ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3407.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3407/2020-191
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně BAŤA, akciová společnost , se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 130, PSČ 762 22, IČO 44268050, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, PSČ 760 01, proti žalované ARCUS - Růžička, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9, Českobrodská 1091/38a, PSČ 190 00, IČO 48535834, zastoupené JUDr. Michalem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 10, V Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, o zaplacení částky 106 786 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 273/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 68/2020-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 68/2020-165, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 106 786 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaná dne 30. 11. 2016 vypověděla nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi ní a žalobkyní dne 6. 5. 1992, přičemž výpovědní doba uplynula dne 28. 2. 2017. Žalovaná však stále dluží nájem za leden 2017 ve výši 34 995 Kč a za únor 2017 ve výši 71 791 Kč. Celkem tak žalovaná žalobkyni dluží 106 786 Kč.
Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Jako důvod uvedla, že v důsledku poruchy vodovodní přípojky, kterou se do jí pronajaté nemovitosti přivádí voda, došlo ke zbytečnému úniku vody v ceně 95 983,60 Kč, kterou žalovaná musela zaplatit „PVK“, což je škoda, která jí vznikla, a dále vynaložila na nezbytné práce spojené se zjištěním poruchy 10 803 Kč. Žalovaná vyfakturovala žalobkyni částku 106 786 Kč, kterou jí žalobkyně neuhradila. Proto žalovaná uvedenou pohledávku dne 12. 9. 2017 započetla na vzájemnou pohledávku z důvodu nájemného za leden a únor 2017 a v důsledku tohoto zápočtu nárok žalobkyně na zaplacení žalovaného nájmu zanikl.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 98 C 273/2018-131, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 98 C 273/2018-157, výrokem pod bodem I zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 106 786 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, výrokem pod bodem II uložil žalované zaplatit žalobkyni specifikovaný úrok z prodlení a částku 1 200 Kč a výrokem pod bodem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v důsledku havarijního stavu areálu, který musel být žalobkyni nejméně půl roku před incidentem dobře znám, došlo na přelomu prosince 2015 a ledna 2016 k prasknutí vodovodní trubky uložené v zemi. Soud neuznal argument žalobkyně, že oprava havárie vodovodního potrubí byla podle nájemní smlouvy povinností žalované. Poukázal na článek 4.2 smlouvy o nájmu, kde se žalovaná v roce 1992 zavázala k údržbě a opravě vlastního objektu, ve kterém se pronajaté prostory nachází, když podle článku 4.3 smlouvy byl výslovně výkon generálních a jiných obdobných oprav přenechán žalobkyni. Potrubí však neprasklo v budově, ale na dvoře, a protože vodovodní přípojka je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2012 vždy samostatnou věcí, nikdy součástí jiné, nelze ani hypoteticky ze znění smlouvy dovozovat, že by povinnost údržby a opravy budovy, kde se nebytové prostory nachází, kterou na sebe žalovaná v článku 4.2 smlouvy vzala, se vztahovala i na vodovodní rozvody (přípojku) mimo budovu samotnou. Oprava nečekaně prasklé vodovodní přípojky, kterou žalovaná nepřekopla ani jinak nezapříčinila její prasknutí – takže šlo o havárii přípojky, o jejíž stav se žalobkyně dlouhodobě a vědomě ani nestarala a ani nezajímala, překračuje rozsah běžné péče či údržby o nebytové prostory a budovu, ve které jsou umístěné, protože taková oprava je svou povahou renovací a generální opravou, které byla podle článku 4.3 smlouvy o nájmu povinna provádět žalobkyně. Uvedené plně koresponduje se zákonnou povinností žalobkyně udržovat předmět nájmu vlastním nákladem ve způsobilém stavu k užívání (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2126/2010), což není situace, kdy havárie vodovodní přípojky si vynutí zastavení přívodu vody do budovy, takže nájemci nezbude nic jiného, než si opravu zařídit, aby mohl pronajaté prostory dále užívat. Náklady na likvidaci škody složené jednak z úhrady vody vyteklé prasklinou v trubce, jednak s přesně vyčíslenými náklady na zjištění závady žalovaná vynaložila účelně, když šlo o vážnou situaci hrozící další škodou, a proto žalovaná postupovala v souladu s ustanovením §2908 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a tudíž jí náleží náhrada za zajištění opravy v požadované výši.
Zápočet učiněný žalovanou podle soudu prvního stupně splňuje všechny zákonné náležitosti, zápočet byl učiněn vůči pohledávkám splatným, k úhradě žalované částky tak došlo započtením a pohledávku žalované není namístě ve smyslu ustanovení §1987 o. z. považovat za spornou a nejistou. K zániku žalované pohledávky došlo v rozsahu, v němž se pohledávky stran vzájemně kryly; žalovaná pohledávka tak zanikla v rozsahu jistiny, avšak úroky od splatnosti každého z nájmů do dne zápočtu (18. 9. 2017) zůstaly neuhrazeny, proto v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Soud prvního stupně přiznal i paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Námitku žalobkyně, že započítávaná pohledávka byla nejistá a sporná, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou, protože důvod právního vzniku pohledávky a její výše nebyly obtížně dokazatelné tak, aby tímto zjišťováním bylo řízení neúměrně zatíženo.
K odvolání obou účastníků (žalobkyně napadla výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I a III, žalovaná napadla výrok pod bodem II v rozsahu smluvních úroků z prodlení z tam uvedených částek za dobu od 15. 3. 2017 do 18. 9. 2017) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 53 Co 68/2020-165, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 106 786 Kč a smluvní úrok z prodlení z částky 34 995 Kč ve výši 0,05 % denně od 19. 9. 2017 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení z částky 71 791 Kč ve výši 0,05 % denně od 19. 9.2017 do zaplacení; ve výroku pod bodem II ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně za dobu od 15. 3. 2017 do 18. 9. 2017 denně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry o zániku žalované pohledávky v důsledku započtení. Poukázal na ustanovení §1982 odst. 1 o. z., podle něhož dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile druhé straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a splnit vlastní dluh. Podle odstavce 2 téhož ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky setkaly. Odvolací soud poukázal na ustanovení §545 o. z., které stanoví, že právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran a konečně na to, že ve smyslu ustanovení §§551 až 554 o. z., upravujících zdánlivé právní jednání, nejde o právní jednání, nelze-li pro neurčitost zjistit jeho obsah, ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
Písemný projev započtení pohledávek žalované ze dne 12. 9. 2017 podle odvolacího soudu pro svou neurčitost nemohl přivodit zánik žalovaných pohledávek. Úkon započtení učiněný žalovanou totiž nebyl směřován proti pohledávce jediné a žalovaná zároveň, byť sumou jedinou, využila celkem čtyři pohledávky se samostatným skutkovým základem. Z úkonu žalované také není zřejmé, která pohledávka má kterou krýt, nelze z něj tedy určit, která pohledávka a v jakém rozsahu vede k zániku pohledávky z lednového a která pohledávky z únorového nájemného. Odvolací soud poukázal také na starší judikaturu dovolacího soudu, která je plně využitelná i v současné úpravě občanského zákoníku (např. sp. zn. 23 Odo 932/2006, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007 a sp. zn. 29 Odo 174/2004), podle níž je nezbytně nutné v případě zápočtu více pohledávek proti pohledávce jediné nebo v případě zápočtu pohledávky na více protipohledávek přesně uvést, jaká část té které pohledávky se započítává, případně na kterou část pohledávky je započítáváno. Projev vůle směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké výše vzájemným započtením zanikají. Žalovaná však proti pohledávce žalobkyně ve výši 34 995 Kč splatné 15. 1. 2017 a další její pohledávce ve výši 71 791 Kč splatné 15. 2. 2017 projevila neurčitou vůli započíst své pohledávky ve fakturované výši 106 786,60 Kč sestávající ze čtyř částek, aniž by jakkoli blíže specifikovala, kterou z pohledávek žalobkyně má rušit ta která z jejích pohledávek. Za popsaného stavu žalobkyně správně k takovému právnímu jednání žalované nepřihlížela a uplatnila své právo na zaplacení nájmu žalobou, správně k takovému zdánlivému právnímu jednání neměl přihlédnout ani soud prvního stupně.
Toto právní posouzení odvolací soud považoval za podstatné pro své rozhodnutí s tím, že se již podrobně nezabýval jednotlivými odvolacími námitkami žalobkyně, které jsou podle jeho názoru plně opodstatněné. Zejména, že nelze za náklady účelně vynaložené k odvracení újmy považovat objem uniklé vody, když k této újmě již došlo, takže by je bylo možno hodnotit snad pouze jako nárok na náhradu škody. Otázkou spornou mezi stranami je i to, kdo byl povinen zaplatit instalatérské, zednické či další práce, když nešlo o havárii na přípojce, neboť nadměrný průtok vody zaznamenal vodoměr, tudíž bylo potrubí poškozeno až za ním, a v této situaci opět vyvstává otázka, kdo byl podle nájemní smlouvy povinen vůbec k údržbě této části stavby. Všechny pohledávky, které žalovaná k započtení uplatnila, jsou, nehledě na výše uvedené závěry o neurčitosti úkonu započtení, pohledávkami vysoce spornými, tedy nejistými a neurčitými ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., tedy nezpůsobilými k započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a odvolací soud se při řešení některých otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K judikatuře dovolacího soudu, na niž odkazuje v odůvodnění soud odvolací, dovolatelka podotýká, že v ní dovolací soud posuzoval platnost kompenzačního projevu vůle za situace, kdy započítávané pohledávky nebyly ve stejné výši, zatímco v nyní posuzované věci tyto pohledávky ve stejné výši byly. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou otázku žalovaná považuje, zda se tyto závěry dovolacího soudu v případě započtení více pohledávek uplatní i v případě, kdy je celková výše vzájemných pohledávek ve stejné výši. Dovolatelka má za to, že pokud kompenzační projev směřuje k započtení všech vzájemných pohledávek ve stejné výši, pak z něj nemusí být nutně patrno, která část započítávaných pohledávek má započtením zaniknout a která nikoli, neboť takový kompenzační projev směřuje k započtení všech vzájemných pohledávek obou stran.
Žalovaná nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že všechny pohledávky, které žalovaná uplatnila k započtení, jsou pohledávkami vysoce spornými, tedy nejistými a neurčitými ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., tudíž nezpůsobilými k započtení. Podle žalované však nemůže být pohledávka nejistá jen proto, že na straně odvolacího soudu panuje nejistota, kdo by měl vynaložené náklady a škody platit. Odvolací soud totiž odůvodnil svůj závěr pouze tím, že „vyvstává otázka, kdo byl podle nájemní smlouvy povinen vůbec k údržbě této části stavby“. Soud prvního stupně se přitom touto otázkou zabýval a učinil o ní závěry, které podrobně odůvodnil.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to posouzení právního jednání započtení
1) z hlediska jeho určitosti, za situace, kdy proti více pohledávkám jednoho z účastníků započítává druhý z účastníků více svých pohledávek podle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
2) z hlediska, zda jde v případě pohledávek žalované o pohledávky nejisté ve smyslu §1987 odst. 2 o. z.
Dovolání je i důvodné.
K právní otázce určitosti právního úkonu zápočtu se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněném pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud na základě usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05), rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, shrnul, že „podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) neplatný právní úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v rozsudku ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2014, pod číslem 18“.
Uvedené závěry pak Nejvyšší soud dále rozvedl a upřesnil například v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, popřípadě v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017, v nichž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“.
Shora uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Odůvodnil-li odvolací soud svůj závěr, že zápočet pohledávek provedený žalovanou je zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlédnout, protože úkon započtení učiněný žalovanou nebyl směřován proti pohledávce jediné a žalovaná zároveň, byť sumou jedinou, využila celkem čtyři pohledávky se samostatným skutkovým základem, přičemž z úkonu žalované není zřejmé, která pohledávka má kterou krýt, a proto z něj nelze určit, která a v jakém rozsahu vede k zániku pohledávky z lednového a která pohledávky z únorového nájemného, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z rozsudku odvolacího soudu se navíc nepodává, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že částka 106 786,60 Kč, kterou žalovaná uplatnila k započtení, sestává ze čtyř pohledávek. Odvolací soud totiž neposuzoval právní titul těchto údajných čtyř pohledávek sestávajících z úhrady vyteklé vody prasklinou v trubce, z úhrady instalatérských prací, z úhrady vybourání otvoru ve zdi budovy a vodoměrné šachty pro trubku a z úhrady zednických prací na dozdění zdiva budovy a vodoměrné šachty. Bez tohoto posouzení nemohl dojít ani k závěru, že jde o čtyři samostatné pohledávky. Pokud by tyto nároky byly posouzeny jako škoda vzniklá žalované, což připouští i odvolací soud, šlo by o pohledávku jedinou.
Pokud jde o druhou otázku, výklad §1987 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud podal v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud mj. dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.
Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020).
Současně platí, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.
Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. §570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - §1982 odst. 2 in fine o. z.). Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v soudním řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.
Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.
Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje §1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku §1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení).
Pokud odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že všechny pohledávky uplatněné k započtení žalovanou jsou pohledávkami vysoce spornými, tedy nejistými a neurčitými ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., je zřejmé, že nevzal v úvahu hlediska, k nimž dospěl dovolací soud ve shora uvedeném rozsudku. Pominul, že žalovaná učinila kompenzační projev vůči žalobkyni již téměř rok před podáním žaloby. Z jeho odůvodnění rovněž nevyplývá, že by byl býval vzal v úvahu další okolnosti, které jsou podle judikatury dovolacího soudu rozhodné pro posouzení, zda pohledávky jsou způsobilé k započtení, např. zda tedy jsou tyto pohledávky sporné (nejisté) co do základu a výše při zohlednění toho, že o „nejistou“ pohledávku se přitom nejedná jen proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace, zda existuje objektivní nejistota, zda pohledávky vznikly a z jakého důvodu, popř. zda jsou splatné, kdo je jejich věřitelem či dlužníkem, jaká je jejich výše apod.
Odvolací soud vyšel z ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích s tím, že prokazatelně nešlo o havárii na přípojce, aniž by případně dovodil, že zjištění (prokázání) pohledávky žalované co do důvodu nebo výše vyžaduje rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení.
I v tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení podle §243e odst. 1 o․ s. ř. zrušil a věc tomuto soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu