ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1648.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1648/2020-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobkyně A. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Marinem Voljeníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému J. J., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 93/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2019, č. j. 22 Co 75/2018-620, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivana Krutského, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2017, č. j. 16 C 93/2013-427, ve spojení s usnesením ze dne 23. 1. 2018, č. j. 16 C 93/2013-435, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že smlouvy ze dne 3. 8. 2013 o zřízení věcného břemene a o zřízení předkupního práva, a smlouvy ze dne 9. 11. 2008 o zřízení předkupního práva a kupní smlouva, jsou neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Co 75/2018-620, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem – jak bude dále rozvedeno – není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovoláním, jehož přípustnost dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky „upřesnění formy, intenzity nátlaku ze strany určité osoby, který má ve svém důsledku potenciál ovlivnit jednání budoucí smluvní strany konat určité právní jednání a typologie – druhu takového nátlaku“ odchýlil (posuzováno z obsahového hlediska) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud navázal právní závěr o platnosti uzavřených smluv (mimo jiné) na skutkové zjištění, že smlouvy ze dne 9. 11. 2008 žalobkyně uzavřela na základě svobodné vůle a nikoliv v důsledku psychického donucení (bezprávné výhružky). S tím dovolatelka nesouhlasí. Zvláště napadá, za pomoci vlastního hodnocení důkazů, závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného (tvrzenou bezprávnou výhružkou) a právním úkonem, který učinila. Otázka (ne)existence příčinné souvislosti je přitom otázkou skutkovou (např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1586/2006).
Jestliže dovolatelka namítá nesprávnost skutkových zjištění (skutkového závěru) odvolacího soudu a požaduje přezkoumání zjištěného skutkového stavu soudem dovolacím, pak tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ) a v tomto kontextu, je-li zjištěný skutkový stav přezkoumatelný a zároveň není ve zcela zjevném rozporu s obsahem spisu, nemůže být ani mínění dovolatelky (viz bod IV. dovolání) o současném porušení jejího práva na spravedlivý proces opodstatněné, resp. namítá-li dovolatelka, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by z jejich námitek vyplývala otázka hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve skutečnosti se domáhá přezkumu otázky skutkové) a uvedení důvodu přípustnosti, není námitka, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, „sama o sobě“ způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Kromě výše uvedeného lze dodat, že z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o hodnocení provedených důkazních prostředků a zjištění z nich učiněných, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za pravdivé, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), jakou provedeným důkazům přisoudí hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Skutkový závěr, že žalobkyně uzavřela smlouvy ze dne 9. 11. 2008 na základě svobodné vůle, není v extrémní rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Řádné vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje ani námitka neprovedení žalobkyní navržených důkazů, potažmo neúplnosti zjištěného skutkového stavu (bod IV. 3 dovolání), která nadto zcela zřejmě představuje nezpůsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., kterým není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Jinak řečeno, kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K vymezení dovolacího důvodu v části, ve které dovolatelka předestírá svou argumentaci vedoucí (rovněž) ke skutkovému závěru o absenci vážné vůle žalovaného (týkající se kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2008), lze dále dodat, že se nachází mimo relevantní půdorys materiálního vymezení položené otázky [případně k této části dovolacího důvodu opomněla dovolatelka zformulovat právní otázku, pročež schází řádně vymezená přípustnost dovolání; k shodnému přístupu k vymezení přípustnosti dovolání, jakož i toho, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, přistupuje též judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21)].
Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako dílem nepřípustné a dílem vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu