ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2273.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2273/2020-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci navrhovatelky E. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, PSČ 280 02, za účasti Bytového družstva XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Michalem Filipem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 26/2017, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-203, a ze dne 5. 11. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-219, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 359/2018-260, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-203, se zastavuje .
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 5. 11. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-219, se zastavuje .
III. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 359/2018-260, se odmítá .
IV. Navrhovatelka je povinna zaplatit Bytovému družstvu na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-203, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva (dále též jen „družstvo“) přijatého „formou hlasování per rollam dne 12. až 22. 3. 2017“ pro rozpor se zákonem, stanovami a dobrými mravy (výrok I.), zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze ze dne 30. 3. 2017 pro rozpor se zákonem, stanovami a dobrými mravy (dále též jen „napadená usnesení“) [výrok II.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-219, Městský soud v Praze doplnil usnesení ze dne 10. 10. 2018, č. j. 74 Cm 26/2017-203, o výrok, kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 359/2018-260, potvrdil obě usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti oběma usnesením soudu prvního stupně a proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání.
[4] Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutím soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující).
[5] Dovolání navrhovatelky proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož všech 20 osob, kterým byly bytové jednotky převedeny do vlastnictví, byly ke dni přijetí napadených usnesení členy družstva (družstvo mělo ke dni přijetí napadených usnesení celkem 21 členů), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Z té se podává, že převod družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky), pronajatého členu bytového družstva, do vlastnictví tohoto člena družstva není právní skutečností, s níž zákon spojuje zánik účasti tohoto člena bytového družstva. V důsledku převodu družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) se člen družstva – nájemce bytu
– stává vlastníkem dotčeného bytu (odpovídající bytové jednotky) a dochází tak ke splynutí práv a povinností plynoucích z nájmu bytu v jedné osobě a tudíž i k jejich zániku (§1993 odst. 1 o. z.). Jinými slovy, nabytím vlastnického práva k původně družstevnímu bytu (k odpovídající bytové jednotce) zanikají členská práva a povinnosti člena bytového družstva, plynoucí z nájmu družstevního bytu. Nicméně nabyvatel družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) nadále zůstává členem bytového družstva s právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu bytového družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nenastane-li jiná skutečnost, s níž zákon spojuje zánik účasti v bytovém družstvu (např. nedohodnou-li se družstvo a člen na zániku členství). Výjimku představovalo ustanovení §24 odst. 9 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež se však vztahovalo toliko na byty, převáděné do vlastnictví členů družstva, které jsou ve vlastnictví (případně spoluvlastnictví) družstev, na něž byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních právních předpisů, jakož i na byty, jež byly ke dni účinnosti označeného zákona ve vlastnictví lidových bytových družstev. O takové družstvo v projednávané věci nejde ( srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3190/2019).
[8] Opačný závěr neplyne ani z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4486/2016. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud nepřijal žádný nový závěr ohledně důvodů zániku účasti člena bytového družstva, ale pouze citoval závěry formulované a odůvodněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2675/2010.
[9] V usnesení sp. zn. 29 Cdo 2675/2010 Nejvyšší soud nedovodil, že by převod družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) na člena bytového družstva (nájemce dotčeného bytu) představoval důvod zániku účasti v bytovém družstvu. Nejvyšší soud se toliko vypořádával s (nesprávným) názorem, podle kterého svědčí-li určitému členovi bytového družstva právo nájmu ke dvěma bytům, tvoří jeho družstevní (členský) podíl nejen dva okruhy individuálních práv a povinností určených zákonem a stanovami a vztahujících se k těmto dvěma družstevním bytům, ale také dva okruhy práv a povinností nepřipínajících se k určitému bytu. Nejvyšší soud vysvětlil, že členu bytového družstva náleží druhý okruh práv a povinností toliko jednou a nenásobí se počtem družstevních bytů, k nimž mu svědčí právo nájmu (výjimku může představovat počet hlasů spojených s jeho družstevním podílem). Převede-li na něj bytové družstvo jeden z jemu pronajatých družstevních bytů (odpovídající bytovou jednotku), tvoří jeho členská práva a povinnosti toliko individuální členská práva a povinnosti připínající se k druhému družstevnímu bytu (k němuž mu nadále svědčilo právo nájmu) a dále („jedenkráte“) práva a povinnosti, která příslušejí každému členu bytového družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-li následně takový člen bytového družstva svůj družstevní (členský) podíl na třetí osobu, přestává být členem bytového družstva (tím se na jeho místě stává nabyvatel jeho družstevního podílu); nezůstává proto členem bytového družstva s druhým okruhem práv a povinností (nepřipínajících se k žádnému družstevnímu bytu). O takový případ ale v poměrech nyní projednávané věci nejde.
[10] Namítá-li dovolatelka, že hlasování na členské schůzi „neproběhlo řádně“ a nebylo prokázáno, že pro přijetí napadených usnesení hlasovalo 18 členů družstva, zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích, a podle nichž napadená usnesení byla přijata v poměru 18 hlasů pro a 3 hlasy proti. Dovolatelka tudíž v dovolání vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci.
[11] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelkou předestřená otázka týkající se počtu odevzdaných hlasů při hlasování tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
[12] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[13] Námitka dovolatelky, podle níž z listin předložených družstvem shora uvedené skutkové závěry nevyplývaly, a soudy tak vycházely pouze z tvrzení družstva, je ve skutečnosti pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
[14] Dovolatelka v dovolání dále formuluje otázku platnosti smluv o převodu bytových jednotek do vlastnictví členů družstva a otázku, zda při ukončení členství v družstvu má ten, kdo členství ukončil, nárok na vrácení „části nájemného“. Na posouzení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[15] Ani námitka, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oblasti účetnictví a smlouvami o převodu bytových jednotek do vlastnictví členů družstva, přípustnost dovolání nezakládá.
[16] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSČR 91/2014). Soudy přitom řádně odůvodnily, proč dovolatelkou navržené důkazy neprovedly.
[17] Dovolatelka dále namítá, že „materiály předložené k hlasování“ neměly zákonné náležitosti, jejich obsah je „v rozporu s předpisy upravující účetní závěrku, jsou neúplné a obsahují nesprávné údaje … neposkytují takové informace o hospodaření družstva, jaké má právo každý člen družstva očekávat, aby se mohl rozhodnout, zda účetní závěrku schválí, zda v družstvu setrvá …“. Ve vztahu k této námitce nesplňuje dovolání náležitosti stanovené §241a odst. 2 o. s. ř.; dovolatelka k předpokladům přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. v této části dovolání ničeho neuvádí (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3424/2018, a judikaturu v nich citovanou).
[18] V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[19] Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou podjatosti soudkyně JUDr. Lenky Macák Dolejšové (která o návrhu rozhodovala v řízení před soudem prvního stupně), neboť dovolání není přípustné. Tzv. zmatečnostní vada řízení [uvedená v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] totiž není (sama o sobě) způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.; za mnohá rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 134/2015, či ze dne 19. 1. 2017, sen. zn. 29 NSČR 225/2016).
[20] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu