ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3305.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3305/2021-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D. ve věci žalobce M. P. , se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupenému Mgr. Táňou Olivovou, advokátkou se sídlem v Tišicích, V Úvoze 248, proti žalovanému J. H. , se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 182/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 35/2020-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 61 Cm 182/2013-362, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 350 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v řešení dvou otázek hmotného práva, které má za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a jedné otázky práva procesního, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od jím označené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázku, „zda se jedná o vadu ve smyslu §433 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“, poznámka Nejvyššího soudu), pokud vlastnické právo k movité věci (automobilu) převedeného na základě kupní smlouvy sice přešlo, ale samotné vlastnické právo je podstatně omezeno vadou, resp. vlastnostmi převáděné věci, a věc nemá vlastnosti, které byly vymezeny kupní smlouvou,“ odvolací soud neřešil (a neměl důvod řešit) a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí.
Odvolací soud posuzoval platnost odstoupení od kupní smlouvy se zřetelem na důvod, pro který dovolatel od smlouvy odstoupil, tj. že automobil trpí právní vadou spočívající ve váznoucím úvěru, a protože dospěl k závěru, že tento důvod není dán (neboť podmínky sjednané v úvěrové smlouvě se týkají výlučně vztahu mezi žalovaným a úvěrující společností a nemohou mít žádný vliv na práva případného dalšího nabyvatele vozu), uzavřel v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. se závěry rozsudku ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), že odstoupení od smlouvy je právním úkonem neplatným. Dovodil tedy, že převedené vlastnické právo nebylo způsobem uplatněným v odstoupení od smlouvy omezeno. Co se týče „omezení vlastnického práva vlastnostmi převáděné věci“ a „absence vlastností vymezených kupní smlouvou“, Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí výslovně zdůraznil, že pro závěr o platnosti odstoupení od smlouvy a tedy pro výsledek sporu je nevýznamné, zda žalovaný porušil nějakou jinou právní povinnost než tu, jež byla důvodem odstoupení od smlouvy.
Názor, že právní vadou je pouze vada, v jejímž důsledku nepřejde vlastnické právo k předmětu převodu, odvolací soud (ani implicite ) neučinil.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Ani otázku, „zda je uzavřena konkludentně dohoda o odstoupení od kupní smlouvy, pokud kupující vrátí předmět kupní smlouvy prodávajícímu a prodávající předmět kupní smlouvy zpět přijme, resp. se k předmětu převodu chová jako vlastník“, odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, resp. ji řešit nemohl. Jestliže dovolatel v žalobě tvrdil, že žalovanému automobil vrátil a ten jej převzal proto, že dovolatel odstoupil od smlouvy, a soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vyšel i odvolací soud, vzal tato jeho tvrzení za prokázaná, tak tu není skutkový základ umožňující právní závěr, podle něhož dovolatel a žalovaný předáním a převzetím automobilu projevili (jinak než výslovně, leč způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, srov. §35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“) shodnou vůli zrušit kupní smlouvu dohodou.
V rámci vymezení otázky procesního práva dovolatel argumentuje, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že ke zrušení kupní smlouvy nedošlo, a on proto nemá nárok na zaplacení žalované částky z titulu práva na vrácení kupní ceny, a bylo-li zjištěno, že žalovanému automobil vrátil a ten ho nemůže vydat, protože mu byl odcizen, měl odvolací soud uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky posoudit podle §458 obč. zák. a přisoudit mu požadované plnění z titulu práva na náhradu za věcné plnění, které nelze vydat. Jestliže tak neučinil, odchýlil se podle mínění dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 944/2006, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014 a sp. zn. 28 Cdo 1113/2014), podle níž posouzení skutku po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení).
V tom však dovolateli nelze přisvědčit. Judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. již rozsudek ze dne 28. l1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, a dále např. rozsudek ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v témže časopise, sešit č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1615/2010), se v daném případě neuplatní.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V tomto ustanovení, jež stanoví vázanost soudu žalobou, se promítá dispoziční zásada, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno. Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení (§79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1995, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 1998, pod číslem 4). Právní kvalifikace nároku v žalobě být uvedena nemusí, a pokud ji žalobce uvede, není pro soud závazná, a je tudíž nerozhodná též z hlediska vymezení předmětu řízení (na vymezení předmětu řízení se nepodílí).
Ve zde souzené věci se žalobce domáhal zaplacení peněžité částky na základě tvrzení, že s žalovaným uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě na něho žalovaný převedl vlastnické právo k automobilu a vozidlo mu předal a žalobce zaplatil žalovanému kupní cenu. Protože zjistil, že vozidlo má právní vadu, od kupní smlouvy odstoupil, vozidlo žalovanému vrátil a žalobou se domáhá vrácení zaplacené kupní ceny. Takto vylíčeným skutkovým dějem byl vymezen předmět řízení, jímž je soud vázán. Z hlediska právní kvalifikace jde o uplatnění nároku na vrácení plnění dle §351 odst. 2 obch. zák. Toto ustanovení je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 12609, a usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2553/2010) speciální normou k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v §451 a násl. obč. zák., přičemž platí, že není-li vrácení plnění podle §351 odst. 2 obch. zák. poskytnuté druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.).
Posoudit žalobcův požadavek na zaplacení peněžní částky z titulu práva na peněžitou náhradu za věc, kterou nelze vydat, v takovém případě bez změny žaloby nelze. Ať by již byl takový požadavek právně kvalifikován jako uplatnění práva vlastníka věci na náhradu škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1546/97, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, či usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 6645, a vedle toho závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018), či (jak prosazuje dovolatel) jako uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení dle §458 odst. 1 obč. zák., v každém případě se požadavek na zaplacení peněžní náhrady za věc, kterou nelze vydat, zakládá na odlišném skutkovém stavu, než jak byl vylíčen v žalobě, a nejde proto o otázku pouhé právní kvalifikace. O situaci, na níž míří shora citovaná ustálená rozhodovací praxe, tu tedy nejde.
Zatímco pro uplatnění práva na vrácení kupní ceny zaplacené na základě kupní smlouvy zrušené odstoupením bylo právně nevýznamné, jaký byl osud automobilu po jeho vrácení žalovanému, z hlediska práva na peněžní náhradu za tento automobil je rozhodující právě skutečnost, že vozidlo bylo odcizeno v době, kdy je měl v držení žalovaný. Jde tu o podstatně jiný skutkový děj, než je ten, jehož vylíčením v žalobě žalobce vymezil předmět sporu, a odvolací soud by překročil předmět řízení a porušením ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. by zatížil řízení vadou, kdyby – bez toho, že žalobce přistoupil ke změně žaloby – posoudil uplatněný nárok tak, jak nyní žalobce v dovolání požaduje.
Za těchto okolností nelze považovat procesní postup odvolacího soudu za přepjatě formalistický, přípustnost dovolání tudíž nezakládá ani námitka dovolatele, že byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, provázená odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 1038/08, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, a ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS74/94. Jde tu o výklad a aplikaci procesních pravidel zakotvených v občanském soudním řádu jakožto předpisu veřejného práva, upravujícího civilní proces jako jednu ze záruk spravedlnosti a práva (§3 o. s. ř.), a obecný požadavek spravedlnosti nemůže ospravedlnit porušení stanoveného procesního postupu. Podle čl. 90 věty první Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem (sic) poskytovaly ochranu právům, a též Listina základních práv a svobod v článku 36 odst. 1 zakotvujícím právo na soudní ochranu výslovně stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem (sic!) svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Byl to žalobce jako pán sporu ( dominus litis ), kdo v žalobě vymezením skutku, z něhož dovozuje uplatněné právo, a formulací žalobního petitu vymezil předmět řízení, a jeho překročením, byť i třeba v zájmu objektivně spravedlivého řešení, by soudy porušily stanovený postup a zároveň dispoziční zásadu ovládající sporný civilní proces.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že procesní vada plynoucí z opomenutí procesního předpisu je vážným porušením stanoveného postupu jako podstatného znaku ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, za ústavně souladné lze tudíž pokládat jen takové soudní řízení, v němž obecný soud zcela a plně respektuje platné zásady procesního práva (srov. např. nález ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96, uveřejněný pod číslem 62/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. III. ÚS 367/99, uveřejněný pod číslem 159/1999 tamtéž).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu