ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1838.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1838/2021-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RAK CZ a.s. , se sídlem v Praze, Staré Město, Revoluční 725/11, PSČ 110 00, IČO 25653849, zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, PSČ 110 00, proti žalované SPE Invest, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Vlkova 631/24, PSČ 130 00, IČO 45806306, zastoupené Mgr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 495 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 120/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 127/2019-319, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 31 Cm 120/2011-284, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 495 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II)
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 127/2019-319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v tom správném znění, že výše úroku z prodlení odpovídá repo sazbě zvýšené o 7 procentních bodů (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně vůči napadenému rozsudku uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když výkladem, resp. svým učiněným závěrem ohledně sporných článku 3.6 a 4.1 Smlouvy nahradil, popřípadě doplnil, projev vůle stran Smlouvy, tj. účastníků řízení. Odvolací soud se navíc odchýlil ve svém závěru od výkladu učiněného soudem prvního stupně, a to aniž by toto blíže odůvodnil.“ Tyto dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Soudy nižších stupňů při výkladu sporných článku 3.6 a 4.1 smluvních ujednání postupovaly v souladu se závěry, které dovolací soud formuloval v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4303/2014. Takovýmto postupem dospěl soud prvního stupně již v rozsudku ze dne 13. 6. 2017, č. j. 31 Cm 120/2011-232, k závěru, že pod pojmem „nabídnutí“ se mezi stranami rozumělo takové jednání žalované (dovolatelky), která nabídne předmětný pozemek k prodeji sama nebo prostřednictvím jiného zprostředkovatele, jedná se tedy o aktivní činnost žalované (dovolatelky). Tento závěr byl následně potvrzen v usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 232/2017-258, na jehož odůvodnění odvolací soud v napadeném rozsudku odkazuje s tím rozdílem, že z obsahu smlouvy neplyne žádná výjimka, dle které by v době trvání smlouvy předmětnou nemovitost mohla dovolatelka (zájemce) nabízet sama, aniž by za to mohla být sankcionována smluvní pokutou.
Ke zpochybnění tohoto právního závěru o výkladu právního jednání dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka tak pouze obecně odvolacímu soudu vytýká, že „výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat“, a že odvolací soud postupoval v rozporu se shora odkazovaným rozsudkem dovolacího soudu. Samo o sobě toto tvrzení nemůže zakládat přípustnost dovolání. Dovolací soud již např. v usnesení ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 či ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil a odůvodnil závěr, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se však ve věci zde projednávané nejedná, neboť odvolací soud správně aplikoval §266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), tak jak bylo dovolacím soudem vysvětleno v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo4303/2014.
Od samotné otázky interpretace sporného obsahu ujednání o smluvní pokutě je třeba odlišit otázku, zda žalovaná svým jednáním ujednanou povinnost ze smlouvy (závazek exklusivity) porušila, či nikoliv. Tato otázka byla posouzena odvolacím soudem v usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 232/2017-258, s tím závěrem, že k porušení této povinnosti došlo, neboť jednání žalované směřující k uzavření smlouvy s W. je nutno vykládat jako novou nabídku k uzavření smlouvy ze strany žalované, byť za cenu, kterou dříve nabídl W. Zpochybňuje-li dále dovolatelka tento závěr poukazem na §213 odst. 2 o. s. ř., kdy namítá, že odvolací soud v rámci napadeného rozsudku (resp. v předcházejícím usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 232/2017-258, na jehož závěry v napadeném rozsudku odvolací soud odkazuje) činí skutková zjištění ze svědecké výpovědi W., to přesto, že soud prvního stupně z této svědecké výpovědi žádné skutkové zjištění neučinil, nejde o otázku procesního práva, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání, neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
V projednávané věci totiž nejde o případ, kdy by odvolací soud (a to opět již v předcházejícím usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 232/2017-258, na jehož závěry v napadeném rozsudku odvolací soud odkazuje) dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než z jakých vychází soud prvního stupně. I právní hodnocení učiněné soudem prvního stupně vychází ze skutkových zjištění o tom, že to byla právě dovolatelka, která se na kupujícího W. obrátila v době trvání závazku ze smlouvy s žalobkyní. Sám závěr odvolacího soudu, že toto jednání žalované je třeba považovat za novou nabídku ze strany žalované, není s těmito skutkovými zjištěními v rozporu. Odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, tak nezakládá přípustnost dovolání, neboť otázky v tomto rozhodnutí probírané nejsou významné pro rozhodnutí v procesní souvislosti věci zde projednávané.
Další námitky, kterými dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost a nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládají přípustnost dovolání, neboť tímto dovolatelka namítá vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení spočívající v nedostatečném projednání věci a nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí, nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1964/2016, a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Nadto lze dodat, že k otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjádřil tak, že za měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).
Z obsahu dovolacích důvodů vymezených dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl a jakými úvahami byl při svém rozhodnutí veden, přičemž dovolatelka byla ve svém dovolání schopna řádně zformulovat výhrady vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Proto ani případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky.
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávnost výroku odvolacího soudu ohledně potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II), je dovolání objektivně nepřípustné, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, není přípustné.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu