ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1854.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1854/2021-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, proti žalované S. a. m. K. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga č. 377/4, o určení, že pracovní poměr nadále trvá, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 41/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2021 č. j. 23 Co 192/2020-109, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021 č. j. 23 Co 192/2020-109 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz (výpovědí žalobce jako účastníka řízení), pak neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014 a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1599/13).
Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ustanovení §131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1171/2014).
V poměrech projednávané věci odvolací soud řádně zdůvodnil, proč souhlasil s tím, že soud prvního stupně neprovedl výslech žalobce (rozhodné skutečnosti byly prokázány jinými důkazy a důkaz výslechem žalobce jako účastníka řízení byl navržen pouze „okrajově“ k „prokázání žalobních tvrzení“ bez bližší konkretizace – tomu odpovídá i obsah protokolu o jednání ze dne 5. 12. 2019, kde zástupce žalobce před okamžikem koncentrace řízení navrhl výslech žalobce „z opatrnosti“). Postup odvolacího soudu tedy shora uvedeným kautelám zcela dostál a námitka žalobce přípustnost dovolání založit nemůže.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé námitky, jimiž dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění k průběhu událostí dne 2. 5. 2019 a k tomu, že se v případě předmětné listiny ze dne 2. 5. 2019 nejednalo o návrh dohody). Dovolatel zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů (zejména výpovědí svědkyň I. D. a I. J. a jednatele žalované J. Ch.). Odvolací soud však přiléhavě uzavřel, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje podrobné hodnocení provedených důkazů, vypořádávající se i s rozdíly v jednotlivých výpovědích. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Namítá-li dovolatel neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru pro nedostatek formy, přehlíží, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového závěru (že v případě listiny ze dne 2. 5. 2019 se jednalo o jednostranné právní jednání zaměstnavatele – zrušení pracovního poměru ve zkušební době); proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu