ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.4145.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4145/2019-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Z. P. , narozená XY, zastoupená opatrovníkem A. P., oba bytem XY, právně zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady , IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, 100 00 Praha 10, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, o 35 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 94/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 15 Co 71/2019-483, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Bláhy.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody na zdraví (konkrétně náhrady za ztížení společenského uplatnění), která jí měla vzniknout v důsledku protiprávního jednání žalované. Ve věci rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 7 C 94/2007-215, tak, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, č. j. 15 Co 484/2012-246, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť shledal důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná.
3. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 25 Cdo 2876/2013-266, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
4. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, (založeném na č. l. 274 spisu) usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že přístup odvolacího a Nejvyššího soudu k určení počátku subjektivní promlčecí lhůty byl příliš restriktivní. Zdůraznil, že pro určení počátku subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) je rozhodující den, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Zákonné slovní spojení „vědomost o vzniklé škodě“ nepokrývá pouze informace o ustáleném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady možnosti uplatnění práva před civilním soudem. Jestliže obecné soudy při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vycházely pouze z obecného vědomí žalobkyně (resp. jejího opatrovníka) o vzniklé škodě, odepřely jí právo na soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu. Odvolacímu a Nejvyššímu soudu Ústavní soud vytkl, že se zcela nedostatečně zabývaly argumentem žalobkyně, že subjektivní promlčecí lhůta mohla začít běžet nejdříve po dni 15. 5. 2006, kdy byl opatrovníkovi předán obrazový koronarografický záznam. Nedostatečnost vypořádání se s tvrzením žalobkyně spočívá jednak v absenci obecných zásad logiky, jednak v absenci řádného posouzení, zda se žalobkyně (resp. její opatrovník) skutečně dozvěděla o tom, že jí byla postupem zdravotnického zařízení způsobena újma na zdraví. Aniž by Ústavní soud předjímal úspěšnost návrhu, uzavřel, že řízení je zatíženo vadami, které zakládají porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
5. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 6. 9. 2016, č. j. 15 Co 71/2019-243 (při číslování listů došlo k chybě, viz úřední záznam na č. l. 280), zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že závěr soudu prvního stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby považuje za správný, námitka promlčení proto není důvodná a v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval projednáním nároku žalobkyně věcně.
6. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 8. 2018, č. j. 7 C 94/2007-421, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 000 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 10 100 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 14. 11. 2002 dopoledne podrobila ve zdravotnickém zařízení žalované koronarografii, k níž dala písemný souhlas. Tentýž den ve večerních hodinách upadla do bezvědomí (ve stavu akutního infarktu) a v důsledku opožděně zahájené resuscitace utrpěla škodu na zdraví (těžké poškození mozku z důvodu hypoxie, které zanechalo trvalé následky). Podle lékařské zprávy ze dne 26. 11. 2004 se od dubna 2004 zdravotní stav žalobkyně podstatně nezměnil. Je zcela nesoběstačná, bez možnosti komunikace, trpí záchvaty křečí, je inkontinentní, trvale není schopna činit právní úkony a uvědomovat si důsledky svého jednání. Její stav je ireversibilní (nevratný). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2004, byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2004, jí byl opatrovníkem ustanoven manžel A. P. Ze svědeckých výpovědí a usnesení Policie České republiky ze dne 1. 12. 2005, č. j.
ORIV-1034/OOK-2-2005 (v němž bylo odkazováno mimo jiné i na výpověď opatrovníka žalobkyně), soud zjistil, že si žalobkyně po provedené koronarografii stěžovala personálu na bolest u srdce a problémy s dýcháním, přičemž ze zdravotní dokumentace tato skutečnost nevyplývala. Na základě znaleckého zkoumání uzavřel, že samotná koronarografie byla provedena lege artis, avšak postup non lege artis spočívá v tom, že žalovaná adekvátně nereagovala na možná rizika spojená s provedeným výkonem a nezajistila sledování základních životních funkcí žalobkyně. Po právní stránce uzavřel, že žalobkyně udělila svobodný a informovaný souhlas s výkonem a že koronarografie byla provedena v souladu s poznatky lékařské vědy. Avšak vzhledem k tomu, že v důsledku nedostatečného sledování žalobkyně po výkonu došlo k opožděné resuscitaci a tím ke škodě na zdraví žalobkyně, bylo porušeno ustanovení §415 obč. zák. a §55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a je tak dána odpovědnost žalované za škodu podle §420 obč. zák. Ohledně námitky promlčení soud uzavřel, že v období do 29. 10. 2004 nemohla promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody začít běžet (§113 obč. zák.) a skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik nároku na náhradu škody, mohly být opatrovníkovi žalobkyně známy až poté, co se v plném rozsahu seznámil s veškerou dostupnou zdravotnickou dokumentací žalobkyně, která mu byla zpřístupněna dne 23. 2. 2005, a její část zkopírována a předána dne 1. 3. 2005. Na základě žádosti ze dne 15. 5. 2006 mu byl předán i záznam koronarografického vyšetření žalobkyně, pravděpodobně dne 24. 5. 2006, kdy za jeho poskytnutí zaplatil. Soud dovodil, že promlčecí doba mohla začít běžet nejdříve dnem 15. 5. 2006, a žaloba byla podána dne 14. 3. 2007 při zachování dvouleté subjektivní promlčecí doby. Výši odškodnění stanovil soud s ohledem na věk žalobkyně, v němž utrpěla škodu, a náklady na péči o ni.
7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 15 Co 71/2019-483, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 5. 2019, č. j. 15 Co 71/2019-489, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá, že se žalované neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek a že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po právní stránce však uzavřel, že námitka promlčení je důvodná. O škodlivém následku se manžel žalobkyně dozvěděl dne 15. 11. 2002, ke dni 29. 10. 2004 byl žalobkyni ustanoven opatrovníkem, a protože se podle propouštěcí zprávy ze dne 26. 11. 2004 již podstatně zdravotní stav žalobkyně neměnil od dubna 2004, byl k témuž dni, tedy k 26. 11. 2004, opatrovníkovi žalobkyně znám dostatek skutkových okolností, ze kterých bylo možno dovodit rozsah a výši škody. V žalobě podané soudu dne 14. 3. 2007 označila žalobkyně za protiprávní jednání žalované její nepoučení o možných následcích koronarografie, tj. absenci svobodného a informovaného souhlasu. Skutkové okolnosti týkající se informovaného souhlasu nemohl opatrovník po vzniku škody zjistit od žalobkyně, ani ze zdravotnické dokumentace obsahující informovaný souhlas podepsaný žalobkyní, záznamu koronarografie ani od pacientek, které se nacházely s žalobkyní na pokoji, a proto je třeba klást počátek promlčecí doby k 29. 10. 2004. Žalobní tvrzení o protiprávním jednání žalované rozšířila žalobkyně až dne 16. 3. 2009, kdy začala tvrdit, že postup žalované při vyšetření byl non lege artis. Opatrovník žalobkyně měl k dispozici všechny skutkové okolnosti, ze kterých mohl za pomoci odborníka zjistit, zda bylo vyšetření provedeno lege artis, nejpozději ke dni 25. 5. 2005 (správně 25. 5. 2006) , kdy obdržel záznam koronarografie, a proto k uplatnění nároku došlo po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně z vlastní iniciativy vedl od 3. 6. 2009 šetření ohledně správnosti postupu žalované po vyšetření, kdy žalobkyně nebyla umístěna na monitorované lůžko, a to přestože žalobkyně takové protiprávní jednání neoznačila. Okolnost, že si žalobkyně stěžovala na bolesti na hrudi a dušnost, se opatrovník žalobkyně musel dozvědět od syna a kamarádky žalobkyně bezprostředně po vzniku škodlivého následku. Proto se vědomí opatrovníka o skutkovém stavu váže ke dni 29. 10. 2004, a žaloba tak byla podána opožděně. Námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, neboť pozdní podání žaloby spočívá především na straně opatrovníka žalobkyně a žalovaná promlčení nezavinila ani svého práva nezneužila.
8. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod uvádí zejména nesprávné právní posouzení otázky promlčení uplatněného nároku. Namítá, že při jednání dne 16. 3. 2009 neuplatňovala nový nárok, ale pouze skutkově specifikovala základ toho, který již žalobou uplatnila dne 14. 3. 2007, což nemohlo mít vliv na běh promlčecí doby (nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, nebo ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1346/16). Odvolací soud pochybil, když vycházel při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby z pouhého předpokladu o vědomosti opatrovníka žalobkyně o jejích stížnostech na tlak na prsou a dušnost personálu žalované od syna žalobkyně a její kamarádky (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, nebo ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003). Nadto tížilo žalovanou břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečností, ze kterých pro sebe dovozovala příznivý následek, tj. uplynutí subjektivní promlčecí doby (nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, nebo ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04). Na posuzovaný případ nedopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, aplikovaný odvolacím soudem. Navíc je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, vydaným v této věci a s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, a ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2548/2013. Namítá rovněž vadu řízení spočívající ve skutečnosti, že skutková zjištění a úvahy při hodnocení důkazů soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, na straně jedné a právními závěry odvolacího soudu na straně druhé na sebe nenavazují. Protiprávní jednání personálu žalované totiž nespočívalo v konání (v zákroku ošetřujícího lékaře) ale v omisivním jednání, tj. v opomenutí zahájit včas resuscitaci (nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, a ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně. Opatrovník o jejích stížnostech na bolest na hrudi a problémy s dýcháním personálu žalované věděl již dne 14. 11. 2002, což vyplývá z usnesení Policie České republiky ze dne 1. 12. 2005, č. j. ORIV-1034/OOK-2-2005. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že nároky žalobkyně jsou promlčeny.
14. Odvolací soud v souladu s §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzoval promlčení nároků na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. Judikatura je ustálena v závěru, že pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, pod C 569). Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. váže promlčení práva uplynutím subjektivní promlčecí doby na podmínku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445, ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5867/2017, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005).
15. Odvolací soud vycházel ze závěru, že promlčecí doba nemohla začít běžet dříve, než byl žalobkyni ustanoven opatrovníkem její manžel (dne 29. 10. 2004). Ten se pak z lékařské zprávy ze dne 26. 11. 2004 dozvěděl, že zdravotní stav žalobkyně je ustálen. K tomuto datu tedy ve smyslu výše uvedené judikatury získal opatrovník žalobkyně vědomost o vzniku a rozsahu škody. Tento závěr je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou.
16. Při posuzování toho, kdy získal poškozený skutkové informace, na základě nichž si mohl vytvořit závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku domáhá (co je předmětem jeho žaloby). Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky, usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002, či rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, Soubor C 6556). Oproti tomu o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Touto změnou totiž není soud vázán, neboť rozhoduje-li o nároku na peněžité plnění, jež plyne ze skutkových tvrzení, umožňujících mu posoudit uplatněný nárok z hlediska práva i podle jiných norem, než jak navrhuje žalobce, popřípadě je možno podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, Soubor C 962, nebo ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005, či usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 431/2020, z odborné literatury pak Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622, bod II.). V rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaném pod č. 21/2003 Sbírky Nejvyšší soud uzavřel, že změnou žaloby je taktéž změna skutkových tvrzení, a to i tehdy, zůstává-li žalobní návrh nezměněn. O změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde mimo jiné tehdy, jestliže žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
17. V projednávané věci žalobkyně v žalobě ze dne 14. 3. 2007 opírala svůj nárok na zaplacení odškodnění o tvrzení, že neudělila ke koronarografii informovaný souhlas. Tvrdila, že kdyby znala všechna rizika spojená s podstoupením tohoto vyšetření, nikdy by je nepostoupila. Až při jednání soudu dne 16. 3. 2009 začala tvrdit, že kromě toho, že vyšetření bylo provedeno bez jejího informovaného souhlasu, nebylo provedeno v souladu s poznatky lékařské vědy (tedy chybně), což bylo příčinou vzniku škody na jejím zdraví. Začala tedy svůj nárok zdůvodňovat zcela odlišnými skutkovými okolnostmi, než které původně uvedla v žalobě. V daném případě jde po celou dobu řízení o nárok na náhradu škody, přičemž protiprávní úkon žalované podle původní žaloby spočíval v nedostatečném informování žalobkyně o rizicích vyšetření, zatímco po změně (rozšíření) žaloby i v tom, že žalovaná při koronarografii postupovala non lege artis. Ze skutkového vylíčení protiprávního jednání žalované v žalobě ze dne 14. 3. 2007 a při jednání soudu dne 16. 3. 2009 a z jejich vzájemného porovnání je zřejmé, že jde o odlišné nároky se samostatnou povahou. Zatímco na základě původně vymezeného předmětu řízení měl soud zkoumat, zda byla žalobkyně řádně žalovanou informována o povaze a rizicích vyšetření (a rovněž to, zda by zdravotnický výkon podstoupila, i kdyby byla řádně informována, aniž by v takovém případě bylo významné, zda došlo k pochybení při provedení výkonu), po změně (rozšíření) skutkových tvrzení byl však povinen (rovněž) zkoumat, zda byl postup žalované v souladu s poznatky lékařské vědy bez ohledu na splnění povinnosti provést výkon s informovaným souhlasem pacientky. V prvním případě se nárok odvíjí od zásahu do práv pacienta (jeho autonomie), neboť mu nebylo umožněno svobodné a dostatečnou informací podložené rozhodnutí, zda se podrobí léčbě, v případě druhém je nárok založen pochybením při samotném zdravotnickém výkonu. Nemůže se proto jednat o tytéž nároky, neboť porušení právní povinnosti je v každém z nich nutno zkoumat nejen na základě odlišných skutkových okolností, ale i z hlediska rozdílných právních hledisek. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně při jednání dne 16. 3. 2009 uplatnila nový nárok, je tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kromě rozhodnutí výše uvedených srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014), proto námitka dovolatelky, že při jednání dne 16. 3. 2009 nový nárok neuplatnila, ale pouze skutkově specifikovala základ původně uplatněného nároku, nemůže obstát. Zcela nepřiléhavé jsou odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, nebo ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1346/16. První se týká štěpení nároku v důsledku částečného vyhovění žalobě a následného posuzování objektivní přípustnosti dovolání. Ostatní se zabývají promlčením nároku na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v části přesahující původně žalovanou částku. O takovou situaci se ale v projednávaném případě nejedná.
18. Vzhledem k uvedeným závěrům odvolací soud nepochybil, jestliže posuzoval samostatně běh promlčecí doby pro nárok odvíjející se od neudělení informovaného souhlasu a nárok odvozovaný od tvrzeného postupu lékařů non lege artis. Je případné doplnit, že odvolací soud v předchozím rozsudku v této věci ze dne 22. 1. 2013, který byl zrušen Ústavním soudem, skutečnost, že byla žaloba rozšířena, nezohledňoval, a proto se touto otázkou nezabýval ani Ústavní soud ve výše citovaném nálezu vydaném v této věci.
19. Jestliže ohledně původně uplatněného nároku odvolací soud uzavřel, že o vzniku a rozsahu škody tak, aby jej mohl uplatnit u soudu, se opatrovník žalobkyně dozvěděl dne 26. 11. 2004 a rozhodné skutečnosti ohledně tvrzeného nedostatečného informování žalobkyně žalovanou se nemohl dozvědět později než byl ustanoven opatrovníkem (z lékařské dokumentace, která obsahovala písemný souhlas žalobkyně s vyšetřením, se tuto skutečnost dozvědět nemohl), přičemž tato skutková zjištění nepodléhají přezkumu dovolacím soudem, nelze závěru odvolacího soudu, že tento nárok byl promlčen (žaloba byla podána dne 14. 3. 2007), ničeho vytknout. Ostatně dovolatelka ohledně tohoto nároku rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá (včetně závěru, že informovaný souhlas byl žalobkyní udělen).
20. Ohledně nároku odvozovaného od tvrzeného postupu lékařů non lege artis při samotné koronarografii odvolací soud uzavřel, že žalobkyni (jejímu opatrovníku) byly známy všechny rozhodné skutkové okolnosti, včetně záznamu koronarografického vyšetření, nejpozději ke dni 25. 5. 2006 (v rozsudku chybně uvedeno datum 25. 5. 2005). K tomuto datu měla k dispozici všechny informace, na základě nichž si mohla (za pomoci odborníků) učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Za situace, kdy o vzniku a rozsahu škody opatrovník věděl od 26. 11. 2004 a nárok byl uplatněn u soudu až dne 16. 3. 2009, je závěr odvolacího soudu, že k uplatnění nároku došlo po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby, správný.
21. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že protiprávní jednání žalované spočívá i v tom, že žalobkyně po vyšetření nebyla řádně sledována a personál žalované nevěnoval pozornost jejím stížnostem na bolest na prsou a dušnost, lze odvolacímu soudu vytknout, že toto tvrzení považoval za samostatně uplatňovaný nárok. Tvrdí-li totiž poškozený, že postup zdravotnického zařízení při jeho léčbě neodpovídal současným poznatkům lékařské vědy, zahrnuje toto tvrzení nejen postup např. při samotné operaci či, jako v tomto případě, vyšetření, ale i nezbytnou lékařskou péči bezprostředně následující. Po poškozeném jako laikovi nelze totiž požadovat, aby rozlišoval jednotlivé úkony, které léčba lege artis zahrnuje. Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že postup při koronarografii byl nesprávný, je třeba vycházet z toho, že tím uplatnila nárok i ve vztahu k léčebné péči bezprostředně po jejím provedení. Není proto dán důvod, aby uplatnění nároku s tímto tvrzením bylo kladeno k rozdílným datům ve vztahu k samotnému vyšetření a k lékařské péči bezprostředně po něm.
22. Odvolací soud vědomí opatrovníka o stížnostech žalobkyně personálu na bolest na prsou a dušnost (na základě nichž odborníci posléze dovodili postup non lege artis ze stany žalované) založil s ohledem na rodinné vztahy na údajně důvodném předpokladu, že se mu o této skutečnosti svěřili syn žalobkyně a její kamarádka bezprostředně poté, co došlo ke škodlivému následku. Avšak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal odvolací soud a která nepodléhají dovolacímu přezkumu, vyplývá, že opatrovník žalobkyně měl povědomí o údajném pochybení personálu žalované již ke dni 14. 11. 2002. Z obsahu usnesení Policie České republiky ze dne 1. 12. 2005, č. j. ORIV-1034/OOK-2-2005, totiž soud prvního stupně zjistil, že opatrovník žalobkyně i její kamarádka shodně uvedli, že si žalobkyně dne 14. 11. 2002 po zákroku na pokoji stěžovala zdravotnickému personálu na bolest na hrudi a dušnost. Bylo tak prokázáno, že opatrovníku byly skutkové okolnosti, na základě nichž bylo možno učinit závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, známé již ke dni 29. 10. 2004, kdy byl pravomocně ustanoven jejím opatrovníkem. Dvouletá promlčecí doba pak začala běžet ode dne, kdy se dozvěděl o vzniku a rozsahu škody (26. 11. 2004), přičemž byl-li nárok u soudu uplatněn 16. 3. 2009, uplynula marně. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku je tedy ve výsledku správný (v souladu s judikaturou dovolacího soudu), byť v této části z jiných důvodů, než jsou v rozhodnutí odvolacího soudu uvedeny.
23. Dovolatelkou uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, a ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2548/2013, na posuzovaný případ vůbec nedopadají. Týkají se totiž zcela odlišného skutkového stavu i právního posouzení, a to předpokladů vzniku odpovědnosti podle §421a obč. zák. Nejsou proto v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu vydaným v této věci, ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu citovaným odvolacím soudem. Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval námitkami dovolatelky stran rozložení břemene tvrzení a důkazního ohledně skutečností vedoucích k závěru o promlčení nároku ani opakovaně dovolatelkou obecně formulovanou otázkou, zda je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, závazný při řešení typově shodných případů, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
24. Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že námitky uplatněné v dovolání nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku promlčení nároků žalobkyně zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
25. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že soudu prvního stupně lze vytknout, že poté, kdy žalobkyně dne 16. 3. 2009 uplatnila nový nárok (rozšířila žalobu), opomněl o změně žaloby rozhodnout a toto pochybení nenapravil ani soud odvolací. Jde však o vadu řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc vzhledem k okolnostem případu by tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť ani připuštění ani nepřipuštění návrhu by v konečném důsledku nemohlo mít vliv na závěr o promlčení nároků dovolatelky. K námitce dovolatelky ohledně údajné vady řízení spočívající v tom, že skutková zjištění a úvahy při hodnocení důkazů soudu prvního stupně a právní závěry odvolacího soudu na sebe nenavazují, neboť závěr odvolacího soudu, že poškození jejího zdraví má původ v zákroku ošetřujícího lékaře, tj. komisivním jednání, když soud prvního stupně za protiprávní jednání považoval opomenutí zahájit včas resuscitaci žalobkyně, tj. omisivní jednání, dovolací soud poznamenává, že odvolací soud nevycházel z toho, že poškození zdraví žalobkyně mělo původ v samotné koronarografii, ale pouze citoval právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, který se sice týkal komisivního jednání lékaře, ale odvolací soud ho přiměřeně aplikoval i na případy jednání omisivního. Z hlediska posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu však není rozhodné, zda má protiprávní jednání škůdce spočívat v komisivním nebo omisivním jednání.
26. Na náhradu nákladů dovolacího řízení má podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo v dovolacím řízení úspěšná žalovaná. Vzhledem k tomu, že ve věcech náhrady za ztížení společenského uplatnění nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle §7 ve spojení s §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), neboť tato ustanovení nereflektují povahu řízení, kde v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií, je v takových případech přiléhavé aplikovat ustanovení §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu; odměna se proto vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2021). Náklady řízení jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 advokátního tarifu, zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu