ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.303.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 303/2021-124
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, za účasti: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 29 Co 210/2020-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 29 Co 210/2020-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 29 Co 210/2020-93, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, jímž bylo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, nahrazeno výrokem, dle něhož žalobce není vlastníkem části parcely XY dle PK o výměře 124 280 m 2 v katastrálním území XY a za nevydanou nemovitost mu náleží náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tak, že se napadené rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje výrokem, jímž se označené správní řízení zastavuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy za předmětnou zastavěnou část pozemku byla žalobci již přiznána peněžitá náhrada podle §14 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon o zmírnění křivd“), ve výši 1 242 800 Kč (viz Sdělení Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 10. 2. 1995, č. j. 5533/94), brání pokračování v řízení před pozemkovým úřadem o restitučním nároku uplatněném žalobcem k téže pozemkové části, avšak v režimu zákona o půdě, překážka věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1 ve spojení s §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a posuzované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu nahradil výrokem, dle něhož se správní řízení zastavuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda poskytnutí peněžité náhrady podle §14 zákona o zmírnění křivd (oznámené sdělením Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci) zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k projednání restitučního nároku téže osoby vážícího se k témuž odňatému majetku uplatněnému před pozemkovým úřadem v režimu zákona o půdě. Mínil, že tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž v obecné rovině se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1831/2017, ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, publikované pod č. 84/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4537/2011. Kladl dále otázku, zda poskytnutím peněžité náhrady podle §14 zákona o zmírnění křivd zaniká ve vztahu k témuž odňatému majetku restituční nárok v režimu zákona o půdě. Měl za to, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikovaným pod č. 16/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016; případně měl otázku vztahu zákona o zmírnění křivd a zákona o půdě za dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Hlavní město Praha navrhlo, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích této dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 zákona o zmírnění křivd se tento zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb. , o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. 1) Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle §4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
Podle §1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, 1) a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, 2) (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v §20 .
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“ , která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté totiž brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je přitom dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
Při posuzování otázky určení hranic mezi věcnou působností dvou restitučních zákonů, zákona o zmírnění křivd a zákona o půdě, majících za cíl zmírnit majetkové křivdy způsobené v minulosti, judikatura Ústavního soudu dovodila, že ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nelze ještě dovodit, že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona o zmírnění křivd a že je vyloučeno použití zákona o půdě. Jiný výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd oběma zmíněnými restitučními zákony (podle zákona o zmírnění křivd je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení, přijatého zákonem o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky) v podstatě vedl ke znevýhodnění těch původních vlastníků zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak stát nemělo, došlo za použití nařízení vlády č. 15/1959 Sb. – v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl ve zmíněných případech svým způsobem k „znásobení“ v minulosti spáchané křivdy. V této souvislosti dále Ústavní soud upozornil na to, že zákon o půdě, který byl vydán jako poslední z řady restitučních zákonů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona – tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 105/94, publikovaný pod č. 23/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 59/95, publikovaný pod č. 49/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 206/98, publikovaný pod č. 80/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 51/1996 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dle závěrů judikatury Nejvyššího soudu pak skutečnost, že např. oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na vydání věci podle ustanovení zákona o zmírnění křivd nebo že uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona (i když došlo ohledně věci dříve k vydání opatření podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.), neznamená sama o sobě, že byl její nárok vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona o půdě, pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k vydání nemovitosti podle tohoto zákona (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že restituční nároky vznesené na základě zákona o zmírnění křivd a zákona o půdě, jež obsahují každý nejen vlastní definici oprávněných a povinných osob, nýbrž též autonomní vymezení odňatého majetku, jenž podléhá restituci, či restitučních titulů, se opírají o zcela odlišné rozhodné skutečnosti (odůvodňují je odlišná skutková tvrzení – srov. k tomu přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 546/2020), pročež i pro případ shodného obsazení sporu a žalobního petitu nepůjde při jejich uplatnění o totožný předmět řízení (stejnou věc), jenž by mohl zakládat existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), bránící projednání pozdějšího sporu; z uvedeného důvodu také judikatura nevylučuje uplatnění téhož restitučního nároku jak podle zákona o zmírnění křivd, tak i podle zákona o půdě. Závěry odvolacího soudu, dle nichž vyplacení peněžité náhrady podle §14 zákona o zmírnění křivd zabraňuje projednání restitučního nároku vzneseného později toutéž osobou ve vztahu k totožnému odňatému majetku rovněž v režimu zákona o půdě, tudíž jako správné neobstojí.
V situaci, kdy odvolací soud nerozhodoval o věci samé, pak jeho rozhodnutí na vyřešení dovolatelem taktéž kladené otázky, zda poskytnutím peněžité náhrady podle §14 zákona o zmírnění křivd zaniká restituční nárok uplatněný ve vztahu k totožnému odňatému majetku rovněž v režimu zákona o půdě, očividně nezávisí, pročež dovolacímu přezkumu otevřena nebyla.
Jelikož z důvodu nesprávného právního posouzení věci (otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté) shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným, přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu