ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2931.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2931/2021-819
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) F. F. , nar. XY, a b) J. F. , nar. XY, oba bytem XY, zastoupeni JUDr. Pavlem Cyrnerem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2959/7, proti žalovanému F. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, o 2.284.396 Kč a o 764.239 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 379/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2021, č. j. 17 Co 6/2020-757, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2021, č. j. 17 Co 6/2020-757, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. srpna 2019, č. j. 8 C 379/2012-630, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 C 379/2012-630, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 2.284.396 Kč (výrok I.), zamítl protinávrh žalovaného na zaplacení 764.239 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování, na základě něhož došel k závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2008, tak vyhověl požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ke kterému mělo dojít v důsledku plnění z neplatné smlouvy. Jelikož však poskytnutá plnění spočívají v provedení díla (stavby), soud prvního stupně, zohledňuje judikaturu Nejvyššího soudu ustálenou v závěru, že výše peněžité náhrady v případě neplatné smlouvy o dílo neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem ve výši zhodnocení věci, nýbrž se přihlíží k nákladům potřebným k vynaložení obdobného plnění v daném místě a čase, určil znalce k zhotovení znaleckého posudku, na základě něhož stanovil výši bezdůvodného obohacení částkou přesahující 3 miliony Kč. Jako nedůvodnou potom okresní soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným, stejně tak zamítl jeho protinávrh žalovaného v částce 764.239 Kč.
K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 17 Co 6/2020-757, ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud i s jeho úsudkem o neplatnosti smlouvy o dílo a vzniku bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši. S okresním soudem souhlasil rovněž ohledně nedůvodnosti námitek týkajících se znaleckého posudku a promlčení práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž kvitoval postup dle §107 odst. 1 obč. zák. a také určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby v listopadu 2011. Přisvědčil však námitce žalovaného ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pročež její výši změnil.
Vůči uvedenému rozhodnutí brojí v celém jeho rozsahu žalovaný dovoláním, jež shledává přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně především jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2173/99, sp. zn. 32 Cdo 2669/2016 a sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, neboť soud prvního stupně a odvolací soud při posuzování platnosti předmětné smlouvy o dílo nevzaly v úvahu žalovaným předloženou listinu ani chování stran po jejím uzavření. Dále dovolatel předkládá otázku k plynutí objektivní promlčecí doby dle §107 odst. 2 obč. zák., přičemž uvádí, že soudy nižších instancí zohlednily pouze promlčecí dobu subjektivní, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4982/2009 a sp. zn. 28 Cdo 3977/2007 či nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 158/99. V neposlední řadě dovolatel namítá nedostatečné zpracování a nepřezkoumatelnost znaleckého posudku. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhují odmítnutí či zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze pokládat za přípustné, neboť odvolací soud v určitých aspektech svého právního posouzení zcela nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Opodstatnění je možno předně přiznat výtkám dovolatele týkajícím se posouzení běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o dílo. Judikatura dovolacího soudu se totiž konstantně hlásí k názoru, podle něhož u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§107 odst. 2 obč. zák.), a to s rozdílným počátkem jejich běhu. Zmíněné promlčecí doby tak počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020).
Objektivní promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy (§107 odst. 2 obč. zák.) počíná přitom již plynout okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se rozšíří majetková sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017). Jinak je tomu při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby, kdy je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, v němž se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva, přičemž se danou vědomostí nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž bylo lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či jeho usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
V daném případě sice soudy nižších stupňů správně dovodily, že na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat §107 obč. zák., avšak zabývaly se pouze jeho prvním odstavcem, aniž by zohlednily též odstavec druhý, pojednávající o objektivní promlčecí době, ač tak učinit měly. Běh promlčecí doby objektivní, který, jak je uvedeno výše, se přitom v případě plnění z absolutně neplatné smlouvy odvíjí již od okamžiku, kdy byla realizována dílčí plnění. Závěr soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že uplatněné právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno není, a to ani zčásti, neboť subjektivní promlčení doba marně neuplynula, tudíž prozatím zjevně neobstojí.
K polemice dovolatele ohledně posuzování platnosti předmětné smlouvy o dílo je třeba zdůraznit, že soudní praxe i odborná literatura je ustálena v tom, že neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. je jedním z případů absolutní neplatnosti právního úkonu. Daná absolutní neplatnost působí přímo ze zákona ( ex lege ) bez dalšího a od počátku ( ex tunc ), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje, tzn., že subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Platí, že danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani případným odpadnutím vady projevu vůle tzv. konvalidací (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, a přiměřeně rozsudek ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017). Je-li předmětná smlouva o dílo absolutně neplatná, nemůže s ohledem na právě uvedené na její neplatnosti ničeho změnit ani dovolatelem namítaná listina nazvaná „Přehled uskutečněných prací a plateb“ ze dne 18. 5. 2011, která měla blíže specifikovat předmět díla, poněvadž nedostatečná určitost smluvních ujednání, působící absolutní neplatnost smlouvy, nemohla být konvalidována ani následně přijatou listinou. S dovolatelem citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2173/99, a ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2669/2016, která aprobují možnost samotného uzavření smlouvy o dílo i po provedení některých prací, není napadený rozsudek v rozporu, neboť soudy nižších stupňů nedospěly k závěru, že by dokument z 18. 5. 2011 mohl (podle vůle stran) představovat dodatečně uzavřenou smlouvu o dílo zakládající mezi svými stranami závazek, nýbrž konstatovaly, že šlo o pouhý pokus získat přehled o rozsahu uskutečněných výkonů.
Dovolateli lze nicméně dát za pravdu, že soudy nižších stupňů plně nerespektovaly judikaturu dovolacího soudu týkající se výkladu právních úkonů, pakliže se z jejich rozhodnutí nepodává, že by při hodnocení určitosti právního úkonu reflektovaly nejen samotný text smlouvy o dílo, ale též následné počínání smluvních stran. Jak totiž uvádí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze ovšem obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je přitom možno při výkladu právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1214/2019, nebo jeho usnesení ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3183/2020). Touto výtkou ovšem není posouzení platnosti smlouvy v tom ani onom směru prejudikováno.
Prosadit se konečně nemůže ani námitka dovolatele o nedostatečnosti zpracování a nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku. Zde je na místě připomenout, jak ostatně žalovaný v podaném dovolání sám uvádí, že jde o polemiku se skutkovými úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán. V poměrech od 1. 1. 2013 dovolatel nemá ani k dispozici žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz §241a odst. 1 o. s. ř.; srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Zamítly-li ostatně soudy nižších stupňů návrh na vypracování revizního znaleckého posudku s odůvodněním, že se zřetelem k dalším skutkovým zjištěním provedení tohoto důkazu není třeba, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou. Soud prvního stupně přitom hodnotil přesvědčivost dovolatelem kritizovaného znaleckého posudku, avšak zároveň respektoval, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají příslušné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalovaného v mezích jím předestřené argumentace za částečně důvodné (§241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přistoupil v intencích §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu i soudu okresního, jehož rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu