ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.126.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 126/2021-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce Vrané nad Vltavou, IČO: 00241831, se sídlem ve Vraném nad Vltavou, Březovská 112, zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, proti žalované H. V., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Janou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 324/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2020, č. j. 28 Co 148/2020-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2020, č. j. 28 Co 148/2020-300, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Aleše Koláře, advokáta se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 C 324/2018-255, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 3. 2020, č. j. 8 C 324/2018
-259, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k pozemkům parc. č. XY, ostatní plocha, a parc. č. XY, orná půda, oba v katastrálním území a obci XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I). Pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a uložil jí zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 39 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 28 Co 148/2020-300, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 39 058 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval podle §1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nerozhodl o prioritním způsobu vypořádání, kterým je rozdělení pozemku parc. č. XY, přestože žalovaná tento způsob vypořádání navrhovala a současně prokázala, že rozdělení pozemku je možné, nijak neomezuje vlastníky sousedních nemovitostí, ani nesníží jeho hodnotu. Navíc navrhovala, aby byl pozemek parc. č. XY o výměře 530 m 2 rozdělen tak, že žalobkyni připadne 371 m 2 , což odpovídá podílu o velikosti 2/3 výměry (žalobkyně přitom vlastní pouhou 1/3), zatímco žalované by připadla namísto současných 2/3 pouhá 1/3 výměry, která činí 159 m 2 . Odvolací soud však při svých úvahách o tom, zda je možné pozemek rozdělit, tuto skutečnost nezohlednil, navíc pochybil tím, že zaměnil část pozemku, kterou navrhovala žalovaná přikázat do svého vlastnictví, s částí, kterou navrhovala přikázat do vlastnictví žalobkyně. Dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví a úvahy odvolacího soudu o nemožnosti rozdělení pozemku považuje za zjevně nepřiměřené. Tvrdí rovněž, že odvolací soud rozhodnutím o přikázání celého pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a dále že svůj odklon od dosavadní judikatury nevysvětlil a neodůvodnil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu dle jejího návrhu změnil a před tím rozhodl o odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Úvahy o nemožnosti reálného rozdělení pozemku parc. č. XY byly odvolacím soudem řádně odůvodněny a nejsou zjevně nepřiměřené. Z tohoto důvodu se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil a žalobkyně proto navrhuje, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce závaznosti pořadí způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval podle §1144 o. z. a nerozhodl o prioritním způsobu vypořádání, kterým je rozdělení společné věci. Namítá, že úvaha odvolacího soudu o tom, že nejsou v posuzované věci splněny podmínky reálného dělení pozemku parc. č. XY, je zjevně nepřiměřená, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1144 odst. 1 o. z. platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
Současně však zákon stanoví, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§1147 o. z.).
Z uvedeného se podává, že rozdělení společné věci brání nejen podstatné snížení její hodnoty, ale i to, že není „dobře možné“ (§1147 o. z.). I když ke snížení hodnoty věci v důsledku rozdělení nedojde, nelze ji rozdělit, není-li to „dobře možné“ z jiného důvodu. I při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tak soud nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015 (uveřejněný stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015, vysvětlil, že §1147 věta první o. z., v němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak ponechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě, že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy nalézacích soudů o splnění či nesplnění podmínek pro rozdělení věci by pak mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. V dané věci úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená není.
Dovolatelka má pravdu v tom, že podle ustanovení §1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci, a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V souladu s uvedeným se soud držel zákonného pořadí a s možným rozdělením věci se vypořádal. V odůvodnění přesvědčivě vysvětlil, proč nebylo reálné rozdělení pozemku parc. č. XY možné. Svůj závěr opřel o dvě skutečnosti. Jednak to neumožňuje tvar pozemku a jeho velikost, neboť pozemek je úzký, jeho šíře činí maximálně 4,5 m a je obklopen nemovitostmi jiných vlastníků, na nichž jsou umístěny stavby. Navíc jde o pozemek, který se „lomí“ a jeho výměra činí 530 m 2 . Dále uzavřel, že po jeho reálném rozdělení by nebyla část pozemku, který by měl připadnout žalobkyni, objektivně využitelná, a to ani za situace, když by žalobkyně získala nově vzniklý pozemek v části navazující na ulici XY, ani za situace, když by byl nově vzniklý pozemek situován v části, na niž navazuje pozemek parc. č. XY. V obou případech by totiž charakter nově vzniklého pozemku vylučoval jeho zemědělské či jiné účelné využití a vzhledem k tomu, že by ze strany hranice s případně nově vzniklým pozemkem žalované byl takovýto pozemek vždy „zaslepen“, tak by jej nebylo možno využít ani jako žalobkyní zamýšlenou komunikaci, respektive ani „jakkoliv jinak“.
Tyto závěry nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené a odporující dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání proto není z tohoto důvodu přípustné.
Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud rozhodnutím o přikázání celého pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a dále že svůj odklon od dosavadní judikatury nevysvětlil a dostatečně neodůvodnil.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Obdobně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, vyplývá, že překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012, v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 a v usnesení ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani nepředvídatelné, ani nepřezkoumatelné. Žalovaná věděla, že žalobkyně žádá vypořádání spoluvlastnictví přikázáním obou pozemků do svého výlučného vlastnictví, aby mohla realizovat vybudování přístupových komunikací. Mohla tedy od samého počátku i po celou dobu řízení skutkově a právně argumentovat, což také činila. Její základní právo na spravedlivý proces tak v žádném případě nebylo dotčeno. Dovolací soud výše vysvětlil, že se odvolací soud neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Proto ani není možné vyčítat jeho rozhodnutí, že postrádá odůvodnění odklonu od ustálených judikatorních závěrů.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se věcí podrobně zabýval a své úvahy o tom, že reálné rozdělení pozemku parc. č. XY není dobře možné, dostatečně odůvodnil a jeho úvahy nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou tak zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu