ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.425.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 425/2021-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně – Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalované Basali.com s.r.o. , se sídlem v Kladně, Dubí, U Šestého 988, PSČ 272 03, IČO 01445707, zastoupené Mgr. Martinou Stínkovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Průchodní 346, PSČ 272 01, o zaplacení částky 493 848,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 193/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 178/2020-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D., advokátky, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 9 C 193/2018-62, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 493 848,37 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 178/2020-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé pod bodem I a změnil jej ve výroku o nákladech řízení pod bodem II tak, že jejich výše činí 135 188 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek dovolacím soudem vyřešených, přičemž tyto otázky mají být posouzeny jinak. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá k řešení otázku výkladu ustanovení §51 a §28 odst. 2 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2015, přičemž poukazuje na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, která vychází z principu objektivní odpovědnosti za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektřiny, a to bez ohledu na to, kdo zajištění proti neoprávněné manipulaci porušil. Dovolatelka se proti těmto závěrům vymezuje a namítá, že z jazykového znění dotčených ustanovení konstrukce objektivní odpovědnosti zákazníka nevyplývá. Dále poukazuje na ustanovení §51 odst. 3 energetického zákona ve znění účinném od 1. 1. 2016 [po novelizaci zákonem č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] a uvádí, že zákon blíže nedefinuje osobu neoprávněného odběratele, nýbrž hovoří pouze obecně o osobě, která neoprávněně odebírala elektrickou energii. K založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je pak zapotřebí i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce. Dodává, že současně došlo ke změně judikatury dovolacího soudu ve vztahu k osobě neoprávněného odběratele, přičemž v tomto ohledu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, s ohledem na to je podle dovolatelky namístě přehodnotit dosavadní judikaturu týkající se posouzení odpovědnosti zákazníka za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektřiny podle energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2015.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že neoprávněný odběr elektřiny podle §51 energetického zákona představuje objektivní stav, ke kterému dochází při naplnění znaků některé ze skutkových podstat zde uvedených. Otázkou předpokladů náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie a její výše se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009, usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012). Tato odpovědnost je dovolacím soudem pojímána jako objektivní s tím, že základ nároku dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny i jeho výše se neřídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, nýbrž podle zvláštního právního předpisu - zákonem č. 458/2000 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny; proto nepřichází v úvahu aplikace ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, případně za bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005].
Poukazuje-li dovolatelka na „změnu judikatury dovolacího soudu“ ve vztahu k osobě neoprávněného odběratele, přičemž v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, a ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, pak je třeba uvést, že z citovaných rozhodnutí vyplývá, že k založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je třeba (vedle splnění ostatních podmínek) i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce, přičemž jenom z toho, že tu byl smluvně-odběratelský právní vztah, nelze bez dalšího dovozovat neoprávněný odběr původního odběratele v době po jeho skončení, jestliže tu jsou okolnosti dokládající, že on sám elektřinu neodebral, ani že neumožnil odběr ve prospěch jiných osob.
Odvolací soud se od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlil, vycházel-li z toho, že odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektřiny ve smyslu §51 energetického zákona je odpovědností objektivní založenou na odpovědnosti zákazníka za udržování odběrného elektrického zařízení ve stavu odpovídajícím právním předpisům a technickým normám. Závěr o osobě škůdce pak odvolací soud učinil na základě odběratelského smluvního vztahu založeného smlouvou o sdružených dodávkách elektřiny ze dne 14. 8. 2014, jehož existence v předmětném období byla v nalézacím řízení prokázána. Tento závěr není v rozporu ani se dvěma posledně citovanými rozhodnutími dovolacího soudu, jak dovozuje dovolatelka, neboť odvolací soud jej nezaložil na dřívější existenci smluvního vztahu mezi stranami za situace, kdy tento v rozhodné době již netrval; současně se v projednávané věci nejednalo ani o situaci, kdy v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy, jejímž předmětem by byla dodávka elektřiny v daném odběrném místě. Argumentace dovolatelky je v tomto ohledu nepřípadnou.
Odvolací soud tak vyřešil předmětnou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud současně neshledal důvody k jinému posouzení této již vyřešené otázky v nyní projednávané věci.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit námitky dovolatelky vztahující se k opomenutí péče řádného hospodáře a porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně, prostřednictvím nichž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení rozsahu odpovědnosti dovolatelky, když v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Řešením uvedených otázek se odvolací soud vůbec nezabýval, sama dovolatelka přitom tyto námitky v nalézacím řízení neuplatnila a poprvé je vznesla až v dovolání.
Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani námitky dovolatelky týkající se pochybení soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu, neboť jimi dovolatelka vytýká vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních totiž nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018). Ani tvrzení dovolatelky ohledně porušení jejího ústavně zaručeného základního práva přitom na uvedeném ničeho nemění, neboť poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), které jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo splňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 3. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu