ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1315.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1315/2021-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Contipro a.s. , se sídlem v Dolní Dobrouči č. 401, identifikační číslo osoby 60917431, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, V Jámě č. 699/1, proti povinné Biopol GN s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2, identifikační číslo osoby 26214768, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praha 1, Jakubská č. 647/2, o návrhu povinné na zastavení exekuce vedené pro uspokojení nepeněžité pohledávky oprávněné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2786/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2020, č. j. 23 Co 151/2020-207, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. června 2020, č. j. 23 Co 151/2020-207, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2020, č. j. 49 EXE 2786/2019-129. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že povinná nesplnila povinnost uloženou jí exekučním titulem. Uvedl, že povinná by vůbec neměla užívat výrobky, jejichž užívání jí bylo exekučním titulem zakázáno a měla by je tudíž stáhnout z prodeje nebo zamezit jejich spojování s konkrétním označením. Uloženou povinností bylo zdržet se označení „Born in Canada“ ve vztahu k výrobkům KlokanTM a Sioux MSM, což nesplnila. Pro totéž platí, kdy se měla zdržet označení s vyobrazením javorového listu s nápisem „Premium Quality“ a „Product of Canada“ v souvislosti s výrobkem Inovo 5 a označení plastického reliéfního nápisu „Premium Quality“ a kanadského javorového listu v souvislosti s výrobkem Sioux MSM, protože bylo prokázáno, že spotřebitel se k zapovězenému označení na daném výrobku dostane pouze odlepením příslušnou samolepku. Odvolací soud tak za daných okolností neshledal důvod pro zastavení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, podle kterého mělo dojít k porušení povinností stanovených exekučním titulem. Dovolatelka tvrdí, že učinila opatření ke splnění povinností stanovených exekučním titulem, především se zcela jednoznačně zdržela užívání označení plastického reliéfního nápisu „Premium Quality“ a kanadského listu a své výrobky nyní distribuuje v dózách s vysoce kvalitními přelepkami, k jejichž odlepení by běžný spotřebitel jen těžko vynakládal úsilí. Dovolatelka dále uvedla, že přepravní obal sice je vstupní bránou k obsahu a vytváří tak spojitost s obsahem, avšak soudy se vůbec nezabývaly skutečností, že páskou s údajně vadným označením může být přelepen i přepravní obal, ve kterém zákazník obdrží také výrobky, na které se předběžné opatření vůbec nevztahuje. Odvolací soud se dále nezabýval všemi argumenty dovolatelky, jako například námitkami ohledně balení výrobku KlokanTM, šikanózním postupem soudního exekutora, či stanovením pokuty v maximální možné výši. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že povinná toliko zopakovala již uplatněné námitky, aniž by formulovala jakoukoli otázku hmotného a procesního práva, na jejímž řešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zcela rezignovala na vymezení toho, o jakou ze čtyř možných variant přípustnosti dle §237 o. s. ř. se v tomto případě jedná. Závěrem oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ , tímto však pouze odcitovala §237 o. s. ř., aniž by specifikovala, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje.
Dále dovolatelka uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak žádnou právní otázku k řešení nepředložila, neboť ve zbytku dovolání toliko rozporovala závěr odvolacího soudu, že došlo k porušení povinností stanovených exekučním titulem, kritizovala hodnocení konkrétních důkazů a skutkové závěry odvolacího soudu, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Nedostatek vymezení přípustnosti a dovolacího důvodu již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
V dovolacím řízení nelze pro výše uvedené nedostatky pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu