ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1949.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1949/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. F. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vojtěchem Bienkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, proti žalovanému L. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 268/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č. j. 54 Co 326/2020-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č. j. 54 Co 326/2020-74, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 15 C 268/2019-41, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, na adrese XY, to vše v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), a to do 15 dní od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 54 Co 326/2020-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že je žalovaný povinen předmětné nemovitosti vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku, ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Žalovaný především namítá, že mu odvolací soud neposkytl dostatečný prostor pro prokázání jeho stěžejních tvrzení ohledně vydržení služebnosti užívání. Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť navržené důkazy vyhodnotil jako nadbytečné, aniž by tvrzení žalovaného bylo dostatečně prokázáno. Soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na provedení dokazování účastnickou výpovědí žalobkyně, svědeckou výpovědí E. S., D. S., K. S., R. Č., Š. J., J. V., J. H., K. N. a L. N., potvrzením o trvalém bydlišti dovolatele a jeho dětí, stavební dokumentací ohledně rekonstrukcí na domě, smlouvou o převodu družstevního podílu, smlouvou o sdružených dodávkách elektřiny. Důkazy hodnotil jako nadbytečné vzhledem k tomu, že v dané věci je projednávána žaloba na vyklizení, nikoliv na zaplacení peněžité částky představující investice do nemovité věci ze strany žalovaného. S tím souhlasil i odvolací soud s tím, že žalobkyně nezpochybňuje, že žalovaný dlouhodobě s jejím souhlasem předmětné nemovitosti užíval, udržoval a investoval do nich. Žalovaný uvádí, že odvolací soud vyhodnotil dovolatelem navrhované důkazy jako nadbytečné v rozporu s judikaturou a nesprávně uvedl, že dovolatel chtěl navrhovanými důkazy prokázat tvrzení, které pro posouzení předmětu řízení není okolností podstatnou. Navržené důkazy mají sloužit k prokázání tvrzení žalovaného, že na předmětných nemovitostech vydržel služebnost užívání. Tím, že soudy označily důkazní návrhy jako nadbytečné, aniž by bylo tvrzení prokázáno, se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Dále namítá, že odvolací soud nesplnil svou povinnost, jež mu stanovuje §118a odst. 3 o. s. ř., a sice povinnost vyzvat dovolatele k navržení důkazů potřebných k prokázání všech jeho sporných tvrzení a označení těchto důkazů bez zbytečného odkladu a poučit dovolatele o následcích nesplnění této výzvy. Dále dovolatel uvádí, že odvolací soud došel k nesprávnému právnímu posouzení věci, kdy tvrzení dovolatele, že žalobkyně veřejně deklarovala svou vůli nechat dovolatele v předmětných nemovitostech „dožít“, označil za novotu a s odkazem na §205a o. s. ř. k tvrzení dovolatele při svém rozhodnutí nepřihlédl. Dále namítá „rozpor s dobrými mravy“. Odvolací soud nezohlednil všechny okolnosti dané věci, zejména sociální a rodinné poměry žalovaného. Argumentuje zejména situací svých dětí. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovanému svědčil k užívání nemovitostí žalobkyně právní titul v podobě výprosy založený souhlasem žalobkyně s jejich užíváním a po jeho odvolání (v roce 2019) užívá žalovaný její nemovitosti bez právního důvodu. Současně v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud také vysvětlil, z jakého důvodu nemohl žalovaný – podle úvah odvolacího soudu – vydržet právo věcného břemene (služebnosti).
Dovolání žalovaného vytýká odvolacímu soudu v rovině právního posouzení věci výhradně nesprávné posouzení „existence vydržení služebnosti“, není však jakkoliv zřejmé, v čem má toto nesprávné právní posouzení spočívat, neboť s konkrétními právními závěry ohledně otázky vydržení věcného břemene (služebnosti) dovolání žádným způsobem polemiku nevede. Fakticky celé dovolání je koncipováno jako argumentace dovolatele vytýkající odvolacímu soudu toliko vady řízení, k nimž by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ani z těchto tvrzených vad však není dovolacímu soudu jakkoliv zřejmé, jak by se jejich případná existence měla promítnout do právních závěrů odvolacího soudu o tom, že žalovaný žádné právo věcného břemene (služebnosti) nevydržel a ani vydržet nemohl.
Žalovaný především zpochybňuje zamítnutí jeho návrhu na provedení důkazů pro nadbytečnost.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že podle §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007 (dostupná stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (dostupný stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/ )]. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).
Soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na provedení dokazování účastnickou výpovědí žalobkyně, svědeckou výpovědí E. S., D. S., K. S., R. Č., Š. J., J. V., J. H., K. N. a L. N., potvrzením o trvalém bydlišti žalovaného a jeho dětí, stavební dokumentací ohledně rekonstrukcí na domě, smlouvou o převodu družstevního podílu a smlouvou o sdružených dodávkách elektřiny. Soud měl toto dokazování za nadbytečné vzhledem k tomu, že v dané věci je projednávána žaloba na vyklizení, nikoliv na zaplacení peněžité částky představující investice do předmětné nemovitosti ze strany žalovaného. Ani případný závěr o přihlášení k odběru elektřiny a trvalému bydlišti nebyl pro soud nijak podstatný.
Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru o nadbytečnosti žalovaným označených a soudem prvního stupně neprovedených důkazů, neboť žalobkyně nezpochybňuje, že žalovaný dlouhodobě s jejím souhlasem předmětné nemovitosti užíval, že tyto nemovitosti udržoval a investoval do nich. Rozsah investic ani jejich zdroj není přitom pro posouzení předmětu tohoto řízení okolností podstatnou.
Z dovolání není jakkoliv zřejmé, jak by se případné provedení těchto důkazních návrhů mohlo promítnout do zpochybnění závěrů odvolacího soudu o nevydržení věcného břemene (služebnosti) a žádná taková argumentace není v dovolání ani obsažena.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.
Pro závěr o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu obecně musí být držitel přesvědčen, že mu právo odpovídající věcnému břemenu užívání platně vzniklo, tj. že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, které se vkládá do katastru nemovitostí, a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže, což žalovaný netvrdí.
V usnesení ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že užívání věci na základě výprosy vylučuje vydržení.
Odvolací soud také vysvětlil, proč v daném případě nepřichází do úvahy ani tzv. mimořádné vydržení služebnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a s těmito závěry opětovně dovolání nijak nepolemizuje.
Dále žalovaný namítá, že jej odvolací soud nepoučil podle §118a odst. 3 o. s. ř. ohledně prokázání všech jeho sporných tvrzení.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uzavřel, že rozhodne-li soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu ve smyslu §213b o. s. ř. poskytnout odvolací soud. Jestliže tak neučiní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008, ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, či ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012).
Bez ohledu na to, že i zde jde o tvrzenou vadu řízení, poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. nebylo v dané věci namístě již proto, že odvolací soud nerozhodl v neprospěch žalovaného na základě neuneseného důkazního břemene, ale na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Žalovaný dále namítá, že jeho tvrzení o tom, že žalobkyně veřejně deklarovala svoji vůli nechat žalovaného v předmětné nemovitosti dožít, označil odvolací soud nedůvodně za novotu a s odkazem na §205a o. s. ř. k němu nepřihlédl.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
K této námitce nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť ve vztahu k ní žalovaný nevymezuje otázku přípustnosti dovolání. Vymezuje pouze potenciální vadu řízení, kterou by však dovolací soud mohl přezkoumat pouze, bylo-li by dovolání shledáno přípustným (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Ostatně již v této části je dovolání vnitřně rozporné. Jestliže žalovaný vytýká odvolacímu soudu výhradně nesprávné právní posouzení věci v tom, že podle jeho názoru může užívat nemovitosti žalobkyně z důvodu vydržení práva věcného břemene (služebnosti), nemůže současně naznačovat existenci „trvalé dohody o užívání věci“, protože taková dohoda by vylučovala vydržení práva služebnosti (věcného břemene).
Dále žalovaný vymezil otázku – bez bližší konkretizace – „rozporu s dobrými mravy“.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je možné použít v případě vyklizení bytu po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, jemuž svědčí právo bydlení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo je povinen výkon tohoto práva strpět. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu musí být podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze jednoznačně dovodit, že výkon práv a povinností založených předchozím rozhodnutím je v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003).
Odvolací soud shledal vznesenou námitku rozporu uplatňovaného nároku s dobrými mravy jako nedůvodnou. Skutečnost, že žalovaný řadu let předmětné nemovitosti užíval a v průběhu tohoto užívání do nich investoval nemalé finanční prostředky, stojí v daném případě proti tomu, že je užíval po celou dobu bezplatně. Žalovaný investicemi do předmětných nemovitostí zkvalitňoval letité bydlení sebe a své rodiny a současně očekával, že jedna z nemovitostí připadne do vlastnictví jeho nyní již bývalé manželky, případně jejich společných dětí. Pokud se žalobkyně rozhodla, že prodejem předmětných nemovitostí zlepší svou stávající finanční situaci, neshledává odvolací soud její jednání v daném případě v rozporu se společností vytvořenými a uznávanými pravidly slušnosti.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Obdobně to platí i pro žalobu na vydání movité věci či na vyklizení věci nemovité.
Důvodem pro zamítnutí žaloby může být i zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
Otázkou aplikace §8 o. z. se ve své rozhodovací činnosti dovolací soud již opakovaně zabýval, a to i v oblasti vlastnických práv [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018]. Zdůraznil přitom, že zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, dovolací soud zdůraznil možnost zamítnutí vlastnické žaloby podle §3 obč. zák. (nyní podle §8 o. z.) jen zcela výjimečně. Uvedl, že „Při posuzování podmínek pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle které vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc, pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).“
Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci. Závěry odvolacího soudu, jenž dovodil, že ke zjevnému zneužití práva žalobkyní nedošlo, které v rozhodnutí logicky zdůvodnil, nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
Dovolací soud nespatřuje nastíněnou úvahu odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřenou již proto, že odvolací soud v ní zohlednil okolnosti na straně žalobkyně i žalovaného, které vyplynuly z dokazování. Žalovaný navíc v dovolání úvahu odvolacího soudu nezpochybňuje námitkami, ke kterým by dovolací soud mohl přihlédnout. Je tomu tak proto, že je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Ze skutkových závěrů soudů se přitom nepodávají žádná zjištění týkající se situace jeho dětí, kterými argumentuje. Dovolací soud proto musel tyto námitky hodnotit jako nepřípustné.
I zde je ovšem patrná rozpornost dovolání. Tvrdí-li dovolatel, že mu svědčí právo věcného břemene (služebnosti) užívání nemovitostí žalobkyně, pak nemůže současně tvrdit, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť tím připouští, že žádný právní titul k užívání jejích nemovitostí nemá a že žaloba na vyklizení je co do základu důvodná. Dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že tuto argumentaci používá dovolatel zjevně pro případ, že by dovolací soud neshledal opodstatněnými jeho námitky, jimiž se vymezuje vůči závěru o absenci vydržení práva služebnosti (věcného břemene).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu