ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3723.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3723/2020-468
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Z. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem ve Zbečně 123, PSČ 270 24, proti žalované A. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, PSČ 602 00, o zaplacení 357.975 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 73/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 5 Cmo 354/2018-396, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 5 Cmo 354/2018-396, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Cm 73/2011-279, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 136/2010 (dále též jen „původní řízení“) domáhala na žalobci zaplacení částky 4.052.542,50 Kč (po odečtení částky 357.975 Kč, kterou si žalovaná „inkasovala“ z účtu žalobce) jako odměny za zhodnocení jeho majetku, dosažené obchodováním s cennými papíry s využitím její poradenské činnosti na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne 13. 5. 2004, č. 9040513102 (dále též jen „komisionářská smlouva“), podle níž se žalobce jako komitent zavázal žalované (obchodnici s cennými papíry) jako komisionářce zaplatit odměnu za zhodnocení majetku žalobce ve výši 9 %.
[2] Žalobce v původním řízení podal vzájemnou žalobu doručenou soudu dne 23. 3. 2010, kterou se domáhá zaplacení částky 357.975 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, jež měla žalovaná získat tak, že si neoprávněně tuto částku „zinkasovala jako poplatek za finanční poradenství ze zhodnocení majetku žalobce, ačkoli na její inkaso neměla právo“. Podle žalobce zhodnocení jeho majetku nikterak nesouviselo s jakoukoli činností žalované, když se jednalo o dividendy, na které měl nárok podle rozhodnutí valné hromady společnosti ČEZ, a. s. (dále též jen „společnost“).
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2011, č. j. 31 Cm 136/2010-79, vyloučil vzájemnou žalobu k samostatnému řízení.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Cm 73/2011-279, uložil žalované zaplatit žalobci 357.975 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 31 Cm 73/2011-179 (dále též jen „první rozhodnutí ve věci samé“), byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 Cmo 475/2015-207 (dále též jen „zrušující rozhodnutí“), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož dividendy „nejsou výnosem z nákupu, tedy ze zprostředkovávaného obchodu, ale jsou již výnosem z investičního nástroje. Jinak řečeno, na dividendy se právo na 9% odměnu nevztahuje“.
[6] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) V komisionářské smlouvě si účastníci nedohodli, že by žalovaná měla nárok na odměnu ve sjednané 9% výši z výběru částek, které byly dividendami.
2) Valná hromada společnosti za rozhodný den pro výplatu dividend za rok 2004 stanovila den 20. 6. 2005 a rozhodla o vyplacení dividendy ve výši 9 Kč před zdaněním na jednu akcii o jmenovité hodnotě 100 Kč.
3) Valná hromada společnosti za rozhodný den pro výplatu dividend za rok 2005 stanovila den 23. 5. 2006 a rozhodla o vyplacení dividendy ve výši 15 Kč před zdaněním na jednu akcii o jmenovité hodnotě 100 Kč.
4) Žalobce v období od 18. 5. 2004 do 19. 5. 2005 nakoupil 936.000 kusů akcií společnosti a prodal 766.000 kusů akcií společnosti. Žalobce tak byl ke dni 20. 6. 2005 vlastníkem 170.000 kusů akcií společnosti, neboť další obchod s akciemi společnosti se uskutečnil až 19. 7. 2005.
5) Žalobce v období do 15. 5. 2006 nakoupil 2.461.000 kusů akcií a prodal 2.191.000 kusů akcií společnosti. Žalobce tak byl ke dni 23. 5. 2006 vlastníkem 270.000 kusů akcií společnosti, neboť další obchod s akciemi společnosti se uskutečnil až 24. 5. 2006.
6) Podle dokladu „Pohyb na finančním účtu“ byla ke dni 8. 8. 2005 žalobci na jeho účet vedený u žalované připsána částka 1.300.500 Kč, specifikovaná jako „Dividendy“ s poznámkou „Dividenda placená ČEZ“.
7) Podle dokladu „Pokyn k výběru finančních prostředků“ ze dne 30. 8. 2005 žalobce požádal žalovanou o výplatu dividend připadajících na akcie společnosti za rok 2004 ve výši 1.300.000 Kč.
8) Částka 1.300.000 Kč byla dne 30. 8. 2005 poukázána žalobci na účet č. XY vedený u Raiffeisenbank a. s. a dne 31. 8. 2005 byla tato částka na tento účet připsána.
9) Podle dokladu „Pohyb na finančním účtu“ byla žalobci ke dni 2. 8. 2006 na jeho účet vedený u žalované připsána částka 2.677.500 Kč specifikovaná jako „Dividendy“ s poznámkou „ČEZ 210000 KS“. Žalovaná si téhož dne z tohoto účtu „strhla“ částku 9.371,25 Kč specifikovanou jako „Debetní poplatek“ s poznámkou „Poplatek za připsání dividend“.
10) Podle dokladu „Pokyn k výběru finančních prostředků“ ze dne 2. 8. 2006 žalobce požádal žalovanou o výplatu dividend připadajících na akcie společnosti za rok 2005 ve výši 2.677.500 Kč.
11) Podle listiny „detail transakce ze dne 9. 8. 2006“ byla částka 2.677.500 Kč dne 9. 8. 2006 připsána žalobci na účet č. XY vedený u HVB Bank Czech Republic a. s.
12) V e-mailu ze dne 29. 6. 2006 zaslaném zaměstnancem žalované P. B. žalobci jmenovaný k tabulce poslané v tomto e-mailu uvedl, že: „Navíc už je tam zaúčtována provize 9 % z výnosu k 10. 8. 2006 – výběr dividend za rok 2005 a 2006.“
13) Podle sdělení společnosti ze dne 21. 8. 2017 byly přímo žalobci za rok 2005 vyplaceny dividendy připadající na 60.000 kusů akcií ve výši 765.000 Kč. Za roky 2004 a 2005 byly dividendy připadající na akcie společnosti vyplaceny také žalované, BH Securities a. s. a ATLANTIK finanční trhy, a. s., jež spolu s žalovanou spolupracovaly. Společnost eviduje obchodníky s cennými papíry jako konečné vlastníky a „nemá informaci o tom, pro které klienty obchodníci akcie drželi, nelze tedy potvrdit, zda byla část prostředků dále převedena žalobci“.
14) Částky připsané žalobci na účet ve výši 1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč byly dividendami připadajícími na akcie společnosti za roky 2004 a 2005.
15) Dne 10. 8. 2006 byla z účtu žalobce vedeného žalovanou „inkasována“ částka 357.975 Kč specifikovaná jako „Provize obch. z výnosu majetku“ s poznámkou „9 % z výběru dividend (3.977.500 Kč)“.
16) Žalobce ve výpovědi komisionářské smlouvy ze dne 15. 2. 2010 vyzval žalovanou k okamžitému vrácení částky 357.975 Kč.
[7] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že částky 1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč jsou dividendami připadajícími na akcie společnosti za roky 2004 a 2005, z nichž žalovaná nárok na 9% odměnu neměla. Inkasovala-li si žalovaná dne 10. 8. 2006 odměnu z účtu, učinila tak bez právního důvodu, a je tudíž povinna toto bezdůvodné obohacení vydat ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
[8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok první) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok druhý).
[9] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „žalovaná neprokázala, že si strhla částku 357.975 Kč oprávněně, neboť se jí ani po poučení, kterého se jí dostalo od odvolacího soudu, nepodařilo prokázat, že se nejedná o dividendy společnosti, na které se odměna za poradenskou činnost podle komisionářské smlouvy nevztahuje, … a nebylo ani prokázáno, že se jedná o tzv. zpětný bonus, tedy výnos, který by odměně komisionáře mohl podléhat“.
[10] Odvolací soud měl za to, že povinnost tvrdit a tvrzení prokazovat měl v tomto řízení nejen žalobce, ale i žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v řízení odvolacím, tvrdila, že částky 1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč nejsou dividendami, „byť tak sama předmětné platby žalobci dobrovolně jako dividendy označovala, má důkazní břemeno k tomuto svému tvrzení, že se o dividendy nejedná“. Podle odvolacího soudu „navíc v daném případě žalobce trpí tzv. informačním deficitem, když nezná a ani znát nemůže rozhodné skutečnosti obchodní činnosti žalované“.
[11] Podle odvolacího soudu se „jeví jako značně nepravděpodobné tvrzení žalované, že žalovaná, jako profesionální obchodnice s cennými papíry, neměla k dispozici výpočetní techniku, která by nebyla schopna definovat prováděné platby přesnými údaji a musela by používat pouze jejich ‚zástupné označení‘ …, čímž mělo dojít k nesprávnému pochopení charakteru plateb vyplacených žalobci. Stejně se jeví jako nepravděpodobné, že by pracovník žalované pan P. B. sám v korespondenci se žalobcem psal o dividendách, když při této e-mailové komunikaci nebyl žádným technickým ‚nedostatkem v označování plateb‘ omezován“.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
[13] Jedná se (podle obsahu) o otázky:
1) zda „případné dividendy“ představují zhodnocení majetku zákazníka obchodníka s cennými papíry,
2) zda v případě, že soud vyřešil v pravomocném meritorním rozhodnutí v předcházejícím řízení mezi stejnými účastníky určitou právní otázku, může se v pozdějším řízení bez přesvědčivého vysvětlení od tohoto způsobu řešení právní otázky odchýlit,
3) zda lze přenést soudem důkazní břemeno z žalobce na žalovanou tak, aby „musela důkazně vyvracet, že o dividendu … jíti nemůže“, když z provedeného dokazování vyplývá, že částka připsaná na účet žalobce, který pro něj vedla žalovaná „nemůže být dividendou z titulu žalobcem vlastněných zaknihovaných akcií“,
4) zda v případě, že soud vyřešil v pravomocném meritorním rozhodnutí v předcházejícím řízení mezi stejnými účastníky určitou právní otázku, působí vůči následujícímu řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté, a
5) aplikace §132 o. s. ř.
[14] Dividendy představují podle dovolatelky zhodnocení majetku zákazníka obchodníka s cennými papíry, jelikož „právě vyplacení dividendy úzce souvisí s cenou akcií v čase, neboť právě dle toho, zda se jedná o období před rozhodným dnem nebo po rozhodném dni, mění se cena akcií“.
[15] Odkazujíc na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), má dovolatelka za to, že není možné odchýlit se od závěru přijatého v pravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 31 Cm 136/2010-284 (dále též jen „rozsudek v původním řízení“), podle něhož „případné dividendy představují zhodnocení majetku“, a to obzvláště bez přesvědčivého zdůvodnění.
[16] Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů na ni v rozporu se zákonem přenesly důkazní břemeno, přestože je z provedených důkazů patrné, že žalobce nebyl vlastníkem akcií společnosti, a nemohly mu tak být vypláceny tvrzené dividendy.
[17] Podle přesvědčení dovolatelky byla rovněž dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, když byla otázka posuzovaná v tomto řízení již řešena a výslovně zodpovězena v rozsudku v původním řízení. Opačný názor by podle dovolatelky vedl k tomu, že „dva meritorní pravomocné rozsudky mezi týmiž účastníky k témuž problému by vyznívaly protichůdně (negovaly by se), a to není možno připustit“.
[18] Dále dovolatelka namítá, že ještě dříve, než došlo k vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení, učinila započtení své pohledávky „na celkovou odměnu za poradenství“ proti žalobcem uplatněné pohledávce. Odvolací soud se „touto procesní obranou žalované, resp. takovým započtením“, vůbec nezabýval a nijak se nevyjádřil k tomu, „jak tento úkon, který zjevně má … za následek zánik žalobcem žalované pohledávky, resp. nemožnost mu ji přiznat v soudním řízení, posoudil“. Řízení tak podle dovolatelky trpí vadou, pro kterou musí být rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[19] Dovolatelka se též domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §132 o. s. ř. a odchýlil se tak od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 946/2008, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, když soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na závěrech, které nevyplývají z provedeného dokazování a jež v něm nemají oporu. Podle dovolatelky „z provedeného dokazování rozhodně nevyplynulo, že by žalobce měl vlastnit k rozhodným dnům počet akcií společnosti, které uváděl svými skutkovými tvrzeními, kdy zjevně soud takové posuzoval dle dat dání pokynů k nějakému nakládání s žalobcovými akciemi, nikoliv z rozhodných dat vypořádání (tedy faktického provedení převodu či nabytí akcií a tedy dat, kdy došlo k nabytí či pozbytí vlastnictví takových akcií žalobcem, které mimo jiné vyplývaly i ze změnových listů z účtu žalobce ze Střediska cenných papírů)“.
[20] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje, aby je Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné odmítl.
[22] Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelkou předestřená otázka 3), neboť dovolatelka touto otázkou primárně brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolatelka totiž při její formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkový závěr, ze kterého soudy obou stupňů vycházely ve svém rozhodnutí a podle něhož žalobce v období od 18. 5. 2004 do 19. 5. 2005 nakoupil 936.000 kusů akcií společnosti a prodal 766.000 kusů akcií společnosti, přičemž další obchod se uskutečnil až 19. 7. 2005, respektive v období do 15. 5. 2006 nakoupil 2.461.000 kusů akcií a prodal 2.191.000 kusů akcií společnosti, přičemž další obchod se uskutečnil až 24. 5. 2006, a podle něhož částky připsané žalobci na účet byly dividendami od společnosti.
[23] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[24] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[25] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů ohledně otázky nesení důkazního břemene je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2564/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019).
[26] V poměrech projednávané věci dovolatelka pro sebe vyvozovala příznivé právní důsledky z tvrzených skutečností, podle nichž částky ve výši 1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč připsané žalobci na účet vedený u dovolatelky nebyly dividendami. Byla to tedy dovolatelka, která o těchto skutečnostech nesla důkazní břemeno.
[27] Dovolání není přípustné, ani co se týče posouzení dovolatelkou předestřené otázky 4), neboť dovoláním zpochybněný závěr (implicitně přijatý odvolacím soudem), podle něhož řízení v projednávané věci nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž se podává, že:
1) O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
2) Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). O stejný předmět řízení tedy jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017, a v něm citovanou judikaturu.
[28] V původním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě dovolatelky podané proti žalobci o zaplacení částky 4.052.542,50 Kč s příslušenstvím jako odměny za činnost dovolatelky podle komisionářské smlouvy. Dovolatelka přitom odměnu, jež jí měla podle komisionářské smlouvy náležet a kterou vyčíslila na 4.410.517,50 Kč, snížila o částku 357.975 Kč, neboť tuto částku ještě před podáním žaloby zinkasovala z účtu, který pro žalobce podle komisionářské smlouvy vedla. Jelikož soud v původním řízení rozhodoval pouze o oprávněnosti dovolatelkou uplatněného nároku na zaplacení již snížené odměny, nebylo předmětem původního řízení posouzení, zda částka 357.975 Kč stržená dovolatelkou z účtu žalobce před podáním žaloby (jejíž zaplacení se žalobce v tomto řízení domáhá) dovolatelce náleží či nikoliv. Nejde proto v tomto řízení o stejnou věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto v původním řízení.
[29] Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou otevřená otázka 2), neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Dovolatelka sice správně poukazuje na to, že v odůvodnění rozsudku v původním řízení soud výslovně uvedl, že nárok na odměnu dovolatelce náleží i z dividend z cenných papírů, jelikož i tyto dividendy znamenají zhodnocení majetku na straně žalobce, avšak zároveň pomíjí skutečnost, že tento závěr byl pro rozhodnutí věci projednávané v původním řízení zcela nepodstatný. Řešení, podle něhož dividendy představovaly zhodnocení majetku žalobce podle komisionářské smlouvy, k němuž dospěl soud v původním řízení, proto nelze považovat za posouzení předběžné otázky ve vztahu k předmětu původního řízení, z něhož by měl soud v jiném řízení mezi týmiž účastníky vycházet, resp., od něhož by se nemohl bez přesvědčivého vysvětlení odchýlit.
[30] Dovolání konečně nečiní přípustným ani dovolatelkou předestřená otázka 5), neboť námitka dovolatelky, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěrech, které nevyplývají z provedeného dokazovaní a nemají v něm oporu, je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[31] Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
[32] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky 1), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[33] Při formulaci otázky 1) dovolatelka zpochybňuje výklad pojmu „zhodnocení majetku“ uvedený v komisionářské smlouvě (jakož i v ceníku služeb, jež je její nezbytnou součástí), jak jej provedl odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí, na jehož závěry v dovoláním napadeném rozsudku odkázal.
[34] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 1 a 3 věty první o. z. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), obou ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[35] Z §261 odst. 3 písm. c) obch. zák. plyne, že třetí částí obchodního zákoníku se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy úplatných smluv týkajících se cenných papírů a jejich zprostředkování (§642).
[36] Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (třetí odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (čtvrtý odstavec).
[37] Nejvyšší soud přijal při výkladu §266 obch. zák. následující závěry:
1) Z ustanovení §266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák., soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
K tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4296/2018, nebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[38] V poměrech projednávané věci se závazkový vztah z komisionářské smlouvy řídí třetí částí obchodního zákoníku [§261 odst. 3 písm. c) obch. zák.]. Výklad komisionářské smlouvy se tudíž provádí podle pravidel §266 obch. zák.; soud tak musí zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran a u toho přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem souvisejícím s projevem vůle.
[39] Odvolací soud bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení dospěl k závěru, podle něhož se na dividendy připadající na akcie společnosti „odměna za poradenskou činnost podle komisionářské smlouvy nevztahuje“. Uvedený závěr odvolací soud učinil, aniž (v rozporu s §266 obch. zák., jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu tohoto ustanovení) zkoumal skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran při uzavírání komisionářské smlouvy a aniž při jejím zjišťování přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i k následnému chování stran a upřednostnil tak objektivní význam užitých slov v komisionářské smlouvě. Jeho závěr je tudíž přinejmenším předčasný.
[40] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[41] Dovolatelka v dovolání tvrdí, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se soudy nezabývaly kompenzační námitkou vznesenou dovolatelkou v podání ze dne 16. 6. 2011 (doručeném soudu dne 21. 6. 2011).
[42] Toto její tvrzení však Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavé. V podání ze dne 16. 6. 2011 adresovaném soudu v původním řízení předtím, než byla vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému řízení, dovolatelka proti pohledávce žalobce na vydání bezdůvodného obohacení uplatněné vzájemnou žalobou započítává „částku představující část z celkové odměny za poskytování poradenství, která je evidovaná jako uspokojená a která je zohledněna ve výši v této věci žalované částky (je žalován jen zbytek takovou částkou nepokrytý)“. Dospěly-li soudy v projednávané věci k závěru, podle něhož dovolatelce odměna v inkasované výši 357.975 Kč podle komisionářské smlouvy nenáležela, implicitně tím vypořádaly i důvodnost kompenzační námitky (neexistující pohledávka použitá dovolatelkou k započtení totiž nemohla přivodit zánik žalobcovy pohledávky).
[43] Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovolatelkou předestřené otázky 1) není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[44] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[45] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu