ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3011.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3011/2018-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 11/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 72 Co 257/2017-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 72 Co 257/2017-68, se , ve výroku I, ve výroku II, v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ohledně částky 49.062 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV, o nákladech řízení, zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím a in eventum konstatování porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, a to vše z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trvání kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011. Současně požadoval, aby mu žalovaná poskytla omluvu.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 9 C 11/2017-33, uložil žalované, aby se žalobci písemně omluvila doporučeným datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem konkrétního znění (výrok I rozsudku), žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci 30 938 Kč spolu s příslušenstvím (výrok II rozsudku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 49 062 Kč s příslušenstvím a dále též ohledně eventuálního žalobního požadavku, aby bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011 (dále též jen „posuzované řízení“) byla porušena žalobcova specifikovaná základní práva a svobody (výrok III rozsudku). Konečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 7 920 Kč (výrok IV rozsudku).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žaloba, kterou se žalobce v posuzovaném řízení domáhal po České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 180 000 Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu průtahy v jiném, předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 343/2006, resp. dříve pod sp. zn. 4 C 481/2000, a dále po České republice – Ministerstvu vnitra zaplacení náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení týkajícího se toho, že mu Policejní prezidium ČR neposkytlo informace o obsahu spisu kontroly a stížností Policie ČR, č. j. PPR-336/OKS-ST-2005, byla Obvodnímu soudu pro Prahu 5 doručena dne 12. 6. 2011. Posuzované řízení trvalo celkem 5 let a jeden a půl měsíce, neboť pravomocně skončilo až dne 2. 6. 2016, kdy bylo účastníkům doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 4870/2015-211, kterým bylo odmítnuto žalobcem podané dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 14 Co 84/2015-179. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu mu bylo z titulu náhrady nemajetkové újmy přisouzeno (vedle soudem prvního stupně přiznaného zadostiučinění ve výši 40 450 Kč s příslušenstvím) ještě dalších 40 688 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně v nynějším řízení zdůraznil, že posuzované řízení bylo zahájeno předčasně, neboť žaloba byla uplatněna u soudu ještě před uplynutím zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání uplatněného nároku u příslušného úřadu, k němuž v daném případě došlo až dne 11. 4. 2011. Dále pak poukázal na konkrétněji specifikované procesní komplikace, s nimiž se soud musel při svém rozhodování v rámci posuzovaného řízení vypořádat.
4. V rovině právního posouzení sud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc zejména §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a uzavřel, že v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež s ohledem na délku posuzovaného řízení dostatečně není způsobilá kompenzovat sama žalobcem požadovaná písemná omluva. Rovněž zdůraznil, že se jednalo o řízení do jisté míry procesně složité, projednávané ve třech stupních soudní soustavy, přičemž považoval za nutné zvlášť přihlédnout k osobě žalobce, o němž je mu z úřední činnosti známo, že vede více takovýchto řízení, a tudíž intenzita prožívání jeho délkou řízení přivozené imateriální újmy musí být objektivně hodnocena mírněji, než by tomu bylo u osoby účastné jediného či několika málo soudních řízení. Zbylá zákonná kritéria neshledal relevantními pro modifikaci obecné základní výše nemajetkové újmy, která dle ustálené judikatury odpovídá částce 15 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši. S ohledem na uvedené určil základní částku ve výši 61 875 Kč, kterou dále snížil pro složitost věci o 20 %, z důvodu projednávání věci v celkem třech stupních soudní soustavy o dalších 20 % a z důvodu pojmově nižšího významu řízení pro žalobce o dalších 10 %, což ve výsledku odpovídá částce 30 938 Kč, včetně požadovaného zákonného úroku. Ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadavku na eventuální konstatování porušení práva, neboť to již v sobě zahrnuje žalobci přisouzená omluva. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že s odkazem na ust. §142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobci plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 7 920 Kč.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé II změnil tak, že žalobu co do částky 30 938 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé I a v části zamítavého výroku o věci samé III, týkající se zamítnutí žaloby co do částky 49 062 Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále v části zamítavého výroku o věci samé III, týkající se zamítnutí žaloby ohledně eventuálního konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně, dokazování nedoplňoval.
7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně vzal do úvahy skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu, když iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké množství stížností jak na úřadech, tak u soudů. Z toho lze dle odvolacího soudu dovodit, že délka posuzovaného řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl žalobci přivodit pocit nejistoty, který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci, potud odkázal na blížeji označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Dále odvolací soud zdůraznil, že v případě poškozeného, který stejně jako žalobce neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžuje kapacitu obecných soudů a který zahajováním masivního počtu řízení, jež zcela zjevně směřují toliko k vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačních nároků, zneužívá svého práva na přístup k soudu, bylo přitom výslovně judikováno, např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a že takový litigiózní přístup ve svém důsledku vede k oslabení a menší účinnosti soudní ochrany, kterou předpokládá ústavní pořádek. Ani litigiózní přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase, avšak pokud soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma, pak postačí takovou imateriální újmu odškodnit toliko konstatováním porušením práva; uvedený závěr plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4341/2016 a z rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013. Domáhal-li se žalobce v řízení náhrady za jím utrpěnou újmu nejen ve formě omluvy, ale též ve formě přisouzení příslušné finanční náhrady, pak již samo přisouzení jím požadované omluvy lze podle odvolacího soudu pro shora uvedené okolnosti považovat za plnohodnotnou formu odškodnění. Odvolací soud dále zrušil část zamítavého výroku III rozsudku soudu prvního stupně, neboť za situace, kdy bylo rozhodnuto o tzv. primárním petitu, nemělo být (ať kladně či záporně) rozhodováno o petitu eventuálním. Výrok o nákladech řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na §142 odst. 3 o. s. ř. Je-li zjevné, že žalobce v řízení zneužívá svého práva na přístup k soudu, pak taková situace může odůvodňovat úvahu, že náklady řízení vynaložené na takový postup nelze shledat účelně vynaloženými (jak plyne např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014). Nelze-li tedy na žalobcem vynaložené náklady řízení pohlížet jako na náklady účelně vynaložené, pak za této procesní situace nemá podle odvolacího soudu žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu pro něj nepříznivých částí výroku I a II dovoláním, ve kterém namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud v otázce formy zadostiučinění v případě, že poškozený vede více řízení. Žaloba, o níž soudy rozhodovaly, stejně jako žaloba podaná v předešlém kompenzačním řízení nenesla znaky zneužití práva na přístup k soudu, což plyne – mimo jiné – z toho, že základ žalobou uplatněného nároku byl soudy obou stupňů shledán. Jen proto, že žalobce v minulosti vedl větší množství sporů, nelze dovozovat, že mu žádná újma nevznikla (k tomu žalobce poukázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011 nebo ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). I v navazující judikatuře Nejvyšší soud akcentoval, že o zneužití práva na přístup soudu jde jen tam, kde jsou žaloby podávány převážně bezúspěšně. V témže rozsahu pak odvolací soud nerespektoval závaznou nálezovou judikaturu Ústavního soudu a vydané rozhodnutí je i v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Albert Žirovnický vs. Česká republika. Odvolací soud však žádný rozbor úspěšnosti řízení iniciovaných v minulosti žalobcem nepodal. V dovolání je odvolacímu soudu dále vytýkáno, že vycházel z tzv. notoriet, aniž by na jejich existenci upozornil účastníky řízení a umožnil jim k dané otázce argumentovat (zde žalobce poukazoval zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, a další).
9. Dovolatel dále obsáhle odkazoval na četná rozhodnutí dovolacího soudu, příp. Ústavního soudu, s nimiž napadené rozhodnutí shledával v rozporu, a na jejich základě poukazoval, že výše zadostiučinění musí být spravedlivá, že nemajetková újma se neprokazuje a vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a že specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
10. Napadené rozhodnutí považoval dovolatel rovněž za překvapivé, neboť se k odlišně hodnoceným důkazům a navazujícím právním závěrům, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, nemohl kvalifikovaně vyjádřit, čímž současně mělo dojít k popření principu kontradiktornosti civilního řízení, jak byl např. formulován v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16. Pro případ, že by odvolací soud shledal výklad odvolacího soudu v otázce mnohosti dříve vedených sporů správným, dožaduje se žalobce toho, aby tatáž otázka byla odvolacím soudem posouzena jinak. Dále žalobce v dovolání obsáhle polemizoval se správností výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (aniž by jej napadl dovoláním) a navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přestože dovolání směřuje i proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je dovolání přesto ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť ve spojení s výrokem II rozsudku odvolacího soudu bylo takto rozhodnuto o jediném nároku založeném na totožném skutkovém základě; v době rozhodování odvolacího soudu byl předmětem řízení samostatný nárok na zaplacení částky 80 000 Kč a dovolatel se nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
17. Dovoláním předestřená otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z důvodu množství jím vedených sporů (sama o sobě) není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.
18. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyjádřených ve shora označených rozhodnutích, není dovolání, na jehož základě by měl dovolací soud podle eventuálního návrhu žalobce vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
19. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské), které, coby jedna z odvolacím soudem zvažovaných okolností, odůvodňuje přiznat žalobci za nepřiměřenou délku původního řízení zadostiučinění ve formě omluvy, neboť uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích (včetně těch, jež se týkaly téhož žalobce) zabýval otázkou, kdy lze počínání účastníka řízení s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Danou otázkou se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ve kterém po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12), dospěl k závěru, že litigióznost chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby jednání žalobce bylo možno hodnotit jako litigiózní (sudičské), musejí být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná. K uvedenému závěru se opět přihlásil ve svém rozsudku ze dne 24. 4.2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017.
24. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval. Hodnocení, na kterém odvolací soud – mimo jiné - vystavil svůj závěr o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
25. Ve shora označených rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval i navazující problematikou, kdy a za jakých okolností lze vycházet z jiných rozhodnutí soudů (včetně soudu Nejvyššího nebo Ústavního), jak to, po citaci konkrétněji označených rozhodnutí, učinil v projednávané věci soud odvolací. Ve vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. §13 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v §153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Odvolací soud však v projednávané věci neřešil, zda jím citované závěry soudů vyšších stupňů vážících se k osobě žalobce a učiněné ve světle tehdy projednávaných případů lze bez dalšího promítnout i do věci právě projednávané, nota bene dospěl-li současně k závěru, že základ žalobou uplatněného nároku byl dán.
26. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným a napadené rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, je již bez významu se podrobněji zabývat dalšími procesními výhradami žalobce vznášenými vůči přezkoumávanému rozsudku odvolacího soudu (zejména pokud je namítána překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a tvrzeně nesprávná aplikace §121 o. s. ř., umožňujícího přihlédnout k tzv. notorietám). K uvedeným otázkám se navíc v mezidobí v této konkrétní věci vyjádřil též Ústavní soud, který, při přezkumu téhož rozhodnutí odvolacího soudu, ve svém usnesení ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 1131/18, uvedl, že: „namítá-li stěžovatel (zde žalobce), že městský soud stěžovatelovu tendenci k vyvolávání soudních sporů pojal jako notorietu, ačkoliv o žádnou notorietu nejde, a neprovedl k tomuto aspektu žádné dokazování, pak nic takového - tedy že by mělo jít o notorietu - z ústavní stížností napadeného rozhodnutí neplyne. Skutečnost, že stěžovatel vyvolává velké množství soudních sporů, je městskému soudu (stejně jako Ústavnímu soudu) známa z úřední činnosti a ani stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti jako takovou ve svém důsledku nepopírá“.
27. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. též k jiným (dovoláním neuplatněným) vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Existenci takových vad, jež by se vztahovaly k dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu, však Nejvyšší soud neshledal.
28. Nejvyšší soud v té souvislosti doplňuje, že způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. V tomto smyslu vnímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu omluvu jako samostatný prostředek nápravy zásadně odvozovaný od závěru o porušení konkrétního práva poškozeného; v tomto smyslu by takový závěr měl vyplývat přímo z obsahu omluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z téhož důvodu Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat dovoláním nenapadenou část výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost omluvit se žalobci.
29. Z výše nastíněných důvodů proto není ani vyloučeno, aby soud vedle přiznané omluvy rozhodl o zadostiučinění v penězích nebo o konstatování porušení práva. V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, bylo ohledně vztahu omluvy a konstatování porušení práva jako samostatných forem morálního zadostiučinění uvedeno, že konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva, mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou, stejně jako omluva sama, mohou představovat přiměřené zadostiučinění. Z uvedeného ovšem dále plyne, že omluva je relativně samostatným nárokem, vedle íž může být přiznáno zadostiučinění v penězích nebo ve formě konstatování porušení práva, nikoliv však v situaci, kdy (jako v poměrech projednávané věci) již omluva v sobě konstatování porušení práva obsahuje. Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti poskytnout žalobci omluvu a současně zcela zamítl požadavek na zadostiučinění v penězích, nebylo třeba znovu rozhodovat ohledně „eventuálního“ požadavku na konstatování porušení práva. Nejvyšší soud proto nepřezkoumával dovoláním nenapadený výrok III rozsudku odvolacího soudu.
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v dovolání dotčeném rozsahu zrušil.
31. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu v potřebném rozsahu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a zvážil jednotlivá kritéria uvedená v §31a OdpŠk. Přihlédne tak i k množství sporů vedených žalobcem a k významu posuzovaného řízení pro žalobce. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná závěry plynoucí z odstavce 15 usnesení Ústavního soudu vydaného v této věci (srov. odst. 26 tohoto rozsudku), kde je uvedeno, že žalobce se „v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje o původním meritorním řízení a o významu, který toto řízení pro něj mělo, aby z něj bylo možno teprve usuzovat na význam řetězově navazujícího a nyní přezkoumávaného kompenzačního řízení“. Dospěje-li odvolací soud při opětovném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně k závěru, že je v daném řízení vskutku nezbytné hodnotit i to, zda návrhy žalobce mají šikanózní charakter, bude postupovat v intencích závěrů plynoucích z odstavce 23 tohoto rozsudku.
32. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu