ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1352.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1352/2021-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalované PROAGRO Nymburk a.s. se sídlem v Nymburce, Poděbradská č. 2026, IČO 45149666, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 139/57, o 52 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 165/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021 č. j. 23 Co 275/2020-92, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 23 Co 275/2020-92, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Takovou otázku dovolatelka dovolacímu soudu k řešení nepředkládá, namítá-li, že „pro zjištění průměrného výdělku je nutno za hrubou mzdu zúčtovanou zaměstnanci v rozhodném období považovat celkovou hrubou mzdu, včetně vyplacené náhrady mzdy“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 nebo ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3931/2011 a usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 7/2015 nebo ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1115/2018).
Výklad právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o mzdě“). Podle tohoto výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod číslem 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, uveřejněný pod číslem 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení §13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění).
Vzhledem k obsahově shodnému vymezení pojmu mzda v ustanovení §4 odst. 2 větě první zákona o mzdě a v ustanovení §109 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2007 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), jako peněžitého plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, se uvedené závěry uplatní i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2007. Na tom nic nemění skutečnost, že zákoník práce, na rozdíl od zákona o mzdě (srov. §4 odst. 2 větu druhou zákona o mzdě), výslovně neupravuje, že „za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost“, neboť z právní úpravy obsažené v zákoníku práce jednoznačně vyplývá, že mzda a náhrada mzdy nadále představují odlišná plnění poskytovaná zaměstnanci z odlišných důvodů [srov. například §145 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zák. práce].
Z právní úpravy, podle které průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§353 odst. 1 zák. práce) a za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (§353 odst. 2 zák. práce), potom nepochybně vyplývá, že je nezbytné rozlišovat mezi mzdou a jinými plněními poskytovanými zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem, a do průměrného výdělku se proto nezahrnou například náhrady mzdy nebo platu, odměna za pracovní pohotovost, odměny poskytované v souvislosti s péčí o zaměstnance podle §224 odst. 2 zák. práce, cestovní náhrady, odstupné, různá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, náhrada škody způsobené zaměstnanci, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací nebo příspěvky z fondu kulturních a sociálních potřeb [srov. též: ROTHOVÁ, Eva. §353 (Zjišťování průměrného výdělku). In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1457.].
Z uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, z něhož se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance, vyplývá přímo z dikce ustanovení §109 odst. 2 a §353 zák. práce, a proto takto vymezená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nejsou proto přiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 429/2018-41 a č. j. 7 Afs 62/2019-32, neboť – jak správně vysvětlil již odvolací soud – v uvedených rozhodnutích se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou odčitatelných položek podle zákona o daních z příjmů, nikoliv tedy právní otázkou nastolenou dovolatelkou v této věci.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nechal „bez jakékoliv odezvy“ její námitku, že „ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3167/2013 došlo k přeměně fakultativního nároku na čtyři dny dovolené na nárok obligatorní“, neboť tato námitka není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu