ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1790.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1790/2021-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) S. S. , narozené XY, bytem XY, b) J. K. , narozeného XY, bytem XY, c) A. M. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 128/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2021, č. j. 13 Co 20/2020-551, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 5 C 128/2017-396, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok A), zamítl žalobu ohledně ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok B) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 238.813,- Kč (výrok C). Dále vydal usnesení, jímž opravil výrok A), bod II., poslední odstavec, shora uvedeného rozsudku tak, že výše vyčíslených nároků správně činí u žalobců a) a b) 2.369.225,- Kč a u žalobkyně c) 301.506,- Kč (výrok D).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům A), C) a D) rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 13 Co 20/2020-551, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku identifikovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok 1.), zamítá se žaloba, pokud jde o vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (výrok 2.), a zastavuje se řízení ve vztahu k pozemkům v katastrálním území XY a XY, blíže specifikovaným v tomto výroku (výrok 3.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 578.249,- Kč (výrok 4.).
Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti výrokům 1. a 4. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu, a v této souvislosti poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Vyjadřuje přitom přesvědčení, že úspěšná účast žalobců ve veřejných nabídkách pozemků vylučuje možnost domáhat se náhradních pozemků prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle. Podotýká také, že žalobci před podáním žaloby nevyzvali žalovanou k „přecenění“ přiznaného restitučního nároku. Dále má za to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný ve vztahu ke specifikaci restitučních nároků a v otázce týkající se aplikace srážek zohledňujících stav pozemků v době jejich odnětí ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Namítá rovněž, že odňaté pozemky v Letňanech se nacházely v území, jež nebylo stavebně srostlé s hlavním městem Prahou, přičemž odvolací soud dle názoru dovolatelky v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, zaměnil otázku stavební srostlosti pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. s problematikou administrativního začlenění nevydaných pozemků. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích 1. a 4. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani okolnost, že v minulosti byl nárok oprávněné osoby již částečně uspokojen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či na něj navazující unesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2802/2019, a ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v přítomné právní věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobců setrvala i po zahájení soudního řízení; vše doprovázeno zjištěním o aktivním přístupu žalobců k uspokojení restitučního nároku jejich účastí a částečným uspokojením ve veřejné nabídce.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalované nezajímala). Za daného skutkového stavu pak rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže být) v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.
Naznačuje-li dále žalovaná nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými konkluzemi o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., polemizuje tak se skutkovými zjištěními, jakož i se způsobem hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Jestliže tedy soudy nižších instancí dospěly k závěru, podle něhož není na základě provedených důkazů v řízení přiléhavé dovodit aplikaci srážek ve smyslu ustanovení přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souvislosti s oceněním restitučního nároku, jedná se – jak již bylo výše připomenuto – o konkluzi skutkového, nikoli právního charakteru, jež dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 471/2015). Sluší se rovněž podotknout, že odvolací soud – krom obecných úvah o oceňování pozemků s ohledem na jejich administrativní začlenění, jež však nikterak nepromítl do svého závěru o neaplikovatelnosti srážek ve smyslu ustanovení přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v přítomné věci – nehodnotil skutkové předpoklady pro aplikaci namítaných srážek ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, nýbrž ke dni odnětí daných pozemků státem.
S ohledem na shora předestřené postrádá přiléhavost poukaz dovolatelky na konkluze vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že je podává i proti výroku 4. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu