ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3191.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3191/2021-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalované I. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení částky 276 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 173/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 Co 73/2021-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 1. 2021, č. j. 8 C 173/2020-94, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 276 900 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jen „dovolatel“) dovoláním, v němž – co do přípustnosti dovolání – odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu, s tím, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Namítal zejména, že řízení trpí vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále i jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen
je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019.
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel, ač při podání dovolání obligatorně zastoupen advokátem, ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko ocitoval jedno z kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), aniž by však z dovolání bylo patrno, o jakou hmotněprávní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od kterých závěrů ustálenou rozhodovací praxí formulovaných) se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál dovolatel ani v jiných částech dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska).
Krom toho, že dovolání postrádá náležitosti zákonem vyžadované (jejichž absence již sama o sobě vede k odmítnutí dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř.), nebylo by na ně možno pohlížet ani jako na přípustné (ve smyslu §237 o. s. ř.). Specifikuje-li totiž dále dovolatel, že dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí (řízení) je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naznačuje-li pak možné vady řízení (vytýkaje – s odkazem na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. – nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnost), jde o argumentaci nezávažnou i proto, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
Jestliže odvolací soud (před ním i soud prvního stupně) v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil své úvahy jak ve vztahu k jím učiněným skutkovým zjištěním a dalším navrženým důkazům, jež proto nelze označit za opomenuté, tak i k právnímu posouzení věci – jde-li o hodnocení platnosti smlouvy, kvalifikaci uplatněného práva a řešení otázky jeho promlčení, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, není jeho postup v kontradikci ani k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, či Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03.
Přípustnost dovolání nemohla by založit ani ta argumentace dovolatele, jež směřuje (jak plyne z obsahu dovolání) ke zpochybnění odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů (namítá-li dovolatel zejména, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, kdy jde o argumentaci významově odpovídající dovolacímu důvodu dle §241a odst 3. občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, či napadá-li zjištění o tom, co účastníci – ústně – ujednali). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). K výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný dovolací důvod a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není ani takové zpochybnění právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ze všech výše vyložených důvodů Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9 420 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 041,20 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu