ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1797.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1797/2020-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. Z. – P. , narozeného dne XY, bytem XY, b) J. Z. – P. , narozeného dne XY, bytem XY, c) J. Z. , narozeného XY, bytem XY, d) K. Z. , narozené dne XY, bytem XY, e) O.V. – V. , narozené dne XY, bytem XY, f) M. V. , narozené dne XY, bytem XY, a g) L. Z. , narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze - Vinohradech, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 51/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 11 Co 210/2018 - 612, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, k odvolání žalované potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY - zahrada, o výměře 687 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců - oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jakožto pozemku náhradního podle §11a zákona o půdě, za pozemky, které nebylo možno žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům vydat, a to k uspokojení restitučního nároku žalobce a) ve výši 21.400 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21400/174774, žalobce b) ve výši 21.428 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21428/174774, žalobce c) ve výši 25.319 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 25319/174774, žalobkyně d) ve výši 12.232 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 12232/174774, žalobkyně e) ve výši 21.428 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21428/174774, žalobkyně f) ve výši 51.539 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 51539/174774 a žalobce g) ve výši 21.428 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21428/174774, a jímž ve výroku II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 253.906,40 Kč k rukám jejich právního zástupce] a žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 29.494,96 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právnímu předchůdci žalobců a), b), c), e) a g) L. Z. – P., zemřelému dne 10. 8. 2004, právní předchůdkyni žalobkyně d) O. B., zemřelé dne 9. 4. 1976, jejíž dcerou byla H. P., zemřelá dne 4. 10. 2002, a právní předchůdkyni žalobkyně f) M. D., zemřelé dne 9. 1. 1992, byly v rozhodném období ve prospěch státu odňaty pozemky v k. ú. XY a k. ú. XY, že původní oprávněné osoby požádaly o jejich vydání, že rozhodnutími Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, vydanými v letech 1996 až 2000, a rozhodnutími Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami vydanými v letech 2000, 2005 a 2010 nebyly pozemky těmto osobám vydány s odkazem na §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě, že právní předchůdci žalobců vyzvali Pozemkový fond České republiky (dále též „Fond“) k převodu náhradních pozemků dne 8. 12. 1998, že právní předchůdce žalobců a), b) c), e) a g) se přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. v letech 2000 a 2003, že žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005 (2 pozemky v k. ú. XY a XY), kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný převod pozemku, že žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000 a 2001 a požádal o úplatný převod pozemku v k. ú. XY v roce 2003 a v k. ú. XY v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod pozemku, že do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní předchůdkyně H. P., že žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (2 pozemky v k. ú. XY a XY) a v témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a že se zúčastnila „veřejné nabídky“ v roce 1999, a že žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 (pozemky v k. ú. XY a XY) a v témže roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. a že Fondem, resp. žalovanou bylo v letech 1998 až 2015 v uvedených katastrálních územích zařazeno do veřejných nabídek jen pět pozemků o celkové výměře 16.554 m². Dále bylo zjištěno, že žalobci dopisem ze dne 28. 4. 2015 požádali žalovanou o převod označeného pozemku jako náhradního, což žalovaná odmítla, že tento pozemek je ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, že přiléhá k domu a pozemku, jejichž vlastníkem je D. Š., který si předmětný pozemek od žalované pronajal, že Š. s vydáním předmětného pozemku (výlučně) žalobcům souhlasí (viz jeho čestné prohlášení ze dne 15. 9. 2015), že předmětný pozemek nebyl žalovanou zařazen do seznamu veřejných nabídek, že cena předmětného pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., činí 174.773,50 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckých posudků, a že souhrnná hodnota nároků žalobců uplatněných žalobou činí 174.770 Kč. Odvolací soud s odkazem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud „za rozhodující období pro posouzení veřejných nabídek vyhlašovaných Fondem a posléze žalovanou určil rozmezí let 1998 a 2015“, kdy žalobci podali žalobu. Podle jeho názoru žalobci či jejich právní předchůdci byli aktivní, do „veřejných nabídek“ se přihlašovali a nelze jim vytýkat pasivitu. Za nesprávnou považoval námitku žalované, že „žalobci b) a d) se nikdy do veřejných nabídek nepřihlásili“, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že „v roce 2000 a v roce 2001 podali za tyto žalobce přihlášku jejich právní předchůdci L. Z.-P. a H. P., či ji žalobci podávali v zastoupení žalobcem c), a je tak třeba zohlednit i přihlášky těchto právních předchůdců nebo jejich zástupce“. Nelze tak vyčítat žalobcům, že byli ve věci pasivní, neboť od roku 1991 do roku 2005, resp. žalobce c) ještě v roce 2009, byli aktivní a snažili se svých nároků domoci, což shodně se soudem prvního stupně hodnotil jako dlouhodobou aktivitu, kterou je namístě posuzovat i s přihlédnutím k vysokému věku některých z nich. Odvolací soud dále přisvědčil žalované, že §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, ukládající vydat náhradní pozemky „pokud možno v téže obci“, byl ze zákona o půdě vypuštěn zákonem č. 131/2006 Sb., nicméně poukázal na závěr vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, že za předpokladu, kdy v řízení vyjde najevo, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevoval žalobce zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb. namísto zákona o půdě, je závěr o liknavosti či svévoli v postupu Fondu vůči oprávněným osobám s nárokem na náhradní pozemek dle zákona o půdě obhajitelným. Bylo-li tedy v řízení zjištěno, že Fond nabízel v lokalitě, kde se nacházely původní pozemky, v rozhodujícím období k uspokojení nároků všech oprávněných osob 23 pozemků (nepočítaje pozemky o velikosti 108 a 138 m 2 ) o celkové výměře cca 88.000 m 2 , pak ve srovnání s rozlohou pozemků nabízených v režimu zákona č. 95/1999 Sb., která byla 10x větší, se jeví postup Fondu jako nedostatečný. Odvolací soud z uvedených důvodů shledal shodně se soudem prvního stupně, že postup „žalované“ byl vůči žalobcům liknavý. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalované o nepřevoditelnosti předmětného pozemku nárokovaného žalobci z důvodu, že tvoří funkční celek se stavbou (na sousedícím pozemku), jejímž vlastníkem je nájemce předmětného pozemku Š. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013); okolnost, že požadovaný pozemek je „připlocen“ k nemovitosti Š. a není k němu jiný přístup než právě přes jeho nemovitosti, je podle odvolacího soudu nerozhodná, neboť těchto skutečností jsou si žalobci vědomi. Je tudíž podle odvolacího soudu „správný závěr soudu prvního stupně, že převodu náhradního pozemku nebrání skutečnost, že Š. má ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. právo na převod tohoto pozemku“. Za těchto okolností, kdy je jeden ze žalobců příbuzensky spřízněn s Š. (který souhlasil s převodem), nelze dovozovat, že by šlo o spekulativní jednání žalobců, a žalovanou namítané okolnosti tak nebrání převodu tohoto pozemku, jehož cena se rovná žalobou uplatněné hodnotě restitučních nároků žalobců.
Na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud souhlasil s názorem soudů obou stupňů, že rozhodujícím obdobím pro posouzení předběžné otázky, zda ze strany Fondu (a od 1. 1. 2013 žalované) bylo vůči žalobcům postupováno liknavě (či nikoliv), jejíž řešení žalovaná v dovolání zpochybnila, je období od roku 1998, kdy právní předchůdci žalobců a žalobce c) požádali Fond o převod náhradních pozemků (dne 8. 12. 1998), do roku 2015, kdy v této věci podali žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v požadovaných podílech k uspokojení restitučních nároků žalobců. Poukázal na to, že zákonem o půdě byl v roce 1998 a až do 13. 4. 2006 bezúplatný převod jiných pozemků za pozemky, které nebylo možno oprávněným osobám pro zákonné výluky vydat, upraven v jeho §11 odst. 1 a 2, že od 25. 5. 1999 byl postup Fondu při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob upraven zejména v §7 zákona č. 95/1999 Sb. V tomto období, jak bylo soudy zjištěno, se právní předchůdce žalobců a), b), c), e) a g) přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ v roce 2000 a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. v letech 2003 a 2005, žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005, kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný převod pozemku, žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000, 2001 a 2009 a požádal o úplatný převod pozemků v roce 2003 a v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod pozemku, do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní předchůdkyně H. P., žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 a v témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a zúčastnila se „veřejné nabídky“ v roce 1999, a žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 a v témže roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. Z uvedeného je tedy zřejmé, že za účinnosti zákona o půdě v době od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012 byl aktivní jen žalobce c), který v roce 2009 podal „přihlášku do veřejné nabídky“ pozemků, a že podle §11a zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, se žádný z žalobců do veřejné nabídky pozemků nepřihlásil, pouze dopisem ze dne 28. 4. 2015 žalobci požádali žalovanou o převod předmětného pozemku jako náhradního. Dovolací soud dovodil, že jestliže podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na náhradu - na náhradní pozemek za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly pro zákonnou překážku uvedenou v §11 odst. 1 zákona o půdě vydány) mimo veřejnou nabídku přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup Fondu (žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba (v daném případě každý ze žalobců, jejichž nárok je třeba posuzovat samostatně) i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze dospět (minimálně) u žalobce b) a žalobkyně d), kteří žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků zděděných v roce 2005 (jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně) nevyvinuli. Pokud v letech 2000 a 2003 podal přihlášku do „veřejných nabídek“ právní předchůdce žalobce b) a v roce 2000 právní předchůdkyně žalobkyně d), nelze to považovat za dlouhodobě aktivní přístup těchto osob, natož pak žalobců b) a d). Poukaz odvolacího soudu na to, že žalobci b) a d) „podávali žádost o poskytnutí náhradních pozemků v zastoupení žalobcem c)“, z obsahu spisu nevyplývá, neboť dopisem ze dne 20. 2. 1992 (viz čl. 46 spisu), jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil též soud prvního stupně, sice žalobce c) vyzval Fond k poskytnutí náhradních pozemků za tehdy oprávněné osoby, mezi nimi ovšem v té době žalobci b) a d) být nemohli, neboť ještě žili jejich právní předchůdci. Závěr odvolacího soudu, že vůči těmto žalobcům postupovala žalovaná (správně Fond) při uspokojování jejich restitučních nároků liknavě a že je proto namístě uspokojení jejich nároků mimo veřejnou nabídku žalované, tudíž nemůže obstát, neboť je zjevně nepřiměřený učiněným skutkovým zjištěním. Za této situace - a to i kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, že vůči ostatním žalobcům a), c), e), f) a g) postupoval Fond v letech 1998 až 2005, resp. vůči žalobci c) do roku 2009, liknavě, s čímž ovšem dovolatelka nesouhlasila s poukazem na to, že žádnou aktivitu v posledních 10. letech nevyvinuli - nečinila by hodnota neuspokojeného restitučního nároku těchto žalobců částku celkem 174.770 Kč, nýbrž částku sníženou o hodnotu restitučních nároků žalobce b) ve výši 21.428 Kč a žalobkyně d) výši 12.232 Kč. Jestliže však v řízení bylo znaleckými posudky prokázáno, že cena předmětného pozemku činí 174.773,50 Kč, přičemž však celkové nároky žalobců a), c), e) f) a g) jsou o částku 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) nižší, vzniklo by těmto žalobcům převodem předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v určeném poměru bezdůvodné obohacení v celkové výši 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) - viz závěr vyslovený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, podle kterého je-li na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), resp. hodnota jeho restitučního nároku, dojde na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení (obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). Již z tohoto důvodu proto žaloba uvedených žalobců na nahrazení projevu vůle žalované k převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví nemůže být úspěšná, neboť cena tohoto pozemku převyšuje celkovou hodnotu jejich restitučních nároků, resp. hodnotu nároku každého z nich, z čehož plyne, že tento pozemek není k uspokojení jejich restitučního nároku vhodný. Dovolací soud uzavřel, že dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a to i když v řízení bylo z přehledu nabízených pozemků zjištěno, že (v žalobci zvolené) lokalitě k. ú. XY a k. ú. XY nabídl Fond v období od roku 2000 do roku 2006 „ve veřejných nabídkách“ k uspokojení nároků „všech oprávněných osob“ 23 pozemků (nepočítaje v to pozemky o velikosti 108 a 138 m 2 ) o celkové výměře
cca 88 000 m 2 , a že oproti tomu jeho nabídka „v režimu zákona č. 95/1999 Sb.“ byla 10x větší.
Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 11 Co 210/2018- 612, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna uzavřít se žalobci ve výroku specifikovanou dohodu o převodu náhradního pozemku parc. č. XY - zahrada, o výměře 687 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců v určených podílech, zamítl (výrok I.), a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7.200 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Brodce, LL.M., Ph.D. Odvolací soud vázán právními názory vyslovenými v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, že ohledně žalobce b) a žalobkyně d) nelze považovat jejich přístup za dlouhodobě aktivní, a tudíž vůči nim nelze postup žalované hodnotit jako liknavý, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné a že žalobce b) a žalobkyně d) nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby. Namítali-li žalobci, že žalovaná nepostupuje vůči žalobcům rovně, což zakládá prvky svévole, a poukázali na konkrétní případ, kdy žalovaná vydala náhradní pozemky i bez účasti v nabídkovém řízení (věc vedená u Okresního soudu v Praze západ pod sp. zn. 5 C 127/2018), odvolací soud uvedl, že takový její postup v jiném řízení nelze hodnotit jako svévoli ve vztahu k žalobcům. Argumentovali-li žalobci tím, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyložil, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Fondu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky, pak v dané věci Nejvyšší soud shledal, že v případě dvou ze žalobců nebyl postup žalované liknavý, a tento jeho jednoznačně vyslovený závěr je pro odvolací soud závazný, na čemž nic nemění ani další poukazy žalobců na nepřiznání restitučních nároků žalobcům za zatopené stavby (mají-li žalobci za to, že jiné jejich restituční nároky nejsou uspokojovány, musí se jich domáhat v příslušném řízení). Existenci svévole a liknavosti žalované vůči žalobcům nelze dovodit ani z délky doby, po kterou nebyl restituční nárok vypořádán, ačkoli odvolací soud si je vědom délky restitučního procesu, jakož i pokročilého věku některých žalobců, a zásady, dle níž restituční předpisy mají být ve vztahu k oprávněným osobám interpretovány co nejvstřícněji. Nepřípadnou shledal odvolací soud i námitku žalobců, že žalovaná považuje nároky žalobců b) a d) za již vypořádané; k tomu uvedl, že z „přehledu nároků oprávněné osoby §11, 17“ ke dni 15. 11. 2019 vyplývá, že nárok žalobce b) činí 0,19 Kč a žalobkyně d) činí 0,93 Kč, avšak z těchto důkazů (i ve vztahu k ostatním žalobcům) je zřejmé, že v tomto přehledu žalovaná promítla uspokojení žalobců po pravomocném rozsudku odvolacího soudu, který byl zrušen k dovolání žalované, aniž by se pak tato skutečnost následně zohlednila v citovaných přehledech. Prohlásili-li žalobci b) a d) ve vyjádření ze dne 26. 11. 2019, že své restituční nároky převádějí na žalobce a), c), e), f) a g), a to každému z nich podíl ve výši 1/5 v případě, že odvolací soud neshledá liknavost žalované k žalobcům b) a d), pak k tomuto úkonu nelze dle odvolacího soudu přihlížet, neboť se jedná o úkon podmíněný nikoli určitou podmínkou, ale názorem soudu, který je nadto neurčitý, neboť není specifikováno, jaká konkrétní výše nároku je vůči komu převáděna; zdůraznil též, že smlouva o převodu restitučního nároku je dvoustranným právním jednáním, a v tomto případě chybí akceptace úkonu ze strany ostatních žalobců. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem žalobců, že je přípustné, aby v případě, kdy restituční hodnota náhradního pozemku převyšuje hodnotu restitučního nároku oprávněné osoby, doplatila oprávněná osoba hodnotu převáděného pozemku v penězích; v daném případě, kdy nárok žalobců činil 174.770 Kč a je ponížen o 33.660 Kč, by šlo o jednání in fraudem legis [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 264/2014 (správně 28 Cdo 264/2014), v němž vyslovil, že hodnota odňatého pozemku se nemusí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by ani neodpovídal realitě), avšak hodnoty těchto pozemků musí být přiměřené]. Lze tak uvažovat o rozdílu v řádech několika desítek korun a nikoli jako v souzené věci o zhruba 20% rozdílu.
Dále odvolací soud s ohledem na zásadní novou skutečnost, a to tvrzení žalobců o převodu předmětného pozemku na třetí osoby, doplnil dokazování aktuálním výpisem z katastru nemovitostí ohledně předmětného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (LV XY), a zjistil, že zapsanými vlastníky tohoto pozemku jsou D. Š.a V. Š. (SJM), k čemuž žalobci uvedli, že „kupní smlouvu s nimi uzavřeli poté, co jim byl předmětný pozemek vydán žalovanou, tedy v mezidobí po právní moci rozsudku odvolacího soudu a zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu“. Z toho plyne, že žalovaná již není vlastníkem předmětného pozemku, není tak věcně pasivně legitimována a nelze jí ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby uzavřela se žalobci [vyjma žalobců b) a d), kteří nejsou věcně aktivně legitimováni] smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Taková smlouva není projevem svobodné vůle, ale jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek v odpovídající zákonné hodnotě. To však za stávající situace již není možné, neboť práva třetích osob nemohou být dotčena, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, v němž Nejvyšší soud formuloval následující závěr: „Jestliže třetí osoba nabude na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabude originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu jimi tvrzeného nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.), jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují ve vyřešení následujících otázek, na jejichž řešení jeho rozhodnutí závisí:
1) „Vzniká oprávněné osobě podle zákona o půdě, které náleží restituční nárok za nevydané zemědělské pozemky, právo usilovat o převod náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku, pokud Státní pozemkový úřad, nebo jeho právní předchůdce, postupoval s extrémní liknavostí a svévolí ve věci své povinnosti přiznat a uspokojit nárok této oprávněné osoby na náhradu za zaniklé stavby podle §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.?“, kterážto otázka hmotného práva nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
2) „Dopustil se žalovaný liknavosti a svévole ve vztahu ke své povinnosti uspokojit nárok žalobců b) a d) z důvodu nevydání původních zemědělských pozemků, když masivním způsobem upřednostňoval úplatný převod vhodných pozemků před bezúplatným převodem těchto pozemků jako náhradních, a to jak zejména v lokalitě, ve které se nacházely původní nevydané pozemky žalobců b) a d) (tj. v katastrálních územích, ve kterých se nacházely původní pozemky a v k. ú., které s nimi sousedí), tak rovněž na celém území Středočeského kraje?“ Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
3) „Zda doba, po kterou restituční nárok žalobců b) a d) zůstává nevypořádaný, odůvodňuje závěr o liknavosti a svévoli žalovaného při plnění jeho povinností uspokojit jejich restituční nárok? Zda jako dostatečná aktivita oprávněných osob z hlediska vzniku práva žádat o převod náhradních pozemků prostřednictvím žalob podávaných k soudu, a tedy mimo veřejnou nabídku je, že oprávněná osoba požádala žalovaného o převod pozemku, který je následně předmětem žaloby?“ Tyto otázky odvolací soud posoudil nesprávně, a to vzhledem k době, po kterou je žalovaný v prodlení s plněním své povinnosti uspokojit restituční nárok žalobců b) a d).
4) „Nastane na straně oprávněné osoby podle zákona o půdě bezdůvodné obohacení, pokud jí je k uspokojení jejího restitučního nároku převeden pozemek, a to aniž by liknavý a svévolný přístup žalovaného zakládal její právo usilovat o převod pozemků mimo veřejné nabídky?“ Taktéž tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
5) „Za situace, kdy restituční nárok více oprávněných osob je společný v tom smyslu, že někteří z nich mají společného právního předchůdce, a že tito právní předchůdci měli původní nevydané pozemky v podílovém spoluvlastnictví, přičemž oprávněné osoby žádají vydání náhradního pozemku opět do svého podílového spoluvlastnictví, je třeba, aby se vůči každé oprávněné osobě, za účelem vzniku jejího nároku na převod pozemků mimo veřejnou nabídku, žalovaný dopustil stejné míry liknavosti a svévole (při hlavním kritériu míry vlastní aktivity oprávněné osoby), jaká by byla vyžadována v případě oprávněné osoby, která je jediným nástupcem výlučného vlastníka původního nevydaného pozemku, a která žádá o nabytí náhradního pozemku do výlučného vlastnictví?“ Tato otázka taktéž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
6) „Má skutečnost, že žalobci poté, co se na základě pravomocného rozsudku soudu prvního stupně stali vlastníky předmětného pozemku a následně jej v dobré víře převedli na třetí osoby, za následek to, že žalovaný pozbyl pasivní legitimaci, a že žaloba musí být bez dalšího zamítnuta?“ Rovněž tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena.
Dovolatelé s poukazem na to, že žalobu nemohou vzít zpět, navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v podrobném písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolacím soudem bylo odmítnuto, neboť žádná z otázek formulovaná žalobci v dovolání jeho přípustnost nezakládá, když odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s předchozím kasačním rozsudkem dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (žalobci), řádně zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
V posuzované věci, jak žalobci uvedli ve vyjádření ze dne 26. 11. 2019 a jak odvolací soud následně zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, nastala v mezidobí po právní moci dřívějšího pravomocného rozsudku odvolacího soudu, na jehož základě se všichni žalobci stali spoluvlastníky předmětného pozemku v určených podílech, a před vydáním kasačního rozsudku Nejvyššího soudu nová skutečnost ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež v režimu tzv. neúplné apelace mohla být a také byla žalobci v odvolacím řízení uplatněna (§211a a §212a odst. 3 o. s. ř.). Tato zásadní nová skutečnost spočívá v tom, že žalobci předmětný pozemek převedli kupní smlouvou na manžele D. Š. a V. Š. do jejich společného jmění manželů.
Ke skutečnosti, že se všichni žalobci stali na základě dřívějšího pravomocného rozsudku odvolacího soudu spoluvlastníky předmětného pozemku v určených podílech, srov. závěry vyslovené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle nichž rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice - Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle §161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Bez významu je proto formální znění petitu obsahující text smlouvy o převodu pozemků, neboť materiálně jde o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva k v rozhodnutí identifikovaným pozemkům. Z uvedených judikaturních závěrů vycházel Nejvyšší soud i v rozsudcích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, a v usneseních ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019.
Byť se všichni žalobci stali na základě dřívějšího pravomocného rozsudku odvolacího soudu spoluvlastníky předmětného pozemku v určených podílech, čímž jejich restituční nároky byly zcela uspokojeny, a následně pozemek převedli kupní smlouvou na manžele D. Š. a V. Š. do jejich společného jmění manželů, nelze přehlédnout §96 odst. 6 o. s. ř., dle nějž platí, že byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.
K aplikaci tohoto ustanovení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019 (v řízení o uložení platební povinnosti žalovanému) dovodil: „Ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř., které bylo do občanského soudního řádu vloženo účinností zákona č. 296/2017 Sb., neumožňuje žalobci vzít žalobu (z tohoto důvodu) účinně zpět (k povinnosti soudu rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019 či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019). Soud je tak povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
Ústavní soud v aktuálním nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž zamítl návrh Městského soudu v Praze (taktéž v řízení o uložení platební povinnosti žalovanému) na zrušení §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., v jeho bodu 33. vyslovil následující závěry: „Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz §135 odst. 2, §159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno - ve vztahu k řízení původnímu - znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v §96 odst. 6 o. s. ř. k pravidlu obecnému upravenému v §96 odst. 3 o. s. ř.“.
V posuzované věci žalobci v dovolání mimo jiné uvedli, že v dané věci „se nejedná o situaci, kdy by odpadl předmět sporu (např. v důsledku zániku pohledávky jejím splněním) a kdy by byli nuceni na tuto skutečnost procesně reagovat, a to zejména zpětvzetím žaloby“, že předmět sporu zůstal mezi stranami sporný v tom smyslu, že žalovaná jejich nárok na převod předmětného pozemku neuznává a že nemají jinou možnost, než usilovat o to, aby rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci a „aby obstál při následném přezkoumávání v řízení o mimořádných opravných prostředcích“.
Dovolání žalobců proti napadenému zamítavému rozsudku odvolacího soudu, jak již bylo shora uvedeno, dle §237 o. s. ř. přípustné není, neboť jejich žaloba na převod předmětného pozemku, jakožto náhradního pozemku za pozemky, které jim nebyly v restitučním řízení vydány, nebyla podána důvodně, kterýžto závěr vyslovený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu (na němž není důvodu cokoliv měnit), byl pro odvolací soud závazný, a dovoláním napadeným rozsudkem se od něj nikterak neodchýlil, a tento rozsudek není ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom závěry Nejvyššího soudu vyslovené v tomto kasačním rozsudku, jak jsou uvedeny shora, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, odvolací soud při svém novém rozhodnutí plně respektoval a vycházel z nich.
Jestliže ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je jednotná v závěru, že k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku lze přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České republiky - dále jen „Fond“) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29), resp. i v případě, že Fond (žalovaná) ztěžoval či zcela znemožňoval uspokojení tohoto nároku jeho nesprávným oceněním neodpovídajícím hodnotě odňatých a nevydaných pozemků, či odmítnutím přecenění restitučního nároku, v důsledku čehož se oprávněná osoba nemohla zúčastňovat veřejných nabídek pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, či ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019), pak nejednalo-li se minimálně u žalobců b) a d) o žádnou z uvedených situací, pak otázky formulované žalobci pod body ad 2) a ad 3) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, a to i když již v původním řízení bylo z přehledu nabízených pozemků zjištěno, že v (žalobci zvolené) lokalitě v okolí k. ú. XY a k. ú. XY nabídl Fond v období od roku 2000 do roku 2006 „ve veřejných nabídkách“ k uspokojení nároků „všech oprávněných osob“ 23 pozemků (nepočítaje v to pozemky o velikosti 108 a 138 m 2 ) o celkové výměře cca 88 000 m 2 , a že oproti tomu nabídka „v režimu zákona č. 95/1999 Sb.“ byla 10x větší. Žalobci b) a d) se totiž mohli veřejných nabídek pozemků zúčastňovat i v následujících letech po roce 2006 (restituční nároky zdědili v roce 2005), což nečinili, jak bylo taktéž v řízení zjištěno. Ze samotné okolnosti, že v této věci podali tito žalobci v roce 2015 žalobu, nelze rozhodně jejich aktivní přičinění při uspokojování uplatněného restitučního nároku dovozovat.
Namítají-li žalobci, že odvolací soud uvedené otázky posoudil nesprávně vzhledem k době, po kterou je žalovaná v prodlení s plněním své povinnosti uspokojit restituční nárok žalobců b) a d) a že liknavost a svévole žalované vůči všem žalobcům vyplývá rovněž z doby, po kterou nebyl jejich restituční nárok ke dni vydání rozsudku odvolacího soudu vypořádán, a v této souvislosti poukazují jednak na to, že před podáním žaloby aktivně požádali žalovanou o převod předmětného pozemku, tedy že i žalobci b) a d) „vykonávali vlastní aktivitu za účelem přispět k vypořádání svých restitučních nároků“, a dále poukazují na to, že „v případě rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 žalobce - oprávněná osoba - vyvinula pouze tu aktivitu, že žalovaného“ (Fond - poznámka NS) „žádal o převod pozemků, které byly předmětem řízení, přičemž liknavost a svévole žalovaného byla v případě tohoto rozhodnutí shledána s ohledem na dobu, po kterou restituční nárok oprávněné osoby není vypořádán“, a k tomu dodávají, že právní názor v něm zaujatý nebyl dosud změněn zákonem předpokládaným způsobem, tj. postupem dle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pak přehlížejí, že v tomto rozsudku (dále jen „R 62/2010“) Nejvyšší soud řešil otázku, zda se osoba oprávněná může podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. u soudu úspěšně domáhat vydání konkrétního pozemku, aniž by tento pozemek byl Pozemkovým fondem České republiky nabídnut k převodu ve veřejné nabídce, přičemž dospěl k právnímu závěru, podle nějž „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“ [a to oproti dříve zastávanému názoru, že oprávněné osoby nemají nárok na výběr konkrétních pozemků, jež mají být převedeny, že však nelze s ohledem na konkrétní případ vyloučit ani řešení podle jejich návrhu, jestliže jde o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce, z čehož pak bylo dovozováno, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků v době od 1. 1. 2003 (tedy od zrušení zák. č. 284/1991 Sb.) do 14. 4. 2006 (tedy do nabytí účinnosti zák. č. 131/2006 Sb.) dodržen Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z §7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb., jsou takové smlouvy neplatné]. V odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce se domáhal uspokojení svého restitučního nároku více jak patnáct let, že žalovaný při potvrzení výše jeho nároku se žalobcem řádně nespolupracoval (nárok žalobce sice zaregistroval, avšak odňaté pozemky nesprávně ocenil jako zemědělské, nikoliv jako pozemky stavební, ačkoliv je československý stát v letech 1973 a 1981 vykoupil za účelem výstavby, a že žalobce musel vynaložit ze svého finanční náklady na pořízení znaleckého posudku), na výzvy žalobce žádným způsobem nereagoval a do veřejných nabídek zařazoval takové pozemky, které ani přinejmenším nemohly nárok žalobce uspokojit. Nadto bylo v tomto řešeném případě zjištěno, že žalovaný v průběhu řízení převedl jeden z pozemků na třetí osobu podle zákona č. 95/1999 Sb., že převodem dalších pozemků jsoucích předmětem tohoto sporu hrozil, přičemž takové jednání lze nepochybně označit za liknavé, a především svévolné, a nároku žalobce je třeba poskytnout soudní ochranu.
O situaci řešenou v R 62/2010 se v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nejedná, a nelze tudíž ani dovozovat, jak to dovolatelé činí, že „bylo porušeno jejich základní lidské právo na zákonného soudce, přičemž toto porušení normy jednoduchého práva nemůže nebýt pro fungující právní systém a pro zachování ústavního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. LZPS) porušením práva v intenzitě ústavněprávního přesahu“.
Otázka ad 4) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť dovolatelé z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu dovozují zcela jiný závěr, než v něm dovolací soud vyslovil a jímž byl odvolací soud vázán, že „z odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací soud se má zabývat tím, zda na straně žalobců b) a d) nedošlo k bezdůvodnému obohacení“, jak v dovolání uvedli.
Otázku pod bodem ad 5), jak ji dovolatelé formulovali, odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně neřešil, neboť byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím kasačním rozsudku, že k závěru o liknavém postupu Fondu nelze dospět (minimálně) u žalobce b) a žalobkyně d), kteří žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků zděděných v roce 2005 (jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně) nevyvinuli.
Taktéž otázka pod bodem ad 1) není způsobilá přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť předmětem daného řízení nebyl nárok žalobců na náhradu za zaniklé stavby podle §14 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž uplatněný nárok na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví, jakožto pozemku náhradního; k tomu odvolací soud zcela výstižně poznamenal, že mají-li žalobci za to, že jiné jejich restituční nároky za zatopené stavby nejsou uspokojovány, musí se jich domáhat v příslušném řízení.
Ani otázka formulovaná žalobci pod bodem ad 6) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud (byť výslovně neodkázal na právní závěry dovolacího soudu vyplývající z §96 odst. 6 o. s. ř.) - vázán závaznými právními názory vyslovenými v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu - dospěl k závěru, že žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku není důvodná primárně proto, že na straně žalované neshledal liknavý postup (minimálně) ve vztahu k žalobcům b) a d) a že tudíž předmětný pozemek není vhodný k převodu na žalobce a), c), e), f) a g), neboť jeho cena převyšuje o částku 33.660 Kč hodnotu restitučních nároků těchto žalobců, tedy žalobců a), c), e), f) a g). Teprve sekundárně pak odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 935/2006, ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007, nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1072/2004) dovodil, že vůči žalované, která již není vlastnicí předmětného pozemku, žalobě pro nedostatek její pasivní věcné legitimace ve sporu vyhovět již ani nelze, když jej žalobci v mezidobí po právní moci původního rozsudku odvolacího soudu a před vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu převedli kupní smlouvou na třetí osoby, jak uvedli a jak bylo zjištěno. K věcné legitimaci ve sporu (ať již aktivní či pasivní) a jejímu nedostatku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, a ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016.
Námitky dovolatelů, že odvolací soud vyložil §154 odst. 1 o. s. ř. „extrémně formalistickým způsobem neadekvátním konkrétním okolnostem projednávané věci“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 357/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005), že „je nesprávné a extrémně formalistické, pokud odvolací soud tvrdí, že správnost rozsudku soudu prvního stupně nemůže potvrdit, neboť předmětný pozemek již není ve vlastnictví žalovaného“, že takovýto výklad je v rozporu s právem na spravedlivý proces“, že „předmětné řízení nebylo do vydání rozsudku odvolacího soudu pravomocně skončeno, přičemž předmět řízení zůstal mezi stranami sporný, a to v tom smyslu, že žalovaný neuznává nárok žalobců na převod předmětného pozemku“, že „žalobci tedy neměli a stále nemají jinou možnost, než usilovat o to, aby rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465, nabyl právní moci a aby obstál při následném přezkoumávání v řízení o mimořádných opravných prostředcích, které žalovaný vždy urputně podává“, jsou vzhledem ke všemu shora uvedenému nesprávné.
Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 357/98, že „pokud uplatňuje nárok podle §20 odst. 1 zákona o půdě na náhradu živého a mrtvého inventáře více oprávněných osob, má každá z těchto osob, pokud splňuje zákonné podmínky, nárok na vydání poměrné části tohoto inventáře, která je dána poměrem částí nemovitostí, převzatých touto oprávněnou osobou, ke všem nemovitostem vydávaných povinnou osobou všem dalším oprávněným osobám, které své právo odvozují od stejného původního vlastníka, že právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty, že jsou vzájemně propojeny, neboť právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána, že tím se zužuje okruh oprávněných osob pro náhradu, že rozhodující pro toto určení je stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo spoluvlastníky restituovaných nemovitostí, že není to tedy ani den uplatnění nároku a ani den vydání rozsudku, a že nelze se tedy proto v těchto restitučních sporech o náhradu dovolávat ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.“, na projednávanou věc zcela evidentně nedopadají, a stejně tak je tomu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, v němž s odkazem na závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 14/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které výslovně uvádí, že „ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. o tom, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se nedotýká ustanovení hmotného práva, které váží vznik, změnu či zánik práva nebo povinnosti k určitému času“, dovodil, že pro rozhodnutí soudu o uzavření smlouvy o převodu nebytového prostoru do vlastnictví podle §23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném od 1. 7. 2000, je rozhodující datum uplatnění nároku žalobce formou řádně doručené výzvy lidovému bytovému družstvu, jako vlastníku nemovitosti, v níž se žalobcem užívaný nebytový prostor nacházel.
Odvolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci též správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 264/2014, k aplikaci §243g odst. 2 o. s. ř. (dříve §243d odst. 2 o. s. ř.), podle nějž právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny a jež chrání toho, kdo jednal v důvěře v pravomocné rozhodnutí soudu.
Navíc, dovolatelé se při formulaci otázky ad 6) mýlí v tom, že vlastníky předmětného pozemku se stali na základě pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv ten právní moci nenabyl, jelikož žalovaná proti němu podala odvolání, jak z obsahu spisu vyplývá.
Již nad rámec podaného dovolání je možno uvést, že stali-li se žalobci dnem právní moci dřívějšího rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, (byť tento rozsudek odvolacího soudu byl na základě dovolání žalované zrušen citovaným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), spoluvlastníky předmětného pozemku v určených id. podílech, byla žalobou uplatněná hodnota restitučního nároku každého ze žalobců [a to včetně žalobců b) a d), neboť i ti se stali spoluvlastníky předmětného pozemku, i když neměli nárok na jeho uspokojení mimo veřejné nabídky pozemků] převodem předmětného (náhradního) pozemku podle §11a zákona o půdě plně uspokojena (hodnota nároku každého z nich zcela vyčerpána). Ze zjištěné skutečnosti, že žalobci předmětný pozemek následně prodali kupní smlouvou manželům Š., pak plyne, že každý z nich zřejmě inkasoval poměrnou část kupní ceny.
Předložili-li žalobci v odvolacím řízení spolu s podáním ze dne 9. 12. 2019 doklad o zaplacení „bezdůvodného obohacení“ ve výši 33.660 Kč ve prospěch žalované na účet č. XY (jak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval a jak vyplývá z obsahu spisu), přičemž hodnota restitučního nároku všech žalobců činila celkem částku 174.770 Kč a znaleckým posudkem předloženým žalovanou v řízení (který žalobci akceptovali) bylo prokázáno, že cena předmětného pozemku v době rozhodnutí soudu prvního stupně činila částku 174.773,50 Kč, pak z toho plyne, že žalobci by měli žalované doplatit jen částku 3,50 Kč (tak, aby jim v této výši nevzniklo bezdůvodné obohacení), a nikoliv částku 33.660 Kč (o částku 33.656,50 Kč by se naopak bezdůvodně obohatila žalovaná, pokud by jim ji nevrátila).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, takže na náhradu nákladů tohoto řízení nemají právo, a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že Státní pozemkový úřad jakožto organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy, a nebyl tak důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Státního pozemkového úřadu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 779/2019, či ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu