje vlastní skutkové závěry. Současně vytýká oběma soudům, že nezohlednily důkazy prokazující jeho nevinu, nepřipustily jeho verzi skutkového děje, podle níž v daném případě jel do Rakouska za svým příbuzným a pouze využil přátelské pomoci obviněného D., který byl ochoten jej svézt, a naopak vycházely z toho, že jakákoli jeho činnost vždy souvisí pouze s trestnou činností s tím, že k závěru o jeho vině dospěly nesprávně i na podkladě dalších skutečností, jež byly provedeným dokazováním zjištěny, které však podle něj jeho vinu neprokazovaly.
24. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné se v případě výše uvedených námitek jedná o námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
25. Nad rámec shora uvedeného konstatování a toliko na podporu závěrů učiněných oběma soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, popř. mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. strany 14 až 18 odůvodnění jeho rozsudku), a pečlivě se zabýval i obhajobou obviněného (jejíž podstata spočívá v tvrzení, že o heroinu nacházejícím se ve vozidle nevěděl a s obviněným D. společně cestoval proto, že tento jel do XY a domluvili se na tom, že při této příležitosti jej zaveze do XY za účelem návštěvy bratrance) a podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč ji považoval za nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy (srov. zejména body 37. a 38. odůvodnění rozsudku, v nichž detailně hodnotí odposlech zachycující předmětný rozhovor obviněného se spoluobviněným D. ze dne 9. 5. 2019 v 8.55 hodin, a dále jeho body 39. a 40., kde poukazuje na další podstatné skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, jež ve svém souhrnu vyvracejí verzi obviněného). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 6 až 10; v bodě 30. na straně 9 přitom výstižně poukazuje na to, že pokud jde o důvod cesty obviněného, nelze přehlédnout, že přestože tento měl dle svých slov velmi závažné zdravotní problémy s páteří, trval na několikahodinové cestě „na otočku“ do Rakouska, aby si mohl promluvit s bratrancem, když takovou cestu za stejným účelem absolvoval dne 27. 4. 2019, tj. dvanáct dní předtím), a ztotožňuje se s nimi, aniž by je zde (již z důvodu procesní ekonomie) bylo třeba opětovně rekapitulovat, i Nejvyšší soud s tím, že nemá, co by jim mohl vytknout.
26. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu jsou dále irelevantní i ty námitky obviněného, jimiž brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů učiněným na podkladě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které podle jeho tvrzení nesplňovaly podmínky vyžadované pro jejich procesní použitelnost jako důkazu ve smyslu §88 odst. 6 tr. řádu. V tomto směru konkrétně vytýká, že jednak nebyly splněny podmínky ani pro nařízení odposlechu mobilního telefonu obviněného D., neboť příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahoval skutkové okolnosti, na jejichž základě byl vydán, a tudíž nebyl náležitě odůvodněn, ani pro prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jak mobilního telefonu tohoto spoluobviněného, tak i mobilního telefonu dovolatele, když žádné z těchto rozhodnutí nebylo odůvodněno přezkoumatelným způsobem, a dále že k záznamu telekomunikačního provozu mobilního telefonu obviněného D. ze dne 9. 5. 2019 pořízenému v 8.55 hodin nebyl připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i s uvedením orgánu, který záznam pořídil, přičemž tyto protokoly nebyly připojeny ani k jednomu záznamu telekomunikačního provozu telefonního přístroje jeho osoby i spoluobviněného D. Takové námitky jsou sice skutkové povahy, a tudíž shora citovaný dovolací důvod nenaplňují, ovšem byly-li by důvodné, mohly by (obdobně jako výhrady rozvedené výše v bodě 23. odůvodnění tohoto usnesení) založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, učiněnými na podkladě nepoužitelných důkazů, a z nich vyvozenými právními závěry.
27. Nejvyšší soud proto posuzoval okolnosti, za nichž došlo k vydání namítaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazů k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze všech výše uvedených hledisek, a zabýval se rovněž tím, zda obviněným zpochybňovaný důkaz v podobě záznamu telekomunikačního provozu (zachycujícího předmětný hovor ze dne 9. 5. 2019 v 8.55 hodin) splňoval požadavky ustanovení §88 odst. 6 tr. řádu, tj. zda k němu byl připojen protokol obsahující údaje v citovaném zákonném ustanovení specifikované. Dospěl přitom k závěru, že námitkám obviněného o nezákonnosti těchto důkazů, a tudíž jejich procesní nepoužitelnosti nelze přisvědčit.
28. V obecné rovině je možné předně připomenout, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je za podmínek vymezených v §88 tr. řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, tj. do základního práva upraveného v čl. 13 Listiny základních práv a svobod a do práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. řádu lze pouze tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, dále pro některý ze zde vyjmenovaných trestných činů nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a to pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle §88 odst. 2 tr. řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, a to obligatorně v písemné podobě. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušném návrhu státního zástupce k jeho vydání, přitom musí být uvedena uživatelská adresa či zařízení, a to včetně telefonního čísla, osoba uživatele, pokud je její totožnost známa (uvedením jména a příjmení, adresy, popřípadě i zaměstnání a dalších potřebných identifikačních údajů), trestný čin naznačený v odstavci 1 citovaného zákonného ustanovení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn a která nesmí být delší než čtyři měsíce, a dále konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a též musí být vysvětleny i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Ve smyslu §88 odst. 4 tr. řádu lze na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit dobu trvání tohoto odposlechu a záznamu stanovenou v příkazu, a to i opakovaně, vždy však maximálně o další čtyři měsíce, přičemž o tomto prodloužení rozhoduje v řízení před soudem soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení soudce krajského soudu na návrh státního zástupce. Podle §88 odst. 6 tr. řádu má-li být záznam telekomunikačního provozu použit v trestním řízení jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1196, 1207, 1210 až 1211).
29. K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze připomenout i některá související doktrinální východiska. Jak již bylo uvedeno výše, kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196; a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 807/2020].
30. V dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu jak mobilního telefonního čísla obviněného D. (a mobilních telefonních čísel dalších osob v příkazu týkajícím se tohoto obviněného konkretizovaných), tak mobilních telefonních čísel dovolatele vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 na základě návrhů státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (a předtím učiněných podnětů Policie České republiky) a předloženého spisového materiálu pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku obviněným S. G., jenž se měl této trestné činnosti dopustit tím, že za účasti zatím neztotožněných osob přechovával, prodával a upravoval psychotropní látku kokain ve velkém rozsahu. Dospěla přitom k závěru, že jednotlivé návrhy na vydání těchto příkazů jsou důvodné, neboť odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu mobilních telefonních čísel a IMEI uvedených ve výrokové části příkazů mohou být zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, zejména ustanovení a ztotožnění osob zapojených do trestné činnosti, zjištění jejich úloh ve skupině pachatelů, jejich kontaktů a dalších komunikačních zařízení, která používají při páchání trestné činnosti, s tím, že tyto poznatky nebylo možné získat jinou cestou, když daná trestná činnost byla páchána především příslušníky uzavřené komunity osob z bývalé Jugoslávie, a to skrytým a konspirativním způsobem. Z odůvodnění předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se rovněž podává, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony, jejichž bezodkladné provedení umožňovalo rozkrytí všech osob podílejících se na obchodování s omamnými a psychotropními látkami a stanovení rozsahu páchané trestné činnosti, což byly předpoklady nezbytné pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétním osobám, a jejichž neopakovatelnost před soudem vyplývala ze skutečnosti, že odposlechy byly prováděny v reálném čase, přičemž tyto nebylo možné provést až po zahájení trestního stíhání vůči konkrétním osobám i vzhledem k tomu, že by hrozilo nebezpečí zmaření či ztráty důkazu. V odůvodnění těchto příkazů bylo též konstatováno, že úkony trestního řízení jsou prováděny pro zločin, k jehož stíhání Českou republiku zavazují (zde specifikované) mezinárodní smlouvy. Dobu trvání navrhovaných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (v maximální délce čtyř měsíců) pak soudkyně povolila s odkazem na rozsah trestné činnosti, která byla páchána latentním, konspirativním způsobem příslušníky komunity občanů bývalé Jugoslávie. V případě obviněného D. tak byl předmětný příkaz vydán na dobu od 16. 7. 2018 do 16. 11. 2018, v případě dovolatele jednak na dobu od 10. 8. 2018 do 10. 12. 2018 (ohledně jednoho jeho mobilního telefonního čísla), jednak na dobu od 14. 9. 2018 do 14. 1. 2019 (ohledně jeho dalšího mobilního telefonního čísla, když bylo zjištěno, že toto nové číslo rovněž používá pro kontakt se specifickými osobami).
31. Předmětné návrhy státní zástupkyně a příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu specifikovaných mobilních telefonních čísel jsou ve spise založeny na č. l. 551 až 554 a na č. l. 555 až 558 (ve vztahu k obviněnému D.; v této fázi zde ještě figuroval jako dosud neustanovený uživatel daného mobilního telefonního čísla) a dále na č. l. 585 až 587, na č. l. 588 až 590, na č. l. 599 až 601 a na č. l. 602 až 604 (pokud jde o dovolatele).
32. Co se týče jednotlivých příkazů k prodloužení doby trvání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, tyto vydali v jednotlivých případech soudci Městského soudu v Praze na základě příslušných návrhů státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (a předtím učiněných podnětů Policie České republiky). V případě obviněného D. byl takto odposlech a záznam telekomunikačního provozu prodloužen dvakrát, a to na dobu od 17. 11. 2018 do 16. 3. 2019 a následně od 17. 3. 2019 do 16. 7. 2019 (dané příkazy jsou ve spise založeny na č. l. 565 až 567 a na č. l. 575 až 577) a v případě dovolatele byl prodloužen odposlech a záznam telekomunikačního provozu u jednoho z mobilních telefonních čísel povolený na dobu od 14. 9. 2018 do 14. 1. 2019, a to na dobu od 15. 1. 2019 do 14. 5. 2019 (tento příkaz je ve spise založen na č. l. 610 až 612).
33. Z odůvodnění výše zmíněných příkazů k prodloužení doby trvání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu týkajících se obviněného D. vyplývá, že vyhodnocením odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu bylo zjištěno, že skutečně dochází k telefonickému kontaktu (mimo jiné) obviněného D. (jehož totožnost již byla známa) a dovolatele, jedná se o stálý kontakt, kdy přes telefon si pouze domlouvají schůzky a následně se pak osobně setkávají, přičemž je zřejmé, že dovolatel je jedním z dodavatelů omamných a psychotropních látek obviněného D., který je následně distribuuje, a dále je patrné, že spolu řeší různé obchody s tím, že se spolu nebaví otevřeně, ale pravý význam zakrývají. Prodloužením doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mělo být umožněno zadokumentování a rozkrytí skupiny osob, která byla zapojena do závažné trestné činnosti, a byl dán důvodný předpoklad, že telefonní čísla budou i nadále používána ke komunikaci v rámci skupiny osob, které se podílejí na drogové trestné činnosti; odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu měly být potvrzeny vzájemné kontakty podezřelých osob, místa a doba jejich schůzek, zjištění jejich aktuálních čísel a také jejich rolí v rámci jejich vztahů, resp. to, zda jednají jako organizovaná skupina, s tím, že sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jiným způsobem.
34. V odůvodnění shora uvedeného příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu týkajícího se dovolatele se uvádí, že vyhodnocením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo zjištěno, že daný telefonní přístroj užívá dovolatel, který do něj vkládá různá telefonní čísla, po nějakou dobu je používá a pak je tzv. zahazuje; dovolatel byl přitom v kontaktu s osobami podezřelými, případně již odsouzenými pro drogovou trestnou činnost, které byly jeho odběrateli pravděpodobně heroinu a dalších omamných a psychotropních látek. Prodloužením doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mělo být umožněno zadokumentování a rozkrytí skupiny osob zapojené do závažné trestné činnosti, a byl dán důvodný předpoklad, že telefonní přístroj, do kterého byla vkládána různá telefonní čísla, bude i nadále používán ke komunikaci v rámci skupiny osob, které se podílejí na drogové trestné činnosti; odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu měly být potvrzeny vzájemné kontakty podezřelých osob, místa a doba jejich schůzek, zjištění jejich aktuálních čísel a také jejich rolí v rámci jejich vztahů, resp. to, zda jednají jako organizovaná skupina, s tím, že sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jiným způsobem.
35. Nejvyšší soud ohledně dovolatelem rozporovaného naplnění náležitostí a dostatečnosti odůvodnění shora specifikovaných příkazů vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem shledal, že předmětné příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu byly vydány po přezkoumání náležitě odůvodněných návrhů státní zástupkyně a spisového materiálu v mezích zákona, neboť splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu včetně řádného a konkrétního odůvodnění. V příkazech je ve smyslu §88 odst. 1 tr. řádu uveden zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let a k jehož stíhání nadto zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a ve smyslu §88 odst. 2 tr. řádu v nich jsou též stanoveny uživatelské adresy (mobilní telefonní čísla), případně i IMEI telefonních přístrojů, osoby uživatelů, a doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nepřekračující čtyři měsíce. Současně jsou v odůvodnění příkazů uvedeny konkrétní okolnosti, které jak vydání příkazů, tak maximální dobu jejich trvání a rovněž potřebu prodloužení doby trvání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve vztahu k oběma obviněným zcela dostatečně odůvodňují. Z těchto okolností je totiž zjevné, že obvinění se podíleli na kontinuálním páchání vysoce závažné drogové trestné činnosti konspirativním způsobem, a takto jednali spolu s dalšími osobami podezřelými či již odsouzenými v souvislosti s trestnou činností tohoto charakteru v rámci komunity občanů bývalé Jugoslávie ve snaze o maximální možné utajení.
36. Obviněný dále zpochybňuje procesní použitelnost důkazu v podobě záznamu telekomunikačního provozu (zachycujícího předmětný hovor ze dne 9. 5. 2019 v 8.55 hodin) mobilního telefonního čísla obviněného D. s tím, že tento nesplňuje požadavky vymezené v §88 odst. 6 tr. řádu s ohledem na to, že k němu nebyl připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, a o orgánu, který záznam pořídil.
37. Ani takovou námitku dovolatele neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Z obsahu spisu totiž zjistil, že na č. l. 578 a 580 jsou založeny dva protokoly o záznamu telekomunikačního provozu a tyto rovněž obsahují náležitosti ve smyslu §88 odst. 6 tr. řádu, tj. je v nich uvedeno, že záznamy byly pořizovány na specializovaném pracovišti Policie České republiky, Útvaru zvláštních činností, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru T2 od 18. 7. 2018 do 23. 5. 2019 (v této době, dne 9. 5. 2019 proběhl předmětný hovor mezi obviněným D. a dovolatelem) automatickým záznamovým zařízením v rámci akce XY, a je v nich specifikována i uživatelská adresa, jíž je mobilní telefonní číslo obviněného D. Protokoly obsahují rovněž údaj o tom, že jejich přílohy tvoří uzavřené nepřepisovatelné nosiče DVD-R (s uvedením evidenčních čísel a názvu akce; jsou založeny bezprostředně za protokoly na č. l. 579 a 581), jejichž obsahem jsou vybrané záznamy telekomunikačního provozu pořízené v dané akci v původním rozsahu, které mají být užity jako důkaz, s uvedením názvu akce a času pořízení záznamu. Na č. l. 408 až 409 a dále na č. l. 782 až 784 je pak založeno jednak vyhodnocení zájmové komunikace a jednak úřední záznam o obsahu komunikace obviněného D. a dovolatele zachycené na předmětných nosičích, a tyto záznamy obsahují označení akce, údaje o čase jednotlivých hovorů a SMS zpráv a jejich obsahu, o číslech a osobách uživatelů účastnických stanic včetně označení toho, která z účastnických stanic je volající a která volaná. Jak je přitom zřejmé z protokolu o hlavním líčení konaném dne 2. 3. 2020, předmětné nosiče na č. l. 579 a 581 a překlady nahrávek hovorů a SMS zpráv vyhodnocených na č. l. 408 až 409 a na č. l. 782 až 784 byly stranám předloženy k nahlédnutí poté, co k dotazu předsedy senátu obvinění netrvali na přehrání cizojazyčných nahrávek; v hlavním líčení pak byly přehrány nahrávky telefonických hovorů v českém jazyce, mezi nimi i odposlech dovolatelem rozporovaného hovoru s obviněným D. ze dne 9. 5. 2019 v 8.55 hodin. Vzhledem k těmto skutečnostem tak je třeba považovat jak předmětný odposlech, tak další soudem prvního stupně k důkazu provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu mobilních telefonních čísel obviněného D. a dovolatele, pořízené v rámci výše označené akce, za zákonné a procesně použitelné důkazy.
38. Konečně obviněný ve svém dovolání vznáší námitky proti uloženému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let a rovněž proti peněžitému trestu ve výměře 24 750 Kč, přičemž má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů v tomto směru spočívají na nesprávném právním posouzení podmínek pro jejich uložení. Přestože i tyto výhrady opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, z jeho konkrétní argumentace je zjevné, že proti zmíněným druhům trestů brojí z toho důvodu, že tyto považuje v jeho případě za nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jakkoli však Nejvyšší soud takové námitky obviněného (vycházeje z obsahu dovolání, nikoli z označení dovolacího důvodu, pod nějž tyto námitky podřazuje) považoval z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu za relevantně uplatněné, nemohl jim přiznat opodstatněnost.
39. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
40. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.
41. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v §80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností. Jelikož jsou tyto tzv. negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.
42. S ohledem na charakter výhrad obviněného stran nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění, jejichž těžiště spočívá v argumentaci jeho rodinným životem v České republice, bude zaměřena pozornost především na tu z negativních podmínek uložení trestu vyhoštění, jíž je okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, publikované pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).
43. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt a je otcem nezletilé dcery, která je občanem České republiky. Současně však ze spisu vyplývá, že v případě obviněného není dána podmínka pracovního a sociálního zázemí, neboť tento není evidován ani jako zaměstnanec, ani jako osoba samostatně výdělečně činná (viz zpráva České správy sociálního zabezpečení založená na č. l. 833 až 834 spisu), od 1. 1. 2014 dosud nebyl a není registrován jako plátce daně z příjmů fyzických osob, ani jiných daní (viz zprávy Finančního úřadu pro hlavní město Prahu založené na č. l. 837 až 849 a na č. l. 852 spisu; za zdaňovací období roku 2016 a roku 2017 sice podal daňová přiznání, ovšem za zdaňovací období roku 2018 již nikoli), přičemž ve výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území České republiky (na č. l. 903 až 904 spisu) je v kolonce výdělečné kategorie uvedeno, že je nevýdělečnou osobou. Nelze opomenout, že ve vazebním zasedání konaném dne 11. 5. 2019 (příslušný protokol je založen na č. l. 86 až 89 spisu) sice uvedl, že má platný živnostenský list pro gastronomii a zprostředkovatelskou činnost a reálně zprostředkovává zaměstnání různým osobám, ovšem současně vypověděl, že v oblasti gastronomie nikdy nepůsobil a nebyl schopen uvést, komu a pro jaké společnosti zprostředkoval zaměstnání osob. Nelze tak dovodit, že by obviněný měl v České republice vytvořeno pracovní zázemí ať již prostřednictvím pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, či na základě vlastní podnikatelské aktivity, a je zjevné, že nemá legální zdroj příjmů. Jen pro úplnost lze dodat, že na jeho straně nepochybně není dána ani existence společensky užitečných vztahů k jeho okolí (právě naopak), ani začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí ve smyslu sociálního zázemí.
44. V případě dovolatele nebrání uložení trestu vyhoštění ani další v úvahu přicházející negativní podmínka vymezená v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a záležející v okolnosti, že pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Přestože dovolatel je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (jeho nezletilá dcera je státním občanem České republiky jakožto členského státu Evropské unie, a tudíž je občanem Evropské unie) a má na území České republiky povolen trvalý pobyt, soudy obou stupňů správně shledaly, že v daném případě je dán vážný důvod ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti státu, neboť dovolatel se spolu s obviněným D. dopustil na území České republiky nikoliv v zanedbatelné míře zvlášť závažného zločinu spočívajícího v přechovávání velkého množství tzv. tvrdé drogy –heroinu za účelem dosažení zisku, a tedy bezohledně ohrozil jak bezpečnost a zdraví obyvatel, tak veřejný pořádek.
45. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí postupovaly v souladu se zákonem, pokud ve smyslu podmínek vymezených v §80 odst. 3 tr. zákoníku neshledaly naplněnou žádnou z okolností, která by vylučovala uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Současně shledal, že je trestem splňujícím hlediska §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a jeho uložení bylo vyvoláno nutností ochrany jednak bezpečnosti lidí, jednak i jiného obecného zájmu, a to konkrétně zájmu státu, jímž je dodržování platných právních předpisů, stejně jako to, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří zákonné normy dodržují a nedopouštějí se protiprávního jednání; to především s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti obviněného motivované finančním ziskem a spočívající v přechovávání drogy ve velkém rozsahu za účelem její další distribuce. Ze všech těchto důvodů je obviněnému uložený trest vyhoštění trestem přípustným. Současně je třeba dodat, že takový trest ve výměře deseti let není s ohledem na charakter a závažnost dané trestné činnosti a rovněž stupeň ohrožení bezpečnosti lidí a obecného zájmu ani trestem nepřiměřeným.
46. Pokud jde o dovolateli uložený peněžitý trest, je vhodné nejprve připomenout znění ustanovení označeného v době vydání rozhodnutí soudů obou stupňů jako §39 odst. 7 tr. zákoníku (nyní jde o §39 odst. 8 tr. zákoníku), které zavazuje soud, aby při stanovení druhu trestu a jeho výměry obligatorně přihlédl k tomu, že pachatel získal nebo se snažil získat trestným činem majetkový prospěch. Nevylučují-li to majetkové nebo osobní poměry pachatele, je soud povinen uložit mu některý z trestů, který ho postihne na majetku, tj. propadnutí majetku, peněžitý trest (resp. peněžité opatření) nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž konkrétní druh z tohoto okruhu trestů (trestních opatření) bude třeba zvolit jak podle majetkových a ostatních osobních poměrů pachatele, tak podle toho, zda budou splněny obecné podmínky stanovené pro ukládání každého z uvedených majetkových trestů (trestních opatření), které je třeba rovněž respektovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 531 až 532). Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.
47. V posuzované věci z obsahu spisu plyne, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v přípravném řízení rozhodla usnesením ze dne 24. 7. 2019 (je založeno na č. l. 442 až 445 spisu) o zajištění (mimo jiné) finanční hotovosti ve výši 13 000 Kč, kterou vydal obviněný dne 10. 5. 2019, a finanční hotovosti ve výši 9 500 Kč, která byla dne 10. 5. 2019 zajištěna Policií České republiky jako stopa č. 16 v rámci domovní prohlídky provedené v bydlišti obviněného, a to pro účely zajištění peněžitého trestu. Ze závěrečné zprávy z finančního šetření Policie České republiky ze dne 23. 10. 2019, založené na č. l. 786 až 788 spisu, a z majetkového profilu obviněného založeného na č. l. 789 až 790 spisu je zřejmé, že tento je prakticky nemajetný, neboť je majitelem toliko tří bankovních účtů s minimálními zůstatky (a jednoho účtu s nulovým zůstatkem a jednoho účtu s debetním zůstatkem) a jednoho osobního motorového vozidla.
48. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na daný případ Nejvyšší soud shledal, že obě podmínky nezbytné pro uložení peněžitého trestu vymezené v §67 odst. 1 tr. zákoníku byly současně splněny, neboť obviněný spáchal úmyslný trestný čin, jímž se pro sebe snažil získat majetkový prospěch. Uložení tohoto druhu trestu přitom nevylučují ani majetkové či osobní poměry obviněného, a to s ohledem na to, že jeho výměra v celkové výši 24 750 Kč převyšuje jen o částku 2 250 Kč finanční prostředky ve výši 22 500 Kč, jež byly zajištěny v přípravném řízení, takže nepochybně zohledňuje jeho majetkové poměry s tím, že obviněný je schopen jej zaplatit; uložení peněžitého trestu tudíž nebrání ani jeho zřejmá nedobytnost ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem je obviněnému uložený peněžitý trest přípustným druhem trestu a rovněž trestem přiměřeným. K námitce dovolatele stran neúčelnosti a nadbytečnosti uloženého náhradního trestu odnětí svobody v trvání padesáti pěti dnů je zapotřebí dodat, že v §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 byla zakotvena povinnost soudu, ukládal-li peněžitý trest, zároveň stanovit pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Jednalo se tedy o obligatorní výrok, přičemž i náhradní trest odnětí svobody v dané výměře je trestem přiměřeným. Co se týče obviněným zpochybňovaného účelu peněžitého trestu na základě jeho domněnky, že uložení tohoto druhu trestu bylo odůvodněno záměrem soudu nevrátit zajištěné finanční prostředky, je možné zopakovat, že peněžitý trest je jedním z druhů trestů, jehož se týká povinnost soudu podle §39 odst. 8 tr. zákoníku (v době vydání rozhodnutí soudů podle §39 odst. 7 tr. zákoníku) ukládat trest postihující pachatele na majetku, jestliže spáchaným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch; v dané věci se obviněný dopustil vysoce závažné trestné činnosti, přičemž byl veden zištným motivem, a tudíž vedle uloženého trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění je namístě rovněž uložení peněžitého trestu jakožto trestní sankce postihující jeho majetek.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
49. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného S. G. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným – ale ani žádným jiným zákonným – dovolacím důvodům, a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 2. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.