ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.262.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 262/2021-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně H-welding s.r.o. , se sídlem v Liberci XI-Růžodolu I, Žitavská 656/44, IČO: 24781541, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalovanému P. D. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, o zaplacení částky 230.958,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 1/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. září 2020, č. j. 30 Co 215/2015-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.002,- Kč k rukám JUDr. Rudolfa Vaňka, advokáta se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 230.958,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání investic, které jako nájemkyně vynaložila na stavební úpravy a technické zhodnocení nemovité věci (níže označeného průmyslového objektu – dále jen „nemovitost“), v níž si pronajala nebytové prostory a jejímž vlastníkem byl v době ukončení nájmu žalovaný jako pronajímatel. V žalobě uvedla, že dne 1. března 2011 uzavřela s právním předchůdcem žalovaného O. U. jako spoluvlastníkem „ průmyslového objektu bez č. p. stavby v ulici XY, na parcele č. XY zapsané na LV XY, pro k. ú. XY“ smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly nebytové prostory v nemovitosti o celkové výměře 150 m 2 včetně pozemku (čl. 2 nájemní smlouvy). V souladu s ujednáním obsaženým v čl. 7 nájemní smlouvy byla v roce 2011 oprávněna uskutečnit stavební úpravy předmětu nájmu nad rámec běžného udržování a technické zhodnocení, přičemž částka takto vynaložená měla být vyčíslena k 31. prosinci 2011 a téhož dne také přefakturována pronajímateli, který by ji započetl oproti nájemnému za rok 2011. K 20. dubnu 2011 se vlastníkem nemovitosti stal žalovaný. Dopisem ze dne 1. června 2011 pak od nájemní smlouvy odstoupila, čímž byl nájemní poměr (předčasně) ukončen.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. února 2015, č. j. 20 C 1/2012-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 80.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení zbylé částky 150.958,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky III. – V.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2015, č. j. 30 Co 215/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích II., III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 6. února 2018, č. j. 28 Cdo 2345/2016-218, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 18. února 2019, č. j. 30 Co 215/2015-245, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. opětovně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně dovolací soud rozsudkem ze dne 12. února 2020, č. j. 28 Cdo 2307/2019-260, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. září 2020, č. j. 30 Co 215/2015-276, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku rovněž částku 150.958,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů a nákladech řízení státu (výroky II. – IV.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
K dovolací námitce vztahující se k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze uvést následující. Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 90/2014 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 10. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3061/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 1901/2019/, či jeho rozsudek z 14. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2894/2020). S přihlédnutím k uvedeným závěrům dovolací soud zastává názor, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné již proto, že dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů, tj. zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy a ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“ (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
V rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod č. 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy dopadá i na vztahy nájmu nebytových prostor, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. §720 obč. zák.) obsažená v zákoně č. 116/1990 Sb. neobsahuje speciální ustanovení o důsledcích změny vlastníka pronajaté věci za trvání nájemního vztahu; proto se použijí obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§663 a násl. obč. zák.), konkrétně pak jeho ustanovení §680, které tuto otázku výslovně řeší.
Z ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 31. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2007, sp. zn. IV. ÚS 256/07/) rovněž vyplývá, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravovalo zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž byl spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházely práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), tj. bez ohledu na skutečnost, zda o existenci nájemní smlouvy věděl, nastala-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojoval – nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupoval do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). V rámci právního nástupnictví podle §680 odst. 2 obč. zák. pak na právního nástupce nepřechází např. závazek jeho právního předchůdce souhlasit s takovými stavebními úpravami na pronajaté části nemovitosti, které ve svých důsledcích představovaly změnu její podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002). Ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. se pak vztahovalo nejen na složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Pokud by zákonodárce chtěl vymezit jen určitá práva a povinnosti, které přecházely na nového vlastníka, učinil by tak výslovně. Nečiní-li tak, nebyl žádný důvod vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že na nového vlastníka přecházely jen vybraná práva a povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu z 8. července 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09). V rozsudku ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3089/2019, pak Nejvyšší soud předně dovodil, že mezi vedlejší (nahodilé) obsahové složky nájemního vztahu lze bezpochyby zařadit i závazky mezi pronajímatelem a nájemcem, jež upravují jejich vzájemná práva a povinnosti při zániku nájemního poměru. O tom podle něj svědčí např. i právní úprava obsažená v ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., jehož účelem je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to právě subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněný pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura, a z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010). Z tam vyložených důvodů pak uzavřel, že na pronajímatelku by přešel rovněž smluvně zakotvený závazek vypořádat nájemci – při skončení nájmu – investice vložené (byť v minulosti) do pronajaté věci.
Žalobkyně se s odkazem na čl. 7 nájemní smlouvy, zakládající – vzhledem k předčasnému ukončení smlouvy – její právo žádat úhradu investic, které se souhlasem původního vlastníka nemovitosti vynaložila na stavební úpravy a technické zhodnocení pronajatých prostor, domáhá po žalovaném (pronajímateli v době ukončení nájmu) zaplacení částky 230.958,- Kč s příslušenstvím právě z titulu vypořádání investic. Z výše citovaných judikatorních závěrů se podává, že v případě změny vlastnictví pronajaté věci vstupuje nabyvatel do nájemního vztahu se všemi jeho obsahovými atributy danými nejen zákonem, nýbrž i nájemní smlouvou (v daném případě viz odchylné ujednání obsažené v čl. 7 nájemní smlouvy), s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim, o něž v projednávané věci evidentně nejde. Obsahem ujednání v čl. 7 nájemní smlouvy je vypořádání nákladů, které žalobkyně jako nájemkyně vynaložila se souhlasem pronajímatele na stavební úpravy pronajatého nebytového prostoru; míří tudíž na tutéž situaci jako ustanovení §667 odst. 1 obč. zák., které je svou povahou dispozitivní a na projednávanou věc se neaplikuje právě (a pouze) z důvodu odchylného ujednání v čl. 7 nájemní smlouvy. Za nepřípadný lze pokládat dovolatelův odkaz na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002; v tam projednávané věci totiž šlo o diametrálně odlišnou situaci, kdy na právního nástupce nepřechází závazek jeho právního předchůdce souhlasit s takovými stavebními úpravami na pronajaté části nemovitosti, které ve svých důsledcích představovaly změnu její podstaty. Se zřetelem k řečenému lze tudíž uzavřít, že při posuzování takto nastolené otázky se odvolací soud neodchýlil od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zde je zapotřebí rovněž připomenout, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. nález Ústavního soudu ze 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku z 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006).
V posuzované věci vymezoval čl. 2 nájemní smlouvy předmět pronájmu jako „nebytové prostory v prostorách nemovitosti o celkové výměře 150 m 2 včetně pozemku“ . Nemovitost pak byla v nájemní smlouvě identifikována dostatečným způsobem, o čemž nepochybovali ani její účastníci. Dovolací soud pak zastává názor, že i následné vymezení pronajatých nebytových prostor požadavku určitosti vyhovuje. Ze znaleckého posudku č. 8698-388-2014 ze dne 21. listopadu 2014 a z navazujících skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (soudem prvního stupně) totiž vyplývá, že v předmětné nemovitosti se nachází pouze jeden nebytový prostor, jehož plocha v podstatě zabírá onu výměru 150 m 2 uvedenou v nájemní smlouvě. Za těchto okolností textu dotčeného ujednání neodporuje závěr, že vůlí smluvních stran bylo pronajmout veškeré nebytové prostory nacházející se v předmětné nemovitosti. Vyjádřeno jinak, nejen konkrétním účastníkům nájemní smlouvy, ale také typickému účastníku v postavení adresáta tohoto projevu vůle, (by) muselo být zřejmé, jaké prostory jsou předmětem pronájmu. Pro úplnost zbývá dodat, že již ve zrušujícím rozsudku z 12. února 2020, č. j. 28 Cdo 2307/2019-260, Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že vyslovení absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu neurčitého vymezení předmětu nájmu by za daných okolností znamenalo v podstatě rezignaci na výklad tohoto právního úkonu; takový postup by byl ovšem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a prakticky by činil ustanovení o výkladu právních úkonů nadbytečnými. Lze tudíž uzavřít, že také tuto otázku posoudil odvolací soud v intencích výše citovaných judikatorních závěrů, od nichž není důvod se odchýlit.
Jde-li o otázku absolutní neplatnosti čl. 3 nájemní smlouvy, jenž vymezuje účel nájmu jako „výkon podnikatelské činnosti specifikované živnostenským zákonem jako výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona“ , pak ani v tomto případě dovolací soud neshledává závěr odvolacího soudu zjevně nepřiměřeným. Do jisté míry lze sice přisvědčit dovolatelovým námitkám, že takové vymezení účelu nájmu není příliš konkrétní. Podle názoru dovolacího soudu však současně není natolik neurčité, aby zakládalo absolutní neplatnost tohoto smluvního ujednání, a v konečném důsledku celé nájemní smlouvy (viz §3 zákona č. 116/1990 Sb.), zejména s přihlédnutím k pravidlu priority takového výkladu smlouvy, který její neplatnost nezakládá. Konečně lze v této souvislosti odkázat na shodný právní názor – akcentující přípustné riziko pronajímatele, jenž se s takovým vymezením spokojil – vyjádřený Nejvyšším soudem v již citovaném zrušujícím rozsudku z 12. února 2020, č. j. 28 Cdo 2307/2019-260; obdobně vyznívají též závěry uvedené v jeho rozhodnutích z 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 1764/2005, a z 9. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 3878/2019. Ani při řešení takto nastolené otázky se tudíž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že z úřední povinnosti nepřihlédl k absolutní neplatnosti čl. 7 nájemní smlouvy, tedy ujednání, na jehož základě je žalobkyně oprávněna žádat úhradu nákladů vynaložených na stavební úpravy a technické zhodnocení pronajatého nebytového prostoru. K absolutní neplatnosti úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti, avšak tak činí jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod č. 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy dovolatel až v dovolání začal tvrdit, že čl. 7 nájemní smlouvy je absolutně neplatný pro neurčitost a současně tyto okolnosti nevyšly v řízení jinak najevo, nemohl se jimi odvolací soud zabývat a neměl též povinnost po nich „pátrat“ z vlastní iniciativy. A protože jde o novou skutečnost, kterou nelze podle §241a odst. 6 o.s.ř. v dovolání uplatnit, nemohl k ní přihlédnout ani dovolací soud (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 16. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3372/2011 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. června 2013, sp. zn. II. ÚS 1353/13/, či z 2. srpna 2018, sp. zn. 26 Cdo 218/2017). Nad rámec řečeného však dovolací soud zdůrazňuje, že také toto ujednání by z pohledu zákonných i judikatorních požadavků stran určitosti právních úkonů nepochybně obstálo (viz výše citované závěry soudní praxe).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu všech jeho výroků“ , tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodů stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu