ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.624.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 624/2021-829
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ORLEN Unipetrol, a. s. , IČO 61672190, se sídlem v Praze 4 – Krči, Milevská 2095/5, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované Ubytovnalitvinov s. r. o. , IČO 02719266, se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Cejl 494/25, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 299/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 9 Co 80/2012-788, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Et Mgr. Aleně Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1, Husova 242/9.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, č. j. 16 C 299/2003-246, zamítl žalobu na určení, že vlastnicí objektu č. p. XY se stavební parcelou číslo XY v obci XY a k. ú. XY, je žalobkyně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s., převedla kupní smlouvou ze dne 20. 6. 1996 vlastnické právo k označeným nemovitostem na právního předchůdce žalované P. Š.. Protože zaměstnanec právní předchůdkyně žalobkyně T. P. překročil při uzavírání kupní smlouvy oprávnění jednat za CHEMOPETROL GROUP, a. s., a dopustil se tím podvodu, byla kupní smlouva relativně neplatná. Jelikož se druhý účastník smlouvy (kupující P. Š.) neplatnosti nedovolal, „pohlížel“ na ni soud prvního stupně jako na platnou. Platné proto byly i další převody vlastnického práva na další právní předchůdce žalované i žalovanou samotnou s tím, že tyto subjekty byly v dobré víře v zápis vlastnictví v katastru nemovitostí.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 9 Co 80/2012-788, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí stavební p. č. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, nacházející se v obci XY a katastrálním území XY (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Jednalo se v pořadí o jeho druhé rozhodnutí. Odvolací soud byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 14. 4. 2020, č. j. 22 Cdo 1228/2018-688. Nejvyšší soud jím (v intencích pokynu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3045/17) rušil dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Co 80/2012-444, a podrobil v něm dovolacímu přezkumu právní otázku vlivu dobrověrného nabytí vlastnického práva právními předchůdci žalované na nabytí vlastnického práva samotnou žalovanou. Setrval přitom na svých závěrech ohledně otázky neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 6. 1996 a otázky nedostatku dobré víry žalované ve správnost zápisu vlastnického práva její právní předchůdkyně v katastru nemovitostí při nabývání nemovitosti, kterou řešil ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1044/2015, neboť tyto právní otázky nebyly Ústavním soudem revidovány, a ani dovolací soud nemá důvod odchylovat se od svých závěrů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zavázal odvolací soud především k tomu, aby posoudil, zda společnosti A. r.,(nyní A. r., - v likvidaci) a J., (nyní T. g.) mohly nabýt vlastnické právo od neoprávněného na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí s tím, že nejprve učiní tyto závěry ve vztahu ke společnosti A. r. Neboť jestliže by dobrověrně nabyla vlastnictví již tato společnost, bylo by nadbytečné hodnotit další převody takto originárně nabytého vlastnického práva z titulu nabytí od neoprávněného. To odvolací soud učinil a existenci dobré víry neshledal u žádného z právních předchůdců žalované, ani u žalované samotné, a proto dospěl k závěru, že k dobrověrnému nabytí vlastnického práva nemohlo dojít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně i rozsudku č. j. 22 Cdo 1228/2018-688 ze dne 14. 4. 2020, kdy odvolací soud nejen nerespektoval v současné době konstantní judikaturu dovolacího i Ústavního soudu, ale neřídil se ani závaznými pokyny dovolacího soudu v této věci, in eventum, tyto otázky nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny.“ Podle dovolatelky závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení čtyř právních otázek: „1. Může odvolací soud, změní-li právní náhled v dané věci na dobrou víru předchozích nabyvatelů (A. r. a J.), rozhodnutí soudu I. stupně změnit, namísto toho, aby jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 1081/2002 ze dne 6. 2. 2003? 2. Může odvolací soud změnit bez změny skutkových okolností zcela své právní posouzení dobré víry, aniž by jako podklad pro takovou změnu bylo provedeno nové dokazování? 3. Aplikoval odvolací soud správně závazný právní názor dovolacího soudu o zkoumání dobré víry a důvodných pochybností tak, jak mu vyplývá z rozsudku č. j. 22 Cdo 1228/2018-688? 4. Je v souladu se zákonem, použije-li v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci soud pro výpočet náhrady nákladů řízení ust. §7 a 8 advokátního tarifu kdy tarifní hodnotu určí ze znaleckého posudku starého 5 let?“ Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil dobrou víru předchozích nabyvatelů a nedodržel kritéria uložená mu Nejvyšším soudem. Zejména nesouhlasí s jeho procesním postupem a namítá, že odvolací soud, aniž by sám provedl další dokazování nebo věc vrátil za tímto účelem soudu prvního stupně, zcela změnil svůj právní náhled na dobrou víru předchozích nabyvatelů (společnosti A. r. a J.). Porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a vydal překvapivé rozhodnutí. Znemožnil tím dovolatelce, aby mohla dostatečně hájit svá práva a zasáhl tak do jejího práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně s námitkami dovolatelky nesouhlasí. Podle jejího názoru nemohla být pro dovolatelku otázka posouzení dobré víry právních předchůdců žalované v nabytí sporných nemovitostí překvapivá. Tato otázka totiž byla po celou dobu řízení stěžejní. Dovolatelka měla dostatečný prostor k vyjádření se i k případné argumentaci a rovněž byla seznámena se závazným pokynem Nejvyššího soudu, a ve svých podáních na jeho obsah reagovala. Odvolací soud přitom v řízení některé důkazy zopakoval a jiné doplnil. Dovolatelka tak měla dost prostoru k tomu, aby mohla hájit svá práva. Odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a rovněž se řídil jeho závaznými pokyny. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce 1) ohledně procesního postupu odvolacího soudu při změně právního závěru na dobrou víru předchozích nabyvatelů (A. r. a J.):
V souvislosti s touto otázkou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou. Namítá, že zcela změnil svůj právní náhled na dobrou víru právních předchůdců žalované společnosti A. r. a J., aniž by sám provedl další dokazování, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Podle dovolatelky tímto postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a vydal překvapivé rozhodnutí. Znemožnil tím dovolatelce, aby mohla dostatečně hájit svá práva a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. S tímto názorem však nelze souhlasit.
Dovolatelce nelze upřít, že v rozsudku ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na www.nsoud.cz ), se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k zásadě dvojinstančnosti řízení ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98.
Zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000), však byla vývojem legislativy (novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek, F., Spáčil, J . „Quo vadis, dvojinstanční zásado“. Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727).
V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).“
Dále v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5242/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2557/2016, odmítl, Nejvyšší soud vyslovil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, a řada dalších rozhodnutí). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, a mnohá další).
V nyní posuzované věci otázka posouzení dobré víry právních předchůdců žalované v nabytí sporných nemovitostí nebyla otázkou, která by byla nově nastolena až v průběhu odvolacího řízení, která by vyplývala z nějaké nové (a pro účastníky překvapivé) právní kvalifikace věci. Jednalo se o otázku, jež byla stěžejní po celou dobu řízení. Dovolatelka byla obeznámena s právním názorem Ústavního soudu a posléze i Nejvyššího soudu, který ve svém rušícím rozhodnutí instruoval odvolací soud k jeho dalšímu postupu. Společně se žalobkyní tak měla dostatečný prostor k tomu, aby k otázce dobré víry v nabytí vlastnického práva právními předchůdci žalované předložila soudu svůj názor na věc, případně další argumenty a důkazy. Obě strany tak navíc i učinily. Žalobkyně v podání ze dne 2. 9. 2020 a žalovaná na jednání před odvolacím soudem konaným 6. 10. 2020 (viz strana 778 a násl. procesního spisu). Není tedy pravdou, jak tvrdí, že byla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit jako překvapivé.
Vytýká-li dovolatelka (a činí tak u každé otázky) odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, a že vydání rozsudku předcházely procesní vady, na základě kterých byla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat, pak lze nad rámec již výše uvedeného uzavřít, že jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a řadu dalších rozhodnutí). K takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), tedy je-li přípustné z jiného důvodu, uvedeného v §237 o. s. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Již proto nemůže být dovolání pro překvapivost (nepředvídatelnost) přípustné.
K otázce 2) ohledně absence provedení nového dokazování při změně právního názoru při posouzení dobré víry:
V souvislosti s touto námitkou dovolatelka argumentuje tím, že odvolací soud bez doplnění dokazování změnil svůj předchozí právní závěr ohledně dobré víry tak, aby vyhověl žalobkyni a odůvodnil rozsudek v její prospěch. Podle dovolatelky tím zatížil řízení vadou a vydal překvapivé rozhodnutí.
K tomu dovolací soud uvádí, že závěr, že jiné právní posouzení věci odvolacím soudem je možné až v případě provedení (resp. zopakování) dokazování, z žádného ustanovení zákona ani z rozhodovací praxe nevyplývá. Odvolací soud je povinen zopakovat, případně doplnit dokazování pouze v případě, hodlá-li se odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nikoli v případě jiného právního posouzení věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). V projednávané věci přitom odvolací soud zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a sám dokazování doplnil.
Dovolací soud rovněž nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že posoudil otázku dobré víry společností A. r. a J. jinak, než učinil ve svém původním zrušeném rozhodnutí. Z dosavadního průběhu řízení muselo být účastníkům sporu zřejmé, kterými otázkami se bude odvolací soud po zrušení svého původního rozhodnutí znovu zabývat, i to, na jakých skutečnostech své rozhodnutí založí. Při zachování obvyklé míry opatrnosti tak musela dovolatelka předpokládat, že se odvolací soud bude znovu zabývat otázkou dobrověrného nabytí vlastnického práva obou společností v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, potažmo soudu Ústavního. Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
K otázce 3) týkající se aplikace závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1228/2018 na zkoumání otázky dobré víry a důvodných pochybností:
Odvolací soud v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu posuzoval, zda společnosti A. r. a J., nemohly nabýt vlastnické právo od neoprávněného na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že k dobrověrnému nabytí vlastnického práva společností A. r. nemohlo dojít, neboť kupní smlouva, kterou tato společnost uzavřela 13. 3. 1997 s 1. plzeňskou makléřskou a. s., byla sjednána coby součást smluvní konstrukce vytvářející propadnou zástavu, přičemž taková smlouva je absolutně neplatná. Ve vztahu ke společnosti J. uzavřel, že ani v jejím případě nemohlo k dobrověrnému nabytí vlastnického práva dojít, neboť při nabývání sporných nemovitostí věděla o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva i okolnostech, na jejichž základě bylo vlastnické právo její právní předchůdkyně žalobkyní zpochybňováno.
Dovolatelka v rámci vymezení této právní otázky namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku propadné zástavy s tím, že nesprávně označil společnosti A. r. a A. F. za „osoby blízké“, a rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že společnost J. věděla o probíhajícím soudním sporu i okolnostech zpochybňujících vlastnické právo její právní předchůdkyně žalobkyní. Ve skutečnosti však dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci vycházeje z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, je třeba uzavřít, že skutkový stav, jak byl zjištěn odvolacím soudem (vyložen v odůvodnění jeho rozsudku) umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 13. 3. 1997, jakož i k závěru o absenci dobré víry společnosti J. při nabývání sporných nemovitostí. K tomu je nutno dodat, že k těmto závěrům odvolací soud přistoupil po zohlednění všech podstatných okolností. Zejména podrobně vysvětlil, jaké úvahy ho vedly k závěru o propadné zástavě a tím i neplatnosti kupní smlouvy z 13. 3. 1997 (způsob úhrady kupní ceny, současné uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, personální propojení všech zúčastněných společností, a další) a rovněž podrobně odůvodnil úvahy, které ho vedly k závěru o absenci dobré víry (vedle personálního propojení zúčastněných společností i vědomost společnosti J. o probíhajícím soudním sporu o určení vlastnictví).
V této souvislosti lze pouze dodat, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že některé skutečnosti nebyly prokázány, zpochybňuje tím toliko skutkový stav věci. Skutkovými zjištěními odvolacího soudu je ovšem dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
K otázce 4) týkající se náhrady nákladů řízení:
Ohledně této námitky pak dovolací soud připomíná, že se jí nemůže blíže zabývat, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 12. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu