ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2179.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2179/2021-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, proti povinnému J. C. , narozenému XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupenému Mgr. Evou Gregorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Krolmusova 493/45, za účasti manželky povinného R. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Gregorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Krolmusova 493/45, pro 509 762,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 2884/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021, č. j. 14 Co 419/2020-192, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení dne 5. 10. 2020, č. j. 64 EXE 2884/2019-146, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Uvedl, že soudní praxe vykládá a aplikuje §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), i tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu; důvod uvedený pod písm. h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. I v těchto případech se jedná o vadu exekučního titulu, ale vadu z hlediska jeho rozporu s hmotným právem, kdy oprávněný nemá na vymáhané plnění hmotněprávní nárok, zároveň ale exekuční titul má účinky závaznosti pro účastníky a všechny orgány, přičemž se ale jedná o natolik extrémní rozpor, že výkonem takových exekučních titulů dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Případně důvodem pro zastavení exekuce je specifické jednání oprávněného, v jehož důsledku by provádění exekuce vedlo ke zjevné nespravedlnosti, a jež proto nemůže požívat soudní ochrany.
2. Odvolací soud dospěl k závěru, že se v souzené věci nejedná o případ extrémního rozporu exekučního titulu s hmotným právem, pro který by bylo nutné exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Povinnému v postavení směnečného rukojmího byla exekučním titulem uložena povinnost zaplatit oprávněné coby majitelce směnky vlastní, vystavené výstavcem EXIMET TRAFO, spol. s r. o., směnečný peníz ve výši 1 351 266 Kč, směnečný úrok ve výši 6 % z této částky od 1. 4. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4 504,22 Kč a náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 68 398 Kč, a to vše v rozsahu stanoveném zákonem, nemůže se proto v daném případě jednat o rozpor s hmotným právem a povinný ani v tomto směru netvrdil, že by oprávněná zneužila svá práva v neprospěch povinného.
3. Odvolací soud dále dovodil, že se nejedná ani o zjevně šikanózní exekuční návrh. Uvedl, že smyslem exekučního řízení je vymožení plnění, které bylo přiznáno vykonatelným exekučním titulem a které povinný oprávněné dobrovolně neposkytl. Oprávněná podala exekuční návrh až poté, kdy v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníku EXIMET TRAFO, spol. s r. o. (výstavci), nebyla zcela uspokojena z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitých věcí ve vlastnictví insolvenčního dlužníka. Předmětem exekuce jsou směnečné úroky za období po rozhodnutí o úpadku v celkové výši 441 364,20 Kč (od 5. 4. 2014 do 13. 9. 2019) a náklady nalézacího řízení ve výši 68 398 Kč, které se podle §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku. Podle §171 odst. 2 insolvenčního zákona je úročení zajištěné pohledávky možné pouze v případě, kdy je veškerý majetek zařazený do majetkové podstaty zpeněžen jedinou smlouvou o prodeji závodu podle §290 insolvenčního zákona, což není případ předmětného insolvenčního řízení.
4. Odvolací soud se z důvodu nadbytečnosti nezabýval průběhem insolvenčního řízení a postupem insolvenčního správce, neboť insolvenční správce nezdržoval vydání výtěžku, nebyl nečinný a naopak k prodloužení řízení docházelo postupem povinného v postavení věřitele insolvenčního dlužníka a statutárního orgánu insolvenčního dlužníka. I kdyby se však insolvenční správce v rámci insolvenčního řízení snad dopustil nesprávného úředního postupu, nemůže jít tato skutečnost k tíži oprávněné, která měla legitimní očekávání, že povinný coby směnečný rukojmí splní povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu. Ostatně pokud by povinný splnil soudem uloženou povinnost a nečekal na uspokojení závazku v insolvenčním řízení vedeném na majetek výstavce směnky, nepříznivý následek v podobě narůstajících směnečných úroků by tímto způsobem sám výrazně eliminoval.
5. Odvolací soud dále uvedl, že úroky z prodlení představují motivační i sankční prostředek pro případ pozdního plnění ze strany dlužníka. Směnečné úroky jsou podle §48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, svou povahou zvláštním případem úroků a nejde o úrok z prodlení. Nadto nebylo zjištěno ani povinný netvrdil, že by motivací oprávněné k podání exekučního návrhu nebyla primárně snaha domoci se dlužného plnění, ale úmysl poškodit povinného.
6. Povinný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:
A) zda může být způsobilým důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. specifické jednání oprávněného, v jehož důsledku by provádění výkonu rozhodnutí vedlo ke zjevné nespravedlnosti a které současně nenaplňuje znaky šikanózního jednání,
B) zda může důvod podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro zastavení exekuce zahájené k vymožení směnečné pohledávky (směnečných úroků) vycházet z kauzálních mimosměnečných vztahů,
C) zda může soud dovodit, zda jsou či nejsou dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže zároveň nebyl úplně zjištěn skutkový stav, a
D) zda může soud v rámci řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. sám vyhledat a současně vyhodnotit důkazy v neprospěch povinného.
7. K otázce A) dovolatel uvedl, že při jednání u odvolacího soudu odkazoval na specifické jednání oprávněné a zavinění s odkazem na postup v insolvenčním řízení, které nelze spravedlivě přičítat k tíži dovolatele a v jehož důsledku by provádění výkonu rozhodnutí vedlo ke zřejmé nespravedlnosti. Povinný zdůraznil, že šikanózní výkon práva je pouze jednou z forem zneužití práva. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, podle kterého je důvod uvedený pod písm. h) formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat či podrobit konkrétnímu popisu. Zásada zneužití práva se uplatňuje nejen v právu hmotném, ale též v právu procesním a zvláštním případem zneužití procesního práva je šikanózní exekuční návrh. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu může účelu procesního institutu odporovat jak úmyslné (tj. zjevně šikanózní) jednání oprávněného, tak i jednání vedoucí k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek, tj. výkon rozhodnutí vede ke zjevné nespravedlnosti. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uzavřel, že za určitých – výjimečných – okolností lze výkon práva na zaplacení úroku z prodlení jinak oprávněnému subjektu s poukazem na dobré mravy zcela, popřípadě od určitého okamžiku odepřít. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud zamítl návrh na zastavení exekuce proto, že se ze strany oprávněné nejedná o zjevně šikanózní exekuční návrh, kdy nebyl zjištěn úmysl oprávněné poškodit povinného. Podle dovolatele na intenzitu případného specifického jednání oprávněné lze usuzovat pouze „úplným vylíčením pro tuto otázku rozhodných skutečnost“, tj. je třeba posoudit otázku zavinění a motivace, zda např. mohlo být takové jednání vedeno snahou účelově dosáhnout vyššího směnečného úročení, včetně dopadu jednání oprávněné ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva.
8. K otázce B) povinný uvedl, že soudní praxe dovolacího soudu připouští aplikaci §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro námitky odkazující na mimosměnečné pohledávky. Odkázal na rozsudek ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že okolnost, že věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění pouze jednou, se projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku. V rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, pak Nejvyšší soud uvedl, že byla-li exekuce nařízena, je zjištění o proplacení zajišťovací směnky důvodem pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a obdobně je třeba postupovat, je-li v exekuci vymáhán závazek ze zajišťovací směnky a je zjištěna úhrada směnkou zajištěné pohledávky. Dovolatel odkázal na svá tvrzení v řízení, že úhrada směnkou zajištěné pohledávky byla pro oprávněnou připravena k vyplacení již v roce 2016 a oprávněná navzdory jednání insolvenčního správce nemajícímu oporu v insolvenčním zákoně neučinila kroky potřebné k jejímu vyplacení. Odvolací soud odmítl doplnění tvrzení dovolatele týkající se insolvenčního řízení, resp. zpeněžení majetku k uspokojení zajištěné pohledávky oprávněné v insolvenčním řízení pro nadbytečnost. Dovolatel má však za to, že skutečnosti, zda došlo k úhradě směnkou zajištěné pohledávky, event. za jakých podmínek nedošlo k její úhradě včas, musí být posuzovány právě s odkazem na okolnosti, které mají původ v kauzálním (mimosměnečném) vztahu.
9. Ve vztahu k otázkám C) a D) dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu. Nařídil sice ústní jednání, ovšem odmítl doplnění argumentů a dokazování ze strany dovolatele odkazujících na průběh insolvenčního řízení – konkrétně na průběh zpeněžení předmětu zajištění ve prospěch oprávněné a vydání jeho výtěžku oprávněné. Tím zbavil dovolatele možnosti prokázat jeho tvrzení o specifickém jednání (zavinění) oprávněné a odůvodnit tvrzení o uplatnitelnosti kompenzačního úroku ve smyslu §171 insolvenčního zákona. Odvolací soud také vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, kdy učinil podání dovolatele v insolvenčním řízení předmětem hodnocení ve vztahu k zavinění průtahů v insolvenčním řízení, aniž by kterákoli ze stran tato podání jako důkazy navrhovala a mohla se k nim vyjádřit. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepředvídatelné a bylo tím porušeno ústavně zaručené právo dovolatele na spravedlivý proces.
10. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.
11. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že není zřejmé, jaké „specifické jednání“ je jí dovolatelem kladeno za vinu. Oprávněná mohla podat exekuční návrh již dne 23. 9. 2017, kdy exekuční titul nabyl vykonatelnosti, místo toho s vědomím potenciálního výtěžku z insolvence výstavce směnky vyčkávala a návrh podala až 16. 9. 2019, a to pouze pro část vymahatelné pohledávky, která nebyla ani nemohla být s ohledem na §170 insolvenčního zákona kryta výtěžkem v insolvenčním řízení. Dále uvedla, že směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod, vzniká ze směnky specifický směnečný právní vztah, jehož abstraktnost tkví v tom, že právní důvod pro jeho existenci není významný a ze směnky nevyplývá. Zajišťovací směnky nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 111/2012). Povinný dobrovolně převzal směnečné rukojemství a musel si být vědom jeho důsledků. Avalista je zavázán jako výstavce směnky a avalista a avalát jsou solidárními směnečnými dlužníky. Povinný jako avalista tedy měl a má povinnost ze směnky plnit bez dalšího ohledu na jakékoliv jiné (byť insolvenční) řízení, které se týká výstavce směnky. Oprávněná se domnívá, že probíhající exekuce není „extrémním případem“, pro který by měla být ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
12. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
13. Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 a §55 odst. 4 větou druhou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, bude exekuce zastavena, jestliže je nepřípustná, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
14. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu se důvody, pro které je namístě výkon rozhodnutí (exekuci) prohlásit za nepřípustný (nepřípustnou), typicky spojují s vadami exekučního titulu – pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu rozhodnutí (exekuce), případně se specifickým jednáním povinného. Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění exekuce je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí, resp. exekuce (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného (exekučního) titulu. V případech prohlášení nepřípustnosti výkonu rozhodnutí (exekuce) musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 467/2020).
15. Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, či ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020), připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán i v případě specifického jednání oprávněného, které je zneužitím práva a může spočívat v podání tzv. šikanózního exekučního návrhu. Tím se rozumí takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce, oprávněný jím primárně nesleduje ochranu svého subjektivního práva), ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu, např. zatížit jej náhradou nákladů řízení, jako reakce na legální využití důkazních prostředků k prokázání tvrzení (protiprávního jednání protistrany) v jiném sporu mezi účastníky apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017, ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). Důvodem pro zastavení exekuce tedy může být jednání či naopak nečinnost oprávněného před zahájením exekuce, pokud v přímém spojení s exekučním návrhem vede nikoliv k prosazení práva stanoveného exekučním titulem, ale sleduje se jím zcela jiný účel, jímž je poškození povinných jiným způsobem než samotnou realizací exekučního titulu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018).
17. Z obsahu spisu a ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že v souzené věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. 53 Cm 59/2017-28, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné směnečný peníz ve výši 1 351 266 Kč s 6% úrokem z této částky od 1. 4. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4 504,22 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 68 398 Kč. Titulem přisouzených nároků byla směnka vlastní vystavená dne 27. 7. 2009 výstavcem EXIMET TRAFO, spol. s r. o., na řad oprávněné a za její zaplacení přijal povinný směnečné rukojemství. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 9. 2017 a vykonatelný je ode dne 23. 9. 2017. V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka EXIMET TRAFO, spol. s r. o., byli mezi přihlášenými věřiteli mj. dva bankovní věřitelé s pohledávkami s nárokem na uspokojení ze zajištění k nemovitým věcem ve vlastnictví insolvenčního dlužníka, a to v prvním pořadí oprávněná s nárokem ve výši 1 896 150 Kč a ve druhém pořadí ČSOB a. s. s nárokem ve výši 3 238 224 Kč. Insolvenční správce povinnému sdělil, že s ohledem na výši zpeněžení nemovitých věcí lze s nejvyšší pravděpodobností předpokládat, že zajištěné pohledávky budou v rámci insolvenčního řízení uspokojovány v celém rozsahu a vyplacení výtěžku zajištěným věřitelům, které podléhá souhlasu insolvenčního soudu, lze očekávat v horizontu 2 až 3 měsíců. Oprávněná dne 10. 2. 2016 jako zajištěná věřitelka vyslovila souhlas s prodejem nemovitých věcí za kupní cenu 7 547 875 Kč a za tuto cenu byly nemovité věci následně prodány na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2016. V návaznosti na rozhodnutí insolvenčního soudu o vydání výtěžku zajištěným věřitelům byl oprávněné dne 13. 9. 2019 vyplacen výtěžek ve výši 1 896 150,02 Kč. Dne 16. 9. 2019 oprávněná podala exekuční návrh, jímž se domáhala zaplacení dosud neuhrazeného směnečného úroku ve výši 6 % ročně z částky 1 351 266 Kč od 5. 4. 2014 (od úpadku výstavce směnky) do 13. 9. 2019 a náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 68 398 Kč.
18. Dovolatel v průběhu řízení o zastavení exekuce namítal, že insolvenční správce vydal oprávněné výtěžek až dne 13. 9. 2019, přičemž jej podle názoru povinného bylo možné vydat již o 3 roky dříve. Kvůli údajné nečinnosti insolvenčního správce došlo k úročení směnečné pohledávky, navíc oprávněná měla být kompenzována úrokem podle §171 insolvenčního zákona. Dále tvrdil, že se jedná o zjevně nepřiměřené úroky z prodlení, že je třeba zohlednit, že povinný byl pouze aval a že s ohledem na majetkové poměry povinného, který je důchodcem, nebylo v jeho možnostech splnit závazek z exekučního titulu a zabránit růstu směnečného úroku.
19. Odvolací soud za použití kritérií vytyčených shora uvedenou judikaturou neshledal, že by v důsledku jednání či nekonání oprávněné před podáním exekučního návrhu vedla exekuce ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu, a tedy že by byl dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Předně povinný v dovolání zcela nekonkrétně poukazuje na „specifické jednání oprávněné, na jehož intenzitu lze usuzovat pouze úplným vylíčením pro tuto otázku rozhodných skutečností, tj. je třeba posoudit otázku zavinění a motivace, zda např. mohlo být takové jednání vedeno snahou účelově dosáhnout vyššího směnečného úročení, včetně dopadu jednání oprávněné ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva“, aniž by ovšem (a to ani v průběhu řízení) jakkoli blíže specifikoval, v čem jednání oprávněné mělo spočívat. Naopak ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplývá, že oprávněná disponovala vykonatelným soudním rozhodnutím vůči povinnému jako směnečnému rukojmímu již od 23. 9. 2017, ale s ohledem na probíhající insolvenční řízení vedené na majetek výstavce směnky, v němž očekávala uspokojení své směnečné pohledávky, vyčkávala a pohledávku vůči povinnému exekučně neuplatnila, přestože pokud by tak učinila, byl by její postup zcela po právu. Následně po vyplacení pohledávky v insolvenčním řízení oprávněná v exekuci vůči povinnému požadovala pouze směnečné úroky za období od rozhodnutí o úpadku do vyplacení výtěžku zpeněžení a náklady nalézacího řízení, které v souladu se zákonem nebylo možné uspokojit v insolvenčním řízení [srov. §170 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. Oprávněná svým jednáním v insolvenčním řízení nijak neovlivnila dobu, kdy byla její směnečná pohledávka uhrazena (vydán výtěžek zpeněžení), a naopak to byl povinný, který byl ke dni vyplacení výtěžku zpeněžení již téměř dva roky povinen podle exekučního titulu plnit, přičemž pokud by plnil, pak by k nárůstu úroků vůbec nedošlo. V chování a jednání oprávněné tedy lze spatřovat zcela zřejmou motivaci toliko svou pohledávku vymoci, nikoli poškodit povinného.
20. Dovolatel dále dovolacímu soudu předkládá otázku, zda může důvod podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro zastavení exekuce zahájené k vymožení směnečné pohledávky (směnečných úroků) vycházet z kauzálních mimosměnečných vztahů s tím, že má za to, že skutečnosti, zda došlo k úhradě směnkou zajištěné pohledávky, případně za jakých podmínek nedošlo k její úhradě včas, musí být posuzovány právě s odkazem na okolnosti, které mají původ v kauzálním (mimosměnečném) vztahu. Na uvedené otázce ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nijak nespočívá, nadto dovolatel v dovolání neuvádí ani v průběhu řízení o zastavení exekuce netvrdil jakékoli skutečnosti, jež by snad zpochybňovaly závazek zajištěný směnkou. Povinný odkazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající se zásady, že věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění pouze jednou, což se v poměrech exekučního řízení projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku a naopak je-li zjištěna úhrada směnkou zajištěné pohledávky, je to důvod pro zastavení exekuce vedené pro zajišťovací směnku. Tyto závěry však v projednávané věci nejsou nijak relevantní, protože povinný netvrdil, že by vůči němu byla exekuce vedena z titulu neuhrazené směnečné pohledávky, přičemž by směnkou zajištěná pohledávka již byla uhrazena. Naopak exekuce je vůči němu vedena pouze pro dosud neuhrazené směnečné úroky a náklady řízení.
21. Pokud se týče dovolacích otázek pod písm. C) a D), dovolatel namítá, že odvolací soud odmítl doplnění tvrzení a dokazování týkající se proběhu zpeněžení předmětu zajištění a vydání výtěžku oprávněné, čímž měl zbavit dovolatele možnosti prokázat jeho „tvrzení o specifickém jednání (zavinění) oprávněné“ a měl vycházet ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování. Obsahově tak dovolatel rozporuje skutková zjištění soudu, resp. namítá vady řízení, které však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř). Nad rámec uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že odvolací soud řádně a přesvědčivě ve svém rozhodnutí uvedl, proč se průběhem insolvenčního řízení nezabýval, a dostatečně uvedl důvody, pro které průběh zpeněžování nemovitých věcí nepovažoval za relevantní ve věci. Ohledně výtky, že odvolací soud učinil podání dovolatele v insolvenčním řízení předmětem hodnocení ve vztahu k zavinění průtahů v insolvenčním řízení, aniž by kterákoli ze stran tato podání jako důkazy navrhovala a mohla se k nim vyjádřit, je třeba uvést, že na procesní aktivitu povinného v insolvenčním řízení poukazovala oprávněná ve svých vyjádřeních k odvolání povinného.
22. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 12. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu