ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2528.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2528/2021-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. O. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Chytkou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, proti žalované B., v likvidaci, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 187/5, o zaplacení částky 97.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 155/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2021, č. j. 13 Co 180/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 7 C 155/2018-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 97.284 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 45.915,30 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně přitakal tvrzení žalobce, dle nějž se na jeho úkor žalovaná bezdůvodně obohatila (§2991 odst. 2 a §2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) ve výši žalované částky, neboť shledal, že žalobce platně (pro podstatné porušení povinnosti žalované) odstoupil (§2001, §2002 odst. 2 a §2004 odst. 1 o. z.) od ústní smlouvy o dílo (§2586 a násl. o. z.) uzavřené mezi účastníky (na základě cenové nabídky žalované ze dne 1. 7. 2016 akceptované žalobcem), kterou se jako zhotovitelka zavázala pro žalobce jako objednatele vypracovat projektovou dokumentaci na stavbu (letního výminku s bazénem) s rozpočtem 2 až 3 mil. Kč na pozemku v jeho vlastnictví s termínem zahájení stavby na jaře 2017, na jejímž základě žalobce zaplatil žalované zálohu ve výši 97.284 Kč z účtu S. I., bytové družstvo (nyní „S. I., družstvo“, dále též jen „družstvo“), jejímž byl předsedou, avšak dne 9. 7. 2017 mu žalovaná sdělila, že projekt nebude možné dokončit a následně mu předložila projektovou dokumentaci na stavbu s rozpočtem 9 mil Kč, což neakceptoval. K námitce žalované, že žalobce není v daném sporu aktivně věcně legitimován, neboť zmíněné dílo mělo být zhotoveno pro právnickou osobu S. I., bytové družstvo (nyní družstvo), jehož byl žalobce předsedou, že tato právnická osoba (nikoliv tedy žalobce) s ní písemně korespondovala na jejím hlavičkovém (firemním) papíře, že tentýž subjekt jí ze svého účtu uhradil na něj vystavenou zálohovou fakturu na sjednanou cenu díla a následně jí vyzýval, aby uhrazenou zálohu vrátila na jeho účet, soud jednak uvedl, že „k tomu žalobce sdělil“, že se žalovanou komunikoval jako fyzická osoba svým jménem, nikoli jménem bytového družstva, že hlavičkové papíry používal ze zvyku a že jednáním s žalovanou pověřil svoji asistentku (svědkyni I. H., která není zaměstnankyní bytového družstva, ale pracuje přímo pro žalobce), a dále že z emailové dokumentace vyplývá, že probíhala mezi tehdejším jednatelem žalované, svědkem M. F., a mezi svědkyní I. H., že stavba dle projektové dokumentace měla být postavena na pozemku ve vlastnictví žalobce, že „žalobce si peníze půjčil od bytového družstva, že vrácení zálohy na tento účet požadoval z důvodu vrácení půjčky a že bylo určeno jen jako platební místo“. Z těchto skutečností dle soudu vyplývá, že dílo objednal žalobce, který se sešel s M. F., jak tento svědek vypověděl; z toho dovodil, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 13 Co 180/2019-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 42.105 Kč k rukám její zástupkyně. Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem listinných důkazů, které soud prvního stupně sice provedl a založil na nich závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce, nicméně z nich neučinil žádná skutková zjištění, případně z nich učinil skutková zjištění zcela nedostatečná. Jedná se především o obsah přípisů z 8. 1. 2017, 12. 2. 2017 a 19. 12. 2017 opatřených otiskem razítka subjektu „S. I., bytové družstvo“, a podepsaných předsedou družstva J. O., jimž je společné, že jsou adresované žalované a určené k rukám jednatele této společnosti M. F., že jsou vyhotovené na firemním papíře označeném znakem (logem) „s. g.“ a opatřené otiskem razítka odesílajícího subjektu „S. I., bytové družstvo“, s údaji o jeho IČ: XY, DIČ: XY, a sídle, jakož i označením jména, příjmení a funkce osoby jednající za tento subjekt: „J. O., předseda“ a jeho nečitelným podpisem (žalobce přitom nikterak nepopíral, že se jedná o listiny jím podepsané a v uvedené podobě zaslané žalované). Pro výše zmíněné listiny, z nichž odvolací soud citoval některé pasáže, je dále společný i jejich obsah, forma a způsob, jímž jejich pisatel prezentoval v množném čísle stanoviska a výtky na adresu žalované ohledně zhotovení díla, nedodržení termínu pro jeho dodání a s tím související škody vzniklé společnosti apod. Tvrzení žalobce, že s žalovanou komunikoval jako fyzická osoba, nikoliv jménem družstva, že hlavičkový papír používal ze zvyku, protože je předsedou družstva, případně, že ho k jejímu použití vedla „domněnka o větší údernosti“ takto koncipovaných psaní, považoval odvolací soud za nevěrohodná a účelová, a naopak přisvědčil žalované, že si lze stěží představit člena statutárního orgánu právnické osoby, který by nerozeznal záležitosti týkající se podnikání od záležitostí soukromých. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že do smluvního vztahu s žalovanou vstoupilo S. I., bytové družstvo, jejímž jménem žalobce jednal, a že tedy mezi žalobcem jako fyzickou osobou a žalovanou žádný závazkový právní vztah (ať již ze smlouvy o dílo nebo z titulu bezdůvodného obohacení) nevznikl. Na tom nic nemění ani cenová nabídka žalované č. 201617 ze dne 1. 7. 2016, jejímž obsahem odvolací soud rovněž provedl důkaz a z níž sice zjistil, že jako zákazník je označen „p. O.“, nicméně z ní nelze dovodit, že smluvní stranou (zákazníkem, objednatelem) smlouvy o dílo měl být žalobce jako fyzická osoba, nýbrž že byla předložena J. O. jako statutárnímu zástupci družstva, jehož byl předsedou, a že družstvo tuto nabídku svým předsedou akceptovalo. K žalobcem dále předložené smlouvě o půjčce (správně zápůjčce) uzavřené mezi S. I., bytovým družstvem, jako dlužníkem, a žalobcem, jako věřitelem, datované dnem 22. 8. 2014, jejímž obsahem znovu provedl důkaz, podle níž věřitel poskytl dlužníkovi půjčku v celkové výši 6.301.735,50 Kč se závazkem dlužníka vrátit věřiteli půjčku do 31. 12. 2030, kterou žalobce odůvodňuje požadavek na vrácení žalované zálohově poskytnutého peněžitého plnění, jehož se domáhá v tomto řízení, na účet subjektu S. I., družstvo, odvolací soud uvedl, že jde o samostatný právní vztah mezi žalobcem a tímto družstvem, jehož je předsedou, a nijak neprokazuje tvrzení žalobce, že k uzavření smluvního vztahu došlo mezi ním a žalovanou. Na závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobce nic nemění ani skutečnost, že uvažovaná stavba měla být realizována na pozemku v jeho vlastnictví jako fyzické osoby, neboť „to nijak nevylučuje, aby poptávaná stavba nemohla být ve vlastnictví družstva S. I.“. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci v daném sporu, neboť není nositelem hmotného práva (nároku), jehož se v tomto řízení domáhá.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti „všem jeho výrokům“, podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Namítá, že „odvolací soud pochybil, když posuzoval vztah účastníků řízení, resp. smluvní strany závazku (smlouvy o dílo a následné povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení) podle komunikace vedené po uzavření předmětné smlouvy o dílo, která byla vedena tím způsobem, že evokovala dojem, že se žalovanou komunikuje S., nikoli žalobce jako fyzická osoba“. Opětovně tvrdí, že dodání projektové dokumentace bylo dohodnuto mezi ním jako fyzickou osobou a žalovanou a že po odstoupení od smlouvy o dílo žalobcem jako fyzickou osobou vznikla žalované povinnost vrátit zaplacenou úplatu žalobci, tedy tomu, na jehož úkor se obohatila, a nikoli tomu, s kým „údajně následně komunikovala anebo tomu, z jehož účtu byly prostředky na účet žalované poskytnuty“ (obdobně viz závěry vyslovené např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1778/2013 a shodně v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2457/2013). Odvolací soud pochybil též tím, že nesprávně aplikoval §132 o. s. ř., neboť se nevypořádal se svědeckou výpovědí I. H., která byla účastna uzavírání smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, ani s výpovědí svědka M. F., který uvedl, že dílo prováděl pro žalobce a že s ním též konzultoval požadavky na jeho soukromou stavbu pro rodinnou rekreaci. Odvolací soud dále nesprávně právně posoudil smlouvu o zápůjčce mezi žalobcem a S., která není jen závazkem žalobce a S., ale je pro dané řízení zásadní, neboť právě na jejím základě měl žalobce právní titul pro učinění pokynu S., aby za žalobce zaplatilo žalované, jak tvrdil již v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže v dané věci „bylo prokázáno, že se žalovaná obohatila na úkor žalobce, který si nechal část jím poskytnuté zápůjčky S. vrátit S. na účet žalované, čímž došlo k zániku závazku žalobce k zaplacení úplaty za dílo (PD) žalované, a jelikož S. neplatila uvedenou úplatu vyfakturovanou ze svých prostředků, ale z prostředků zápůjčky od žalobce, a současně tím platila úplatu ze smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, nemohla svědčit aktivní věcná legitimace S., ale toliko žalobci. Jmění S. se totiž zaplacením předmětné faktury nijak nezmenšilo, došlo fakticky pouze k vrácení jemu poskytnuté zápůjčky, kdy platebním místem byl účet žalované“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v části ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde, a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm neoznačil žádnou otázku hmotného (či procesního) práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, a v části dovolání řádně nevymezil ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel naopak poukázal na souladné závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 1778/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2457/2013.
Jakkoli dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně - poměřováno jím uplatněnými námitkami - svými výtkami především zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu - že smlouvu o dílo se žalovanou neuzavřel žalobce jako fyzická osoba, nýbrž S. I., bytové družstvo, jehož byl předsedou, který učinil na základě opakování obsahu listinných důkazů, již před tím provedených soudem prvního stupně, a to cenovou nabídkou žalované č. 201617 ze dne 1. 7. 2016, v níž jako zákazník byl označen „p. O.“, a přípisů z 8. 1. 2017, 12. 2. 2017 a 19. 12. 2017, adresovaných žalované vyhotovených na firemním papíře družstva, opatřených otiskem razítka „S. I., bytové družstvo“, a podepsaných předsedou družstva J. O., ohledně nichž žalobce nikterak nepopřel, že se jedná o listiny jím podepsané a v uvedené podobě zaslané žalované - na základě nějž pak dospěl k právnímu závěru, že žalobce není nositelem hmotného práva na vydání bezdůvodného obohacení proti žalované, jehož se v daném řízení domáhá, tedy že v tomto sporu není aktivně věcně legitimován, jelikož žádný závazkový právní vztah (ať již ze smlouvy o dílo nebo z titulu bezdůvodného obohacení) mezi účastníky nevznikl.
Pokud tedy dovolatel zpochybnil uvedený skutkový závěr odvolacího soudu, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, jakož i hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dovodila, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Namítá-li dovolatel dále, že odvolací soud nesprávně právně posoudil smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi žalobcem a S. I., bytovým družstvem, datovanou dnem 22. 8. 2014, pak i v této části dovolání vykazuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť v něm neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu