ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2896.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2896/2021-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní č. 2013/1, proti žalované VODÁRNA PLZEŇ a. s. se sídlem v Plzni, Malostranská č. 143/2, IČO 25205625, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 1 088 133 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 138/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2021 č. j. 15 Co 98/2021-498, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021 č. j. 15 Co 98/2021-498 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že při řešení otázky „nabídkové povinnosti zaměstnavatele“ ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a následně cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1913/2010, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2203/2008, ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3728/2013, ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2305/2015 a ze dne 28. 12. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1877/98), pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce splnění povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení vychází u pozice finančního ředitele ze skutkového závěru, že k rozhodnému dni (doručení výpovědi žalobci) byla tato pozice stále ještě obsazená (do 31. 1. 2018), a že proto odvolací soud již nepřistoupil k hodnocení, zda žalobce splňuje kvalifikaci pro toto pracovní zařazení. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Argumentace dovolatele ohledně pracovního zařazení paní B. (dříve R.) a ohledně existence interního inzerátu na pozici finančního ředitele je jednak formulací vlastních skutkových závěrů (přičemž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a jednak je vzhledem ke skutečnostem, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud (že pozice finančního ředitele byla obsazená až do dne 31. 1. 2018, kdy předchozí finanční ředitel odešel do důchodu), pro právní hodnocení nevýznamná. Mimo to je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce rozhodného okamžiku, k němuž se posuzuje splnění povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení, stejně jako skutečnost, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou pro něho vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (§73a odst. 2 zákoníku práce), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004 a v něm vyjádřený názor, že rozhodným je ten okamžik, ve kterém nastávají účinky výpovědi].
V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu, jenž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, též při posouzení požadavků na pozici technika útvaru technické dokumentace [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016 a v něm vyslovený názor, že při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými vzděláním tvoří jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci; kromě zaměření vzdělání zaměstnance určitého stupně je proto významná i povaha jeho odborné praxe po ukončení vzdělání, a to v porovnání se zaměřením vzdělání a odborné praxe, jimiž se zpravidla získávají znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti potřebné k výkonu uvedené práce].
Namítá-li dále žalobce tzv. jiné vady řízení (absence náležitého odůvodnění – viz bod 9 dovolání), pak jde o námitky, ke kterým lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedených procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014 a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K těmto námitkám navíc nutno dodat, že neodpovídají obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se k části předmětu řízení spočívající v nároku na peněžité plnění podrobně a srozumitelně vyjádřil (viz body 12 – 14 odůvodnění).
Namítá-li žalobce, že byl odvolán v rozporu s §73 odst. 3 zákoníku práce, a cituje-li „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1073/2017“, pak přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, že od ustanovení §73 odst. 2 a 3 zákoníku práce je možné se odchýlit, a to „jak rozšiřujícím způsobem, tak i zúžením okruhu osob, s nimiž je možné dohodu sjednat“; tomuto závěru dovolatel nijak neoponuje [mimo to je rozsudek odvolacího soudu i v tomto závěru v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1073/2017 a v něm vyjádřený názor, že od ustanovení §73 odst. 2 a 3 zákoníku práce (pozn. ve znění do 29. 7. 2020) je možné se odchýlit, a to jak rozšiřujícím způsobem, tak i zúžením okruhu osob, s nimiž je možné dohodu sjednat]. Protože pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), je zřejmé, že ani tato dovolatelem předestřená otázka v posuzované věci přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2021).
Poukazuje-li žalobce na výrok ohledně požadavku na zaplacení částky 1 088 133 Kč s příslušenstvím a namítá-li, že „je v daném případě obsahově ‚akcesorický‘ na vyřešení právní otázky splnění nabídkové povinnosti a neplatnosti výpovědi dané žalobci“, pak v tomto směru nevymezuje důvod dovolání a ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání tak v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu