ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2382.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2382/2021-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 188.894 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 313/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021, č. j. 19 Co 82/2021- 237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.841,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Holuba, LL.M., advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 24.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 28. 4. 2021, č. j. 19 Co 82/2021-237, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 12. 2020, č. j. 11 C 313/2018 – 194 [jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 188.894 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 124.788,66 Kč (výrok II.), a dále rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 na nákladech státu částku 8.520 Kč (výrok III.)] ve výrocích ve věci samé (I.), o nákladech řízení mezi účastníky (II.) a o nákladech státu (III.) změnil vždy jen tak, že lhůta k plnění činí patnáct dní, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 21.683,20 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že žalované vzniklo v období od 29. 5. 2015 do 25. 10. 2017 bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) tím, že bezesmluvně užívala pozemky parc. č. st. XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY vlastněné žalobkyní zastavěné stavbami ve vlastnictví žalované (jejichž odstranění se žalobkyně bezúspěšně po žalované domáhala), která ani přes výzvu žalobkyně (dopisem ze dne 25. 10. 2017) k vydání náhrady za bezdůvodné obohacení jí ničeho neuhradila (reagovala toliko návrhem na uzavření dohody za užívání zastavěných pozemků za období tří let zpětně od data jejího podpisu). Za situace, kdy žalobkyní předložený znalecký posudek Ing. Kristiny Gajdové, Ph.D., ze dne 5. 4. 2018, č. 261/2018-07, jímž bylo stanoveno obvyklé nájemné za užívání jiných sousedních pozemků, a neobsahoval znaleckou doložku dle §127a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a kdy žalovanou předložený znalecký posudek Ing. Zdeňka Bureše ze dne 2. 8. 2018, č. 740-170/2018, stanovil obvyklé nájemné (ve výši 15,66 Kč/m 2 /rok) na základě tzv. administrativní ceny dle metodiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ke dni 1. 8. 2018, což znalec odůvodnil tím, že se jedná o pozemky s výrazným omezením, pro něž nebylo možné v nabídkách realitních kanceláří nalézt srovnání, vyžádal soud prvního stupně znalecký posudek znalce Michala Olivy ze dne 15. 6. 2020, č. 4005-19-20, k němuž po provedení výslechu znalce při jednání dne 22. 10. 2020, byl zpracován dodatek ze dne 30. 11. 2020, v němž se znalec vypořádal s námitkami žalované ohledně nedostatečné specifikace srovnávaných pozemků. O správnosti takto doplněného znaleckého posudku neměl soud prvního stupně (již) pochybnosti a proto z jeho závěrů při svém rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalované vycházel. Taktéž odvolací soud poté, co zopakoval dokazování tímto znaleckým posudkem a jeho dodatkem, z něj rovněž vycházel, přičemž odvolací námitky žalované, že znalec použil ke srovnání nevhodné pozemky, neshledal důvodnými. Poukázal na to, že znalec porovnával nezastavěné pozemky určené územním plánem ke komerční výstavbě nacházející se v okolí či přímo v témže okrese, tj. okrese XY (např. v XY, XY a XY) s rozlohou od 1 000 m 2 , přičemž za použití metody stanovení obvyklého nájemného z ceny pozemků (při výpočtu aplikoval 5%), tak metody porovnání výše nájmů pozemků, dospěl k prakticky k totožnému výsledku. Nedostatek možnosti seznámit se s podklady, z nichž znalec vycházel, byl zhojen dodatkem k tomuto posudku, v němž znalec sice vychází z jiných, ale opět srovnatelných pozemků, tj. z deseti komerčních pozemků o rozloze přes 1.000 m 2 v blízkém okolí předmětných pozemků (např. v XY), z čehož dva jsou částečně zastavěny, přičemž dodatek již obsahuje i nabídky realitních kanceláří; rozsah porovnávaných pozemků proto odvolací soud shledal zcela dostačujícím. Uzavřel, že je seznatelné a přezkoumatelné, z jakých podkladů znalec vycházel, jakou metodu použil a na základě jakých úvah dospěl k závěru o výši obvyklého nájemného. Za posuzované období při obvyklém nájemném ve výši 9,88 Kč/m 2 /měsíc stanoveném znalcem by tedy žalobkyni příslušelo celkem 557.704,64 Kč, avšak s ohledem na vázanost soudu návrhem žalobkyně (§153 odst. 2 o. s. ř.) jí mohla být přiznána pouze žalovaná částka, tj. 188.894 Kč (3,29 Kč/m 2 /měsíc); o žalovanou namítanou volnou úvahu soudu prvního stupně se tedy nejedná. Odvolací soud dále poukázal i na to, že přisouzená částka je třikrát nižší než obvyklé nájemné v daném místě a čase stanovené znalcem, že nejnižší nabídka pronájmu pozemku určeného ke komerčním účelům, která vyplývá z dalších listinných důkazů, tj. nabídek realitních kanceláří, je 1,5 krát vyšší než žalovaná částka a že Ing. Gajdová, jakožto znalkyně z oboru ceny a odhady nemovitostí, dospěla k částce 39,56 Kč/m 2 /rok, tedy 3,29 Kč/m 2 /měsíc, a dodal, že revizní znalecký posudek přichází do úvahy zejména tam, kde soud má pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011), avšak taková situace v dané věci nenastala. Odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1014/2006, a ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, posoudil jako nepřiléhavé, neboť se týkají výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků patřících do zemědělského půdního fondu bez právního důvodu, a to za účinnosti §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 9. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř. k vyřešení následujících otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, a ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, a to: 1) „musí být za účelem zpracování znaleckého posudku, kterým má být zjištěna výše bezdůvodného obohacení, jako srovnávací pozemek použit obdobný pozemek, na němž je umístěna obdobná cizí stavba, jako ta, která je předmětem soudního řízení (stavební pozemky určené k zastavění zemědělskými stavbami) nebo lze použít komerční pozemek a nahradit nedostatky znaleckého posudku volnou úvahou soudu“, 2) „je zaručeno právo na spravedlivý proces, pokud soud konstatuje vady znaleckého posudku (absence porovnávacího materiálu), přičemž vlastní úvahou nahradí nedostatky znaleckého posudku, a zamítne návrh na zpracování revizního znaleckého posudku“, a 3) „je porušením zásady předvídatelnosti, pokud soud odmítne odkaz na judikaturu, která řeší zcela obdobnou právní otázku aplikovatelnou v daném soudním řízení“. Dovolatelka předně namítá, že na základě volné úvahy soudu nelze zhojit vady znaleckého posudku spočívající v tom, že „nepoužil jako srovnávací pozemky obdobné nemovitosti, tj. nemovitosti, na nichž je umístěna obdobná cizí stavba“, čímž došlo ke „zkreslení znaleckých závěrů a toto mělo podstatný vliv“ na zjištění výše bezdůvodného obohacení. Má za to, že odvolací soud „nesprávně právně hodnotil splnění podmínky srovnání obdobných nemovitostí“ a že se „nevypořádal s jejími odvolacími námitkami“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1167/17, v důsledku čehož „bylo odvolací řízení stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. V souvislosti s otázkou ad 3) dovolatelka namítá, že v odvolacím řízení učiněným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo412/2005 „poukazovala především na právní konstrukci srovnání obdobných nemovitostí“, avšak „odvolací soud toto zcela odmítl a nereflektoval právní větu tohoto rozhodnutí“, v čemž spatřuje „porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu“ (přitom odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I ÚS 2014/10); „nerespektováním odkazovaného rozhodnutí tak je rozsudek odvolacího soudu překvapující, netransparentní a nepřezkoumatelný“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Uvedla, že s ohledem na zakotvení zásady „superficies solo cedit“ do českého právního řádu jsou závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 neaplikovatelné a že z jiné věci je jí známo, že žalovaná v situaci, kdy jsou její pozemky zastavěny cizí stavbou, je pronajímá za nájemné stanovené dle cenové mapy stavebních pozemků - tedy pozemků nezastavěných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K otázkám dovolatelky ad 1) a ad 2):
Dovolací soud se otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci opakovaně zabýval. Dovodil přitom, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Obohacení neoprávněného uživatele je tedy determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, či ze dne 5.11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013). Při určení majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu je třeba přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětné nemovitosti obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Dále platí, že soud musí znalce vyslechnout, pokud účastník řízení proti znaleckému posudku vznese výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009), a primárně se má snažit odstranit rozpory znaleckého posudku vysvětlením či výslechem znalce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 625/2013). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).
Dovolací soud ve své judikatuře dále dovodil, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1141/2015).
Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Stejně tak je otázkou skutkovou, zda soudní znalec, který zpracoval znalecký posudek, zvolil správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020).
Vzhledem k tomu, že žalovaná proti závěru znaleckého posudku znalce Michala Olivy ze dne 15. 6. 2020 vznesla výhrady, soud prvního stupně znalce podrobně vyslechl, ten odpověděl na všechny dotazy žalované, včetně podrobného vysvětlení důvodů pro použití dané znalecké metody i výběru vzorku srovnávaných pozemků [zdůraznil, že směrodatné je určení pozemku v územním plánu, a dále mj. vysvětlil rozdíl mezi pozemky určenými k výstavbě zemědělských budov (např. stájí) a k výstavbě obytných budov, který se velmi výrazně promítá do jejich ceny] a k námitkám žalované stran neuvedení srovnávaných pozemků jej doplnil dodatkem srovnávané pozemky již obsahujícím, přičemž odvolací soud (po zopakování dokazování tímto znaleckým posudkem ve znění jeho dodatku) se přesvědčivě vypořádal s odvolacími námitkami žalované stran výběru a rozsahu srovnávaných pozemků. Soudy obou stupňů proto při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení za užívání předmětných pozemků v rozhodné době vycházely z výše obvyklého nájemného v daném místě a čase stanoveného znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Michalem Olivou, jejž po doplnění jeho dodatkem považovaly za přesvědčivý a správný po odborné i logické stránce, a to i v kontextu s výpovědí znalce, jenž určil cenu nájmu těchto pozemků se zřetelem k jejich individuálnímu charakteru, zohledňuje mimo jiné jejich specifickou polohu, dostupnost a využitelnost; takový postup odvolacího soudu tedy není v rozporu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V individuálních skutkových poměrech dané věci se odvolací soud neodchýlil ani od dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012. Předně znalec Michal Oliva již v rámci výslechu před soudem vysvětlil, že při stanovení výše obvyklého nájemného použil jako vzorky ke srovnání pozemky určené územním plánem k zastavění, a to proto, že zastavěné pozemky se nepronajímají; v takových případech se dle zkušeností znalce (již) jedná o pronájem stavby, jíž je pozemek - zpravidla v rámci uceleného areálu - zastavěn, kdy v nájemném vyčísleném za stavbu není pozemek zahrnut. Nadto vypořádáním této problematiky v širších souvislostech se znalec věnoval i v dalších částech jeho obsáhlé výpovědi před soudem, přičemž ke srovnání (mimo jiné) použil dva částečně zastavěné pozemky. Tedy znalec se s danou situací po odborné stránce dostatečně vypořádal, resp. odvolací soud zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách.
Za dané (shora naznačené) situace tudíž odvolací soud neměl důvod pro vyžádání revizního znaleckého posudku.
V souzené věci se o určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení volnou úvahou soudu nejedná (jak namítá dovolatelka), nýbrž o vázanost soudu návrhem (srov. §153 odst. 2 o. s. ř., popř. srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1033-1034), který v dané věci nelze překročit (na což přiléhavě poukázal již odvolací soud pod bodem 13. rozsudku).
Odkázala-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, a nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, a ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V prvním z nich Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že namísto výše bezdůvodného obohacení zjištěného na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí osobou. V druhém Ústavní soud vytkl soudům obou stupňů (ve správním soudnictví), že zcela pominuly a nijak nevypořádaly zásadní námitku (argument) stěžovatelky, která měla potenci daný spor rozhodnout - o takový případ se však v souzené věci nejedná. Uvedla-li dovolatelka v souvislosti s odkazem na tento nález, že odvolací soud „nesprávně právně hodnotil splnění podmínky srovnání obdobných nemovitostí a nevypořádal se s jejími odvolacími námitkami“, jedná se jen o její nesouhlas s názorem odvolacího soudu, aniž by ovšem uvedla konkrétní námitku nevypořádanou odvolacím soudem (natož pak takovou, která by měla potenci daný spor rozhodnout). Konečně v třetím rozhodnutí Ústavní soud vytkl soudům všech stupňů, že stěžovateli bylo upřeno právo tvrdit skutečnosti a navrhovat k nim důkazy ve smyslu §118a o. s. ř. (o takovou situaci se v projednávané věci evidentně nejedná).
Napadá-li dovolatelka dále způsob, jímž soudy obou stupňů hodnotily znalecký posudek Michala Olivy, zpochybňujíc tak jejich závěr o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, směřují její výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž nelze založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2017.
Otázky formulované dovolatelkou ad 1) a ad 2) z uvedených důvodů přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
K otázce dovolatelky ad 3): Její poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, je nepřiléhavý již proto, že §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 9. 2013, upravující tzv. regulované nájemné pozemků patřících do zemědělského půdního fondu, v rozhodné době, za niž žalobkyně požaduje vydat náhradu za vzniklé bezdůvodné obohacení (od 29. 5. 2015 do 25. 10. 2017), již neplatil [byl zrušen zákonem č. 280/2013 Sb., kterým byl změněn zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, který se stal účinným od 1. 10. 2013]. Otázka formulovaná dovolatelkou ad 3), „zda je porušením zásady předvídatelnosti, pokud soud odmítne odkaz na judikaturu, která řeší zcela obdobnou právní otázku aplikovatelnou v daném soudním řízení“, ani její námitka k této otázce, že „nerespektováním odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 412/2005 je rozsudek odvolacího soudu netransparentní a nepřezkoumatelný“, tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládají.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože dovolání žalované není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu