ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.23.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 23/2021-957
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PRESS - HAMMER, s.r.o. , se sídlem Dvořákova 383, 294 01 Bakov nad Jizerou, IČO 27137988, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Chovancem, advokátem se sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2, proti žalované LIPRACO, s.r.o. , se sídlem Víta Nejedlého 919, 295 01 Mnichovo Hradiště, IČO 25142216, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha 5, o zaplacení 1 118 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 130/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. 21 Co 52/2020-923, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 827 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 18 C 130/2016-875, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 23. 4. 2014 do zaplacení, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 518 881Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 23. 4. 2014 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu v části o zaplacení 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 4. 2014 do zaplacení, výrokem IV. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 785 205,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 12. 2016 do zaplacení a výroky V až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 21 Co 52/2020-923, výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II, IV a V, výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 23. 4. 2014 do zaplacení, výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 487 892 Kč k rukám zástupce žalobkyně, výrokem V. rozhodl, že v řízení o vzájemném návrhu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 138 666 Kč k rukám zástupce žalobkyně a výrokem VI. uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi náklady řízení ve výši 19 250,50 Kč.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, tedy že účastnice uzavřely dne 28. 1. 2013 smlouvu o dílo podle ustanovení §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), kterou se žalovaná, jako zhotovitelka, zavázala provést pro žalobkyni, jako objednatelku, dílo spočívající v rekonstrukci výrobních prostor žalobkyně. Práce měly být zahájeny dne 1. 4. 2013 protokolárním převzetím staveniště a dílo mělo být dokončeno do 15. 8. 2013. Cena byla sjednána jako pevná a maximální ve výši 5 998 621 Kč. Pro případ nesplnění závazku zhotovitelky dokončit dílčí části díla nebo dílo jako celek v termínech podle smlouvy byla sjednána povinnost zhotovitelky zaplatit objednatelce smluvní pokutu ve výši 0,05% z celkové ceny díla (minimálně však Kč 10 000) za každý den prodlení. V případě prodlení objednatelky s placením faktur byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení. Dne 21. 5. 2013 byl uzavřen ke smlouvě o dílo dodatek č. 1, ve kterém byl z důvodu prodloužení hodnotícího procesu žádosti o dotaci posunut termín zahájení stavby na 1. 6. 2013 a datum dokončení stavby na 31. 10. 2013. Dne 4. 9. 2013 byl ke smlouvě o dílo uzavřen dodatek č. 2. Mezi účastnicemi bylo nesporné, že na základě předmětné smlouvy o dílo zaplatila žalobkyně žalované celkem 4 499 225,70 Kč. Žalobkyně několikrát upozorňovala žalovanou na neplnění předmětu smlouvy, namítala, že rekonstrukce probíhá nekvalitně a neúplně až nakonec dopisem ze dne 15. 4. 2014, doručeným žalované dne 22. 4. 2014, od smlouvy odstoupila a dokončení rekonstrukce zadala jiným subjektům.
Odvolací soud nejprve řešil otázku, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že došlo ke skluzu s prováděním díla na straně žalované a zpoždění nebylo zaviněno žalobkyní, že žalobkyně několikrát vyzývala žalovanou k řádnému provádění díla, a pokud žalovaná přerušila provádění díla, pak nebyly naplněny zákonné podmínky pro takové její jednání. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně od smlouvy odstoupila důvodně. Odvolací soud dále konstatoval, že oproti nároku žalobkyně na vrácení žalované zaplaceného peněžitého plnění (§351 odst. 2 obch. zák.) bylo třeba pro vypořádání účastnic ze zrušené smlouvy určit rozsah nároku žalované (§544 odst. 1 obch. zák.) na uhrazení toho, o co se objednatelka obohatila. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vyšel ze závěru, že bezdůvodným obohacením není hodnota vynaložených prostředků (hodnota vložených investic), ale vlastní zhodnocení majetku těmito investicemi. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, učiněných na základě zhodnocení znaleckých posudků vyplynulo, že v důsledku činnosti žalované se hodnota nemovitosti žalobkyně zvýšila o částku 3 948 300 Kč, avšak při provedení díla bez vad, a při zohlednění nákladů na odstranění vad v celkové výši 2 000 030 Kč, činí částka, o kterou se zvýšila hodnota budovy žalobkyně, 1 948 270 Kč. Porovnáním vzájemných povinností účastnic, kdy žalovaná byla povinna vrátit žalobkyní zaplacenou cenu ve výši 4 499 225,70 Kč a povinnosti žalobkyně vrátit částku 1 948 270 Kč, dospěly oba soudy k závěru, že žalobkyni vznikl nárok vůči žalované na zaplacení částky 2 550 955,70 Kč. Žalobkyně však žalobou požadovala z této částky jen 100 000 Kč a následně v rámci rozšíření žaloby podáním soudu došlým dne 27. 8. 2019 učinila předmětem řízení ze stejného titulu další částku ve výši 500 000 Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení. Zatímco soud prvního stupně přiznal žalobkyni pouze 100 000 Kč a co do částky 500 000 Kč žalobu zamítl pro důvodně vznesenou námitku promlčení s odůvodněním, že rozšíření žaloby co do částky 500 000 Kč bylo učiněno po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, neboť její běh počal dne 23. 4. 2014, tj. dnem následujícím po doručení odstoupení od smlouvy žalované, odvolací soud dovodil, že s ohledem na rozdílnost znaleckých posudků, které si strany nechaly vypracovat, vznikla subjektivní vědomost žalobkyně o výši bezdůvodného obohacení na její straně následně až tehdy, kdy měla prokazatelné povědomí o rozsahu vzniklého majetkového prospěchu, tj. kdy jí byl doručen (8. 2. 2019) znalecký posudek, vypracovaný znalcem, který byl soudem prvního stupně ustanoven (Doc. Ing. Jaromír Ryska, CSc.), přinejmenším však okamžikem, kdy bylo usnesení soudu o zadání znaleckého posudku ze dne 16. 4. 2018 žalobkyni doručeno (18. 4. 2018) a bylo tak zřejmé, jakým způsobem bude výše bezdůvodného obohacení určována. Odvolací soud proto nepovažoval za důvodnou uplatněnou námitku promlčení, vznesenou žalovanou ohledně rozšířeného nároku ve výši 500 000 Kč a uzavřel, že žalobkyní uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 600 000 Kč je důvodný a že nárok žalované na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 785 205,99 Kč, uplatněný vzájemným návrhem, není dán.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně ohledně platnosti ujednání smluvní pokuty v procentním vyjádření pro případ porušení smluvní povinnosti, jelikož vůlí účastníků bylo sjednat smluvní pokutu procentem z celkové smluvní ceny díla za každý den prodlení s plněním smluvní povinnosti. Pokud bylo v závorce za tímto ujednáním uvedeno „minimálně však 10 000 Kč“ je to ujednání v závorce podle obou soudů v logickém rozporu s platným ujednáním o placení smluvní pokuty procentní výší, jež výpočtem z ceny díla 5 998 621 a sjednanou výší smluvní pokuty 0,05 % denně činí částku 2 999,30 Kč denně. Protože část ujednání smluvní pokuty uvedená v závorce, která je v rozporu se sjednanou procentní výší smluvní pokuty, je částí oddělitelnou, považovaly oba soudy tuto část ujednání smluvní pokuty za neplatnou, je-li k procentnímu vyjádření smluvní pokuty tato část nesrozumitelná. Vzhledem ke zjištěnému prodlení žalované s dokončením díla ve výši 173 dnů, proto oba soudy dovodily, že žalobkyni náleží smluvní pokuta ve výši 518 881 Kč.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve výroku I., II. IV., jako věcně správný a změnil jeho zamítavý výrok III. na vyhovující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Podle dovolatelky se odvolací soudu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odstoupení žalobkyně od smlouvy posoudil jako platné, ačkoliv odstoupení mělo jediný cíl, a to poškodit žalovanou, a je tak šikanózním výkonem práva nepožívajícím právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Pokud by mohlo být odstoupení žalobkyně od smlouvy platné, namítá, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2083/2013, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4740/2015, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012 a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014) bylo posouzeno promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 500 000 Kč, jestliže odvolací soud aplikoval pouze obecnou čtyřletou promlčecí dobou podle obchodního zákoníku, ačkoliv podle §397 obch. zák. ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení měl posoudit otázku promlčecí doby podle §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době (dále jen „obč. zák.“), který promlčecí dobu k právu na vydání bezdůvodného obohacení, na rozdíl od obchodního zákoníku, upravuje, a to tak, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za tři roky, od doby, kdy k němu došlo, tj. v daném případě dne nejpozději dne 23. 4. 2017. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud podle dovolatelky i běh subjektivní promlčecí doby, který se odvíjí od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o rozhodných skutečnostech, které jsou relevantní pro uplatnění jejího práva u soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 33 Odo 766/2002), nikoli od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2373/2016). Podle dovolatelky měla žalobkyně znalost o tom, kolik žalované uhradila a o tom, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo je získal, již ke dni odstoupení od smlouvy. Dovolatelka dále namítá nesprávně určenou výši bezdůvodného obohacení s tím, že soud neprovedl zúčtování vzájemných nároků účastnic zrušené smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1340/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007), podle níž se nevyžaduje projev směřující k započtení a soud je povinen provést zúčtování vzájemných nároků účastníků zrušené smlouvy o dílo, pokud se jeden z nich domáhá svého nároku v soudním řízení. Namítá, že odvolací soud nezapočetl oproti žalobkyní uplatněné pohledávce pohledávku žalované, jejíž existenci dovolatelka spatřuje v obohacení žalobkyně na úkor žalované ve výši 5 698 287 Kč (viz znalecký posudek Ing. Tomáše Klose), spojené s tvrzením, že žalobkyně neposkytovala žalované potřebnou součinnost a v důsledku toho došlo k zastavení prací na prováděném díle. Dovolatelka dále namítá i nesprávné určení rozsahu a finančního ohodnocení případných vad díla. Je přesvědčena, že znalec Ryska, ustanovený soudem, se dopustil značných pochybení a řádně nevysvětlil, proč dospěl k odlišné výši ohodnocení bezdůvodného obohacení oproti znaleckému posudku znalce Klose, předloženého žalovanou. Podle dovolatelky měl soud nechat vypracovat revizní znalecký posudek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008. sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Dovolatelka nesouhlasí ani s výkladem, který provedl odvolací soud ohledně ujednání o smluvní pokutě. Má za to, že předmětné smluvní ujednání je s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neplatné pro neurčitost projevu vůle (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, nebo ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97).
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího a též rozsudek prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pokud dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ve spojení s námitkami k nesprávnému právnímu posouzení promlčení a běhu promlčecí doby a otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, není z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, která měla být posouzena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a v čem podle dovolatelky spočívají odchylky v právním posouzení odvolacího soudu od uváděné judikatury. Dovolatelka pouze obecně cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, bez bližšího vysvětlení k řešené věci, a navíc některá uváděná rozhodnutí jsou pro řešení dané věci irelevantní. Žalobkyně zdůraznila, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení §397 obch. zák. (viz rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016). Připomíná též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, podle něhož běh subjektivní promlčecí doby ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení počíná až tehdy, má-li ochuzený prokazatelné povědomí o rozsahu vzniklého majetkového prospěchu. Toto povědomí nemohla žalobkyně nabýt pouze z kvantity a kvality provedených prací, ale až nabytím povědomí o výši zhodnocení její nemovitosti činností žalované. Dále poukazuje na to, že námitkami k nesprávnému právnímu posouzení odstoupení od smlouvy a nesprávné výši bezdůvodné obohacení dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání. Závěry o tom, že odstoupení od smlouvy bylo zneužitím práva, zakládá na vlastní interpretaci událostí, jež je v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Námitky o nesprávné výši bezdůvodného obohacení pak zakládá pouze na zpochybnění skutkových závěrů soudů a na nesrozumitelné argumentaci týkající se zúčtování vzájemných nároků a započtení. Nepřesvědčivě podle žalobkyně působí i námitky dovolatelky k nesprávnému určení vad díla. Z dovolatelkou uváděných judikátů, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, jestliže nenechal zpracovat revizní znalecký posudek, naopak vyplývá, že je ponecháno na úvaze soudu zadání vypracování revizního znaleckého posudku. Poukazuje na to, že z rozsudku soudu prvního stupně je zřetelné, že se podrobně vypořádal s tím, proč vzal v potaz právě závěry znalce Rysky. Dovolání není tedy podle žalobkyně přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Uvedla-li žalovaná v dovolání, že vyřešené právní otázky by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, pak z dovolání nevyplývá, jaké hmotněprávní nebo procesně právní otázky má dovolatelka vůbec na mysli a její formulace ani významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, dostupné na www.nsoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – dostupných na www.nsoud.cz nebo i již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, proto tyto dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů týkající se výše bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Založit přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelky spojené s kritikou hodnocení důkazů provedených znaleckými posudky. Znalecký posudek hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., jen s tím rozdílem, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají jeho hodnocení, neboť soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Soud hodnotí pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3491/2012 – dostupný na www.nsoud.cz ), což odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu učinil, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, kdy odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně výše bezdůvodného obohacení, k nimž soud prvního stupně dospěl právě hodnocením všech důkazů provedených jednotlivými znaleckými posudky (str. 11, 13, 14). Soud prvního stupně a odvolací soud hodnotily jednotlivé znalecké posudky s ohledem na jejich přesvědčivost, úplnost ve vztahu k zadání a logičnost jejich odůvodnění. Námitky dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na vlastních skutkových závěrech o výši bezdůvodného obohacení, nemohou tedy založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Dovolatelkou nastíněná právní otázka ohledně započtení v rámci synallagmatického závazku je otázkou, na níž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud přitom již vícekrát judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz . Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Navíc je nastíněná otázka založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, že žalobkyně získala na úkor žalované obohacení ve výši 5 698 287 Kč. K takovému závěru odvolací soud nedospěl.
K námitce dovolatelky, že odstoupení bylo zjevným zneužitím práva, které mělo jediný cíl - poškodit žalovanou a je tak šikanózním výkonem práva nepožívajícím právní ochrany, je nutno konstatovat, že z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a v čem se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a zároveň, v čem se řešení této právní otázky odvolacím soudem od poukazované ustálené rozhodovací praxe odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka ovšem nedostála. Dovolatelka pouze prezentuje svůj právní názor, že odstoupení žalobkyně bylo zjevným zneužitím práva, které mělo za cíl žalovanou poškodit. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ale nemohou založit pouhé námitky k právnímu posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 4700/2017 či usnesení ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2251/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelkou namítaným nesprávným právním posouzením otázky promlčení nároku uplatněného v rozšířené žalobě, v daném případě ve výši 500 000 Kč, a dovolatelkou namítaným nesprávným určením počátku běhu promlčecí doby, kdy dovolatelka na základě těchto námitek dovozuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že řešení uvedených otázek odvolacím soudem, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolatelkou nastíněná otázka, zda je třeba aplikovat čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku anebo tříletou promlčecí dobu podle občanského zákoníku ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení a též otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, v případě nároku uplatněného daném případě rozšířením žaloby.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud řešil uvedené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Již v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2006, sp. zn. 35 Odo 618/20020, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující i pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního. Byl-li závazkový vztah mezi účastníky vztahem obchodním, založeným smlouvou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.), má obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění (obchodní smlouva) odpadl. Nejvyšší soud v cit rozsudku konstatoval, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, kdy v ustanovení §387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních §388 - §390 účinky promlčení, v ustanoveních §391
- §401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních §402 - §407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení §408 obecné omezení promlčecí doby. Konstatoval, že skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107), neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle §391 a §397 obch. zák.). Obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k ustanovení §107 občanského zákoníku (srov. též rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z novější judikatury rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4319/2014 - dostupný na www.nsoud.cz , podle něhož v případě nároku na vrácení plnění z neplatné smlouvy účastníků obchodního vztahu se neaplikuje ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž ustanovení §394 odst. 2 a §397 obch. zák.).
Dovodil-li odvolací soud v dané věci, že nárok na zaplacení 500 000 Kč, uplatněný v rámci rozšíření žaloby, není promlčen, když správně aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, řešil odvolací soud tuto otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, proto tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by dovolání žalované bylo přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky platnosti sjednané smluvní pokuty, kterou měl odvolací soud podle dovolatelky řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolatelkou uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu vůbec na řešení otázky platnosti smluvní pokuty v dané věci nedopadají, dovolatelkou uváděná rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je považováno za platné ujednání o smluvní pokutě sjednání smluvní pokuty procentem ze stanovené částky za každý den prodlení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném pod číslem 6/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006 – dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu