ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.533.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 533/2021-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: A. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: A. S. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupený Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem nám. Kpt. Otm. Chlupa 2490/9, 669 02 Znojmo, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 52/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, č. j. 17 Co 221/2019-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 9 293 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Filipa Ledera.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 7 C 52/2015-145, pro částečné uznání vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 408 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částek 201 634 Kč a 43 560 Kč, a příslušenství z částky 295 602 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady škody v celkové částce 295 602 Kč (jež se skládala z částky 252 042 vynaložené na odškodnění sousedů a z částky 43 560 Kč představující škodu vzniklou žalobkyni odklizením sesuté zeminy ze svého pozemku), vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako stavebník prováděla na základě stavebního povolení v roce 2012 terénní úpravy na svém pozemku, a to odbagrování části svahu za účelem výstavby nové opěrné zdi a rozšíření kryté terasy u své nemovitosti (r. U P.). Žalovaný, který má mimo jiné živnostenské oprávnění k oboru činnosti přípravné a dokončovací stavební práce a specializované stavební práce, na základě ústní dohody s žalobkyní prováděl odtěžení zeminy. V průběhu prací došlo k částečnému sesypání zeminy, přesto žalovaný na naléhání zmocněnce žalobkyně v pracích pokračoval. Po ukončení prací došlo k sesuvu svahu na pozemek žalobkyně i sousední nemovitost patřící L. B. a M. K., kteří se vůči žalobkyni v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 80/2012, domáhali náhrady škody sesuvem jim vzniklé. Žalobkyně byla pravomocně uznána odpovědnou za jim vzniklou škodu, která byla stanovena v částce 252 042 Kč (žalobkyně škodu nahradila ještě před vydáním rozhodnutí). Náklady na odvoz sesuté zeminy z pozemku žalobkyně činily 43 560 Kč. Za jednání v souvislosti s prováděním zemních prací na pozemku žalobkyně byl žalovaný rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 6. 2015, č. j. 1 T 103/2014-647, uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti. Po právní stránce soud dovodil, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu podle §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), avšak pouze z 20 %, neboť postupoval podle pokynů zmocněnce žalobkyně p. Z. a fakticky pouze poskytl k provedení prací svoji techniku. Ve zbývajícím rozsahu spoluzpůsobila škodu žalobkyně (§441 obč. zák.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 17 Co 221/2019-185, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 156 513 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a po právní stránce uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaný měl k provádění stavebních prací živnostenské oprávnění, lze na něj klást výrazně vyšší nároky, jak z hlediska bezpečnosti při provádění prací, tak z hlediska předcházení případným škodám a nelze akceptovat, aby vystupoval jako osoba bez jakékoli odpovědnosti pouze plnící pokyny stavebníka, a to zvlášť byl-li za své jednání trestně odsouzen. Žalovaný si musel být vědom možnosti sesuvu svahu, kterému mohl a měl předejít nepokračováním v práci. Tím porušil svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. a žalobkyni odpovídá za škodu vzniklou nahrazením škody sousedům podle §420 obč. zák. Za škodu vzniklou žalobkyni na jejím pozemku odpovídá podle §420a obč. zák. Odvolací soud ve smyslu §441 obč. zák. však shledal spoluzpůsobení škody v rozsahu 30 % žalobkyní, která jako stavebník překročila stanovený limit množství zeminy, kterou stavební úřad povolil odbagrovat, a opomenula přerušit práce a zajistit svah proti sesuvu po jeho prvním částečném usypání. V rozsahu zbývajících 70 % za škodu odpovídá žalovaný. V závěru o promlčení nároku na úrok z prodlení se odvolací soud zcela ztotožnil se soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jehož obsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo žalobě vyhověno. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá nesprávný výklad §438 odst. 2 obč. zák. a nesouhlasí s tím, jak odvolací soud stanovil míru zavinění dovolatele na způsobené škodě. Za vznik škody, kterou žalobkyně uhradila vlastníkům sousedního pozemku, nemůže odpovídat v rozsahu 70 %, neboť zemní práce pouze dokončoval, neměl k dispozici projektovou dokumentaci a do stavebního povolení pouze nahlédl, aby se ujistil, že zemní práce jsou povolené. Bagristy (včetně žalovaného) úkoloval zmocněnec žalobkyně, což vedlo k tomu, že kopali mimo rámec vymezený stavebním povolením, přestože docházelo při pracích k uvolňování zeminy. Sama žalobkyně jako stavebník nedodržela zásadní povinnosti vyplývající ze stavebního povolení, a to překročením množství odtěžené zeminy, místa výkopových prací, jež prováděla bez odborného stavebního dozoru. Vedle řady pochybení žalobkyně za situace, že pouze plnil její pokyny jako stavebníka, je jeho podíl na vzniklé škodě minimální, přičemž škodu na vlastním pozemku by měla nést výhradně ze svého. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). V posuzovaném případě napadl dovolatel pouze měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým ohledně nároku na náhradu škody vzniklé žalobkyni odklizením sesuvu na vlastním pozemku uplatněnému v částce 43 560 Kč, žalobě vyhověl co do částky 30 492 Kč, která nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné. Dovolací soud se dále zabýval pouze zbývajícím nárokem, kde bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o částce 126 021 Kč.
Z obsahu dovolání je seznatelné, že žalovaný nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení rozsahu jeho spoluúčasti na škodě vzniklé na sousedních nemovitostech. Jinak řečeno, dovolání v přípustném rozsahu (pokud jde o částku 126 021 Kč) směřuje pouze k vymezení poměru, v jakém se účastníci podíleli na vzniku škody, kterou žalobkyně uhradila poškozeným L. B. a M. K. Takto vymezeným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu – §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (který rovněž nepodléhá dovolacímu přezkumu) nelze dospět k závěru, že by posouzení spoluúčasti dovolatele na vzniku škody, kterou jmenovaným poškozeným žalobkyně nahradila, bylo zjevně nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Žalovaný, který vykonával činnost pro žalobkyni na základě živnostenského oprávnění na přípravné a dokončovací stavební práce a specializované stavební činnosti, vystupoval v pozici odborníka. Jako takový měl povinnost nejen seznámit se řádně se stavební dokumentací potřebnou k výkonu dohodnuté činnosti, ale i předvídat možná rizika vzniku škody, zvlášť když se jednalo o práce na příkrém svahu, kde v průběhu prací docházelo k uvolňování zeminy (jak sám v dovolání uvádí). Jeho povinností bylo postupovat tak, aby ke vzniku škody nedošlo, byť by to znamenalo přerušení prací. Naléhání ze strany stavebníka (jeho zmocněnce) jej této povinnosti nezbavuje; to je ostatně zřejmé i z toho, že byl za své jednání shledán trestně odpovědným. Na vzniku škody se tak žalovaný podílel v podstatně větším rozsahu než žalobkyně, na niž je nutno hledět jako na laika (byť vystudovala stavební obor, stavební činnosti se od školy nevěnuje), který nemá dostatečné odborné znalosti ale ani zkušenosti, na rozdíl od podnikatele zabývajícího se stavebními pracemi. Stanovení míry účasti žalovaného na způsobení škody v rozsahu 70 % tak není zjevně nepřiměřené a není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. To platí bez ohledu na to, zda se uvedený poměr řeší v rámci tzv. spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák. – právní kvalifikace odvolacího soudu) nebo při vypořádání společně a nerozdílně odpovědných spoluškůdců (§438 odst. 1 obč. zák., nikoliv §438 odst. 2 obč. zák., jak poněkud nepřesně uvádí dovolatel) či při řešení nároku z postihu podle §440 obč. zák. (jak rovněž poukazuje dovolatel, který ovšem právní kvalifikaci důvodu pro zkoumání míry účasti na poškození sousedních nemovitostí nečiní předmětem dovolacího přezkumu), neboť všechna tato ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V dovolání uplatněné námitky tak nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod číslem 47/2019 Sbírky či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu