ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1276.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1276/2021-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) F. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, b) P. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a c) S. V. , narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o určení výše náhrady za odňatý a nevydaný pozemek a o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 34/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 21 Co 102/2019-310, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2021, č. j. 21 Co 102/2019-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalobců a) a b) částku 10.143 Kč a žalobkyni c) částku 20.286 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Filipinského, advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 15 C 34/2018-229, určil, že výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek PK parc. č. XY role o výměře 10.871 m² v k. ú. XY dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, činí 2.717.750 Kč (výrok I.), že výše nároku za odňatý a nevydaný pozemek PK parc. č. XY role o výměře 10.871 m² v k. ú. XY dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, činí pro oprávněné osoby – F. V., nar. XY, částku 268.944 Kč, P. K., nar. XY, částku 268.944 Kč, E. V., nar. XY, částku 537.888 Kč a S. V., nar. XY, částku 1.075.776 Kč (výrok II.), že jmenovaní jsou oprávněnými osobami podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu (v tam specifikovaném znění) o bezúplatném převodu označených pozemků v obci a k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, ve vlastnictví státu podle §11a zákona o půdě do podílového spoluvlastnictví, a to žalobci a) v rozsahu id. 1/8, žalobkyni b) v rozsahu id. 1/8, E. V., nar. XY, v rozsahu id. ¼ a žalobkyni c) v rozsahu id. ½, jako pozemků náhradních v celkové hodnotě 2.114.611,10 Kč (výrok III.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 485.964 Kč k rukám jejich zástupce (výrok IV.).
Krajský soud v Praze v průběhu odvolacího řízení o odvolání žalované usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. 21 Co 102/2019-300, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno namísto původní žalobkyně c) E. V., zemřelé dne 6. 7. 2019, s jejími dědici, a to se žalobcem a) a s žalobkyní b). Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 21 Co 102/2019-310, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2021, č. j. 21 Co 102/2019-323, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil [v důsledku úmrtí původní žalobkyně c) E. V.] tak, že výše nároku za odňatý a nevydaný pozemek PK parc. č. XY role o výměře 10.871 m² v k. ú. XY dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, činí pro oprávněné osoby - žalobce a) částku 537.888 Kč, žalobkyni b) částku 537.888 Kč a žalobkyni c) částku 1.075.776 Kč (výrok II.), že žalobce a), žalobkyně b) a žalobkyně c) jsou oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, a dále tak, že Státní pozemkový úřad k uspokojení nároku oprávněných osob na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí do podílového spoluvlastnictví, a to žalobci a) v rozsahu id. 1/4, žalobkyni b) v rozsahu id. 1/4 a žalobkyni c) v rozsahu id. ½ označené pozemky v celkové hodnot ě 2.114.611,10 Kč; ve zbývající části jej potvrdil (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 81.144 Kč k rukám jejich zástupce (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda lze hodnotit jednání žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců jako liknavé či svévolné za situace, když nároky žalobců mohly být uspokojeny převodem náhradních pozemků ve veřejných nabídkách pro oprávněné osoby“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a sp. zn. 28 Cdo 3847/2015, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29 a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o její liknavosti v důsledku nesprávného ocenění původních a odňatých pozemků a nedostatečnosti nabídky náhradních pozemků, neboť žalobci se výběrových řízení účastnili a jejich nároky byly v rámci veřejných nabídek pozemků částečně uspokojeny. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o její liknavosti „pouze z počátečního odmítnutí přecenění restitučního nároku žalobců“, když jejich aktivitě ve veřejných nabídkách nevěnovaly „náležitou“ pozornost; tu je však nutno posuzovat jako aktivitu při uspokojování celkového restitučního nároku, tj. ze všech rozhodnutí pozemkového úřadu, nikoli jen z rozhodnutí č. j. PÚ 5553/92/6. Má též za to, že aktivita žalobců „nebyla dostatečná“, a taktéž „nepovažuje za legitimní důvody“, které žalobce vedly k další neúčasti ve veřejných nabídkách, neboť jejich restituční nároky mohly být vypořádány v rámci veřejných nabídek pozemků, přičemž „z provedeného dokazování vyplývá, že tato nabídka je kvalitativně i kvantitativně dostatečná“, přičemž neúspěch žalobců ve všech nabídkách „nelze klást k její tíži“. Dále dovolatelka uvedla, že „výše restitučního nároku žalobců nebyla mezi účastníky sporná“, a poukázala i na to, že samotné odmítnutí přecenění „není důkaz o její svévoli“, když způsob oceňování nevydaných nemovitostí a soudní judikatura v této otázce se vyvíjela postupně. Skutečnost, že „přecenila restituční nárok žalobců z rozhodnutí č. j. PÚ 5553/92/6 až po podání žaloby, ještě sama o sobě nevypovídá o její liknavosti“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukázali přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 3611/2018. Zdůraznili, že celé restituční řízení se vede již téměř 28 let a podrobně vylíčili jejich praktické obtíže při účasti ve veřejných nabídkách pozemků (např. blokace restitučního nároku v rozsahu poskytnuté nabídky omezující oprávněné osoby účastnit se dalších nabídek, která může trvat i několik měsíců, přičemž úspěšnost v soutěžích se pohybuje kolem 20 %, a „velmi lakonické“ informace o nabízených pozemcích omezené pouze na identifikaci číslem z katastru nemovitostí).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky - dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (Fondu) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako liknavý až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala či zcela znemožnila uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019).
Hodnotící závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že postup dovolatelky, resp. Fondu v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž žalobkyně c) a právní předchůdce žalobců a) a b) (jejich otec) uplatnili restituční nárok na vydání odňatého pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY v roce 1991, rozhodnuto o něm bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, tak, že oprávněným osobám nebyl vydán a že mají nárok na převod náhradních pozemků nebo na peněžitou náhradu, přičemž žalovaná (ačkoliv pozemek byl vykoupen v roce 1983 za účelem stavby komunikace MHO XY), ocenila jejich nárok na základě znaleckého posudku znalkyně Daniely Raškové ze dne 29. 3. 2013, jímž byl oceněn jako pozemek zemědělský v kultuře role, na částku 45 429,90 Kč, a ani poté, co si žalobci obstarali relevantní dokumentaci a na jejím základě si nechali zpracovat znalecký posudek znalcem Ing. Tomášem Jandou (ze dne 28. 3. 2018), jímž pozemek byl oceněn jako stavební na celkovou částku 2.717.750 Kč, odmítla nárok žalobců přecenit, na čemž setrvala i po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž podala odvolání, a s jeho správným oceněním souhlasila až v odvolacím řízení, tímto postupem bez zjevného důvodu a při nerespektování dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tedy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároků původních žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (jak je vidno cena odňatého pozemku mnohonásobně převyšuje původní ocenění provedené Fondem, resp. žalovanou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v několikaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách [jichž se žalobci zúčastnili opakovaně, a to žalobce a) pěti kol, žalobkyně b) osmi kol a žalobkyně c) osmi kol, když disponovali i dalšími nároky z jiných rozhodnutí správního orgánu)], a bylo tedy namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků. Za aktivní přístup žalobců při uspokojování jejich nároků tedy lze pokládat nejen jejich účast ve veřejných nabídkách, ale i snahu docílit správnosti ocenění nároku vyplývajícího z citovaného rozhodnutí správního orgánu, tj. včetně obstarání relevantní dokumentace a vyžádání znaleckého posudku znalce Ing. Jandy, a to tím spíše, že žalovanou, resp. Fond poprvé požádali o přecenění jejich nároku za označený odňatý a nevydaný pozemek již krátce po vydání tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu přípisem ze dne 26. 5. 2011, čemuž nevyhověla, a svoji žádost bezvýsledně zopakovali před podáním žaloby (viz předžalobní výzva ze dne 16. 5. 2018).
S ohledem na zjištěný skutkový stav (který nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž je dovolací soud povinen vycházet) nelze přisvědčit námitkám dovolatelky, že aktivita žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku „nebyla dostatečná“.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a na jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, není v posuzované věci přiléhavý, neboť obě tato rozhodnutí vycházejí z diametrálně odlišných skutkových okolností, kdy oprávněné osoby byly zcela pasivní [ve věci sp. zn. 28 Cdo 337/2019 se jednalo o (minimálně) dvě ze sedmi oprávněných osob] a bez legitimního důvodu zcela rezignovaly na systém veřejných nabídek od samého počátku s cílem domoci se výlučně konkrétních, jimi vybraných náhradních pozemků.
Rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny). Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou citovanými nálezy Ústavního soudu, jež se otázkou liknavosti či svévole dovolatelky (Fondu) při uspokojování restitučních nároků zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak dovolání v tomto rozsahu není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu