ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1035.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1035/2021-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovanému statutárnímu městu Jihlava , IČO 00286010, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 C 276/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. 12. 2020, č. j. 72 Co 161/2020-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 11 C 276/2019-137, zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, to vše v k. ú. XY (výrok I) a žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit dům č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 72 Co 161/2020-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se domáhá určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je dům č. p. XY (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“). Uvedla, že nemovitost patřila na základě smlouvy z 2. 12. 1924 I. P., která byla tchyní žalobkyně. Právním nástupcem I. P., která zemřela v roce 1969, byl její jediný syn G. (J.) P.. G. P. uzavřel 18. 12. 1952 manželství s žalobkyní a zemřel 19. 3. 2011, přičemž jeho právní nástupkyní se stala žalobkyně. I. P. jako Židovka byla donucena na základě smlouvy ze dne 17. 10. 1939 převést vlastnické právo k předmětné nemovitosti na město Jihlavu, přičemž jí nikdy nebyla zaplacena kupní cena. Žalobkyně namítala, že toto právní jednání je nicotné, resp. absolutně neplatné, a proto jí svědčí na základě dědění vlastnictví k předmětné nemovitosti.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2290/2006, podle něhož „ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví.“ Jelikož předmětná nemovitost nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní nebylo žalobkyni jako jedinému dědici potvrzeno její nabytí, není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení (jejího) vlastnického práva k nemovitosti.
Dovodil rovněž, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro prolomení judikatorních závěrů, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, nebyly-li uplatněny (případně byly uplatněny neúspěšně) nároky restituční (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016). Uzavřel, že i kdyby bylo možno žalobkyni přisvědčit a uznat, že I. P. byla způsobena majetková křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, kterou nelze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva napravit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem, že na požadovaném určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti nemá naléhavý právní zájem. V této souvislosti se neztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že dědické právní poměry po zemřelém G. P., resp. I. P. se řídí právním řádem České republiky (Československa). Poznamenává, že veškerý majetek po G. P., a tedy i I. P., zdědila na základě práva Australského svazu, a proto je dán její naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za neřešenou právní otázku, „zda lze bez dalšího uzavřít, že je třeba žalovat na určení vlastnického práva k nemovitosti ke dni smrti právní předchůdkyně žalobkyně a není tak možné žalovat přímo na určení vlastnického práva samotné žalobkyně v případě, že dědické právo je nutné podle mezinárodního práva soukromého posuzovat podle práva cizího státu, ve kterém dědické řízení ohledně veškerého majetku zůstavitele proběhlo?“
Dále uvádí, že kupní smlouvu ze dne 17. 10. 1939 je nutné považovat pro její zásadní vady za nicotné právní jednání, a proto k zániku vlastnického práva I. P. k předmětné nemovitosti na jejím základě dojít nemohlo. V této souvislosti formuluje jako neřešenou právní otázku, „zda se lze domáhat určení vlastnického práva k nemovitosti podle obecných předpisů v případě, že právní jednání (kupní smlouva), na základě něhož mělo dojít k převodu vlastnictví, vůbec nevzniklo a je tak nicotným právním aktem?“
Namítá také, že soudy nižších stupňů měly žalobkyni poučit ve smyslu §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o tom, že nelze požadovat určení vlastnického práva dědice k věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011).
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítá, že I. P., právní předchůdkyně žalobkyně, uplatnila (avšak neúspěšně) po roce 1945 restituční nárok na předmětné nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle žalované nelze obcházet restituční zákonodárství pomocí žaloby na určení vlastnického práva (v této souvislosti odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K naléhavému právnímu zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti:
Žalobkyně v dovolání formuluje (jako v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou) právní otázku, „zda lze bez dalšího uzavřít, že je třeba žalovat na určení vlastnického práva k nemovitosti ke dni smrti právní předchůdkyně žalobkyně a není tak možné žalovat přímo na určení vlastnického práva samotné žalobkyně v případě, že dědické právo je nutné podle mezinárodního práva soukromého posuzovat podle práva cizího státu, ve kterém dědické řízení ohledně veškerého majetku zůstavitele proběhlo.“ Z obsahu dovolání plyne, že tuto právní otázku staví na předpokladu, že právní poměry po zemřelém G.P., resp. I. P. je nutné posuzovat podle práva Australského svazu.
Z uvedeného se podává, že shora formulovaná právní otázka, kterou považuje žalobkyně v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou, je založena na řešení prejudiciální právní otázky – určení právního řádu státu, jímž se mají řídit právní poměry dědické po zemřelém G. P., resp. I. P. (přičemž soudy nižších stupňů posuzovaly tyto právní poměry podle práva českého, resp. československého).
V souvislosti s touto prejudiciální otázkou však žalobkyně nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V projednávané věci dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že právní poměry dědické po zemřelém G. P., resp. I. P. mají být posouzeny podle práva Australského svazu, a nikoliv podle práva českého, resp. československého). Žalobkyně v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je Nejvyšší soud posouzením rozhodného práva pro právní poměry dědické po zemřelém G. P., resp. I. P. vázán a není oprávněn je v tomto dovolacím řízení přezkoumávat.
Vzhledem k tomu není rozhodnutí odvolacího soudu na řešení právní otázky formulované žalobkyní (tedy zda lze bez dalšího uzavřít, že je třeba žalovat na určení vlastnického práva k nemovitosti ke dni smrti právní předchůdkyně žalobkyně, a není tak možné žalovat přímo na určení vlastnického práva samotné žalobkyně v případě, že dědické právo je nutné podle mezinárodního práva soukromého posuzovat podle práva cizího státu, ve kterém dědické řízení ohledně veškerého majetku zůstavitele proběhlo) založeno, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že právní poměry po zemřelém G. P. se řídí právem českým, přičemž dovolací soud je (s ohledem na výše uvedené) tímto závěrem odvolacího soudu vázán a není oprávněn jej přezkoumávat. Z tohoto důvodu nemůže žalobkyní formulovaná právní otázka (a s tím související argumentace) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020).
K námitce žalobkyně o absenci poučení odvolacího soudu ve smyslu §118a odst. 2 a 3 o. s. ř.:
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, přičemž Ústavní soud stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
V usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2786/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „poučení o tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem, přesahuje meze poučovací povinnosti stanovené v §5 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, publikovaný pod č. 82, svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002). Pokud soud dospěje k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit. Nejde o vadu podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., popřípadě podle §5 o. s. ř. Taková žaloba není z procesního hlediska vadná, což ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že řízení v takovém případě nelze zastavit (dnes „odmítnout“ – poznámka Nejvyššího soudu) podle §43 odst. 2 o. s. ř., ale že je třeba takovou žalobu zamítnout.“
V rámci projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá a rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze z tohoto důvodu označit ani jako překvapivé. Z uvedeného také plyne, že soudy nižších stupňů rovněž nebyly povinny poučit žalobkyni o tom, jakým způsobem je nutné formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto není dovolání v této části přípustné.
K námitce žalobkyně, že kupní smlouvu ze dne 17. 10. 1939 je nutné považovat za nicotné právní jednání, a proto na základě tohoto právní jednání nemohla I. P. vlastnické právo k předmětné nemovitosti pozbýt:
Ze shora uvedeného se podává, že v tomto dovolacím řízení nelze pro nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání zpochybnit závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti naléhavý právní zájem. Absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení představuje důvod pro zamítnutí žaloby, a již jen proto nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013).
K tomu nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, uvedl, že „v období nesvobody, počínaje dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní správě a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu a v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou).“
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., ve kterém Ústavní soud vyložil, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nápravy této majetkové újmy“.
Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2171/17 (dostupném na nalus.usoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že neplatnost majetkově-právních jednání, ke kterým došlo po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce ve smyslu §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavům, a ve smyslu §1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, nelze považovat ze neplatnost absolutní v dnešním slova smyslu, tím méně lze považovat uváděné právní úkony z dobu okupace za nicotné. K tomu vyložil, že podle §4 zákona č. 128/1946 Sb. „nárok přísluší tomu, kdo neplatným převodem pozbyl práva, byla-li by však oprávněná osoba státně nespolehlivá, přísluší nárok státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Samotný nárok byl dále vázán na uplatnění u příslušného orgánu, případně soudu a byla stanovena lhůta k jeho uplatnění. Protože nikoliv každý a nikoliv v jakékoliv lhůtě mohl tuto neplatnost uplatňovat, nelze tuto neplatnost považovat za neplatnost absolutní v dnešním slova smyslu, tím méně považovat uváděné právní úkony z dob okupace pod tlakem za nicotné."
Z uvedeného plyne, že kupní smlouvu ze dne 17. 10. 1939 nelze považovat (z důvodů tvrzených žalobkyní) za absolutně neplatnou v dnešním slova smyslu, resp. toto právní jednání za nicotné. Nelze se proto domáhat podle obecných předpisů ochrany žalobkyní tvrzeného vlastnického práva, k jehož zániku mělo dojít po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, prostřednictvím žaloby na určení.
K tomu dovolací soud podotýká, že zákonem č. 116/1994 Sb. byl novelizován §3 zákona č. 87/1991 Sb. a nově zavedeným odstavcem druhým byl rozšířen okruh oprávněných osob tak, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. l písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006).
Žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala, že by uplatnila, případně její právní předchůdci, restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (přičemž – aniž by Nejvyšší soud jakkoliv předjímal jakékoliv jiné rozhodnutí – přinejmenším postup orgánu státní správy po roce 1948 v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem I. P. podle zákona č. 128/1946 Sb. nasvědčuje tomu, že tento restituční nárok nemusel být po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody; nelze tedy vyloučit, že zde byl dán restituční nárok žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce podle zákona č. 87/1991 Sb. – samozřejmě za předpokladu, že by byly splněny i ostatní podmínky pro vydání věci ve smyslu tohoto zákona, např. podmínka státního občanství České a Slovenské Federativní republiky pro oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb.). Jak již bylo uvedeno, nelze restituční zákonodárství obcházet žalobou o určení vlastnického práva.
K tomu Nejvyšší soud podotýká, že předmětnou nemovitost rovněž nelze považovat za majetek ryze osobního charakteru zůstavitele (jakým je např. rodinná hrobka s ostatky rodinných předků), k němuž by byli oprávněni dědicové domáhat se určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, byl-li tento majetek svévolně zcizen v období totalitního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08).
V projednávané věci rovněž nejsou splněny ani podmínky pro výjimečné připuštění určovací žaloby, aniž by takový postup představoval obcházení restitučních předpisů ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14 (v této věci byly předmětem posuzování zcela výjimečné okolnosti: stěžovatel se o samotné existenci majetku, jenž měl původně patřit jeho právním předchůdcům, kteří zahynuli v koncentračním táboře, dozvěděl až po uplynutí všech restitučních lhůt). V projednávané věci však I. P. emigrovala a uplatnila restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. I. P. tudíž mohla informovat své právní nástupce o existenci majetku v České republice, okolnostech jeho převodu i uplatněném restitučním nároku. Dovolatelka, resp. ostatní právní nástupci I. P. proto měli možnost domáhat se vydání majetku v rámci restitučního řízení.
Nejvyšší soud žádným způsobem nezpochybňuje tvrzenou majetkovou křivdu, jež měla být způsobena I. P. na základě kupní smlouvy ze dne 17. 10. 1939. Avšak rozhodnout o odčinění této křivdy lze pouze způsobem a v intencích právního řádu České republiky. Jak ostatně konstatoval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 – „samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 7. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu