ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3576.2020.3
sp. zn. 28 Cdo 3576/2020-673
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Městské části Praha - Křeslice, se sídlem v Praze 10, Štychova 2, IČO 00538400, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí 6, proti žalovaným 1) M. Č. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva a o uložení povinnosti učinit výzvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 213/2006, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 30 Co 285/2015-552, a o dovolání žalované 2) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2015, č. j. 7 C 213/2006-484, takto:
I. Řízení o dovolání žalované 2) proti výrokům I., II., IV. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2015, č. j. 7 C 213/2006-484, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného 1) proti výroku I. a dále proti části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 30 Co 285/2015-552, jíž ve vztahu k žalované 2) potvrdil ve výroku II. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2015, č. j. 7 C 213/2006-484, se odmítá .
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 30 Co 285/2015-552, ve výrocích II. až VI. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2015, č. j. 7 C 213/2006-484, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 198.632 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro kat. území XY (dále jen „předmětný pozemek“ či jen „pozemek“), „se správou citovaného pozemku Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČ 01312774“, a aby „žalované 2) byla uložena povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku vyzvat všechny zájemce o koupi tohoto pozemku, kteří splnili podmínky účasti v řízení o prodeji pozemku na základě zveřejnění nabídky pozemků určených k převodu podle zákona č. 95/1999 Sb., uveřejněné žalovanou 2) v okrese Praha město v době od 24. 2. 2003 do 24. 5. 2003, aby ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném k 25. 5. 2003, do 30 dnů od učinění výzvy nabídli kupní cenu tohoto pozemku“. Žalobu odůvodnila tím, že jako oprávněná osoba mající restituční nárok v hodnotě 1.083.000,- Kč na převod náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 13. 4. 2006 (dále jen „zákon o půdě“), jenž získala smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 23. 5. 2003 s M. J., písemně požádala Pozemkový fond České republiky (dále jen „Fond“) o koupi označeného pozemku dle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 5. 8. 2003 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), který jí však dopisem ze dne 25. 7. 2003 sdělil, že žalovaný 1) ve lhůtě uplatnil přednostní právo podle §7 odst. 5 až 10 tohoto zákona na převod pozemku, že proto již neučinil výzvu k nabídce kupní ceny dle §7 odst. 4 tohoto zákona, a že dne 24. 7. 2003 uzavřel s žalovaným 1) kupní smlouvu o jeho převodu. Tuto smlouvu žalobkyně považuje za neplatnou z důvodu, že žalovaný 1) ke dni vyhlášení prodeje nesplňoval podmínku pro uplatnění přednostního práva, neboť pozemek neměl od Fondu pronajatý po dobu 5 let. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně spatřuje v tom, že postupem Fondu jí byla odepřena možnost uplatnit její nárok vyplývající ze zákona o půdě řádným postupem dle §7 zákona č. 95/1999 Sb., když nevyzval všechny zájemce o koupi pozemku k nabídce kupní ceny, ale protiprávně zvýhodnil žalovaného 1), a že „bez tohoto určení nelze pokračovat v dosud nedokončeném případě vyhlášené veřejné nabídky pozemku“.
Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co usnesením ze dne 23. 4. 2008, č. j. 7 C 213/2006-72, k návrhu žalobkyně připustil vstup společnosti MARSILEAN, a.s., tehdy se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, IČO 27619711 (dále jen „MARSILEAN, a.s.“), jakožto nabyvatele vlastnického práva k předmětnému pozemku (dle kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2007) do řízení na místo žalovaného 1), a poté, co usnesením ze dne 12. 5. 2014, č. j. 7 C 213/2006-387, připustil vstup žalovaného 1) jakožto nabyvatele vlastnického práva k předmětnému pozemku (dle kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2010) do řízení na místo tehdejší žalované 1) - MARSILEAN, a.s. - výrokem I. (v pořadí druhého) rozsudku ze dne 30. 1. 2015, č. j. 7 C 213/2006-484, žalobě na určení vlastnického práva žalované 2) k pozemku vyhověl, výrokem II. vyhověl žalobě na uložení žalobkyní požadované povinnosti žalované 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až IV.).
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 3. 11. 2015, č. j. 30 Co 285/2015-552, odmítl odvolání žalovaného 1) proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), výrokem II. jej ve výroku I. ve vztahu k oběma žalovaným a ve výroku II. ve vztahu k žalované 2) potvrdil (výrok II.), ve výrocích III., IV., V. a VI. jej částečně změnil a částečně potvrdil (výroky III. a IV.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vedlejším účastníkem (výroky V. a VI.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že Fond dne 24. 2. 2003 vyhlásil prodej pozemků, že v období od 24. 2. 2003 do 25. 5. 2003 bylo na úřední desce žalobkyně vyvěšeno oznámení o zahájení prodeje pozemků určených k převodu podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. s tím, že předmětný pozemek byl nabízen za cenu 2.165.730,- Kč, a že posledním dnem podání žádosti o nabídnuté pozemky byl den 24. 5. 2003, že žádostí ze dne 6. 5. 2003 žalovaný 1) jako oprávněná osoba [§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb.], jehož nárok podle §11 odst. 2 zákona o půdě vyplýval z rozhodnutí Pozemkového úřadu v Praze ze dne 3. 11. 1997, č. j. PÚ-2293/97, požádal o převod pozemku, přičemž uplatnil přednostní právo podle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., neboť pozemek měl na základě nájemních smluv v nájmu nejméně 5 let a splnil i další podmínky zákonem požadované, že žalobkyně jako oprávněná osoba požádala o pozemek podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. dne 23. 5. 2003 s odůvodněním, že nárok podle §11 odst. 2 zákona o půdě ve výši 1.083.000,- Kč nabyla smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 23. 5. 2003 s M. J. jako postupitelem, přičemž v čl. V. této smlouvy se postupitel zavázal odkoupit postoupený restituční nárok nejpozději do 8. 8. 2003, pokud nebudou žalobkyni jako postupníkovi vydány pozemky dle přihlášky k veřejné nabídce pozemků uveřejněné 24. 2. 2003 Fondem, že oznámením ze dne 23. 5. 2003 M. J. sdělil Fondu postoupení části své pohledávky ve výši 1.083.000,- Kč žalobkyni, že interním sdělením Fondu - územního pracoviště Praha ze dne 5. 6. 2003 bylo potvrzeno, že žalovaný 1) z titulu nájemních smluv ze dne 25. 9. 1997, ze dne 19. 1. 1999, a ze dne 14. 9. 2000 splňuje podmínky pro přednostní prodej mj. předmětného pozemku (viz výtah z metodických pokynů Fondu), že dne 24. 7. 2003 Fond jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující uzavřeli kupní smlouvu (mimo jiné) o převodu pozemku za kupní cenu ve výši 2.165.730,- Kč (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 29. 7. 2003), že žalobkyně byla dne 30. 7. 2003 Fondem vyrozuměna o tom, že na pozemek bylo ve lhůtě uplatněno přednostní právo na prodej splňující podmínky dle §7 odst. 5 až 10 zákona č. 95/1999 Sb., a proto nemůže její žádosti vyhovět, že dne 2. 1. 2007 žalovaný 1) jako prodávající a MARSILEAN a.s. jako kupující uzavřeli kupní smlouvu o převodu pozemku za kupní cenu ve výši 20.194.375,- Kč (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 2. 1. 2007), že dne 22. 12. 2010 MARSILEAN a.s. jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující uzavřeli kupní smlouvu o převodu pozemku za kupní cenu ve výši 28.448.476,- Kč (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 18. 2. 2011), že zastupitelstvo žalobkyně schválilo dne 12. 7. 1999 program rozvoje městské části, jehož strategickým záměrem je ochrana a rozvoj rekreační zóny XY v přírodní lokalitě údolí XY a XY potoka sousedících s XY lesem, která zahrnuje i předmětný pozemek, že k žádosti žalobkyně ze dne 6. 10. 2003 se Ministerstvo životního prostředí sdělením ze dne 18. 11. 2003 kladně vyjádřilo k jejím záměrům a že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 20/2004 bylo pravomocným rozsudkem tohoto soudu, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, vyhověno žalobě žalobkyně, jíž se domáhala uložení povinnosti Fondu předložit návrhy kupních smluv ohledně pozemků v k. ú. XY, a to se závěrem, že na žalobkyni se nevztahuje tzv. restituční tečka, neboť restituční nároky získala za účelem zachování funkčního systému zeleně údolí XY a XY potoka užívaného obyvateli Prahy k rekreaci, nikoli za účelem spekulace, tedy sledovala naplnění sekundárního účelu zákona o půdě (dovolání Fondu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4865/2010). Odvolací soud dále doplnil dokazování opakováním obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2003 uzavřené mezi M. J. a žalobkyní jako postupníkem, dále provedl důkaz dohodou o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky (z níž zjistil, že M. J. a žalobkyně se dohodli tímto vzájemným prohlášením dle §48 občanského zákoníku o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2003, s tím, že jeho důvodem je skutečnost, že postupníkovi nebyly vydány náhradní pozemky dle jeho žádosti o úplatný převod zemědělského pozemku, přičemž v dohodě je uvedeno, že dne 29. 5. 2003 byla postupiteli na postoupený nárok ve výši 1.083.000 Kč zaplacena částka 1.408.000 Kč a že postupitel zaplatil (vrátil) uhrazenou částku ve výši 1.408.000 Kč postupníkovi při podpisu této dohody, a dále v čl. III. bylo uvedeno, že podpisem této dohody se oprávněnou osobou na náhradu za nevydané pozemky stává M. J.), jakož i oznámením žalobkyně ze dne 17. 10. 2003, jímž sdělila Fondu, že svou pohledávku ve výši 1.083.000 Kč na základě „dohody o odstoupení ze dne 17. 10. 2003 převedli zpět na postupitele“.
Odvolací soud se na základě provedených důkazů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi žalovaným 1) a Fondem dne 24. 7. 2003 je neplatná dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť odporuje zákonu č. 95/1999 Sb. v tom, že žalovaný 1) neměl přednostní právo na uzavření kupní smlouvy podle §7 odst. 5 tohoto zákona o převodu pozemku, jelikož ke dni vyhlášení jeho prodeje nebyl jeho nájemcem minimálně po dobu 5 let (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 380/2010, v němž bylo vysloveno, že do doby nájmu žalovaného 1) nelze započítat dobu, po kterou měli pozemek v nájmu jeho právní předchůdci). Dále odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalobkyně se včas a řádně přihlásila do řízení o prodeji pozemku, že v té době disponovala restitučním nárokem v potřebné výši (1.083.000 Kč, tj. ve výši přesahující 50 % ceny předmětného pozemku), že k podání takové žádosti nebylo třeba předchozího souhlasu vedlejšího účastníka na její straně, jakož i s jeho závěry, že v důsledku neplatné smlouvy o prodeji pozemku uzavřené „mezi žalovanými“ dne 24. 7. 2003 je jeho vlastníkem „stále žalovaná 2)“ a že „trvá právo na dokončení nabídnutého prodeje pozemku vyhlášeného dne 24. 2. 2003, což s sebou nese její povinnost vyzvat zájemce o koupi pozemku ke sdělení nabídky kupní ceny podle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., jelikož taková výzva je předpokladem pro následné uzavření kupní smlouvy s tím žadatelem, který nabídne nejvyšší cenu, přičemž jedním ze žadatelů je žalobkyně“. Za správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že neúspěšný účastník nabídkového řízení (či jiné formy veřejného výběrového řízení) má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu majetku, event. na určení vlastnického práva, pokud na základě neplatné smlouvy došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (viz jeho rozsudky ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 1308/2010, ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1046/2015). Z toho dovodil, že rozsudek, jímž bude určeno, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemku, je nutným předpokladem pro možné pokračování v nabídkovém řízení vyhlášeném dne 24. 2. 2003, v němž se může domáhat, aby byla vzata v úvahu její žádost o koupi pozemku, a bude jí tak umožněno, aby se jako žadatelka vůči žalované 2) znovu domáhala svých práv, která jí byla upřena porušením pravidel nabídkového řízení. Rozhodnutí o určení vlastnictví žalované 2) se tedy reálně promítne do právních poměrů žalobkyně tím, že bude pokračovat nabídkové řízení o prodeji pozemku, který je ve vlastnictví státu, a bude tak zvažována i žádost žalobkyně o koupi pozemku. Názor žalovaných, že pokračování „nabídkového řízení“ již není možné, protože již bylo skončeno uzavřením kupní smlouvy s žalovaným 1) jako vítězem řízení, resp. z důvodu, že se v dané věci nejedná o tzv. rozpracovaný případ, není podle odvolacího soudu správný. Podle čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl zákon č. 95/1999 Sb. novelizován s účinností od 6. 8. 2003, se rozpracované případy dokončí podle dosavadních právních předpisů, přičemž v případě převodu podle §7 půjde o rozpracované případy, pokud k vyhlášení prodeje došlo před účinností tohoto zákona. Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že „prodej předmětného pozemku vyhlášený dne 24. 2. 2003 je rozpracovaným případem, který se dokončí podle zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 5. 8. 2003“, neboť bylo-li nabídkové řízení Fondem „ukončeno“ uzavřením kupní smlouvy s žalovaným 1), která je neplatná, pak „nabídkové řízení nebylo zákonem předpokládaným způsobem ukončeno“, a je třeba ho „ukončit způsobem, který zákon upravuje“. Další postup účastníků v řízení o prodeji vyhlášeném dne 24. 2. 2003 „tak není opakováním prodeje podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., které §8 odst. 1 tohoto zákona zakazuje, ale jedná se o dokončení prodeje podle §7 tohoto zákona, jako dokončení tzv. rozpracovaného případu“, které „je na místě i po zrušení zákona č. 95/1999 Sb., a to podle §22 odst. 14 zákona č. 503/2012 Sb., podle něhož byl-li Fondem před účinností tohoto zákona vyhlášen prodej zemědělských pozemků podle §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. a byla-li podána žádost podle §7 odst. 3 téhož zákona, dokončí příslušný krajský pozemkový úřad Státního pozemkového úřadu vyřízení této žádosti, včetně uzavření příslušné smlouvy podle dosavadních právních předpisů“.
Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že oba žalovaní jsou ve sporu pasivně věcně legitimováni v řízení o určení vlastnictví žalované 2) k pozemku, za stavu, kdy v katastru nemovitostí je jako jeho vlastník zapsán žalovaný 1), a že pasivní věcná legitimace žalované 2) „je dána ve vztahu k povinnosti vyzvat zájemce o koupi k nabídce kupní ceny tím, že je povinna činit zákonem předepsané úkony směřující k realizaci nabídnutého prodeje pozemku podle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb.“. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána tím, že v nabídkovém řízení řádně a včas podala žádost o koupi předmětného pozemku, čímž je dáno její právo na to, aby toto řízení bylo ve vztahu k ní dokončeno, včetně posouzení její žádosti. Namítali-li žalovaní, že žalobkyně neměla ke dni podání žádosti ani ke dni podání žaloby dostatečný restituční nárok dle §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., tj. nárok ve výši 50 % z ceny pozemku, a že ho nemá ani ke dni rozhodnutí soudu, pak odvolací soud dovodil, že v daném řízení je podstatné, že jím disponovala ke dni podání žádosti dne 23. 5. 2003, a je proto nevýznamné, zda poté „došlo ke změně ve stavu jejích restitučních nároků“, a není tudíž významné ani sdělení žalované 2) o výši nároku v době podání žaloby, či rozhodnutí soudu, resp. „v době aktuální“, neboť restituční nárok může nabýt dohodou o postoupení pohledávky od jiné oprávněné osoby, což hodlá učinit, jak potvrdila u odvolacího jednání.
K námitce žalovaných, že dohodou ze dne 17. 10. 2003 došlo k odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, odvolací soud uvedl, že od této smlouvy nelze platně odstoupit, ale nastolení původního stavu lze dosáhnout pouze uzavřením nové smlouvy o postoupení pohledávky zpět na původního postupitele M. J. S ohledem na sdělení žalobkyně ze dne 17. 10. 2003 adresované Fondu by proto bylo možno dohodu ze dne 17. 10. 2003 považovat za dohodu o zpětném postoupení pohledávky, což ovšem není podstatné, neboť pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně je významné, že dohodu ze dne 17. 10. 2003 není možno považovat za platnou, kterou by ex tunc došlo ke zrušení smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2003. Pro závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k určovací žalobě i k žalobě na uložení povinnosti žalované 2) pak postačí, že v nabídkovém řízení (které bude pokračovat) má objektivní možnost uzavření kupní smlouvy dosáhnout [nabídkou nejvyšší kupní ceny na základě výzvy žalované 2) ke sdělení kupní ceny].
Taktéž námitkám žalovaných, že došlo k prekluzi práva žalobkyně na náhradní pozemek (v důsledku tzv. restituční tečky), odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepřisvědčil, neboť na žalobkyni lze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž zásadním důvodem je okolnost, za nichž žalobkyně uplatňuje právo „na dokončení nabídkového řízení“, spočívající v tom, že účelem nabytí vlastnictví k pozemku je jeho využití k ochraně a rozvoji rekreační zóny XY v přírodní lokalitě údolí XY a XY potoka, a nikoliv spekulace s ním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4865/2010).
Ohledně vznesené námitky žalovaných o promlčení práva na uložení povinnosti žalované 2) učinit výzvu ke sdělení nabídek kupní ceny odvolací soud zdůraznil, že ji může uplatnit jen žalovaná 2), že se však nejedná o majetkové právo, proto promlčení nepřichází v úvahu, a že i pokud by se o majetkové právo podléhající promlčení jednalo, je namístě tuto námitku posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. „Žalovaná 2)“, která „v řízení podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. postupuje převážně ve vrchnostenském postavení“, totiž „zásadním způsobem pochybila při výkonu své povinnosti realizovat transparentně řízení o prodeji zemědělského pozemku, čímž zpochybnila legitimní očekávání žalobkyně na ochranu svých práv“. Poukaz žalované 2) na povinnosti vyplývající pro ni z §14 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdější předpisů, tj. využít všech právních prostředků k ochraně majetku státu, považoval za nepřípadný.
Konečně odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten dostatečným a srozumitelným způsobem uvedl, jaká zjištění z jakých důkazů učinil a jak skutkový stav posoudil po stránce právní. Pokud se soud prvního stupně nevypořádal s některými námitkami žalovaných, pak tento nedostatek byl v odvolacím řízení napraven.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaný 1), který jej napadl v celém rozsahu, spatřuje jeho přípustnost v tom, že „odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, a že v některých případech se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. taková otázka dosud nebyla řešena“, přičemž se jedná o tyto otázky: „zda je žalobkyně v daném případě aktivně legitimována k podání žaloby, zda žalobkyně musí disponovat restitučními nároky v dostatečné výši i v okamžiku učinění nabídky kupní ceny (dále k okamžiku podání žaloby a vydání rozhodnutí), zda má žalobkyně jako postupník naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, že podala žalobu až po 31. 12. 2005, zda v případě práva žalobkyně na uložení povinnosti žalované 2) se jedná o majetkové právo podléhající promlčení, zda se na žalobkyni vztahuje tzv. restituční tečka za situace, že podala žalobu až po 31. 12. 2005, nedostatku veřejného zájmu, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, za jakých podmínek může odvolací soud opakovat dokazování provedené soudem prvního stupně v případě, že shledá opomenutí soudu spočívající v nesplnění náležitostí rozhodnutí podle §157 občanského soudního řádu, tak, aby neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení při zachování zásad spravedlivého procesu, a zda posouzení otázky neřešené soudem prvního stupně ani žalobkyní, se jedná o překvapivé hodnocení a překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu“.
Dovolatel namítá, že není správný názor odvolacího soudu, že ve vztahu k posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně je rozhodné, zda podmínku vyplývající z §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb. splňovala ke dni podání žádosti o koupi pozemku ve veřejné nabídce a ke dni uzavření kupní smlouvy; naopak má za to, že žalobkyně ke dni podání žádosti k účasti ve veřejné nabídce, ke dni podání žaloby ani ke dni vydání rozhodnutí soudů nebyla a není nositelem restitučních nároků v dostatečné výši, a nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že pro splnění zákonných požadavků jí postačuje pouze ústní ujištění učiněné při jednání, že si tyto nároky „dokoupí“, o čemž však nepředložila žádné důkazy, neprokázala, že její samosprávné orgány o případném „dokoupení“ nároků rozhodly v souladu s právními předpisy a jsou připraveny pro takový případ vyčlenit finanční prostředky (žalobkyně podle jejího vyjádření disponuje jinými restitučními nároky pouze ve výši 911.066,15 Kč). Dále dovolatel namítá, že případný úspěch ve věci se nemůže promítnout do právní sféry žalobkyně, tj. nemá na její subjektivní práva, resp. na její právní postavení, žádný vliv, což je nezbytnou podmínkou existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je dále v rozporu se zákonnou úpravou, neboť převod pozemku byl dokončen uzavřením kupní smlouvy mezi ním a Fondem, a nejedná se tak o rozpracovaný případ ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb., jakož i proto, že postup podle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. nelze opakovat, takže povinnost uložená žalované 2) je nerealizovatelná s ohledem na §8 zákona č. 95/1999 Sb., z nějž plyne, že pozemek by mohl být nabídnut pouze v obchodní veřejné soutěži. Právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolacím soudem za použití závěrů vyslovených v judikatuře Nejvyššího soudu týkajících se nabídkových řízení je nepřípadné, neboť se nejednalo o žaloby na určení vlastnického práva v souvislosti s nabídkovým řízením dle §7 citovaného zákona. S naléhavým právním zájmem pak souvisí i vypořádání se s legitimním očekáváním žalobkyně, že se v budoucnu stane vlastníkem pozemku, jakož i s uplatněním tzv. restituční tečky na žalobkyni. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů, že v dané věci se nejedná o právo majetkové povahy podléhající promlčení, ani s jejich názorem o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, a naopak má za to, že tvrzený nárok (právo) žalobkyně uplatněný žalobou je „realizací majetkového práva na plnění restitučních náhrad prostřednictvím veřejné nabídky pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb.“. Poukazuje na to, že všechna majetková práva s výjimkami uvedenými v §100 odst. 2 a 3 obč. zák., se promlčují - není-li stanoveno jinak - v tříleté promlčecí době, z čehož plyne, že nárok žalobkyně na požadované určení se promlčel nejpozději dne 24. 7. 2006 [nárok na uložení povinnosti žalované 2) byl uplatněn až změnou žaloby ze dne 20. 7. 2007]. Pokud jde o tzv. restituční tečku, má dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nejen v rozporu s právními předpisy a ustálenou judikaturou vyšších soudů, ale též odporuje dobrým mravům, neboť „poskytl ochranu bezprecedentně liknavému jednání žalobkyně“; v této souvislosti poukázal na to, že údajné naplnění sekundárního účelu zákona o půdě bylo žalobkyní jen tvrzeno s odkazem na neurčité dohody z roku 1999, a dále odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 a na to, že žalobkyně podala žalobu až dne 25. 4. 2006. Podle jeho názoru je proto vyloučena aplikovatelnost závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a sp. zn. 28 Cdo 4865/2010, neboť nárok žalobkyně byl prekludován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3939/2009). Dále dovolatel namítá, že v řízení nebyla prokázána existence žalobkyní tvrzeného „veřejného zájmu“, když sice v roce 2014 vymezila ve svých předpisech přírodní park XY a XY, nicméně předmětný pozemek není do tohoto parku zařazen. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4865/2010 považuje za nepřiléhavý, neboť se jednalo o skutkově i právně odlišnou věc, v níž šlo - na rozdíl od dané věci - o žalobu na splnění povinnosti Fondu předložit návrh kupní smlouvy podanou před 31. 12. 2005. Odvolacímu soudu pak taktéž vytýká, že odmítl-li se jeho námitkami o neprokázání žalobkyní tvrzeného veřejného zájmu zabývat, jde o porušení zásad spravedlivého procesu. K nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně - spočívající podle dovolatele v tom, že v odůvodnění rozsudku nezmínil dohodu o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky a na základě toho odmítl jeho námitky o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, a v tom, že ze sdělení žalované 2), z nějž plyne, že žalobkyně nedisponuje žádnými restitučními nároky, nevyvodil skutkové zjištění ani jej nehodnotil po právní stránce - poukázal dovolatel na §157 odst. 2 o. s. ř., jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 94/98 a sp. zn. I. ÚS 236/98, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, z nichž dovozuje, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, a že pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Mimo to je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (na něž odkázal) překvapivé, když soud prvního stupně se dohodou o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky nezabýval. Tuto dohodu odvolací soud též nesprávně hodnotil, neboť ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývá úmysl smluvních stran sjednat rozvazovací podmínku pro případ, že žalobkyně v nabídkovém řízení pozemek nezíská, čemuž odpovídá i dohoda o odstoupení, jíž smluvní strany od původní smlouvy odstoupily a tato smlouva byla zrušena s účinky ex tunc. Nesouhlasí rovněž s odvolacím soudem v tom, že v odvolání nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o nedostatku pětiletého nájmu pozemku a o neplatnosti smlouvy ze dne 24. 7. 2003, avšak soudy obou stupňů se jeho námitkami nezabývaly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve výrocích II., III., IV., V. a VI. a výslovně je podala též proti výrokům I., II., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jejich přípustnost spatřuje v tom, že „napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, a to otázky aktivní legitimace žalobkyně, nedokončenosti výběrového řízení dle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. a nemajetkové povahy práva na učinění výzvy žalovanou 2) k nabídce kupní ceny uplatněného žalobkyní, které v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, dále otázky neplatnosti dohody o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 893/2000, sp. zn. 33 Odo 938/2004, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, sp. zn. 23 Cdo 346/2008 a sp. zn. 33 Cdo 4731/2008), otázky, zda byla námitka promlčení vznesená žalovanou 2) učiněna v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3714/2013, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 28 Cdo 3100/2008, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, a sp. zn. 30 Cdo 3762/2013, jakož i otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva k majetku státu, „která má být dovolacím soudem vyřešena jinak“.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř. a za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že z hlediska aktivní legitimace žalobkyně by podmínka veřejné nabídky dle §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb. měla být splněna pouze ke dni podání žádosti o prodej pozemku a ke dni uzavření kupní smlouvy (tedy nikoli po dobu celého řízení), neboť to ze zákona nevyplývá. Dle jejího názoru je smyslem účasti oprávněné osoby v nabídkovém řízení uspokojení jejího restitučního nároku, s nímž se do tohoto řízení přihlásila, a to převodem nabízeného pozemku. Argumentuje tím, že rozhodnutím, jímž je založen restituční nárok oprávněné osoby, vzniká mezi ní jako věřitelem a žalovanou 2) jako dlužníkem závazkový právní vztah a má-li oprávněná osoba právo na plnění konkrétního restitučního nároku, má dovolatelka právo legitimně očekávat, že v případě splnění podmínek nabídkového řízení, bude uspokojen konkrétní restituční nárok, tj. dojde k zániku konkrétního závazku státu. Výklad odvolacího soudu k naplnění podmínek účasti oprávněné osoby ve veřejné nabídce pozemků je tak zcela jednostranný, nerespektující práva druhého účastníka závazkového právního vztahu. Nadto je přesvědčena o tom, že takovýto výklad otevírá prostor pro spekulativní jednání postupníků v průběhu vyhlášené veřejné nabídky pozemků, a není proto žádného důvodu, aby se oprávněná osoba v průběhu nabídkového řízení restitučního nároku zbavovala, převáděla jej na jiné osoby a před uzavřením kupní smlouvy si opatřovala jiné restituční nároky. Aktivní legitimace žalobkyně je dle dovolatelky problematická nejenom pro absenci restitučního nároku, ale též pro neexistenci práva žalobkyně požadovat, aby dovolatelce byla uložena povinnost „pokračovat v nedokončeném nabídkovém řízení“ a aby jí bylo uloženo učinit výzvu k nabídce kupní ceny, neboť zákon č. 95/1999 Sb. zjevně nedokončení nabídkového řízení nepředpokládá, připouští-li pro případ nepřevedení pozemku pouze postup dle jeho §8, tj. prodej ve veřejné obchodní soutěži. Nabídkové řízení dle §7 tohoto zákona je výběrovým řízením svého druhu, které může být ukončeno mj. nepřevedením nabízených pozemků z různých důvodů, jež nejsou zákonem specifikovány. S ohledem na dikci §8 citovaného zákona je dovolatelka dále přesvědčena o tom, že nabídkové řízení podle §7 zákona může být ukončeno i v případě, že je dovršeno uzavřením neplatné smlouvy, jak k tomu došlo v daném případě, a že pozemek pak má být zařazen do veřejné obchodní soutěže dle §8 zákona, jíž se může účastnit i žalobkyně. Dospěly-li soudy obou stupňů s odkazem na přechodné ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. k závěru, že v daném případě se jednalo o „nedokončený případ“, pak dovolatelka poukázala na to, že toto ustanovení si klade za cíl jen úpravu právních poměrů vzniklých před účinností tohoto zákona a dovršených za jeho účinnosti, tedy řeší situaci, dle jaké právní úpravy mají být posuzovány veřejné nabídky pozemků vyhlášené za účinnosti původního zákona a ukončené za účinnosti jeho novely. Odvolací soud též nesprávně posoudil dohodu o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky dle §48 obč. zák., ačkoliv jí došlo k naplnění ujednání obsaženého ve smlouvě o postoupení pohledávky (§35 odst. 2 obč. zák. a dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Nesprávně též odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, neboť nesplňuje-li podmínky účasti ve výběrovém řízení [§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb.] od počátku soudního řízení až do jeho konce, v němž se též domáhá práva na uložení povinnosti žalované 2) učinit výzvu k nabídce kupní ceny v již skončeném výběrovém řízení, nemá žalobkyně reálnou možnost v takovém řízení uspět a uzavřít kupní smlouvu na předmětný pozemek; proto žalobkyně naléhavý právní zájem na určení práva k majetku státu nemá. Za nesprávný dovolatelka považuje též závěr odvolacího soudu o nepromlčení práva žalobkyně na učinění výzvy proto, že se jedná o právo nemajetkové povahy, a naopak má za to, že jde o součást práva na plnění, jehož způsob je stanoven zákonem, a dále proto, že má-li oprávněná osoba práva na uskutečnění jednotlivých kroků v rámci veřejné nabídky, jedná se o práva majetková a tedy promlčitelná. Dále dovolatelka namítá, že nebylo prokázáno, že námitka promlčení jí vznesená byla výrazem zneužití práva, ani to, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Názor odvolacího soudu, že i kdyby žalobkyně uplatňovala v řízení právo promlčené, je námitka dovolatelky v rozporu s dobrými mravy proto, že ve veřejné nabídce ve vztahu k žalobkyni vystupovala z pozice vrchnostenské a veřejnou nabídku nerealizovala transparentně, je rozporný s judikaturou dovolacího soudu. Ve vztahu k účastníkům veřejné nabídky dle §7 citovaného zákona totiž dovolatelka z vrchnostenské pozice nevystupuje, neboť toto řízení není řízením správním, ani řízením, v němž by autoritativně rozhodovala o právech a povinnostech účastníků veřejné nabídky; rozhodnutí Ústavního soudu, na nějž poukázal soud prvního stupně, není přiléhavé, neboť stát ve veřejné nabídce pozemků, na rozdíl od privatizačního procesu, nevydává žádná rozhodnutí. Pokud jde o názor odvolacího soudu, že veřejná nabídka byla netransparentní, pak dovolatelka poukázala na to, že uznala žalovanému 1) právo přednosti k uzavření kupní smlouvy o převodu pozemku z důvodu naplnění zákonných podmínek, a že jiné skutečnosti, jež by zakládaly závěr o netransparentnosti uskutečněné veřejné nabídky, nebyly v řízení prokázány - nebyl tedy prokázán přímý úmysl poškození žalobkyně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III., IV., V. a VI., a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a VI. a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání žalovaného 1) i ve vyjádření k dovolání žalované 2) ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů s tím, že „zcela odmítá všechny důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně žalovanými napadeno“. Navrhla, aby dovolání obou žalovaných bylo zamítnuto.
Vedlejší účastník na straně žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání obou žalovaných ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání byla zamítnuta.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 7 C 213/2006-612, řízení podle §140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přerušil, neboť zjistil, že na majetek žalovaného 1) byl prohlášen konkurs. Podáním ze dne 24. 2. 2020 žalovaná 2) navrhla, aby v řízení bylo pokračováno, jelikož důvod přerušení řízení odpadl, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2019, č. j. MSPH 99 INS XY, byl konkurz na majetek žalovaného 1) zrušen. Spis Obvodního soudu pro Prahu 10 vedený pod sp. zn. 7 C 213/2006 byl dovolacímu soudu předložen k rozhodnutí o dovoláních obou žalovaných dne 26. 11. 2020 a senátu 28 Cdo byl k vyřízení přidělen dne 9. 2. 2021.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), že žalovaný 1) je zastoupen advokátkou a za žalovanou 2) jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl dovolací soud k závěru, že obě dovolání jsou částečně přípustná podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek naléhavého právního zájmu (§80 o. s. ř.) žalobkyně na požadovaném určení a její aktivní legitimace ve sporu, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že je podle §237 o. s. ř. přípustné i dovolání žalované 2) proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o uložení specifikované povinnosti žalované 2), neboť závisí na řešení otázky, zda lze žalované 2) uložit žalobkyní požadovanou povinnost dle §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. (v souvislosti s aplikací §8 tohoto zákona), při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále k otázce, zda se ohledně nabídkového řízení vyhlášeného Fondem dne 24. 2. 2003 jednalo o tzv. nedokončený případ ve smyslu článku II. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Předně se ovšem dovolací soud zabýval otázkou, zda dovolání žalovaného 1) je subjektivně přípustné proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž ve vztahu k žalované 2) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o uložení povinnosti žalované 2). Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, totiž předchází - ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. - posouzení tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Označenou částí výroku II. rozsudku odvolacího soudu, nenastala v poměrech žalovaného 1) újma odstranitelná tím, že dovolací soud tento výrok zruší, neboť se jeho poměrů nedotýká; dovolání tedy není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.
Dovolání žalovaného 1) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž odmítl jeho odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, pak není přípustné objektivně podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť proti němu je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a proti označené části výroku II. tohoto rozsudku je odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části výroku II., jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o určení vlastnického práva žalované 2) ve vztahu k oběma žalovaným, a dále v části výroku II., jíž tento rozsudek ve vztahu k žalované 2) potvrdil ve výroku II. o uložení povinnosti žalované 2), jež takto Nejvyšší soud provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že obě dovolání směřující proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu o určení vlastnického práva žalované 2) jsou pro řešení otázek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a její aktivní věcné legitimace ve sporu důvodná, a že je důvodné i dovolání žalované 2) proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o uložení specifikované povinnosti žalované 2).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 5. 8. 2003, tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, a na fyzické nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo bylo převedeno (dále jen „oprávněné osoby“). Zemědělské pozemky převádí na nabyvatele Pozemkový fond za podmínek stanovených tímto zákonem (§3 odst. 1 tohoto zákona). Podle §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., v témže znění, nabyvatelem zemědělských pozemků může být pouze oprávněná osoba, jejíž nárok vyjádřený v korunách činí nejméně 50 % z ceny pozemku stanovené podle cenového předpisu (§9).
Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., v totožném znění, Pozemkový fond může prodat zemědělské pozemky oprávněným osobám. Pozemkový fond předá obci, v jejímž územním obvodu se prodávaný zemědělský pozemek nachází, k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu oznámení o zahájení prodeje podle odstavce 1 s uvedením údajů o pozemcích podle katastru nemovitostí. První den vyvěšení je dnem vyhlášení prodeje (odstavec 2). Osoby uvedené v odstavci 1 mohou o koupi zemědělského pozemku požádat písemně Pozemkový fond ve lhůtě 3 měsíců od vyhlášení prodeje na úřední desce (odstavec 3). Požádá-li o koupi zemědělského pozemku více osob uvedených v odstavci 1, vyzve je Pozemkový fond, aby do 30 dnů nabídly kupní cenu, a poté prodá zemědělský pozemek té z nich, která nabídne nejvyšší cenu (odstavec 4). Výzvu podle odstavce 4 Pozemkový fond neučiní, pokud mezi osobami, které požádaly o koupi zemědělského pozemku, je osoba, která má tento pozemek pronajatý od Pozemkového fondu minimálně po dobu 5 let, a to ke dni vyhlášení prodeje. Tato osoba má před ostatními osobami uvedenými v odstavci 1 přednostní právo, pokud toto právo uplatní v žádosti podle odstavce 3 (odstavec 5). Jestliže podmínky pro vznik přednostního práva s využitím odstavce 7 splní více osob a požádají o převod, vyzve je Pozemkový fond, aby do 30 dnů nabídly kupní cenu, a poté prodá zemědělský pozemek té z nich, která nabídne nejvyšší cenu (odstavec 8). Osoba, která bude uplatňovat přednostní právo podle odstavců 5 až 8, může tímto způsobem koupit celkem od Pozemkového fondu nejvýše 300 ha pozemků (odstavec 9).
Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., ve stejném znění, stanovilo, že postup podle §7 tohoto zákona nelze opakovat. Zemědělské pozemky, které nebyly převedeny postupem uvedeným v §5 až 7, může Pozemkový fond prodat osobám uvedeným v §4 odst. 1 písm. a), b) a d) v obchodní veřejné soutěži; soutěž probíhá nejméně v jednom a nejvíce ve třech kolech.
V Důvodové zprávě k §7 zákona č. 95/1999 Sb. se mimo jiné uvádí, že „zákon nepočítá s opakováním tohoto postupu u těchže pozemků, a u nepřevedených pozemků následuje prodej pouze v obchodní veřejné soutěži“. K §8 zákona tohoto zákona se v této zprávě uvádí, že „pro prodej pozemků jiným osobám byla zvolena metoda obchodní veřejné soutěže, kde jediným kritériem bude nabídnutá cena. Snahou je jednak vyloučit, aby výběr nabyvatelů mohli ovlivnit zaměstnanci Fondu, a jednak získat cenu blížící se ceně tržní, ale nikoli nižší než je cena úřední (k tomu §9 odst. 1)“.
Z právní úpravy zakotvené v §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., v rozhodném znění, tedy jednoznačně vyplývá, že postup podle §7 tohoto zákona nelze opakovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 789/2008).
Podle přechodného ustanovení čl. II zákona č. 253/2003 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 6. 8. 2003), kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, ve znění účinném od 6. 8. 2003 (dále jen „zákon č. 253/2003 Sb.“), rozpracované případy se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Za rozpracovaný případ bude považován převod podle §5 a 6 v případě, že osoba v těchto ustanoveních uvedená požádala Pozemkový fond České republiky o převod a nejpozději ke dni účinnosti tohoto zákona splňovala zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku na převod. V případě převodu podle §7 a 8 půjde o rozpracované případy, pokud k vyhlášení prodeje došlo před účinností tohoto zákona.
V Důvodové zprávě k čl. II zákona č. 253/2003 Sb. (přechodné ustanovení) se uvádí: „protože navrhované změny mění podmínky pro nabývání podle jednotlivých ustanovení, je s ohledem na jistotu v právních vztazích nutné zařadit část, která upravuje režim rozpracovaných převodů.“
Jestliže v posuzované věci jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na skutkovém závěru, že Fond vyhlásil prodej pozemku dne 24. 2. 2003 a že dne 24. 7. 2003 uzavřel s žalovaným 1) kupní smlouvu o prodeji pozemku s právními účinky vkladu ke dni 29. 7. 2003, pak nelze než uzavřít, že postup při prodeji pozemku podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. byl uzavřením této kupní smlouvy završen, byť soudy obou stupňů s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 380/2010, dospěly k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. z důvodu, že žalovaný 1) neměl pozemek pronajatý od Fondu minimálně po dobu 5 let ke dni vyhlášení prodeje. Je tak evidentní, že o rozpracovaný případ podle přechodného ustanovení čl. II zákona č. 253/2003 Sb. se nejednalo. Na danou věc tudíž nelze po zrušení zákona č. 95/1999 Sb. aplikovat ani odvolacím soudem odkazovaný §22 odst. 14 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých souvisejících zákonů, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013. Lze proto přisvědčit námitce žalované 2), že opačný právní názor odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, je nesprávný.
Stejně tak dovolací soud souhlasí i názorem žalované 2), že nelze-li postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. opakovat, jak stanovil jeho §8 s tím, že zemědělské pozemky, které nebyly převedeny postupem uvedeným v §5 až 7, mohl Fond prodat osobám uvedeným v §4 odst. 1 písm. a), b) a d) v obchodní veřejné soutěži, nelze žalované 2), jakožto právní nástupkyni Fondu od 1. 1. 2013 (i kdyby byla jeho vlastníkem), uložit povinnost vyzvat všechny žalobkyní specifikované „zájemce o koupi pozemku“, aby ve smyslu §7 odst. 4 tohoto zákona do 30 dnů od učinění výzvy nabídli kupní cenu tohoto pozemku.
Nad rámec dovolání podaných oběma žalovanými je pro úplnost možno uvést, že z provedeného dokazování sice vyplývá, že Fond uzavřel dne 24. 7. 2003 s žalovaným 1) kupní smlouvou o převodu pozemku, avšak žalovaný 1) kupní smlouvou ze dne 2. 1. 2007 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k témuž datu) jej prodal MARSILEAN, a.s. [z tohoto důvodu soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 4. 2008, č. j. 7 C 213/2006-72, připustil vstup této společnosti do řízení namísto žalovaného 1) a v dřívějším rozsudku ze dne 27. 2. 2012, č. j. 7 C 213/2006 (jenž byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, č. j. 30 Co 502/2012-289), pak ve vztahu k této společnosti jakožto žalované 1) dospěl k závěru, že je-li kupní smlouva uzavřená dne 24. 7. 2003 mezi Fondem a Č. absolutně neplatná, vlastnické právo České republiky k pozemku nezaniklo a MARSILEAN, a.s. „nemohla nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku od nevlastníka“]. MARSILEAN, a.s. pak kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2010 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 18. 2. 2011) prodala pozemek zpět žalovanému 1) a soud prvního stupně proto usnesením ze dne ze dne 12. 5. 2014, č. j. 7 C 213/2006-387, připustil, aby do řízení namísto této společnosti vstoupil žalovaný 1), jenž se tak stal opětovně účastníkem daného řízení.
Z toho vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že v důsledku neplatné smlouvy o prodeji pozemku uzavřené mezi Fondem a žalovaným 1) dne 24. 7. 2003 je jeho vlastníkem „stále žalovaná 2)“. Soudy obou stupňů se totiž nezabývaly závěry vyplývajícími z nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 či sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15) a z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, jimiž byly překonány závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, dospěl Nejvyšší soud (nově) shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí [právě tento závěr by v dané věci mohl dopadat na MARSILEAN, a.s. v případě, že by tato společnost byla „dobrověrným“ nabyvatelem pozemku, čímž se ovšem soudy obou stupňů nezabývaly, z čehož by pak dále vyplývalo, že žalovaný 1) kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2010 (s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 18. 2. 2011) nabyl pozemek od vlastníka]. Který subjekt byl vlastníkem pozemku v době rozhodnutí odvolacího soudu (§154 o. s. ř.), tudíž v řízení zůstalo neobjasněno, byť v katastru nemovitostí byl jako jeho vlastník zapsán žalovaný 1), jak odvolací soud zjistil, ovšem stalo se tak na základě kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2010 uzavřené mezi ním a MARSILEAN, a.s., a nikoliv podle kupní smlouvy ze dne 24. 7. 2003, která byla uzavřena mezi Fondem a žalovaným 1).
Podle §80 o. s. ř. platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. [dříve §80 písm. c) o. s. ř.]; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura). Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 v časopise Soudní judikatura). Pro rozlišení obou pojmů je možné uvést, že aktivní věcná legitimace je vystižena identifikací rozhodného hmotně právního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, zatímco naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000).
Se zřetelem na žalobkyní požadované určení je dále třeba poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy, domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem věci, nelze však vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, a ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde, nýbrž přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce - z pohledu hmotného práva - neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 9, ročník 1999, s. 489, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní právo číslo 2, ročník 2002, strana 20, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99, nebo jeho usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3536/2017 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3855/17).
Opětovně lze též odkázat na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 789/2008, v němž v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 15. 12. 2006, vyslovil, že soudy obou stupňů se žalobou zabývaly věcně zcela nadbytečně, ačkoliv ji bylo namístě zamítnout již z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení, který ovšem nezkoumaly a jehož neexistence je dána již tím, že podle §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. by se ani vyhovujícím soudním rozhodnutím postavení žalobce nijak nezlepšilo, neboť postup při prodeji pozemků podle §7 tohoto zákona nelze opakovat. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 844/09, v němž mj. uvedl, že „dovolací soud rovněž výstižně poukázal na to, že stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) nepříznivý výsledek sporu byl objektivně založen na zcela jiném právním argumentu, totiž nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení“.
Závěr vyslovený v citovaném usnesení Nejvyššího soudu lze přenést i do poměrů projednávané věci. Nelze-li žalované 2) - jejíž vlastnické právo k pozemku navíc v řízení ani nebylo postaveno najisto - z výše uvedených důvodů uložit rozhodnutím soudu povinnost vyzvat všechny (žalobkyní specifikované) zájemce o koupi předmětného pozemku, aby ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. do 30 dnů od učinění výzvy nabídli kupní cenu tohoto pozemku, pak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby o určení vlastnického práva žalované 2) k předmětnému pozemku, neboť není dán naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu §80 o. s. ř., když toto určení nemůže ovlivnit právní postavení žalobkyně, neboť ani vyhovujícím soudním rozhodnutím by se její právní postavení nikterak nezlepšilo. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem dle §241a odst. 1 o. s. ř. proto oba žalovaní uplatnili právem.
Protože z ustálené judikatury soudů se podává závěr, podle nějž zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2017), nemohl se již dovolací soud zabývat dalšími námitkami obou žalovaných uplatněnými v jejich dovoláních.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku II., jímž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k oběma žalovaným a ve výroku II. ve vztahu k žalované 2) potvrdil, správný, protože v tomto rozsahu nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v těchto výrocích o věci samé, jakož i ve všech závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž byl v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento jeho rozsudek, včetně všech závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Z §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalované 2), které směřuje proti výrokům I., II., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
O návrhu obou žalovaných na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3576/2020.
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou pro soudy obou stupňů závazné (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu