ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.550.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 550/2021-489
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 224/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2020, č. j. 71 Co 356/2019-440, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2020, č. j. 71 Co 356/2019-440, se ruší v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. července 2019, č. j. 37 C 224/2016-330, a výrok I. doplňujícího usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. května 2020, č. j. 37 C 224/2016-368, jakož i v nákladových výrocích II. a III., současně se ve výrocích II. a IV. ruší i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 4. července 2019, č. j. 37 C 224/2016-330, a ve výroku I. též doplňující usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. května 2020, č. j. 37 C 224/2016-368, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 71 Co 356/2019-440, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 7. 2019, č. j. 37 C 224/2016-330, ve výroku II., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí obcí XY (z řízení vystoupila k 2. 10. 2020 – viz č. l. 437) a doplňující usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2020, č. j. 37 C 224/2016-368, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých za řízení státu ve vztahu k žalované (výrok I. doplňujícího usnesení) a vedlejší účastnici (výrok II. doplňujícího usnesení) – výrok I. rozsudku odvolacího soudu; současně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně přitom odvoláním nenapadenými výroky zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.), a žalobu zamítl v části, v níž byl uplatňován bezúplatný převod pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III.).
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobkyně oprávněnou osobou, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež jí nemohly být vydány pro zákonem stanovené překážky. Uzavírajíce, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně vykazuje známky liknavosti a svévole, shledaly soudy nižšího stupně současně naplněnými předpoklady, za nichž lze – obecně vzato – žalobě o vydání náhradních pozemků vyhovět. Nenalezly přitom žádných překážek bránících vydání požadovaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, když zjistily, že jejich vlastníkem je Česká republika, jsou svěřeny do správy Státního pozemkového úřadu a jeho cena nepřesahuje výši neuspokojeného restitučního nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání žalovaná. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, již citovala. Konkrétně přitom předestřela otázky týkající se posouzení liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku žalobkyně, vhodnosti pozemku, který je vyčleněn jako rezerva pro bytovou zástavbu, k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu, coby náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona o půdě, a jeho ocenění. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považovala otázku, zda lze doplňujícím usnesením rozhodnout o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Prostřednictvím předestřené otázky liknavosti a svévole žalované při uspokojování vypořádávaného restitučního nároku žalobkyně na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§237 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že žalobkyně v situaci, kdy postup vůči ní byl soudy nižšího stupně shledán liknavým a svévolným, vyvíjela dostatečnou snahu o uspokojení restitučního nároku zákonnou cestou, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Soudy nižších stupňů totiž v souladu s judikaturou akcentovaly skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila restituční nárok již v roce 1992, přičemž poprvé bylo o něm rozhodnuto v roce 2003 a následně o něm bylo rozhodováno teprve v letech 2013 až 2014 a dosud nedošlo k jeho plnému uspokojení – mimo jiné v důsledku toho, že dovolatelka dlouhodobě lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků (viz i v aktuálním řízení uplatňovaná argumentace „přečerpáním“ uplatněného restitučního nároku). Jestliže tedy dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobkyně zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo – obecně vzato – namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných náhradních zemědělských pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Konkluze o liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom vzdor mínění dovolatelky evidentně nejsou založeny toliko na délce řízení před pozemkovým úřadem. Liknavost či svévole dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně byla ostatně dovolacím soudem již opakovaně shledána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, nebo jeho usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, či již výše citované usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Výtky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobkyně tudíž přípustnost dovolání očividně nezakládají (§237 o. s. ř.).
Objektivně nepřípustným je pak dovolání, směřuje-li vůči té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno doplňující usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti požadovaného náhradního pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Závěrem plynoucím z výše citované judikatury, že při liknavém či diskriminujícím postupu dovolatelky se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, cit. výše; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
Odvolací soud ovšem v projednávané věci při hodnocení vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu, coby náhradního zemědělského pozemku, výše citovaná judikatorní kritéria a hlediska plně nerespektoval.
Důsledně totiž nezkoumal, zda vydání pozemku parc. XY v k. ú. XY oprávněné osobě, jakožto náhradního zemědělského pozemku, nezpůsobí problémy při následném hospodaření s ním, jestliže z dokazování vyplynulo, že uvedený pozemek byl v územním plánu zařazen do územní rezervy určené pro budoucí využití coby obytná plocha. V daných souvislostech odvolací soud opomněl komparovat veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemku, usnadňující budoucí realizaci zamýšlené bytové výstavby) – a to i se zřetelem k tomu, zda záměr bytové výstavby trvá, případně, zda ji bude lze vůbec realizovat a v jakém časovém horizontu (pokročilost přípravy výstavby) – se zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jí zvolené pozemkové parcely, jejíž tržní hodnota vzhledem k zamýšlené výstavbě nemusí zcela korelovat zásadám, dle nichž se hodnotově vypořádávají restituční nároky ve smyslu zákona o půdě (srov. k tomu kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018), a nezabýval se tak úvahou, zda při zohlednění zjištěných individuálních skutkových okolností případu nebude lépe uspokojit restituční nárok žalobkyně převodem jiného vhodného náhradního zemědělského pozemku.
Z uvedeného důvodu shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným, směřovalo-li vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodováno o věci samé; v situaci, kdy jsou pochybnosti o vhodnosti žalobkyní požadovaného pozemku k vydání, coby pozemku náhradního, se přitom již více nezabýval otázkou jeho ocenění.
Nejvyšší soud proto dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, jakož i v závislých výrocích řešících náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i tento rozsudek a jej doplňující usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.); jinak dovolání žalované (v části směřující výslovně vůči té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno doplňující usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení) jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů dovolatelky byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh dovolatelky na odklad právní moci (vykonatelnosti) vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu