ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.574.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 574/2020-319
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Česká republika – Úřad práce České republiky , IČO 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, zastoupená Mgr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti žalovanému: město Litomyšl , IČO 00276944, se sídlem úřadu Bří Šťastných 1000, Litomyšl, zastoupené Mgr. Alešem Velcem, advokátem se sídlem Toulovcovo nám. 156, Litomyšl, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 6 698 495,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 289/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 3. 2019, č. j. 6 C 289/2017-208, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 6 C 289/2017-208, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6 028 646 s 8,05% úrokem z prodlení z částky 3 200 594 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 57 503,80 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 2 556 335 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení z částky 13 841 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení, s 9% úrokem z prodlení z částky 200 371,60 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky 669 849,45 Kč a úroků z prodlení požadovaných nad rámec úroků přiznaných, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Žalobkyně se domáhala náhrady za plnění, které svému zaměstnanci J. B. (dále též jen „poškozený“) poskytla na odškodnění pracovního úrazu, a to na náhradě bolestného 517 280 Kč, náhradě za ztížení společenského uplatnění 4 291 418,80 Kč, náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 845 928,65 Kč a náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 1 043 868 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 28. 11. 2013 od časných ranních hodin byla v Litomyšli teplota pod nulou, beze srážek. Kolem půl osmé ráno začalo mrholit a vlhkost na podchlazeném zemském povrchu namrzala. Poškozený přišel na své pracoviště do budovy Úřadu práce v Litomyšli kolem sedmé hodiny ranní, v té době bylo mrazivo a sucho. V 9.35 hodin vyšel z budovy a po několika krocích upadl na přístupové cestě spojující hlavní vchod do úřadu s chodníkem a utrpěl úraz páteře s následným ochrnutím horních i dolních končetin. Přístupová cesta před vchodem do úřadu je částečně krytá stříškou, pod ní byla cesta suchá a dále byla pokryta ledovkou, na jejímž začátku poškozený upadl. Nebylo prokázáno, že by v době úrazu byla cesta, jež je ve vlastnictví žalovaného, ošetřena posypem. Vyplacení shora uvedených částek žalobkyní poškozenému ani oprávněnost jejich výše nebyly mezi účastníky spornými. Okresní soud s odkazem na §2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) uzavřel, že žalobkyně, která nahradila škodu svému zaměstnanci, má regresní nárok vůči žalovanému, jenž je podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 4. 2014 (dále jen „silniční zákon“), osobou odpovědnou za škodu, která poškozenému dne 28. 11. 2013 vznikla. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, neshledal důvodnou, neboť regresní nárok žalobkyně vznikl až okamžikem vyplacení náhrady bolestného poškozenému dne 19. 12. 2014 (a dalšími platbami v letech 2015 až 2018), a žaloba byla podána 12. 12. 2017, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, poměřoval míru, jakou se na vzniku škody podílela závada ve schůdnosti chodníku a do jaké míry sám poškozený nedostatečnou předvídavostí ohledně stavu komunikace, případně nevhodnou obuví. Po zjištění, že nebyla prokázána nevhodná obuv poškozeného pro dané roční období, uzavřel, že je dána odpovědnost žalovaného za závadu ve schůdnosti podle §27 odst. 3 silničního zákona z 90 % a žalovaný se na vzniku škody podílí v rozsahu 10 %, neboť dostatečně nevyhodnotil vliv změny počasí a nepohyboval se dost opatrně, když vznik náledí při mrholení na prochladlém povrchu mohl v daném ročním období předpokládat. Okresní soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 90% požadované náhrady.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění okresního soudu, že dne 28. 11. 2013 v 9.35 hodin, kdy došlo k úrazu poškozeného, byla na pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného ledovka, způsobená povětrnostní situací, neboť ráno mrzlo a poté začalo mrholit. Nebylo prokázáno, že by žalovaný komunikaci ošetřil nebo na její neschůdnost upozornil, a u poškozeného nebyla prokázána nevhodná obuv. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry okresního soudu ohledně hodnocení námitky promlčení i ohledně důvodnosti postižního práva podle §2917 o. z. Shodně s okresním soudem uzavřel, že ledovka představovala závadu ve schůdnosti komunikace, za kterou žalovaný odpovídá podle §27 odst. 3 silničního zákona v souladu se způsobem, jímž toto ustanovení vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015. Odpovědnost žalovaného podle citovaného ustanovení je objektivní a žalovaný neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech závadu odstranit, zmírnit nebo na ni upozornit. V této souvislosti odvolací soud poukázal na nelogičnost procesní obrany žalovaného, který současně popíral výskyt ledovky na komunikaci a současně tvrdil, že komunikaci ošetřil posypem. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem i ve stanovení 10% podílu poškozeného na vzniku škody nedostatečně obezřetným způsobem chůze, který neodpovídal ročnímu období a povětrnostním podmínkám.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud §26 odst. 7 silničního zákona vyložil nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. s usnesením ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, podle něhož „závadou ve schůdnosti je třeba rozumět nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace způsobenou vnějšími vlivy. Samotná skutečnost, že kluzká komunikace nebyla v době nehody posypána, závadu ve schůdnosti nepředstavuje“. Jde o rozhodnutí řešící skutkově obdobnou situaci. Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že po vlastníku komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby vždy okamžitě uvedl veškeré komunikace do bezvadného stavu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2089/2014). Výklad §26 odst. 7 silničního zákona plynoucí z napadeného rozhodnutí by však ve svých důsledcích k takovému požadavku vedl. Dovolatel dále polemizoval se závěrem odvolacího soudu o prokázání výskytu ledovky na komunikaci a současně snesl podrobné argumenty ke svému tvrzení, že komunikace byla ošetřena posypem, též předestřel své námitky proti závěru o neprokázání nevhodné obuvi poškozeného. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k novému rozhodnutí.
Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí. Žalovaný se dovolává ustálené judikatury Nejvyššího soudu s odkazem na jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2089/2015, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, jenž konstatoval nejednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zkoumání nároku poškozeného z pohledu objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti komunikace podle §27 silničního zákona i podle obecné odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Podle žalobkyně nelze odůvodňovat dovolání odchylkou od ustálené judikatury, když je rozhodovací praxe nejednotná. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastník musí v každém okamžiku zajistit péči o své komunikace, avšak napadené rozhodnutí na takovém závěru není založeno. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, která je pro napadené rozhodnutí podstatná, a vymezit konkrétní námitky, které proti jejímu řešení vznáší. Dovolání však žádnou konkrétní právní otázku nespecifikuje. Námitky proti skutkovým zjištěním přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro posouzení pojmu „závada ve schůdnosti“ podle §26 odst. 7 silničního zákona. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o regresní nárok, vztahující se ke škodě vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ustanovení §26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) [odstavec 4] . Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7).
Podle §27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci a podle §26 odst. 1 a §27 odst. 2 silničního zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v §26 odst. 2 silničního zákona (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v §26 odst. 6 silničního zákona). Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí.
Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu §26 odst. 7 a §27 odst. 3 silničního zákona a vymezení povahy závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí vyložil. Tak již v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněném pod č. 140/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pak přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení §26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Míra předvídatelnosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý. Závadou ve schůdnosti (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.
Nelze-li stav komunikace, jenž byl příčinou škody, v konkrétním případě podle shora popsaných kritérií označit za závadu ve schůdnosti, pak může přicházet v úvahu obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Silniční zákon totiž upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, sp. zn. 25 Cdo 580/2014 nebo sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Kombinace obou typů odpovědnosti umožňuje postihovat jak případy škod způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu §27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu §415 obč. zák.).
V obou případech (jak u objektivní odpovědnosti podle silničního zákona, tak u obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku) bude vždy přicházet v úvahu i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení škody, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu §441 obč. zák.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). V tomto směru je tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod. U objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti musí být spoluzpůsobení si újmy poškozeným nazíráno z poněkud užšího hlediska, kdy se požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu §26 odst. 7 silničního zákona, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka, orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti. Oproti tomu z hlediska §441 obč. zák. je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě splňujícím označení „závada ve schůdnosti“.
Zásady posuzování nároků na náhradu škody (resp. v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, újmy) způsobené pádem chodce na komunikaci byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, shora popsaným způsobem sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020.
V projednávané věci podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§241a odst. 1, odst. 6 a §242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla poškozenému újma na zdraví poté, co vstoupil z krytého prostoru pod vstupní stříškou úřadu na nekrytý a ledovkou pokrytý chodník ve vlastnictví žalovaného, uklouzl a upadl. Jestliže na sklonku listopadu v dopoledních hodinách mrholilo na promrzlý povrch a na chodnících se vytvářela jednolitá ledovka, nepředstavuje tento stav komunikací znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením §26 odst. 7 silničního zákona, a nezakládá objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení §27 odst. 3 téhož zákona. Za dané situace proto bylo na místě posoudit, zda žalovaný neodpovídá za vzniklou újmu podle obecné úpravy v občanském zákoníku (§420 obč. zák.), zejména, zda ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku (místní komunikace) tak, aby umožňoval bezpečný pohyb chodců, což odvolací soud vzhledem k závěru o odpovědnosti žalovaného podle §27 silničního zákona neučinil.
Napadené rozhodnutí je z uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože se tyto důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud posoudí naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 a §415 obč. zák. a vypořádá se s otázkou, zda a v jakém rozsahu se na vzniku škody podílel sám poškozený (§441 obč. zák.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu