ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2321.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2321/2021-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. R. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Lucií Šebelovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 18, 669 02 Znojmo, proti žalované: Equine Vet Service a.s ., IČO 27863069, se sídlem Libušská 313/104, 142 00 Praha 4, zastoupená JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem Náprstkova 276/2, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a.s ., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o 339 116 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 111 C 13/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Co 287/2020-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ľubomíra Focka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Co 287/2020-327, potvrdil rozsudek ze dne 15. 6. 2020, č. j. 111 C 13/2017-242, jímž Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu na zaplacení 339 116 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady škody v částce 339 116 Kč s příslušenstvím, sestávající z 99 116 Kč (náklady na veterinární péči) a 240 000 Kč (škoda vzniklá utracením hříběte), která mu měla vzniknout v důsledku vadné veterinární péče a neposkytnutím potřebných doporučení žalovanou, vyšly soudy ze zjištění, že dne 2. 4. 2014 porodila žalobcova chovná klisna S. hříbě S. (dále jen „starší hříbě“), které po porodu trpělo syndromem perinatální asfyxie (dále jen „PAS“), a proto bylo léčeno v zařízení žalované a po 8 dnech (dne 12. 4. 2014) bylo (spolu s matkou) propuštěno do domácí péče. Dne 18. 4. 2015 porodila stejná klisna další hříbě S. (dále jen „mladší hříbě“), které bylo krátce po porodu rovněž hospitalizováno, avšak již v jiném zařízení, a které muselo být dne 8. 5. 2015 utraceno pro postižení tří kloubů septickým zánětem, jehož původcem byl mikroorganismus Staphylococcus aureus. Na základě odborných závěrů, zejména ústavního znaleckého posudku, soud uzavřel, že žalovaná nepochybila při celkové péči o koně žalobce, za drobné pochybení označil pouze absenci doporučení gynekologického vyšetření klisny před jejím dalším zabřeznutím, avšak s tím, že podezření na infekci klisniny dělohy ze stavu zvířat nevyplynulo a navíc pouze na základě bakteriologické kultivace v časném poporodním období nelze infekci dělohy jednoznačně prokázat nebo vyloučit a nelze vyvodit souvislost mezi kultivačním nálezem z dělohy klisny a stavem mladšího hříběte. Zánět dělohy je jednou z možných příčin, nikoliv však příčinou jedinou. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu podle §2900 a §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť žalovaná při poskytování péče klisně a staršímu hříběti neporušila žádnou právní povinnost. Ohledně pochybení spočívajícího v nedoporučení gynekologického vyšetření klisny uzavřel, že mezi tímto pochybením a škodou vzniklou žalobci není dána příčinná souvislost, neboť případné bakteriální onemocnění dělohy klisny (pokud v té době vůbec existovalo a bylo příčinou zdravotních obtíží staršího hříběte, což prokázáno nebylo), by takovým vyšetřením stejně nebylo zjištěno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém podrobně popsal průběh léčení i hospitalizace a pochybení, kterých se podle něj žalovaná při péči o koně dopustila. Namítal, že klisna trpěla infekcí dělohy již při porodu staršího hříběte a žalovaná jako odborník měla zánět v rámci zjišťování příčiny nemoci hříběte zjistit, popř. žalobce za daného stavu na vhodnost vyšetření dělohy klisny upozornit, což uvedl v posudku i znalecký ústav. Pokud by bylo starší hříbě správně diagnostikováno a klisna řádně zaléčena, nedošlo by k následnému utracení mladšího hříběte S. Neprovedením výtěru dělohy klisny či nedoporučením provedení tohoto vyšetření žalovaná porušila povinnosti odborné veterinární péče. V rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 a 30 Cdo 5359/2007 soudy svá rozhodnutí vystavěly výhradně na závěrech posudku znaleckého ústavu, jehož závěry jsou nejednoznačné, chybné a také v rozporu se znaleckým posudkem MVDr. Semana a dalšími listinami předloženými žalobcem. K uvedenému dovolatel předložil dovolacímu soudu odborné vyjádření Y. A. z Veterinární univerzity Voroněž, kterým chtěl doložit závěr o neonatání sepsi hříběte. Vadu řízení dovolatel spatřuje v nenařízení revizního znaleckého posudku a neprovedení žalobcem navržených důkazů. Namítal rovněž, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily pouze podle §2894 o. z., a nikoli též ve vztahu k §2950 o. z., když žalovaná vykovávala odbornou činnost. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, dovolání žalobce označila za nepřípustné, neboť nesplňuje náležitosti podle §237 o. s. ř., obsahuje pouze skutkové námitky a účelovou a vnitřně rozpornou argumentaci. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Námitky dovolatele se týkají převážně tvrzených vad dokazování (nejednoznačné a chybné závěry znaleckého posudku, jeho rozpor s posudkem MVDr. Semana a závěry zahraničního znalce, i dalšími listinnými důkazy), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
K listinnému důkazu (odbornému vyjádření Y. A. z Veterinární univerzity Voroněž), jehož provedení dovolatel v dovolání navrhl, nelze přihlížet vzhledem k §241a odst. 6 o. s. ř. podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení §2950 o. z., neboť touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013) vzhledem k závěru, že žalovaná se žádného pochybení, jež by bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, nedopustila.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, nebyl vypracován revizní znalecký posudek a provedeny další jím navržené důkazy, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Pro úplnost lze dodat, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5978, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se však musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Takové judikatorní požadavky byly v projednávané věci naplněny.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu