ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3693.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3693/2020-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p. , IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, za účasti: Arcibiskupství olomoucké , IČO 00445151, se sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupený JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 71/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2020, č. j. 1 Co 15/2020-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit dalšímu účastníkovi řízení náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 23 C 71/2016-136, zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 13. 7. 2016, č. j. SPU 356022/2016/21/Na, jímž by dalšímu účastníkovi nebyly vydány pozemky parc. č. 6922/70, 6949/9, 6958/7, 6958/9, 6990/4, 1038, 6922/72, 6922/73, 3476/2, 3476/3, 3477/2 a 6922/77 v k. ú. Domašov u Jeseníka (výrok I.), uvedené rozhodnutí správního orgánu nahradil tak, že se dalšímu účastníkovi nevydávají pozemky p. č. 3474/1, 3475/7 a 3475/9 v k. ú. Domašov u Jeseníka (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvoláním žalobce i dalšího účastníka Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č.j. 1 Co 15/2020-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a v části výroku II. (ohledně pozemku parc. č. 3475/7) a ve výroku III. jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud – mimo jiné ve vztahu k pozemkům parc. č. 3476/2, 3476/3, 3477/2, 6922/77, 6922/70, 6949/9, 6958/7, 6958/9 a 6990/4 – uzavřel, že vydání pozemků nebrání žádný z výlukových důvodů uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení právní otázky (ne)naplnění důvodu výluky podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu (žalobce uvádí usnesení sp. zn. 28 Cdo 349/2017 a rozsudky sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, 28 Cdo 3739/2018 a 28 Cdo 335/2019) a nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03. Dále žalobce tvrdí, že posouzení věci je závislé na vyřešení otázky, která doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena, a sice zda lze dovodit „neplatnost“ (resp. „nepoužitelnost“) územního plánu obce v případě, že tento územní plán není v souladu se zásadami územního rozvoje, a „z procesní opatrnosti“ žalobce klade – jako dosud nevyřešenou – i otázku, zda postačí pro naplnění podmínky výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákon č. 428/2012 Sb., pokud je stavba jako veřejně prospěšná vymezena v územním plánu obce. Nadto žalobce namítá, že se odvolací soud od ustálené praxe Nejvyššího soudu odchýlil i při řešení otázky (ne)naplnění důvodu výluky podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 816/2018, 30 Cdo 350/2006, 28 Cdo 5587/2017 a 28 Cdo 3124/2018 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/10. Žalobce má tedy za to, že na části pozemků se podle územního plánu obce Bělá pod Pradědem má uskutečnit veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury s označením VPS WD 3 – lanová dráha, což je důvodem pro nevydání pozemků podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., a že část pozemků je dotčena stavbami místních komunikací, což je důvodem pro nevydání pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v příslušné části výroku I. a nahradil rozhodnutí správního orgánu tak, že se příslušné pozemky nevydávají, a změnil též jeho výrok III. o nákladech odvolacího řízení, anebo aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Další účastník má dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou aplikace výlukového důvodu ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (srov. např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, dále jen zákon č. 183/2006 Sb.), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ; a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz).
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena též v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán (viz §2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb.), přičemž je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srovnej kromě shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom zaujala též stanovisko, že nepostačí vymezení plánované stavby, coby stavby veřejně prospěšné, v územním plánu obce, odporuje-li tento schváleným zásadám územního rozvoje kraje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3003/2020).
Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění, že lanová dráha jako veřejně prospěšná stavba byla vyňata ze zásad územního rozvoje Olomouckého kraje a že její ponechání v územním plánu obce Bělá pod Pradědem jako veřejně prospěšné stavby představuje rozpor územního plánu obce s územně plánovací dokumentací vyššího územního celku, uzavřel, že uvažovaná stavba lanové dráhy není ve světle schválené územně plánovací dokumentace veřejně prospěšnou stavbou, a proto vydání předmětných pozemků oprávněné osobě ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání, nikterak se tím od výše citované judikatury (včetně té, na niž odkazuje dovolatel), na které není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Shodný závěr (ve vztahu k téže lanové dráze a obdobné dovolací argumentaci téhož žalobce) ostatně Nejvyšší soud dovodil ve shora citovaných usneseních ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3003/2020).
V žalobcem zmiňovaném usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci, kdy záměr veřejně prospěšné stavby zakládající výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. byl vymezen v zásadách územního rozvoje, aniž by byl vymezen v územním plánu obce, v rozsudku ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, k situaci, kdy záměr veřejně prospěšné stavby byl vymezen v územním plánu obce, avšak dosud nebylo vydáno územní rozhodnutí, v rozsudku ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3739/2018, k situaci, kdy záměr veřejně prospěšné stavby byl vymezen v územním plánu obce, avšak nebylo zřejmé, zda k uskutečnění takové stavby nebude postačovat zřízení věcného břemene namísto vyvlastnění, a v rozsudku ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, k situaci, kdy záměr veřejně prospěšné stavby byl vymezen v územním plánu obce, avšak ještě nebyla zahájena realizace tohoto záměru. Tato judikatura Nejvyššího soudu, žalobcem v dovolání zmiňovaná, zjevně dopadá na zcela odlišné skutkové situace (v nichž nebyl zjištěn rozpor mezi různými stupni územně plánovací dokumentace).
Žalobcem v dovolání zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, pak především popisuje, kterak jest šetřit práv restituenta. Z napadeného rozhodnutí přitom neplyne, že by odvolací soud §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. aplikoval tak, aby nedošlo ke zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem, resp. že by volil takovou interpretaci, která by nesměřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce; odvolací soud §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. aplikoval přesně opačně (přesně tak, jak shora uvedený nález ukládá), tj. ve prospěch vydání věci účastníkovi řízení.
Klade-li žalobce dále „z procesní opatrnosti“ jako dosud nevyřešenou otázku, zda postačí pro naplnění podmínky výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., pokud je stavba jako veřejně prospěšná vymezena v územním plánu obce, pak v tomto rozsahu dovolání rovněž nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nezávisí na vyřešení této otázky (tj. zda postačí vymezení v územním plánu), nýbrž, jak shora uvedeno, na vyřešení otázky týkající se rozporu územního plánu obce se zásadami územního rozvoje kraje.
Ve vztahu k výlukovému důvodu podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění; pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) – k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství nebo účelové komunikace (ve vztahu k účelovým komunikacím srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008).
Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní, měl-li odvolací soud za prokázané, že na žalobcem nárokovaných pozemcích se nacházejí lesní cesty (zčásti nahrazující původní lesní cesty z doby před odnětím pozemků) sloužící obhospodařování okolních lesních pozemků ve vlastnictví účastníka řízení, a to bez ohledu na skutečnost, že část z nich je vyasfaltovaná, když ani žalobce v řízení před soudy nižších stupňů netvrdil, že by se vydáním nárokovaných pozemků – kupř. pro jejich předpokládané veřejné užívání – žalobci dostalo toliko holého vlastnictví, a když současně před soudy nižších stupňů nevyplynulo, že by využívání těchto cest naplňovalo ničím nenahraditelnou komunikační potřebu vlastníků jiných nemovitostí; napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není ani v rozporu se žalobcem zmiňovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, či ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018.
Snaha žalobce o polemiku se skutkovými závěry soudů nižšího stupně – zde ohledně charakteru komunikací Klínská, Nad vodopády a Spojená založená na popisu jejich materiálového složení, jež žalobce s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, a ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, vede k přesvědčení, že pro posouzení věci bylo zapotřebí ve větší míře zohlednit technické provedení komunikací, a to nikoli laicky, nýbrž s využitím znalce – přitom s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. usuzovat nelze.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce ve věci úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Dalšímu účastníkovi, zastoupenému advokátem, vznikly náklady právního zastoupení za podání vyjádření k dovolání; proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč společně s paušální náhradou ve výši 300 Kč a zvýšením o částku odpovídající DPH, celkem tedy 4 114 Kč (§9 odst. 4 písm. d/, §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, §137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu