ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3146.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3146/2020-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Č. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 71.434 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 110/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2020, č. j. 22 Co 63/2020-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 9. 2019, č. j. 41 C 110/2017-162, uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.238.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 279.760 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, obci XY, jež jsou zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného nebo jsou k užívání těchto komunikací alespoň nezbytné. Jelikož k umístění řečených staveb na pozemcích žalobce nesvědčí žalovanému právní důvod, získává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jehož výše je dána znalecky zjištěnou hodnotou obvyklého nájemného placeného za užívání srovnatelných pozemků. V odpovídajícím rozsahu proto soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 22 Co 63/2020-246, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl též ohledně částky 71.434 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 41.473 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud doplnil dokazování o vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, oddělení silničního správního úřadu, a o vyjádření Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s. Přípis posledně zmíněného subjektu hodnotil ve světle faktu, že se jedná o společnost založenou žalovaným, nicméně sdělení silničního správního úřadu coby kompetentního orgánu státní správy pokládal za relevantní, a také na jeho základě konstatoval, že pozemek parc. XY v katastrálním území XY nemá charakter pomocného silničního pozemku a není potřebný k provozu, obhospodařování ani údržbě žádné komunikace, což odpovídá též popisu dotčené nemovitosti ve zpracovaných znaleckých posudcích. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný uvedený pozemek neužívá, a není tedy v příslušném rozsahu povinen k vydání bezdůvodného obohacení, s čímž koresponduje částečná změna vyhovujícího výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce co do měnící části výroku I. dovolání, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu Nejvyššího, neposoudil-li pozemek parc. XY jako nezbytnou součást křižovatky. Městský soud konkrétně nerespektoval rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 181/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze kterých se podává, že se vlastník pozemní komunikace obohacuje nejen užíváním pozemků, na nichž je komunikace přímo umístěna, ale též pozemků nezbytných k její konstrukci a následnému provozu, zejména jsou-li dané pozemky pro svého vlastníka s ohledem na blízkost komunikace téměř nevyužitelné. Uvedeným aspektům se odvolací soud ve svém právním posouzení nevěnoval.
Vedle toho se žalobce domnívá, že bylo odvolací řízení stiženo procesními vadami, které zásadně ovlivnily vydané rozhodnutí. Konkrétně se jedná o vadu překvapivosti a o pominutí zásadních důkazů založených ve spise. Dovolatel namítá, že vyjádření silničního správního úřadu a Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., představují nepravdivá a účelová stanoviska zjevně podjatých institucí pevně spjatých se žalovaným. Se žalobcovým poukazem na tento nedostatek nestrannosti zmíněných subjektů se odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal. Dovolatel zmiňuje též materiál pro veřejné zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy konané dne 29. 11. 2012, z něhož plyne, že pozemek parc. XY byl pokládán za nezbytný k provozu přilehlých místních komunikací.
Nad rámec uvedeného žalobce upozorňuje, že soudy již řešily nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání shodných pozemků v odlišném období, přičemž žalobci přiznaly náhradu za všechny sporné pozemky (Nejvyšší soud v dané věci rozhodl usnesením sp. zn. 28 Cdo 4228/2015). S ohledem na shora řečené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby jej v této části zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž polemizoval s předestřenou dovolací argumentací a navrhl odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však přípustné není.
V souladu s účinnou procesní úpravou podléhá dovolacímu přezkumu výhradně právní posouzení věci odvolacím soudem; naproti tomu skutková zjištění soudů nižších instancí ani hodnocení v řízení provedených důkazů dovolací soud revidovat nesmí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 502/2020, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2332/2020, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2077/2020). Právě v rovině skutkové ovšem tkví jádro žalobcem předestřené dovolací argumentace, koncentruje-li své námitky proti tomu, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vyjádřeními silničního správního úřadu a Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., respektive dožaduje-li se, aby byla materiálu zpracovanému pro zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy, jež se uskutečnilo v listopadu 2012, přiznána větší důkazní váha.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale prosazuje názor, že nedisponuje-li vlastník pozemní komunikace, jež je samostatnou věcí v právním smyslu, titulem opravňujícím jej k užívání pozemků pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, vzniká mu bezdůvodné obohacení, které je povinen vlastníku zatížených nemovitostí vydat, a to nejen za užívání pozemků přímo zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu komunikace nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, a ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, či jeho usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1063/2020). Tyto právní závěry však odvolací soud ve svém rozhodnutí respektoval, neboť právě v jejich intencích na základě v řízení provedených důkazů po skutkové stránce dovodil, že pozemek parc. č. 2698/7 není ve shora vyloženém smyslu pro provoz pozemní komunikace nezbytný.
Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, a ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, je třeba podotknout, že v těchto judikátech sice dovolací soud aproboval závěr o nezbytnosti konkrétních nemovitostí pro provoz pozemní komunikace, učinil tak ovšem ve vazbě na skutková zjištění učiněná v posuzovaných kauzách a jednoznačně bez ambice vyslovit pro futuro paušální závěr, že všechny pozemky vykazující některé obdobné vlastnosti musí být bez dalšího klasifikovány jako nemovitosti nezbytné pro užívání pozemních komunikací. Ani v tomto směru nelze tudíž identifikovat žádný rozpor mezi ustálenou judikaturou dovolacího soudu a napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, jenž obě citovaná rozhodnutí vzal na zřetel, ale posuzovaný případ korektně skutkově odlišil od věcí, v nichž byla zmíněná usnesení vydána.
Ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, není naříkaný rozsudek městského soudu neslučitelný, byť by se odkazované rozhodnutí týkalo užívání týchž nemovitostí za odlišné období, neboť dovolací soud se ze své pozice mohl vyslovit toliko k právním otázkám, jež mu byly předestřeny k řešení, zatímco ze skutkového hlediska žádné závazné názory nevyslovil. Sám fakt, že soudy nižších stupňů v předmětné věci dospěly k odlišným skutkovým závěrům než v předešlém sporu mezi žalobcem a žalovaným, pak nelze pokládat za nelegitimní, neboť povinností soudů je především rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.), tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v každé projednávané kauze (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, nebo jeho usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019). Vyplynuly-li tudíž v aktuálním řízení z provedených důkazů odlišné skutkové závěry než v dřívější při procesních stran, neprotiví se požadavku na konzistentní rozhodování obdobných právních případů soudy (§13 o. z.), odchýlil-li se odvolací soud ohledně jednoho z řešených pozemků od dříve vyslovených úvah o existenci povinnosti žalovaného vydat žalobci majetkový prospěch vznikající užíváním dotčené nemovitosti.
K vadám řízení Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko v případě, že je dovolání přípustné; samy o sobě tedy námitky procesních pochybení soudů nižších stupňů přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019). Nad rámec nezbytného lze nicméně podotknout, že – jak je dovolateli zjevně známo – za překvapivá se označují rozhodnutí, která z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc a jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3784/2017, a ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1903/2018). Vzhledem k tomu, že byla problematika nezbytnosti pozemku parc. č. 2698/7 k provozu pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného v odvolacím řízení řádně nastolena (sám žalobce se k ní vyjadřoval mimo jiné ve svém podání na č. l. 214–216) a že odvolacím soudem opatřená vyjádření silničního správního úřadu a Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., byla podle vlastních tvrzení dovolatele provedena k důkazu při jednání, takže měl příležitost se k nim v souladu s §123 o. s. ř. vyjádřit a argumentačně je zpochybnit, nemohl být fakt, že odvolací soud na základě řečených podkladů zodpověděl otázku nezbytnosti vzpomínaného pozemku k využití pozemní komunikace negativně, pro dovolatele ve výše nastíněném smyslu překvapivý.
Námitku nevěrohodnosti uvedených vyjádření (opírající se o údajný nedostatek nestrannosti subjektů, jež je poskytly) pak oproti tvrzení dovolatele odvolací soud náležitě reflektoval (srovnej bod 19. odůvodnění dovoláním zpochybněného rozsudku). Způsob, jakým městský soud tuto argumentaci promítl do svých skutkových závěrů, je pak již věcí volného hodnocení důkazů, jehož výstupy nelze v dovolacím řízení nikterak účinně rozporovat.
Z naznačených důvodů bylo dovolání žalobce v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady, jež žalovaný vynaložil na podání vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze pokládat za účelné ve světle judikatury, podle níž se u hlavního města Prahy presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů, není-li v řízení prokázán opak (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2537/2017). Posuzovaná věc podle dovolacího soudu nevykazuje specifika, která by ji z hlediska náročnosti povyšovala nad ostatní spory o bezdůvodné obohacení vznikající umístěním pozemních komunikací ve vlastnictví hlavního města Prahy na pozemcích náležejících jiným osobám, jež představují standardní součást agendy žalovaného, a v nichž mu proto zásadně není náhrada nákladů advokátního zastoupení přiznávána (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3884/2015, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, či ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4380/2018).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu