ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2128.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2128/2021-582
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 176/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 30 Co 412/2019-538, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 30 Co 412/2019-538, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. ledna 2021, č. j. 30 Co 412/2019-538, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 5. 2019, č. j. 15 C 176/2016-327, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 7. 2019, č. j. 15 C 176/2016-343, v zamítavém výroku I. týkajícím se části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. 906-382/2018, nově evidované pod parc. č. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadenou částí rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle týkající se části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, oddělené geometrickým plánem č. 906-382/2018 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobkyně oprávněnou osobu, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jejímu právnímu předchůdci vydány pro zákonem stanovené překážky. Dle zjištění soudů nižšího stupně činí aktuální výše jejího restitučního nároku 617 400 Kč, přičemž žalovaná postupovala při jeho uspokojování liknavě, tudíž je dán nárok na vydání konkrétních oprávněnou osobou vybraných náhradních pozemků. Vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020, vyhlášeném v tomto řízení odvolací soud uzavřel, že byť žalobkyní požadovaná pozemková část tvoří dle územního plánu součást lokálního biokoridoru územního systému ekologické stability, není plánovanou součástí veřejně prospěšného opatření ve smyslu §2 odst. 1 písm. o) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), lze ji obhospodařovat v souladu s druhovou charakteristikou pozemku (orná půda) a nejsou
zde – obecně vzato – ani žádné jiné překážky bránící uspokojení restitučního nároku žalobkyně formou jejího vydání. S ohledem na konkluze dovozené Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, však odvolací soud dovodil, že soudním rozhodnutím o nahrazení projevu vůle žalované odkazujícím na geometrický plán nemohlo dojít k oddělení pozemku parc. č. XY z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY; žalobě o vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části, coby náhradního zemědělského pozemku, tudíž nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda rozhodnutí soudu ukládající žalované uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě má povahu rozhodnutí podle zvláštního předpisu ve smyslu §82 odst. 3 stavebního zákona. Měla za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020, ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, a další). Namítala rovněž, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, nelze v tomto řízení aplikovat retroaktivně na již pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu; poukázala přitom zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, publikovaný pod č. 117/2009 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu. Konečně vznesla otázku existence překážek bránících vydání požadované, geometrickým plánem oddělené, pozemkové části. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda je v řízení o vydání náhradního pozemku oprávněné osobě (§11a zákona o půdě) dána pravomoc soudu rozhodnout o rozdělení nárokovaného pozemku, který není vhodný k vydání jako celek, ale pouze v části oddělené geometrickým plánem, jež se stane nedílnou součástí rozsudku nahrazujícího projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu oddělené pozemkové části; tato otázka byla totiž odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod č. 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech,
kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. I rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně lze připomenout i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit – měl by být vyžadován souhlas státu (Státního pozemkového úřadu) ocitajícího se v prodlení s uspokojením restitučního nároku či rozhodovací ingerence stavebního úřadu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákon o půdě neposkytuje právní základ pro rozdělení původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY rozhodnutím soudu o nahrazení projevu vůle žalované odkazujícím na geometrický plán vymezující vydatelnou pozemkovou část, je jeho právní posouzení nesprávné. Dovolací soud totiž ustáleně judikuje – a v nyní řešené věci neshledal důvodu k odklonu od své dosavadní konstantní rozhodovací praxe – že soudy v restitučním řízení disponují pravomocí rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, coby vhodných náhradních zemědělských pozemků.
Vznáší-li pak dovolatelka otázku existence překážky vydání části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, coby součásti lokálního biokoridoru, lze toliko uvést, že odvolací soud ji v napadeném rozhodnutí vyřešil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, když shledal, že uvedená skutečnost vydání uvedené pozemkové části nikterak nebrání.
Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil, včetně závislých nákladových výroků (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud bude ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu