ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1563.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1563/2021-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. M. , narozeného XY, a b) R. M. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Janem Šafránkem, advokátem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, proti žalovanému statutárnímu městu Most , identifikační číslo osoby: 002 66 094, se sídlem v Mostě, Radniční 1/2, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o zaplacení částky 198 348 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 161/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 10 Co 128/2020-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako „odvolací soud“) výrokem pod bodem I změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 2. 2020, č. j. 17 C 161/2015-158) tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky celkem 198 348 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21. 12. 2013 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci v období od 1. 1. 2003 do února 2006 zaplatili žalovanému celkem částku 204 181 Kč jako náhradu za bezesmluvní užívání pozemku jejich dcerou (žalobci byla akceptována výše náhrady požadovaná žalovaným na základě jím vydaných pravidel pro nájem, pacht a výpůjčku městských pozemků), jež na něm měla umístěnou stavbu trvalého charakteru (prodejní stánek). Z výsledků soudních řízení vedených mezi žalovaným (resp. později subjektem Mostecká bytová, a. s.) a dcerou žalobců, v nichž se žalovaný (resp. později subjekt Mostecká bytová, a. s.) domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku dcerou žalobců v dalších obdobích (kdy již k dobrovolným platbám ze strany žalobců nedocházelo), se žalobci dozvěděli, že výše obvyklého nájemného (od nějž se pak odvíjí výše náhrady za bezesmluvní užívání) předmětného pozemku v době od 2003 do 2006 činila méně než 2 000 Kč za rok (dle skutkových zjištění soudu prvního stupně 1 764 Kč bez DPH ročně). Poněvadž za dané období zaplatili řádově vyšší částku, mělo tímto žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení na jejich úkor v žalované výši (žalobci od částky 204 181 Kč odečetli všechny platby, k nimž byla vůči žalovanému povinna jejich dcera). Odvolací soud však podanou žalobu zamítl pro uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.), neboť žaloba byla podána teprve dne 7. 7. 2015, přičemž plnění bylo žalobci poskytnuto v letech 2003 až 2006 a žalobci od začátku věděli, že plní bez uzavření nájemní smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále také jen „dovolatelé“) dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně brojí proti závěru o uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť v okamžiku plnění nemohli vědět, že se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohacuje; skutečnou vědomost o bezdůvodném obohacení žalovaného mohli nabýt nejdříve dne 30. 7. 2013, kdy nabyl právní moci první z rozsudků ve věci žalovaného a dcery žalobců týkající se vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětného pozemku. Dále namítají rozpor námitky promlčecí s dobrými mravy, neboť objektivní promlčecí doba uplynula dříve než doba subjektivní, čímž by žalobcům v případě úspěšného uplatnění námitky promlčení bylo odepřeno právo úspěšně hájit své zájmy a práva u soudu, což by založilo nepřiměřeně tvrdý postih vůči žalobcům; v uvedeném směru nadto poukazují na skutečnost, že jsou slabší stranou, zatímco žalovaný je statutárním městem s právním aparátem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení v souzené věci mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení je mimosmluvním závazkem, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení; předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se dále konstantně připomíná, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá v případě úmyslného bezdůvodného obohacení (§107 odst. 2 obč. zák.), přičemž jejich počátek je upraven odlišně. Tyto promlčecí doby tak počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn.28 Cdo 1374/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo4744/2017).
Běh objektivní promlčecí doby počíná přitom již okamžikem (faktického) vzniku bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2018). Bezdůvodné obohacení nastalé plněním bez právního důvodu (bylo-li v posuzované věci dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů poskytnuto plnění za užívání pozemku, aniž by byla mezi účastníky uzavřena smlouva) přitom vzniká již samotným přijetím plnění (zde připsáním částky poukázané žalobci na bankovní účet žalovaného); tehdy proto začne běžet objektivní promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo rozsudek ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). Závěr odvolacího soudu, dle nějž právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je již promlčeno, je tedy konformní s výše citovanou rozhodovací praxí, neboť mělo-li vzniknout bezdůvodné obohacení žalobců v letech 2003 až 2006, objektivní promlčecí doba (odvíjející se právě od okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení) uplynula nejpozději v roce 2009 (nejde-li dle odvolacího soudu o úmyslné bezdůvodné obohacení, což dovolatelé ani nezpochybňují), přičemž žaloba byla podána teprve v roce 2015.
Za této situace již napadené rozhodnutí nezávisí na posouzení subjektivní promlčecí doby (jejíž počátek určený odvolacím soudem dovolatelé zpochybňují) ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., poněvadž, jak již bylo vyloženo výše, skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Nad rámec uvedeného dovolací soud poukazuje na skutečnost, že dovolatelé počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby (srov. §3036 o. z. a §107 odst. 1 obč. zák.) stanovují poměrně arbitrárně ke dni 30. 7. 2013 (žaloba v posuzované věci podána dne 7. 7. 2015), kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 15 C 107/2011, byť rozhodovací praxe váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy oprávněný získá vědomost o skutkových okolnostech, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit; pro závěr o znalosti relevantních skutkových okolností nemusí být právní moc rozsudku (v němž byly tyto okolnosti zohledněny) vůbec významná a významný by naopak mohl být okamžik, kdy se žalobci seznámili se znaleckým posudkem podaným v daném řízení (v němž jako žalovaná vystupovala jejich dcera) již dne 2. 5. 2013, z něhož se podávalo, že obvyklé nájemné předmětného pozemku bylo podstatně nižší, než se žalobci domnívali.
K argumentaci dovolatelů korektivem dobrých mravů (srov. ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ve vztahu k namítanému promlčení lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018).
Přípustnost dovolání v posuzované věci však nemůže být založena námitkou, že odvolací soud se od výše citované rozhodovací praxe odklonil a neposoudil námitku promlčení jako odporující korektivu dobrých mravů, jestliže dovolatelé s touto výhradou přicházejí teprve v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017) a jestliže v řízení netvrdili (ani v dovolání neuvádí) právně významné skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 190/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4239/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 605/2019), které by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů, tedy že uplynutí promlčecí doby nezavinili, případně že námitka promlčení byla žalovaným vznesena primárně za účelem poškození žalobce.
Žalobci totiž důvody pro posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy spatřují ve skutečnosti, že jsou oproti žalovanému slabší stranou a že objektivní promlčecí doba uplynula dříve než subjektivní a nemohli tedy reálně uplatnit své právo u soudu. Přitom situace, kdy objektivní promlčecí doba uplyne ještě před počátkem promlčecí doby subjektivní je zákonem a rozhodovací praxí (srov. již výše citovaná rozhodnutí) výslovně přepokládána a sama skutečnost, že jsou žalobci oproti žalovanému městu slabší stranou, nemůže odepření námitky promlčecí žalovanému odůvodnit. Ze skutkových okolností věci se ani nepodává, že by ze strany žalovaného šlo o zneužití práva, kdy by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší (srov. kromě dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019).
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení (uvádí-li výslovně, že rozsudek napadají ve všech výrocích), není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco náklady, jež vznikly (k náhradě oprávněnému) žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu