ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1477.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1477/2021-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně PERSO International s. r. o., se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 26721147, zastoupené Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, proti žalovanému Z. S. , se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupený Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, o zaplacení částky 146 220,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 146/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 89/2020-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 280 Kč , a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalovaného proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu, které může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem
(k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách; nikoliv jinak je tomu i podle procesní úpravy dovolání účinné od 30. 9. 2017, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3810/2018, a předchozí v něm citovaná rozhodnutí).
O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, v níž jsou předmětem dovolacího řízení žalobou uplatněné nároky na zaplacení měsíčních poplatků v souhrnné výši 76 644,45 Kč (od dubna 2014 až do června 2015, kdy v roce 2014 činil měsíční poplatek 5 101,47 Kč, v roce 2015 pak 5 121,87 Kč), na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč za porušení povinnosti podle čl. 3.22 smlouvy o spolupráci a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 66 076,34 Kč (0,1 % denně z dlužných částek za prodlení s platbou poplatků za zmíněná období). Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k němu dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve vztahu k ostatním nárokům je v prvé řadě založena na argumentu, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, pominul obranu dovolatele, že „legitimní právní posouzení předmětu soudního sporu spočívá na posouzení otázky odborné, ke které obecné soudy nejsou oprávněny“, v čem dovolatel shledává rozpor s „judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou zejména rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, 30 Cdo 3417/2016, 33 Cdo 103/2018, 32 Cdo 5003/2015, 21 Cdo 5247/2015 a také III. ÚS 1414/16“. Dovolatel má za to, že odvolací soud nahradil odborný závěr vlastním názorem, a postupoval tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016. V tom dovolateli přisvědčit nelze.
Dovolatel prosazuje názor, že pro posouzení nároku žalobkyně ze smlouvy o spolupráci je z důvodu specifického předmětu závazku nezbytné odborné posouzení. Otázkou, která si podle jeho mínění vyžaduje odborné posouzení, jsou „aspekty spolupráce z hlediska obchodních postupů, ekonomické zužitkovatelnosti výstupů činnosti žalobce, ocenění plnění (ne)poskytovaného žalobcem a věcné opodstatněnosti fixního závazku trvání smlouvy na více než 10 let atd.“ Z dovolací argumentace, jakož i z procesní obrany dovolatele v řízení před soudy nižších stupňů je patrno, že dovolatel se prostřednictvím požadavku na posouzení ekonomické výhodnosti jednotlivých smluvených plnění žalované snaží prosadit závěr o objektivní neekvivalentnosti vzájemných plnění.
Odvolací soud se však otázkou ekvivalence vzájemných plnění sjednaných ve smlouvě o spolupráci nezabýval, ba výslovně se jí zabývat odmítl, neboť ji – vzhledem k tomu, že cena plnění byla platně sjednána – posoudil s odkazem na princip autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda jako právně nevýznamnou. Ve vztahu k tomuto právnímu závěru jsou nepřípadné odkazy dovolatele na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž k zodpovězení odborné otázky je zásadně povolán znalec a soudům ji posuzovat nepřísluší. Otázku procesního práva, kterou měl řešit v rozporu s judikaturou, odvolací soud neřešil a (vzhledem k uvedenému právnímu závěru) ani neměl důvod řešit.
Výtka dovolatele, že odvolací soud odborný názor nahradil vlastním názorem, a postupoval tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, je zcela neopodstatněná; obecnou cenou či jinak stanovenou hodnotou (ekonomickým přínosem) sjednaného plnění žalované, která je otázkou odbornou, se odvolací soud nezabýval a otázka, zda je tato skutečnost právně významná, je otázkou právní, kterou je naopak oprávněn řešit jen soud, nikoliv znalec.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), a že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. již usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nevysvětlil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, event. s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16, uveřejněným pod číslem 138/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, proč nebylo důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku, popř. revizního znaleckého posudku vyhověno, pak nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem ale nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Odvolací soud se ostatně ani vytýkané vady řízení nedopustil, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. bod 15) uvedl a dostatečně vysvětlil, že vypracování znaleckého posudku je nadbytečné.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, neučinil žádný úkon k odstranění případných nedostatků předloženého posudku. Nehledě na to, že v odkazovaném rozhodnutí byla řešena odlišná otázka, totiž jakým způsobem má být odstraněn rozpor mezi dvěma znaleckými posudky, a ve zde souzené věci byl jen jediný znalecký posudek, tj. posudek předložený dovolatelem, nebyl tu důvod k odstraňování jeho nedostatků, jestliže jím byly zodpovídány otázky, které byly pro rozhodnutí věci bezvýznamné.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani paušální odkaz dovolatele na odůvodnění jeho odvolání (učiněný v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení), z něhož má vyplývat závěr, že jednání žalobkyně vykazuje znaky zneužití práva, vyloženého v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, a ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že tuto judikaturu nerespektoval, pak pomíjí právní závěry v odkazovaných rozhodnutích vyslovené, podle nichž za zneužití výkonu práva, které by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3317). V projednávané věci však nebyla nalézacími soudy učiněna jakákoliv skutková zjištění, jež by umožňovala dovodit závěr o zneužívajícím jednání žalované v intencích citovaných judikatorních závěrů. Nelze opomíjet, že dovolací přezkum je vyhrazen výlučně řešení otázek právních, nikoliv skutkových.
K tvrzenému porušování principu neminem laedare (nikomu neškodit) žalovanou a k argumentu, že princip pacta sunt servanda nemůže přebíjet všechny další platné uznávané zásady, v nichž lze podle dovolatele spatřovat další důvod přípustnosti dovolání, dovolatel nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. Měl-li se odvolací soud i v tomto ohledu odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se v dovolání obecně namítá, pak příslušné judikatorní závěry dovolatel nikterak neoznačil (k tomu srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání proti výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech soudního řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu