ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2464.2020.3
sp. zn. 20 Cdo 2464/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné J. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Otou Ondruškou, advokátem se sídlem v Praze, Ortenovo náměstí 890/2, za účasti manžela povinné J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Otou Ondruškou, advokátem se sídlem v Praze, Ortenovo náměstí 890/2, a za účasti vydražitelky B. K., narozené XY, bytem XY, pro 130 480 Kč a 58 564 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 094 EX 05509/14, o dovolání povinné a manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 20 Co 183/2017-698, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 20 Co 183/2017-698, se mění tak, že se usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 23. 3. 2017, č. j. 094 EX 05509/14-430 mění tak, že se příklep k nemovitým věcem neuděluje.
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl usnesením ze dne 23. 3. 2017, č. j. 094 Ex 05509/14-430, udělil příklep k nemovitým věcem uvedeným ve výroku usnesení za 102 000 Kč, a uložil vydražitelce doplatit nejvyšší podání, povinné uložil nemovitost vyklidit, stanovil minimální předražek ve výši 127 500 Kč s uvedením, dokdy musí být zaplacen.
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil (předchozí rozhodnutí, kterým krajský soud také usnesení soudního exekutora potvrdil, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4015/2017). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v dané věci rozhodčí nález JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 8. 4. 2014, č. j. 102 Rozh 946/2014-7, k uspokojení pohledávky 130 480 Kč s příslušenstvím a ze dne 7. 2. 2014, č. j. 102 Rozh 7084/2013-7, k uspokojení pohledávky 58 564 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou. Po pověření exekutora provedením exekuce, vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí, oceněním nemovitostí a vydání dražební vyhlášky proběhla 23. 3. 2017 elektronická dražba, při níž byly nemovitosti vydraženy za 102 000 Kč.
3. Rozhodčím nálezem ze dne 7. 2. 2014 (jenž se vztahuje ke smlouvě o úvěru č. 9100715128) bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné 60 064 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 11. 12. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 46 176 Kč od 19. 11. 2013 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení 10 392,80 Kč. Úvěrová smlouva byla uzavřena 12. 3. 2013, na jejím základě byl poskytnut povinné úvěr 39 000 Kč (tato částka byla povinné vyplacena 18. 3. 2013), který se povinná zavázala splácet se sjednaným úrokem podle splátkového kalendáře v 18 splátkách po 3 552 Kč měsíčně. Povinná se ocitla v prodlení se splátkou 3 až 8, proto oprávněná v souladu s čl. 12. 3. písm. b) smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru zesplatnila všechny dosud nesplatné splátky a zároveň uplatnila smluvní pokutu podle čl. 12. 1., čl. 12. 5. a čl. 12. 8. smluvních ujednání uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru. Podle exekučního návrhu povinná dluží jako nedoplatek na splátkovém kalendáři 46 176 Kč a oprávněné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 2 344 Kč.
4. Z karty klienta (povinné) odvolací soud zjistil, že vedle vyplacené částky 39 000 Kč je jako smluvní odměna uvedeno 24 936 Kč a jako nominální výše úvěru je uvedena částka 63 936 Kč. Vedle dohodnutých splátek je uvedeno v kolonkách: neuhrazené PF 13 888 Kč, vystavené PF 2 344 Kč, pokuta 50 % z NH úvěru 11 544 Kč, poplatek za RŘ 1 100 Kč, směnečná suma 60 064 Kč, směnečná odměna 0 Kč, směnečný úrok 3 638 Kč, aktuální dluh po splatnosti 68 956,80 Kč.
5. Rozhodčím nálezem ze dne 8. 4. 2014 (jenž se vztahuje k úvěrové smlouvě č. 9100597841) bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné 131 980 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 29. 1. 2014 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 102 282 Kč od 7. 1. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení 17 265,60 Kč. Dne 30. 7. 2012 byla mezi oprávněnou a povinnou uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl povinné poskytnut úvěr 63 000 Kč (částka byla vyplacena 2. 8. 2012) a povinná se zavázala úvěr spolu s dohodnutým úrokem splácet podle splátkového kalendáře (36 splátek po 4 488 Kč měsíčně, základní doba trvání spotřebitelského úvěru činila 36 měsíců). Povinná se ocitla v prodlení s úhradou splátek č. 7 až 9, 11 až 17. Oprávněná zesplatnila v souladu s čl. 12. 3. písm. b) smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru všechny dosud nesplatné závazky povinné a zároveň uplatnila podle čl. 12. 1, 12. 5. a 12. 8. smluvních ujednání o revolvingovém úvěru smluvní pokutu. Podle návrhu oprávněné povinná dluží 102 282 Kč a smluvní pokutu 4 128 Kč.
6. Z karty klienta (povinné) učinil odvolací soud zjištění, že celkem bylo povinné vyplaceno 63 000 Kč. Jako smluvní odměna je uvedena částka 98 568 Kč a jako nominální výše úvěru 161 568 Kč (36 splátek x 4 488 Kč). V kolonkách je dále uvedeno: neuhrazené PF 29 698 Kč, vystavené PF 4 127,50 Kč, pokuta 50% z NH úvěru 25 570,50 Kč, poplatek za RŘ 1 100 Kč, směnečná suma 131 980 Kč, směnečná odměna 0 Kč, směnečný úrok 6 598 Kč, aktuální dluh po splatnosti 147 745,60 Kč.
7. Poté odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014) uzavřel, že osoba rozhodce byla stanovena způsobem, který založil jeho pravomoc ve věci rozhodovat (bod 18 odůvodnění).
8. Pokud jde o posouzení, za jakých podmínek byly uzavřeny smlouvy o úvěru, odvolací soud mimo jiné připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 či usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1610/2019. Uvedl, že soudní exekutor v době dražby mohl vycházet pouze z údajů obsažených v exekutorském spise a pouze z nich usuzovat na obsah úvěrových závazků a proces jejich sjednávání (bod 23 odůvodnění). Vyplývá z nich, že povinná v jednom případě za půjčenou částku 39 000 Kč na dobu 18 měsíců měla zaplatit smluvní odměnu (tj. pevný úrok za celou dobu splácení úvěru) ve výši 24 936 Kč a ve druhém případě za půjčenou částku 63 000 Kč na dobu 36 měsíců měla zaplatit smluvní odměnu 98 568 Kč. Z těchto známých informací celková měsíční splátka zahrnující splátku jistiny i úroku zahrnovala pevnou úrokovou sazbu 69,80 %, resp. 76,18 % ročně (viz výpočet úroků na https//www.pixy.cz/apps/uroky/). V daném případě nešlo o úvěry s krátkou dobou splatnosti (u nichž by případně bylo možné dovodit záměr věřitele v krátkém časovém období navýšit úvěrovanou částku o další peněžní nároky sankční povahy), vrácení úvěru bylo rozloženo na splátky s přiměřenou měsíční výší obsahující půjčenou jistinu i úrok, úhrada žádných dalších nákladů spotřebitelského úvěru jako jsou například náklady na posouzení úvěruschopnosti, náklady za vedení úvěrového účtu apod. nebyla sjednána, a je tedy zřejmé, že již byly zohledněny ve výši úroků (ceny peněz). Konstrukci smluvní pokuty ve výši
2 334 Kč u úvěru č. 9100715128 a ve výši 4 128 Kč u úvěrové smlouvy č. 9100597841 nelze u rozhodčích nálezů ani karet klienta dovodit. Sazbu smluvní pokuty běžící do budoucna a vázanou na prodlení s plněním dluhu po zesplatnění úvěru nelze s ohledem na v minulosti přijatou judikaturu týkající se přiměřenosti výše smluvních pokut hodnotit jako ujednání, které by bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006). Na existenci směnečného závazku pak pouze z karty klienta nelze usuzovat. Odvolací soud souhlasil s námitkou odvolatelů, že sjednaná výše úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu poskytovanou bankami v době sjednání smlouvy (podle databáze ARAD v době uzavření smlouvy se úroková sazba u nejvíce úročených úvěrů z kreditních karet pohybovala okolo 25 %). Žádné zvláštní ani mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání smluv ze dne 30. 7. 2012 a ze dne 12. 3. 2013 (úvěrových a rozhodčích) doprovázely a naznačovaly, že by kontraktační proces či obsah těchto smluv měl být v příkrém rozporu s dobrými mravy (například ujednání o nepřiměřených sankcích v podobě vysokých smluvních pokut, případně kumulovaných při porušení téže povinnosti atd.) však z obsahu spisu v době konání dražby nevyplývaly a povinní v návrhu na zastavení exekuce žádné takové okolnosti netvrdili. Navíc podle ustálené soudní praxe neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (bod 23 odůvodnění). Nelze tak uzavřít, že by úvěrové smlouvy naplňovaly znaky tzv. lichevní smlouvy, a byly proto absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Důvod pro zastavení exekuce tak nebyl dán, když odvolací soud rovněž neshledal žádné pochybení exekutora při provádění dražby.
9. Povinná a její manžel podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Uvedli, že již v prvním odvolání namítali, že o průběhu dražby nebyl zveřejněn ani neexistuje žádný protokol , který by obsahoval zákonem stanovené náležitosti a splňoval by náležitosti veřejné listiny. Dále namítali, že ohledně dražby nebyly v předmětné záložce uloženy žádné relevantní dokumenty. Protože tak dražba nesplňovala zákonné požadavky, nelze ji považovat za platnou a nemůže být podkladem pro přechod vlastnického práva. Odvolací soud přitom jen odkázal na §16a vyhlášky č. 418/2001 Sb. s tím, že všechny potřebné informace byly na příslušných webových stránkách zveřejněny. Tato právní otázka přitom nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolatelé dále sice uvedli, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o transparentnosti výběru rozhodce, dovolání však v tomto směru neodůvodnili (dovolání, bod V. odst. 6).
10. Dovolatelé rovněž zpochybnili závěr odvolacího soudu ve vztahu k platnosti úvěrových smluv. Podle jejich názoru obsahují tyto smlouvy ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, přičemž platí, že je-li neplatná podstatná část smlouvy – tedy ujednání o úrocích – je neplatná celá smlouva (§39, §55 a §56 obč. zák.). Poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III ÚS 4084/12, a uvedli, že ve smlouvě o úvěru č. 9100597841 ze dne 30. 7. 2012 byla stanovena úroková sazba úvěru 94,99 % p. a. a ve smlouvě o úvěru č. 9100715128 ze dne 18. 3. 2013 ve výši 97,04 % p. a. Z karty klienta totiž plyne, že při úvěru 63 000 Kč měla povinná celkem uhradit 161 568 Kč a celková dlužná částka k 11. 9. 2014 činila 192 113,51 Kč a při úvěru 39 000 Kč měla povinná oprávněné zaplatit 60 064 Kč. Tedy již v době zahájení exekuce muselo být zřejmé, že rozhodce přiznal oprávněné v obou případech nároky z titulu dlužné jistiny a kapitalizovaného dlužného úroku, který byl v obou případech vyšší než 90 % p. a. a který byl zahrnut v jednotlivých měsíčních splátkách.
11. Dodali, že obě rozhodčí smlouvy povinná uzavřela dříve, než byly uzavřeny smlouvy o úvěru; je tedy otázkou, zda povinná vůbec mohla vědět, jaké následky pro ni uzavření rozhodčích smluv může mít. Dovolatelé považují za nesprávné závěry odvolacího soudu o tom, že soudní exekutor mohl přihlédnout při posuzování návrhu na zastavení exekuce pouze k listinám založeným ve spise. Takový závěr z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, na které odvolací soud odkázal, neplyne.
12. Dovolatelé rovněž připomněli s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, že povinná nemohla ovlivnit uzavírání smlouvy, protože celá koncepce je postavena na závěru, že pokud chce spotřebitel získat úvěr, bude bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy. Za takové situace jsou naplněny podmínky pro jeho ochranu.
13. Navrhli proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
15. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné a jejího manžela je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení, v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).
16. Judikatura Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v tom, že je-li před nařízeným dražebním jednáním podán návrh na zastavení exekuce, který soud vyhodnotí jako zjevně nedůvodný a přistoupí k dražbě, spočívá obrana povinného v podání odvolání proti usnesení o příklepu s námitkou, že za situace, kdy soud dražil přes důvodně podaný návrh na zastavení exekuce, byl příklep udělen proto, že při dražebním jednání došlo k porušení zákona. Odvolací soud pak musí v rámci přezkumu usnesení o příklepu posoudit dříve podaný návrh na zastavení a v případě závěru o jeho důvodnosti změnit napadené usnesení tak, že se příklep neuděluje z důvodu, že při dražbě byl porušen zákon (neboť bylo draženo za situace, kdy měla být exekuce zastavena). Obdobně lze postupovat i v případě, kdy byl návrh na zastavení exekuce podán po vydání rozhodnutí o příklepu, ovšem důvody pro zastavení exekuce zde byly již v době dražebního jednání a soud o nich věděl nebo alespoň vědět měl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 549/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem dne 30. 8. 2018 pod sp. zn. III. ÚS 2715/18 odmítnuta, popř. usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1698/2018).
17. Povinná a její manžel se návrhem ze dne 15. 9. 2016 domáhali vedle odkladu exekuce jejího zastavení s odůvodněním, že obě úvěrové smlouvy jsou neplatné s ohledem na sjednanou úrokovou sazbu. Ta podle jejich názoru činila v případě úvěru ve výši 63 000 Kč 94,99 % p. a., v případě spotřebitelského úvěru ve výši 39 000 Kč 97,04 % p. a.. Odkázali na nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud shledal jako nemravný již úrok ve výši 79 % p. a. Smlouvy o úvěru, rozhodčí smlouvy i rozhodčí nálezy byly součástí exekučního spisu. Na podaný návrh povinný a její manžel v odvolání upozornili. Proto byl dán důvod, aby odvolací soud vyhodnotil, zda návrh byl podán důvodně a zda v důsledku toho nebyl při dražbě porušen zákon.
18. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
19. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
20. Odvolací soud v daném případě souhlasil s námitkou povinné a jejího manžela, že posuzovaná výše úroků (69,80 %, resp. 76,18 % ročně) sjednaná ve smlouvách o revolvingovém úvěru podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvykle poskytovanou bankami v době sjednání smlouvy (podle jeho zjištění v té době činila nejvýše 25 %). Tuto skutečnost však jako důvod k zastavení exekuce neshledal. Nejvyšší soud však v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu dospěl k závěru, že rozhodcem přisouzené plnění i s přihlédnutím k předpokládané roční procentní sazbě nákladů (RPSN) 97,04 % a 94,98 % (viz předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru) je v rozporu s dobrými mravy.
21. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění nemravné a vede k nepřiměřenému postižení povinné, že je zde důvod k zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.. Jde totiž o případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ostatními námitkami dovolatelů se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
22. Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 23. 3. 2017, č. j. 094 EX 05509/14-430 mění tak, že se příklep k nemovitým věcem neuděluje.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu