ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3801.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3801/2020-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce T. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovaným 1) M. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Veselským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1872/114, a 2) S. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 262/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2020, č. j. 71 Co 143/2020-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 9 C 262/2015-296, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemkových parcel č., orná půda, a, trvalý travní porost, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, a to v rozsahu podle geometrického plánu č. pl. 4146-186/2015 vyhotoveného dne 23. 10. 2015 společností GESPO, veřejná obchodní společnost, IČO: 45197041, označených jako pozemkové parcely č. XY, orná půda, a XY, trvalý travní porost (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 71 Co 143/2020-326, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I) a ve výroku III změnil výši náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) – (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky zjištění a posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k části nemovitosti, zejména pak ve vztahu k posouzení dobré víry žalobce coby oprávněného držitele. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 2211/2000. Podle dovolatele soudy pominuly dostatečně posoudit otázku, kdy se žalobce ujal držby, po jakou dobu tuto držbu vykonával a za jakých okolností k uchopení držby došlo. Soudům dále vytýká, že nevzaly v úvahu, zda při běžné opatrnosti, kterou na něm bylo možno požadovat, měl či mohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Opomenout měly také skutečnost, že se žalobce stal oprávněným držitelem předmětných nemovitostí, neboť se chopil jejich držby v důsledku omluvitelného omylu vyvolaného tím, že mu je jeho právní předchůdce předal v hranicích, jak je sám užíval. Dovolatel tvrdí, že úvaha odvolacího soudu nerespektuje výsledky dokazování a nemá v něm potřebnou oporu, neboť v řízení vyšlo nepochybně najevo, že žalobce i jeho právní předchůdci předmětné nemovitosti užívali v dobré víře o oprávněnosti své držby nejméně do roku 2014. Podle přesvědčení dovolatele nemohlo jeho dobrou víru narušit ani prohlášení jeho právního zástupce ze dne 26. 5. 2016, neboť si strany darovací smlouvy ze dne 8. 10. 1998 nenechaly v době jejího uzavření převáděné nemovitosti vytyčit. Žalobce dále soudům vytýká, že nevzaly v potaz postoj žalovaných či jejich právních předchůdců k užívání předmětných pozemků ze strany žalobce či jeho právních předchůdců a že v rozporu s názorem Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4138/2013) uvedly, že se žalobce měl aktivně zajímat, zda neužívá i nemovitosti žalovaných. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel vymezil obecně otázku zjištění a posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k části nemovitosti, zejména pak ve vztahu k posouzení dobré víry žalobce coby oprávněného držitele.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005 (toto i další rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. V případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).
Judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila na závěru, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
V poměrech projednávané věci, co se zjištění a posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k části nemovitosti týče, se odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a jeho právního posouzení věci, správně zabýval tím, zda předmětné nemovitosti žalobce fakticky držel po dobu, která je k jejich vydržení ze zákona nutná, a v dobré víře, že je drží jako vlastní. V souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu vycházel z toho, že předmětné nemovitosti jakožto pozemky, které jsou částí parcel, jsou způsobilým předmětem vydržení.
Soud prvního stupně uzavřel, že sice bylo prokázáno, že žalobce v požadovaném rozsahu předmětné nemovitosti fakticky užíval, nicméně nebylo prokázáno, že by žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tyto pozemky náleží. K tomuto závěru došel mimo jiné na základě prohlášení žalobcova právního předchůdce (strýce J. M.) ze dne 26. 5. 2016, v němž tento uvedl, že nemovitosti, které žalobci daroval na základě darovací smlouvy ze dne 8. 10. 1998 a které s předmětnými nemovitostmi sousedí, užíval v hranicích podle katastrální mapy (sám ty části pozemků, jejichž určení vlastnického práva se v tomto řízení žalobce domáhá, neužíval) a že tyto hranice při darování žalobci ukázal, včetně jeho rozbořené stavby, přičemž nešlo o stavbu, která byla umístěna mimo darované pozemky. Touto listinou byla podle soudu prvního stupně zpochybněna dobrá víra „jak žalobce, tak jeho právního předchůdce“. Žalobce tedy nebyl v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří, a nemohl je nabýt vydržením. Odvolací soud pak výslovně skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná přejal s tím, že skutkový stav zůstal v odvolacím řízení nezměněn.
Z uvedeného vyplývá, že nalézací soudy učinily skutkové zjištění, podle kterého byl žalobce při nabytí vlastnického práva k nemovitostem sousedícím s předmětnými nemovitostmi svým právním předchůdcem (strýcem) informován, kde leží hranice nemovitostí, které nabývá do svého vlastnictví, a to v souladu s katastrální mapou. Skutková zjištění nalézacích soudů přitom nelze dovoláním úspěšně zpochybnit, neboť dovolací soud je jimi vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ; viz taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Úvahu, podle které na základě předmětného skutkového zjištění žalobce nemohl být objektivně v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Tato úvaha je také zcela v souladu s dosavadní praxí dovolacího soudu.
K jednotlivým námitkám žalobce, které taktéž nemohou založit přípustnost dovolání, dovolací soud uvádí toliko následující.
Nalézací soudy se v souladu s žalobcem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, řádně zabývaly skutkovými otázkami, kdy a za jakých okolností se žalobce ujal držby a po jak dlouhou dobu držbu vykonával. Ačkoli to nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, vyplývá z nich, že žalobci nesvědčil k užívání předmětných nemovitostí žádný právní titul, a to ani titul putativní. Držby se totiž nemohl chopit v omluvitelném omylu, že na základě darovací smlouvy ze dne 8. 10. 1998 nabyl i předmětné nemovitosti, neboť žalobcův právní předchůdce jej v době převodu darovaných nemovitostí informoval o jejich skutečných hranicích korespondujících katastrální mapě a tyto hranice mu ukázal. Žalobce proto od začátku své držby při zachování běžné opatrnosti v tomto konkrétním případě musel vědět, že předmětné nemovitosti užívá bez právního titulu. Objektivní dobrá víra žalobce, že mu předmětné nemovitosti patří, je tak od počátku vyloučena.
Dovolatel však tvrdí, že jeho dobrou víru nemohlo prohlášení jeho právního předchůdce ze dne 26. 5. 2016 narušit, neboť si strany darovací smlouvy ze dne 8. 10. 1998 nenechaly v době jejího uzavření hranice převáděných nemovitostí vytyčit. Cituje přitom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, podle kterého samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou ani oprávněnou držbu. K tomu dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí není v rozporu s uvedeným závěrem dovolacího soudu již z toho důvodu, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že by poctivost či oprávněnost držby byla vyloučena proto, že si žalobce nenechal vytyčit hranice jim držených pozemků. Dovolatel citované rozhodnutí nesprávně vykládá v kontextu dané věci, neboť pomíjí, že nalézací soudy vzaly za prokázané, že žalobce byl svým právním předchůdcem informován o skutečných hranicích darovaných pozemků. Skutečnost, že si strany předmětné darovací smlouvy nenechaly vytyčit hranice darovaných pozemků je pro danou věc bezpředmětná. Jednak strany neměly povinnost nechat hranice darovaných nemovitostí vytyčit, jednak dobrá víra žalobce byla zpochybněna prohlášením jeho právního předchůdce.
Další námitka žalobce směřuje k postoji žalovaných či jejich právních předchůdců k užívání předmětných nemovitostí ze strany žalobce či jeho právních předchůdců. Obecně judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že pokud ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, nasvědčuje to objektivní omluvitelnosti omylu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). Objektivní dobrou víru držitele lze však vyloučit, pokud tu jsou okolnosti, ze kterých vyplývá, že držitel věděl nebo musel vědět, že drží cizí pozemek či jeho část (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). V poměrech dané věci žalobce musel vědět, že drží části pozemků, které nevlastní, neboť byl svým právním předchůdcem obeznámen s hranicemi pozemků, které do svého vlastnictví nabyl. Není přitom možné domáhat se okolností nasvědčujících dobré víře žalobce, jestliže na základě skutkových zjištění nalézacích soudů musel vědět, že předmětné nemovitosti neužívá jako vlastní.
Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka dovolatele směřující proti údajnému názoru nalézacích soudů, podle kterého se měl žalobce aktivně zajímat, zda neužívá i nemovitosti žalovaných. Žalobce spolu se svým tvrzením odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4138/2013, v němž se uvádí, že v poměrech konkrétního případu nemusí být na překážku závěru o dobré víře okolnost, že nabyvatel nezkoumal obsah katastrální mapy, jestliže nebyl dán žádný zvláštní důvod pro takový postup. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na možnost nahlédnutí do katastrální mapy v okamžiku, kdy žalobce či jeho právní předchůdci již měli o umístění hranic svých nemovitostí pochybnosti. Uvedl, že nahlédnutí do katastrální mapy muselo tyto pochybnosti jen umocnit. Jeho rozhodnutí proto nezávisí na tom, že se žalobce neseznámil s obsahem katastrální mapy, nýbrž na již výše několikrát zmíněném výchozím skutkovém zjištění nalézacích soudů.
Námitka, podle níž skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. – tím je pouze nesprávné právní posouzení věci. Taková námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu